Čarodějky II

Přiložila dlaň na zpocené čelo. Chlapec sebou zacukal, ale oči neotevřel. A nevypadalo to, že je ještě někdy otevře…
„Jak dlouho už je nemocný?“ obrátila se na jeho matku, která přes slzy neviděla.
„Asi tři dny… Celý den jsem ho neviděla, hned ráno zmizel někde v lese a večer se vrátil až pozdě. Už jsem spala… a když jsem se ráno vzbudila, vypadal přesně takhle. Od té doby to není ani lepší ani horší…“
„Dávala jste mu něco pít?“ ptala se, zatímco kontrolovala tep.
„Ne, jen pod polštář škapulíř. Kovářka říkala, že ho někdo musel uhranout!“
Dívka sáhla pod polštář a vytáhla kožený míšek, pečlivě zavázaný lýkem. Zajímalo ji, co je uvnitř… pokusila se provázek rozvázat, ale šlo to dost těžko. Nakonec se jí to však přece jen povedlo a do klína se jí vysypala hrstka sušených a polámaných lístků, několik drobných kamínků a kousek plíšku. Usmála se. Kdyby tak mohla pomáhat jen dobrá vůle…
Všechno zase zavázala a vrátila zpátky pod polštář, nijak to však nekomentovala…
„Musím si sehnat pár věcí, za chvíli se vrátím. Připravíte mi zatím horkou vodu?“ zeptala se, zatímco se zvedala. Chlapcova matka ji však zadržela, „Bude žít?“ zeptala se úzkostlivě a stočila na syna pohled.
„Udělám, co budu moct,“ usmála se a proběhla dveřmi.
Vrátila se asi po půl hodině se svazkem nejrůznějších rostlin a bylinek. Všechny je rozložila po stole a začala z nich otrhávat lístky. Postupně je třídila do dvou misek. Jednu nasypala do kotlíku s vroucí vodou. Do druhé přidala něco, co vytáhla z váčku u pasu, a hrst malin. Ze všeho udělala jakousi podivnou hmotu, kterou pak chlapci potřela hruď.
Zamíchala odvarem v kotlíku a část nalila do dřevěného poháru, který na požádání dostala. Do zbytku v kotlíku namočila kousek plátna a přiložila jej chlapci na čelo.
Celou dobu ji pozoroval pár uslzených očí, dívající se na ni s veškerou nadějí, která ještě zbývala. „Půjdu se teď podívat vedle na to popálené děvče. Až odvar zchladne, dejte mu napít. Ale jen trošku, nesmíme na něj spěchat.“
Za tou holčičkou ve skutečnosti ani nemusela, ale potřebovala na chvíli uniknout z dusivé atmosféry malé chaloupky… šance, že přežije, byla malá jako špendlíková hlavička. Svými chabými pokusy mohla uklidnit možná tak chlapcovu matku, sebe ale rozhodně ne. Opravdu to vypadalo, jako by byl chlapec prokletý… jenže kdo v téhle malé vísce s několika desítkami obyvatel, mohl zvládnout tak složité kouzlo? A v tu chvíli ji to napadlo.
„Ráno zmizel někde v lese“… Tam musí hledat odpověď! Tenhle kraj byl plný míst z dávných časů. Takhle si pro sebe pojmenovávala všechna začarovaná místa z dob, kdy, jak myslela, byla magie úplně běžná. Možná, že chlapec na jedno z nich narazil a byla na něj seslána ochranná kletba… když se jí podaří zjistit, co chlapce očarovalo, nebude zas tak těžké, ho z kletby dostat ven.
Vběhla zpátky do chaloupky. „Byl ten den někdo s ním?“ zeptala se.
Žena na ni stočila svůj pohled: „Ano. Theil. Bydlí v domku u potoka.“
Jen kývla a vydala se Theila hledat. Nebylo těžké ho najít. Sekal dřevo na svém dvorku.
„Promiňte, ale potřebuji vaši pomoc.“ Čekala malého kluka, ale muž, se kterým pak strávila několik hodin, už dětským létům dávno odrostl. „Řekli mi, že jste byl v lese s tím nemocným chlapcem.“
Muž zasekl sekeru do špalku a zvědavě se otočil. „Ano, to byl. Co pro tebe můžu udělat?“ Uvědomila si, jak mladě musí vypadat. Jestli byla mladší, tak maximálně o dva roky a proto předpokládala, že jí bude vykat. Zvláště tady na konci světa, ve městě by to zase tak nezvyklé nebylo. Ale nevadilo jí to.
„Potřebuji, abyste mě zavedl na všechna místa, kde jste ten den byli.“ Jestli ho přání překvapilo, nedal na sobě nic znát. Usmál se na souhlas a zmizel v domě. Během chvíle byl zpátky, jen si oblékl košili. Nechtěně musela uznat, že je to škoda…
Vyrazili, nějakou dobu šli mlčky, ale Theil se pak zeptal: „Proč vlastně potřebuješ vědět, kde všude jsme byli? Myslíš, že mu to pomůže?
A mimochodem, jmenuji se Theil.“
„Já vím, řekli mi to. A jemu to asi nepomůže, ale může to pomoci mě a já zase jemu.“
„Dobře. Takže ty ho léčíš?“
„Ano, snažím se o to.“
„A jak ti v tom pomůže les?“
„Les mi nepomůže, ale místa v něm možná ano. Je tady spousta kouzelných posvátných míst a ten chlapec mohl na jedno z nich vstoupit, aniž by si toho všiml. Většina lidí si jich nikdy nevšimne a tohle se stává, no, řekněme docela často. Ovšem případ tvého přítele může být úplně jiný. Musím jen vyzkoušet všechno.“
Nemýlila se, asi po hodině chůze ucítila magii. Na Theilovi nezpozorovala nic zvláštního, ona však jemné záchvěvy vnímala naprosto zřetelně. A kámen, schovaný v bezpečí její sukně, se trošku rozžhavil.
„Stůj,“ přikázala, „a ani se nehni! Nepotřebuju, aby to potkalo ještě tebe!“ Během společné cesty už začala tykat i ona jemu.
Kupodivu se bez řečí opravdu zastavil. „Našla jsi to?“ zeptal se vzrušeně.
„Ještě ne, ale je to někde hodně blízko.“ Odpověděla, a pak to spatřila. Nemohla se mýlit.
Byl nádherný. Starý rozložitý dub s rozvětvenou korunou. Musel mít stovky let. A celý jemně zářil. Viděla už mnoho stromů, ale tak vznešený snad nebyl žádný z nich. Jestli měly stromy svého krále, tohle musel být on.
„Po celé zemi jsou tisíce míst plných magie. Říkáme jim Místa dávných časů. Nechali je tady ti, kteří tu žili před námi. Četla jsem spoustu spisů pojednávajících o jejich původu a o zdroji jejich síly, ale nikdo nenašel skutečné odpovědi na otázky. Říká se, že dokázali využívat původní zdroj všech látek. Jako by mluvili s Matkou přírodou a ona jen plnila jejich přání!“ chrlila ze sebe znalosti, zatímco okouzleně pozorovala čarovný dub, „Vidíš tamten strom?“
Rozhlédl se po okolí a spolkl jedovatou poznámku. I když ukazovala jakýmsi určitým směrem, stromů tam rostlo požehnaně. Jenže pak se podíval pozorněji a pochopil, co tím myslí. „To je jedno z těch míst?“ zeptal se, i když znal odpověď.
„Co teď budeš dělat, když už víš, co to kouzlo způsobilo?“
„To zatím netuším. Ale je to zvláštní, ten chlapec musí mít něco, co tomu stromu patří. On, nevím jak to říct… všechna ta místa jsou mírumilovná, kouzla slouží jen k jejich ochraně.“
„Jak by stromu mohlo něco patřit? Vždyť je to jen strom? I když je plný magie nebo jak tomu říkáš!“
Zlostně se na něj podívala. Přesně tohle na lidech nesnášela. Nedovedli pochopit, že to, že se něco nehýbe, ještě neznamená, že to není živé. Mohla by mu vyjmenovat tisíc lidí, kteří by podle něj určitě živý byli, a ona by je označila za mrtvé. Nechtěla teď ale mluvit o srdci a o duši, měla strach, že by ji nepochopil. A navíc to ani neměla moc ráda. Jeho otázky tedy přešla…
„Budeme ho muset přivést zpátky!“ rozhodla nakonec.
Tentokrát to byl on, kdo nasadil zlostný výraz: „Nechceš tím doufám naznačit, že sem chceš malého Daniela nějak dostat?“
„Přesně tohle bychom měli udělat a ty bys mi měl pomoct, protože mu to může zachránit život. Jediná špatná věc, které tím můžeme dosáhnout je, že zemře dřív, než kdyby jen nečinně ležel v posteli!“
Zalapal po dechu, na nic víc se nezmohl.
„Já vím, ale je to jediná možnost!“ Kousla se do rtu, tohle opravdu přehnala. Ale ta jeho věta o stromu ji dovedla k jakési cyničnosti.
„V tomhle ti pomáhat nebudu!“
„Dobře, nemusíš! Zvládnu to sama!“ zvolala a otočila se zpět k vesnici. Ještě se však ohlédla přes rameno: „A raději se k němu nepřibližuj, nerada bych zachraňovala i tebe!“
Chtěl vkřiknout, že by raději zemřel, než ji prosil o pomoc, ale rozmyslel si to. Sebral tedy aspoň šišku a mrštil jí směrem k odcházející dívce. Minul schválně. Líbila se mu, ale chovala se jako ty holky z města. Jako by byla něco víc a to on nesnášel.
Aby se trošku uklidnil, nabral si plnou hrst žaludů a házel je za odcházející léčitelkou. S posledním však přišla vzpomínka. Přesně tohle dělal i Daniel. Jenže pak jej on zavolal a chlapec si celou hrst vsypal do kapsy. Že by to bylo to, o čem ta malá kouzelnice mluvila?
Rozběhl se za ní. Dívka se usmála, když si vyslechla jeho myšlenku. „Možná, že Daniel bude moct zůstat ve své posteli!“ ušklíbla se a zatřepala hlavou, „Omlouvám se. Přehnala jsem to!“
Když se vrátila do malinké chaloupky, Danielova matka seděla nad svým synem a omývala mu čelo kouzelným odvarem.
„Myslím, že je mu čím dál hůř,“ zašeptala žena plačtivě, ale žádné slzy v očích už neměla.
„V čem přišel tehdy z lesa? Musíme mu vyprázdnit kapsy…“
Žena se nad jejím přáním sice podivila, ale poslušně podala čarodějce chlapcovo oblečení. Hrábla do kapes, v jedné nenašla nic, vysypala z ní jen pár drobků. Z druhé však vytáhla hrst žaludů a ještě něco. Skutálelo se jí to z dlaně a zajelo pod postel. Shýbla se a uviděla příčinu chlapcovi nemoci. Odnesl si z lesa malý, téměř kulatý kamínek. I on jemně zářil…
Úlevně se usmála, i když stále ještě neměla vyhráno. „Musím si jít ještě něco zařídit, do hodiny budu zpátky! Ty obklady už mu nedávejte.“
Vytáhla zpod sukně pečlivě schovávaný kámen a vtiskla jej chlapci do ruky. „A nebojte, za chvíli už to bude lepší.“
Vyšla z chaloupky a Theil se k ní ihned připojil. „Našla jsi?“
Usmála se. „Našla, ale měli bychom si pospíšit!“
Rozběhla se k lesu a téměř dvacet minut se nezastavila. Mrštně probíhala mezi stromy a přeskakovala spadané kmeny. Mladý muž měl co dělat, aby jí vůbec stačil.
U stromu byla první. Zastavila se pár metrů od něj a pomalu se k němu blížila. Dělala maličké kroky a ruku s kamínkem měla pevně nataženou před sebou. Došla až ke stromu a opatrně přejela dlaní po jeho kmenu. „Něco ti nesu,“ zašeptala a tváří se otřela o kůru. Slastně zavřela oči a znovu strom pohladila, „prosím tě, vrať tomu chlapci zdraví a jeho život.“ Věděla, že to asi působí poněkud podivně a že mluvit je zbytečné, ale ráda si povídala s těmi, co nepoužívali slova.
Theil nic z toho neslyšel. Viděl jen mladou rusovlasou dívku laskající starý strom. A pak, jako by se jeho aura o něco víc rozzářila. Trvalo to jen chviličku a vše se zase vrátilo do normálu. Jen mladá dívka se teď od ucha k uchu usmívala.
„Pojď, vrátíme se. Daniel tě určitě rád uvidí a já si musím posbírat své věci. A taky mu nejspíš dám ještě něco pít…“
„Ty zase hned odejdeš?“
Překvapil ji. Čekala, že bude rád, že bude konečně pryč. Lidé vždy rádi uvítali její pomoc, ale někdy se zdálo, že ještě raději vidí její záda.
„Samozřejmě že odejdu. Čekají mě i jinde…“
Považovala rozhovor za ukončený a tak se otočila nazpět k vesnici. Silný stisk ruky ji však přinutil se znova otočit a udělat pár kroků do hlouby lesa. „Ani jsem se nezeptal, jak se jmenuješ, čarodějko!“ zasmál se a políbil ji.
Opověděla mu až mnohem, mnohem později, když se, ještě v ranním šeru, kradla pryč z jeho domku. „Pyri,“ zašeptala a naposledy ho políbila na čelo. Už nikdy ho neuvidí.
„Sbohem!“
Zdálo se jí, jako by odpověděl, věděla však, že je to jen výtvor její představivosti. Nemohla zůstat. Nedokázala nikam ani nikomu patřit.