Teleportace pro začátečníky

Bouřka. Vyskočil jsem z postele. To je ono. Na tenhle okamžik jsem čekal strašně dlouho. Červená čísla na budíku ukazovala 01:31. O okno se rozbíjeli miliony kapek a obloha se občas rozzářila ostrým světlem. Zachytil jsem pohledem blesk a počkal na hrom. Bouřka je ještě daleko. "Snad nás nemine, blesklo mi hlavou."
Odhodil jsem deku a skočil do připravených pantoflů. Takhle na podzim bývá zima. Vzápětí jsem vykřikl bolestí. Do pantofle mi spadl jednočipový počítač 8051, taková raritka. Asi jsem ho v noci srazil z poličky. Poznal jsem ho hned podle počtu pinů. Vidět v pokoji moc nebylo, jenom díky lampě venku na chodníku.
Zatracená lampa, ruší mi spaní už mnoho let. Kolikrát mě v noci napadlo vzít vzduchovku a prostě ji rozbít, ale někdo by mě mohl vidět. Ne, ne, prostě to vydržím.
To už jsem pádil po schodech do přízemí. Krvavá 8051 byla zpátky na poličce slávy a já otevíral dveře do sklepa.
Další schody, už jsem se docela zadýchal, no už mi také není dvacet. Ale v 31 bych mohl vydržet i delší běh.
Vypínač jsem trefil instinktivně a aniž bych počkal jestli se rozsvítí světlo, vyrazil jsem vstříc temnotě sklepa.
Skrz malé okénko u stropu bylo viděl stále trvající bouřku. Hrom a blesk. Blíží se.
Zářivky líně zablikaly a zalily celý sklepní prostor rovnoměrnou září.
Nepotřeboval jsem je, vše ve sklepě znám nazpaměť. Každý milimetr prostoru. A na tuto chvíli se chystám měsíc. Už měsíc jsem připraven.
Doběhl jsem k pravé straně sklepa. Bylo tam obrovské kolo a já se začal lopotit s vytahováním stožáru. Byla to dřina ale během pár minut se tyčil kovový sloup vysoko nejen nad mou střechou, ale i ostatními vysokými objekty. Nikdo mi ten blesk neukradne.
Blesk, hrom. Déšť ještě zesílil.
"Ještě mám čas," blesklo mi hlavou. Tak jsem se došel převléct z pyžama. Než jsem se vrátil, tak se nažhavili počítače. Všechno bylo připraveno.
Na jednom z monitorů postupně nabíhalo procento pravděpodobnosti stažení blesku. Už bylo na 70 procentech.
Vše bylo zapnuté, monitory svítily, počítače běžely. Už stačilo jen vstoupit do skeneru. Podivná budka vypadající jako přenosný záchod. Zkontroloval jsem kamery, vše běželo.
Vlezl jsem dovnitř. Teprve když jsem zabouchl dveře, zjistil jsem strašnou věc. Nic totiž v té budce není. Nemám přehled o procentu pravděpodobnosti zásahu blesku, nemám tu televizi, dokonce ani časopis. Jenom kameru, a jednu žárovku.
Kdybych si tak alespoň mohl sednout, ale ani židličku jsem si sem nedal.
"Jen vydrž," říkalo to natěšené já někde uvnitř.
Mohl bych si pro něco zaběhnout ven, ale co když zrovna udeří blesk. A pak energie nutná k přenosu nepočká.
A ono to bude fungovat. Přenesu se ze skeneru přímo do kuchyně. Šlo to s kostkou, šlo to s morčetem, teď půjdu já.
Bouřka byla slyšet jen nepatrně a čas se vlekl. Nikde žádné hodiny, žádné uklidňující blikání dvojtečky mezi hodinami a minutami. Jen ta horká žárovka přímo nad hlavou.
Bouře se přesunula až nad můj dům a blesk hledal jen chvíli než zasáhl bleskosvod. A pak tma.
Probudil jsem se v kuchyni. Tma, po bouřce ani zmínka. Zelené hodiny na mikrovlnce ukazovali 2:03. Ale dvojtečka neblikala. A jak dlouho jsem byl mimo? Jak dlouho jsem sakra čekal ve skeneru?
Přestalo mě to zajímat, honem jsem vyrazil zpět ke sklepu. Vypnout zařízení. Zkontrolovat záběry kamer.
Ale divné to bylo hned jak jsem otevřel dveře. Už ten zápach. Byl jiný. Rána do vypínače a šel jsem zkontrolovat zařízení. Ale všechno bylo vypnuté.
"No jasně, vypadla elektrika." Ten nápad byl ale ve zjevném rozporu s tím, že se rozsvítila světla. Začal jsem spouštět počítače, pak kontrola kamer. A nic. Vůbec nic jsem nenatočil.
Zaslechl jsem podivné zvuky ze schodů. Schoval jsem se za diskové pole a do ruky vzal trafopájku. Uchopil jsem jí ale trošku jinak, než kdybych s ní chtěl letovat.
Vykoukl jsem a spatřil vetřelce z profilu.
K mému nejhoršímu zjištění jsem to byl já. I takhle z profilu jsem se poznal. A pak sepnulo něco uvnitř, nějaká neznámá věc, vyskočil jsem a rozběhl se s pájkou v ruce proti sobě. Druhý já měl zřejmě stejné pocity, ale proti drtivé ráně pájkou nic nenadělal.
Byl to velmi zvláštní pocit zabít se, vlastně ne sebe ale toho druhého, který vypadal jako já.
Cítil jsem zvláštní pocit uspokojení z toho činu, ale co se svým druhým tělem?
K řešení tak banální záležitosti nebylo potřeba ani 80 z mých 162 bodů IQ.
Tělo jsem naložil do svého BMW 325 coupé, kufr je naštěstí dost veliký, a ještě té vlahé noci ho pochoval na pěkném hájku v lese.
Zem byla suchá, po dešti ani památka. Zvláštní. Začal jsem se obávat nejhoršího.
Ale to teprve přišlo.
Když jsem parkoval na příjezdové cestě, všiml jsem si rozsvícených světel všude po domě. To ale já zásadně nedělám. Přisuzoval jsem to chvilkové nekoncentraci, přeci jenom jsem zabil člověka, to neděláte každý den.
Ale když jsem prošel dveřmi, stala se věc ještě zvláštnější.
"Kde jsi by, bála jsem se," vyhrkla nešťastně drobná dívčina s tmavými vlasy a pod noční košilkou nestoudně bujnými prsy. Přivinula se ke mě a svět se zatočil.
Vylhal jsem se naprosto bravurně.
"Musel jsem si urovnat myšlenky, pořád řeším problém s elektromagnetickou nerovnováhou v udržovacím poli."
Jak se dalo čekat, dívčina, teda to její tělo, té je maximálně 22, tak ta moje dívčina souhlasně pokývla hlavou aniž by věděla co řeším a nahoře v posteli mi nabídla jiný druh urovnání myšlenek.
Přiznám se, po té době bez sexu mne to spíš rozrušilo, ale má situace se mi začala zdát minutu od minuty lepší.
Ráno mne vzbudil vlahý polibek a svačina přichystaná v pytlíčku na cestu. Takže ani tady evidentně nesnídám a jedu rovnou do práce. Jenom si dneska nebudu muset kupovat tu odpornou bagetu od té ženštiny co na mě v obchodě tak kouká.
Pusa na cestu a přání pěkného dne a den je najednou celý prosluněný a to i když je pod mrakem a každou chvíli přijde bouřka.
Cesta na univerzitu byla stejná a já si v autě třídil myšlenky. Došlo mi, že jsem se netransportoval jenom v prostoru ale také v dimenzi. Ti zatracení teoretikové ve své teorii strun určitě vynechali jednu dimenzi a já dopadl takhle.
No vlastně bych jim asi neměl nadávat, protože oproti původní dimenzi jsem na tom o trochu lépe. Proč si vlastně lžu, z toho co jsem viděl jsem na tom o mnoho lépe.
Horší je že nevím jak se moje žena jmenuje. Manželé budeme asi proto, že mi připomněla prstýnek, který ležel na mém nočním stolku.
Je pravda že už nemám sbírku originálních plakátů ke všem filmům ze série Star Trek, ale s nimi si člověk tolik neužije.
Popravdě prstýnek trochu svědil, tak jsem ho raději dal do kapsy.
Ze zvyku jsem zastavil u toho hnusného obchůdku, kde si vždy kupuji svačinu, ale pak jsem si uvědomil, že žiji v jiném světě a zase odjel.
Naštěstí jsem pracoval na stejné univerzitě ve stejném oddělení. Před jménem i za ním byli na dveřích vypsány všechny tituly tak jak v původní dimenzi.

Život byl skvělý, dokonce jsem zjistil jak se jmenuje moje žena. Byla to Eva. Jednoduché na zapamatování. Hodná holka, učitelka.
Zjištění bylo velmi snadné. To se jeden hodný kolega zeptal jak se má Eva, po chvilce trapného mlčení dodal: "no tvoje manželka."
Na ten ďáblův stroj dole ve sklepě jsem se vykašlal, ztratil jsem potřebu teleportace.
Dva měsíce byli naprosto nádherné. Dokonce jsme jeli s Evou na dovolenou. Ale začal jsem mít problémy. Prvně jen s věcmi po mém bývalém já. Strašně mne svědili. Všechny. Dokonce to občas přešlo ve vyrážku.
Nakoupil jsem si nové věci a nechal si udělat repliku prstýnku. Ale pak začalo svědět všechno v domě, pak v kanceláři a nakonec skoro vše a všude. Snažil jsem se tím Evu nezatěžovat, ale moc mi to nešlo. Byl jsem nepříjemný a tak jsem udělal to rázné rozhodnutí. Musím se vrátit.
Další měsíc jsem intenzivně pracoval a svědění se stupňovalo. Upravil jsem rovnice a rozšířil je o další dimenzi. Teoreticky jsem propočetl výchozí dimenzi a teoreticky jsem ověřil, že vše bude fungovat. Pak už nezbývalo, než čekat na bouřku.
Evě jsem to neřekl, neměl jsem na to sílu. A tak se jednoho dne přihrnuli mraky. Bouřku hlásili dopředu, tak jsem si vzal volno v práci.
Eva odešla do školy. Učila ty prťata a já se s ní nemohl ráno pořádně rozloučit.
Seděl jsem ve skeneru a čekal. Poučen z předchozích nezdarů jsem si vzal časopis a hodinky. Ale neměl jsem náladu na nic z toho. Pak přišla rána jak ze zataženého nebe.
Stihl jsem zjistit, že v mdlobách jsem prakticky nebyl. Šlo jen o setmění a pak jsem ležel v kuchyni.
Zase ten můj starý prázdný dům.
Někdo zastavil vodu a vypnul elektriku. Jinak bylo vše na svém místě.
Dokonce i mé auto stálo v garáži. A protože to je kvalitní BMW, bez problémů naskočilo i po těch měsících odpočinku.
Vyrazil jsem na univerzitu. Nevím jak se budou tvářit až budu požadovat svou mzdu, přesto že jsem práci odvedl v jiné dimenzi, ale uvidíme.
Ani jsem nestihl dojít ke dveřím a vítal mě Petr, starý kamarád z vojny. V kdejaké online střílečce jsem spolu bojovali. Bok po boku.
Jeho hlas byl podivně roztřesený, ale chápal jsem ho, zmizel jsem před několika měsíci a teď tu jsem jako by nic.
"Kde, kde se tu bereš? ..... Oni tě pustili?"
"Odkud?" neudržel jsem se.
"No přece z blázince, vždyť jsi byl úplně mimo."
Zalhal jsem, že jsem už v pořádku, že to bylo nějaké dočasné přetížení ale že už je to v pohodě.
Zbaštil to. Inu jsem skvělý lhář. Takže tu zůstala moje kopie.
Těžší bylo najít blázinec do kterého mě zavřeli. Teda ne přímo mě, ale mé původní já, no však to chápete.
Možná bych mu měl dát nějaké jméno. Třeba První.
Takže jsem dlouze hledal Prvního. Blázinec jsem našel a dokonce jsem po telefonu zjistil i číslo pokoje. Asi schválně umístili Prvního do třetího patra (no teď je to jméno trochu matoucí). Zamřížované okno bylo vidět ze silnice. Taková odlehlá cesta kolem lesa. Celé zařízení bylo na odlehlém místě a to bylo neskutečně dobře.
Za hluboké noci při svitu luny jsem se vkradl na pozemek. Po mřížích by se nechalo snadno vylézt až k požadovanému oknu. Ale už jsem se asi zmínil o svém IQ a zřejmě jsem se zapomněl zmínit o své nechuti k jakýmkoli sportům a z toho plynoucí nevelké fyzické síle.
No tak jsem jednoduše nahlásil požár. Teda vidět vyklízet psychiatrickou léčebnu je zážitek. Měl jsem štěstí a stihl jsem se odchytnout, teda První si mě všiml sám od sebe a naprosto šíleně se na mě vrhl. Já ale utekl do křoví a v tom zmatku si toho nikdo jiný nevšiml.
Pod bundou jsem měl klíč na kola a jak tam První strčil hlavu, tak to bylo poslední co kdy udělal. Popravdě mi dělá radost se zabíjet.
Honem jsem se převlekl. Bílé pyžamo bylo trochu od krve, ale konec konců to byla moje krev.
Pak jsem se zařadil a vyhledal správce. Kupodivu mi nechtěl uvěřit mé zázračné uzdravení a řekl že to necháme na ráno na doktora.

Nevím co má kdo proti stravě v nemocnicích, ale tady to bylo super. Jídlo dobré, společníci klidní a poslouchali mé teorie o tom, že k teorii strun musíme přidat další dimenzi. Pokyvovali, tak jsem se cítil hned lépe.
S doktorem jsem si ani moc nepokecal. Nemohl pochopit jak se můj beznadějný stav mohl takhle rázně zlepšit. Každopádně musím tam teď každý měsíc chodit, ale jinak pohoda.
Nejhorší bylo, že se papírování protáhlo až do jedné a protože jsem už nebyl chovanec ústavu, odmítli mi dát oběd. A to jsem se musel ještě tahat s tou mrtvolou.
Mrtvolu jsem stejně musel nechat až na noc a naštěstí si jí nikdo nevšimnul. Byla v přední části parku kam chovanci nesmějí a údržbář si jí moc nevšímal.
Mrtvolu jsem odvezl do lesíka na místo, které jsem si oblíbil v té jiné dimenzi. Posmutněl si a zavzpomínal na Evu.

Tam mi teprve došla podstata teleportu. Teleport se provede, ale kopie objektu se objeví v jiné dimenzi. Pokud jde ale o něco s duší (někteří lidé), tak je zřejmě zákon, který nestrpí dvě stejné duše v jedné dimenzi. No a protože jsem se v jiné dimenzi zabil, tak zbyly dvě duše a jen jedno tělo. Zatím co v té původní dimenzi já První zůstal bez duše, tupý případ pro psychiatrii.
Takže v dimenzi s Evou zůstala určitě moje kopie s původní duší. Docela se mi ulevilo, že tam pro ni někdo zůstal, ale kdybych se tam nechal zabít hned, tak se moje duše mohla vrátit a nic by se nestalo.

Auto jsem nechal na cestě a směle vyrazil do prázdného domu. Všechno to napětí ze mě spadlo, hlavně že jsem neublížil Evě.
Potmě jsem vtrhl do kuchyně a zamířil k lednici. Cestou jsem zakopnul o krychli. Hned jsem věděl co se děje. V nějaké jiné dimenzi testuji teleportaci. Pak mi teprve došlo že v nekonečném množství dimenzí zkouším teleportaci a nevím kam spadnu. Takže kdykoli se může objevit moje kopie v kuchyni nebo kdekoli jinde.

Tak jsem udělal co bylo potřeba. Koupil jsem si zbraň, a občas jí v sebeobraně použil. Nejvícekrát jsem se zastřelil ve sklepě. Ale stávali se i horší věci.
Jednou jsem v klidu večeřel a najednou jsem se zhmotnil na podlaze. Zbraň jsem nepozorně odložil na nočním stolku, tak jsem ho musel umlátit porcelánovou miskou s okurkovým salátem. Ta kuchyň pak vypadala strašně, všude okurky a krev. A hned jsem měl postaráno o noční výlet do přírody.

Je neuvěřitelné v kolika dimenzích ještě netuším jak teleport funguje. Horší je, že v oblíbeném hájku, už začíná být trochu horká půda. Pohřbil jsem se tam už alespoň dvacetkrát ale jinak jsem pořád sám.
I v mé dimenzi jsem našel Evu, ale je vdaná za takového nudného týpka. Chvíli jsem přemýšlel, že bych ho vzal na romantickou procházku do svého oblíbeného hájku a za svitu měsíce ho tam pochoval, ale nebudu si tam ničit tu monokulturu.

A tak mi nezbývá, než v klidu vést svůj život, s vědomí, že tam v některé dimenzi jsem já a Eva spokojeni. Stačí jen udržovat Glock nabitý a vždy po ruce, nikdy nevím kde se potkám. A být vámi, tak si na ty bastardy z jiných dimenzí dám také pozor.