Sanharys

„Omlouvám se, nenašel jsem to.“
Jen přikývla. „Popravdě jsem v to ani nedoufala.“
„Nevěříš mi?“ zeptal se podrážděně.
„Ne… nevěřím nikomu, koho znám jen krátko.“ odsekla a změřila si ho zlostným pohledem. „Sundej si alespoň ty boty, děláš tady bordel!“
„Jako by tu už nebyl…“ poznamenal spíše pro sebe, ne ale dostatečně potichu, aby to nezachytila. Pro její spokojenost, ale její příkaz splnil a když se mu podařilo prokřehlými prsty rozšněrovat provázek, odložil na nejbližší křeslo i mokrý plášť. „Kam jsi dala moje věci?“
„Tam,“ mávla neurčitě do jednoho kouta místnosti.
Chvíli mu trvalo než je v šeru co panovalo v místnosti našel, hromádku, ne příliš šetrně pohozenou na dřevěném, trouchnivějícím stole, přistavěnému ke zdi. Udělal pár kroků k němu, aby si ověřil změnu, která nejspíše během posledního dne na jeho věcech proběhla. Zamračil se a několikrát se v mysli musel nabádat ke klidu než se odvážil promluvit. „Verras?“
„Ano?“
„Ehm… no… nebylo tohle všechno ještě ráno naskládáno v batohu?“
Lehce sebou trhla. Právě si vzpomněla na to, co chtěla ještě před jeho příchodem udělat. „No.. já jsem měla dneska po cestě lehce problémy.“
„Problémy? Po cestě? A mohl bych vědět proč sis s sebou „na cestu“ brala moje věci?“
„Já…“ nenapadalo ji nic na co by se mohla vymluvit.
„Prosím tě, ať už ze sebe hodláš vyklopit cokoliv, prosím, nelži mi!“
Sklonila oči. Sakra! Proč musela zapomenut dát ty zatracený věci zpátky na místo?
„Hrabala ses mi ve věcech! V mých věcech! Do háje, kolikrát jsem ti zdůrazňoval, abys na ně vůbec nešahala?“ zvýšil hlas. Nechtěl na ni křičet, přece jen ho dostala z maléru. A nechtěl znovu vidět ty její velký vystrašený oči, jako když se na ni poprvé rozkřikl. Tohle ale neměla dělat.
Rozhodila rukama. “Počkej! Vždyť… vždyť jsi tam stejně neměl nic důležitýho… jen pár hader a… a… tu knihu…“
Zaskřípal zubama ale neodpověděl. Místo toho rychle prohrabal svoji hromádku a když nenašel to co chtěl, znovu se k ní otočil. „Kde je?“
Nechápavě zamrkala, „Co?“
„Ta kniha, kruci!“ vyštěkl vztekle.
Ztuhla na místě.
Brzy pochopil proč. Pohled mu sklouzl k její ruce svírající koženou vazbu.
„Ale.. ale stejně… nic jsem z toho nevyčetla… jsou tam jen divný čmárance…“ pokusila se obhájit.
Čmárance? Ona řekla čmárance? Tak a znovu- jedna, dva, tři,… hluboký nádech a výdech. „Dej mi to.“
Rychle knihu zaklapla a podala mu ji. Vůbec se ji nelíbily barvy, které se během jejich rozhovoru vystřídaly na jeho obličeji.
Téměř ji ji vytrhl z ruky. Starostlivě si prohlédl kožené desky ze všech stran. Kdyby utrpěly jedinou vadu, ta osoba před ním by měla asi velmi velký problém. Spěšně ji otevřel a začal převracet jednu stránku za druhou. Přitom ji poučil: „Tak abys věděla, v této knize je zapsán způsob, jak se odtud můžeme dostat.“
S pozvednutým obočím k němu z křesla vzhlédla. „Vážně? Ty to dokážeš přečíst?“
„Já to napsal!“ zavrčel. Došel až k poslední stránce, zamračil se a začal hledat znovu od začátku.
Poklesla ji čelist. „Cože?“ rozkřikla se. „Tak proč tu několik dní trčíme na stejným místě, když celou dobu víš jak se odtud dostat?
„Protože tu nejde o moje zápisky, nýbrž o to, co bylo vloženo mezi ně.“
„Ehe?“
„Mapa! Kruci, byla to mapa. Našel jsem ji před pár dny v jedné z chodeb a skoro jsem již rozluštil, kde se nyní nacházíme!“ zlostně zaklapl desky.
„No… a… kde je problém?“ stále nechápala.
„Problém je v tom, že ta mapa tu už není!“ rozkřikl se a hodil ji knihu. „Mohla bys mi vysvětlit proč?“
„No… já… říkala jsem ti přeci, že jsem dneska měla problémy…“
„… po cestě. Ano, vím. To jsi mi už říkala. Nejméně dva týdny, jsme nenarazili na nic, co by se mohlo nazývat problémem, tak mi…“
Ozvalo se hlasité zaklepání.
Okamžitě zmlkl. Tiše zaklel.
Verras toho okamžiku rychle využila. „Dále?“
Dovnitř se vřítil podsaditý trpaslík. Rozježená kštice měděných vlasů mu rozcuchaně vlála okolo hlavy. Tmavé oči mu vítězoslavně zářily. „Nernile! Brachu! Ty kůže líná, vstávej! Našli jsme to!“ vykřikl. „Nevíme to sice jistě, ale je to skoro stoprocentní!“
„To je skvělý!“ vypískla nadšeně Verras a už se zvedala, aby si tu novinu ověřila na vlastní oči, muž stojící vedle ní ji ale ne dvakrát šetrně strčil nazpět do křesla. „Počkej tady, ani sto procent nikdy není úplná jistota.“
„Ale..“ chtěla něco namítnout, za jejími společníky ale už zaklaply dveře a nechaly ji v pokoji samotnou. Chvíli tiše seděla a poslouchala rychle se vzdalující kroky. Nakonec otevřela knihu a pečlivě ji začala prolistovávat.
„Hledáš něco?“ ozvalo se nečekaně, až sebou polekaně cukla.
„Ano.“
„A co? Mohu ti pomoci.“
„Mapu.“
„Jakou mapu?“
„Tu mapu, o které tu byla celou dobu řeč. Netvrď mi, že jsi celou dobu neposlouchal!“ odvětila stroze.
„Mám i jiné důležité věci na práci, než poslouchat každou vaši hádku.“
„Ach… doopravdy? Tím pádem mě dál neotravuj a běž si po svých.“ odsekla a na chvíli ustala v hledání, čekala na odpověď. Té se ale nedočkala, místo toho zaslechla tiché zašramocení, jako by právě něco tenoučkého dopadlo na zem. Odložila knihu a vstala. Vydala se směrem odkud tušila dopad onoho předmětu. Nijak ji nepřekvapilo, když před dveřmi objevila lehce zmačkanou několikrát přeloženou mapu.