Odsouzená

Na začátku toho všeho tekla stříbrná řeka. Proč byla stříbrná, když nikdy nechytla ten správný lesk, to nikdo nevěděl. Snad možná kdysi dávno, když její hladinou prosakovalo sluneční světlo, zářila právě tak, jako září stříbrné šperky na slunci. Jenomže stříbro zčerná. Jako tahle smutná řeka utopená v mlze.
Průvod černých poslů se vynořil z mléčnoty a zastavil se na břehu líně se táhnoucího toku. První z řadu pokynul ostatním, aby počkali, a on samotný kráčel dál. Jeho chůze byla pomalá, kolébal se při ní ze strany na stranu. Sklonil se k vodě a namočil v ní ruku. Po chvilce ji vytáhl. Nic se s ní nestalo. Otočil se ke svému průvodu a zvolal: „Můžeme jít!“

Celá ta neúrodná země měla ve svém centru pouze jedno jediné město, ve kterém bydlela většina těch civilizovanějších obyvatel, jestli vůbec nějací takoví zde mohli být. Ti ostatní byli buď zvyklí na divoký život kdesi v pralesích a pustinách, kde neexistuje čas, nebo se zdržovali v podzemí a celé dny kopali a kopali s blaženou představou, že se jim snad poštěstí a oni najdou bohatství. Jo, to byli ztracení lidé.
Každého dne se na hlavním náměstí sjížděli všichni možní řemeslníci a snažili se prodat všechno, co jen šlo. Neměli peníze. Nikdo je neměl – až na pár výjimek, na ty zlaté lidi z paláce, který stál na vrcholu kopce uprostřed města. Jenže těch několik vyvolených sotva kdy zabloudilo na trh a nechalo těm chudákům utržit. Pro ně byli všichni ostatní lidé jen jakási nižší rasa, něco horšího než jejich psi – protože i ti měli šlechetný původ. Snad i zámecká krysa by byla uctívanější.
Okolo náměstí se klikatilo nesmírné množství všelijakých uliček, více či méně zapadlých. Čím dál však byly od náměstí, tím horší se v nich scházela sebranka hladovějících lidí. Jako když máte psa, kterého týráte a naučíte ho být zlým. A právě v těchto ulicích zrovna bloudil jakýsi muž. Měl zrzavé vlasy i vousy, špinavé oblečení, které ale muselo původně vypadat docela dobře a vznešeně. Za sebou táhl dřevěnou káru, přes niž měl přehozenou hrubou látku. Kráčel, vzhlížel vzhůru a snažil se orientovat podle pyšnícího se paláce chtěje dojít na to slavné náměstí. Jednoznačně nebyl zdejší.
„Stůj!“
Neznámý se zastavil a ohlédl se. Ze špinavých rohů se k němu přibližovali čtyři muži. Měli nepřátelský výraz a evidentně se se svým společníkem nehodlali bavit o počasí.
„Co chcete, pánové?“
„Co chceme, se ptáš? Peníze, nebo život! A moc pečlivě vybírej, co ti je cennější!“ křikl mu do tváře jeden z nich, zatímco druhý strhl látku, kterou měl obchodník přehozenou přes svoje zboží.
„Já nemám peníze, nezlobte se, můj život mi je opravdu velmi cenný,“ začal vykládat zrzavý muž a šilhal po svém vozíku.
„Co to je?“ zeptal se jeden a v rukou držel zelené sklíčko. Pro jistotu do něj kousnul. Bylo tvrdé.
„To je kámen.“
„Kámen, kámen, copak takhle vypadá šutr?“ rozčileně jeden z tlupy ukázal na keramickou nádobu plnou dalších zelených kamínků. Ve všech se odráželo světlo.
„Jistěže. Právě s nimi jedu na trh... neporadili byste mi, drazí pánové, kde je tady to slavné náměstí?“
„Tropíš si z nás snad blázny? To bych ti neradil!! Si snad myslíš, že lidi, co maj hlad, budou kupovat nějaký pitomý zelený šutry?!“
„Ty kameny léčí,“ pravil pomalu a zcela vážně obchodník.
„To ti tak někdo uvěří!“ vysmál se jeden lapka. „Víš ty co? Zmiz. Zmiz nám z očí!“

Tajemný průvod se přebrodil přes řeku a pokračoval dál k centru země. Hlavní vůdce, co zkoušel vodu stříbrné řeky, šel stále v čele, za ním dva další černí zakuklenci s červenou páskou na rukávech. Uprostřed bylo malé seskupení několika lidí v šedých úborech a za nimi opět dva s červeným proužkem. V momentě, kdy se dostali na hranici města, tasil vůdce dlouhý meč, natáhl jej před sebe a kráčel dál. Každý, kdo by se ocitl přesně před ním, mohl počítat s tím, že skončí napíchnutý jako na vidličce.

Tajemný obchodník se nakonec na to své náměstí dostal. Nejdříve si jej prošel, našel si volné místečko vedle prodavače sušených hroznů vína a odhalil své zboží. Vyložil všechny své nádoby s různými kameny všech barev a tvarů, několik šperků vystavil na odiv a doprostřed toho všeho položil veliký zlatě se lesknoucí kámen, který odrážel světlo do všech koutů.
„Co seš zač, holobrádku?“ otázal se prodejce s vínem a opustil své místečko, aby se mohl podívat, co nabízí jeho soused. Skláněl se nad kameny a mračil se u toho.
„Podívej se sám a vyber si! Jestli chceš, mohu ti poradit,“ nabídl se obchodník.
„Hmm, sklíčka to sou pěkný, tojo,“ zamyslel se, „ale nikdo si je od tebe nekoupí.“
„To mi říkali již pánové, co jsem je potkal cestou sem. Nepřesvědčil jsem je, ale to proto, že jsem neměl tu... možnost,“ prohlásil a zahleděl se svému kolegovi přímo do tváře. Ten musel zvednout hlavu a byl spoután jeho fascinujícím pohledem. Předtím si nevšiml, že má tak... zvláštní oči. Zářily, zářily jako ten nejjasnější kámen! „Však sám vidíš, že bych to dokázal.“ Uhnul očima a svou oběť tak propustil.
„Seš zvláštní člověk. Co si z týdle země chceš vodnýst?“
„Chm...“ usmál se, „ten nejvzácnější kámen.“

Vždy jeden den v týdnu opouštěla dcera knížete tajně palác. Ujížděla na koni v přestrojení za chudé děvče. Koně vždy nechala u jednoho známého hostinského, který se o něj dobře postaral, a sama se pak procházela po ulicích města. Dneska málem ujet nestihla.
Její první kroky vedly na náměstí. Její hnědý plášť ji dokázal dost zakrýt, že se stala nenápadnou malou hrstkou uprostřed té haldy lidí. Některé okouzlovalo, s jakou samozřejmostí rozdávala lidem po mincích, kupovala od zapadlých obchodníků zkažené zboží, jen aby jim nechala utržit.
Dneska ji překvapilo, že spousta lidí byla nakupena v jednom rohu náměstí a na něco tam soustředěně zírala. Přistoupila blíž a snažila se dostat dovnitř celého toho shromáždění. Jen koutkem oka zahlédla, jak vzduchem prolítl paprsek světla.
„Óóóó!“ vydechl celý dav.
Dívka se postavila na špičky, aby dohlédla až k místu dění. Stál tam jakýsi zrzavý mužík s dalšími dvěma lidmi a v dlaních držel něco zvláštního, velkého, co se lesklo a házelo světelné paprsky. Oba dva měli svázané pohledy a ten zrzavý se usmíval.
„Vážení, pohleďte na kostelní věž! Za dvě minuty poledne!“
Náměstí ztichlo. Ručička sto dvacetkrát odťukala a v ten moment se společně s bitím zvonu rozlilo celým náměstím úžasné zlaté světlo. Všichni se sklonili k zemi, jak uhýbali před střelou.
Jen ona zůstala stát. Stála v klidu a dívala se na kámen, který tak zářil. Zrzavý obchodník ji spatřil a usmál se. Jeho svěřenec nezklamal.
„Ááá!“ ozvalo se a pak za ním další výkřiky nesoucí se z jedné uličky vedoucí do náměstí.
Průvod dorazil na náměstí. Vůdce se zakrvaveným mečem stále vpředu. Lidé uhýbali... a někteří to nestihli. Obchodník je zaregistroval, mrkl rychle na hodiny, na mladou knížecí dceru a nakonec na kámen, který držel ve svých rukách. Rozmýšlel se vteřinku, s kamenem v ruce přiskočil k uchvácené dívce, chytl ji za ruku a táhl druhou stranou pryč z náměstí. Průvod nezrychlil, ani nezpomalil. Pokračoval klidně dál směrem, kterým se ubíraly obchodníkovi kroky. Ten rychle utíkal, táhl omámené děvče za sebou a druhou rukou kolem sebe mával kamenem.
„Stůj!“
Zrzavý se nezastavil. Ani se neohlédl. Neměl moc velkou rychlost. V momentě, kdy se průvod ocitl na začátku ulice vedoucí z náměstí, napřáhl se vůdce a hodil mečem. Prosvištěl těsně u ucha jednoho z lapků a v momentě, kdy se kupec ohlédl, spatřil, kterak meč zasahuje jeho společnici. V ten moment mu pevně stiskla ruku a ve chvíli ji zase povolila. Bylo pět minut po jedné. Zlatý kámen prudce zazářil a počal zhasínat. Obchodník jej upustil na zem. Rozpadl se na plno malých kousků, které barvou splynuly s kamennou dlažbou.
„Tak si jej neodnesu,“ zašeptal si sám pro sebe a dal se zběsile na útěk ven z města.
Spojení mezi kamenem a dívkou bylo sneseno zpět do tmy.