Páté slunce

Ostrý zvuk palubní sirény projel vše zaplňujícím tichem kosmického prostoru. Jako blesk se hnal napříč lodí přes každou z mnoha kajut, až do zdánlivě prázdné ošetřovny. Po chvíli na celé lodi zhasla světla a k siréně se přidalo i temně rudé přerušované světlo. To se v pravidelných intervalech odráželo od jemných krůpějích potu na tváři jediného člověka, ležícího v hlubokém bezvědomí na lůžku.
Rychlé a přesné řezy lékařského robota už dva dny plnily svůj účel. Na dříve velmi vážně popáleném a téměř roztrhaném těle zůstalo jen pár jizev, které budou mechanikovi navždy připomínat jeho nešikovnost.
Lékařský robot splnil všechny naprogramované úkoly a teď bylo načase přivést pacienta zpět k vědomí. Ostrá jehla lehce vklouzla pod jeho kůži a bezbarvá tekutina se pomalu smísila s krví.
Dagovy oči se pomalu otevřely a on nejistě zíral na rozmazaný obličej robota, po kterém se přelévalo rudé bezpečnostní světlo.
Drogy ještě stále trochu působily a hlas robota byl nejasný a vzdálený: ,,Jak se cítíte pane?“
,,Nic moc,“ odpověděl Dag a zatřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval. ,,Proč se tady svítí červeně?“
,,To je rudý poplach, pane,“ odpověděl robot pohotově.
,,To vidím, ale proč?“
,,Všichni členové posádky musí neprodleně opustit palubu, pane. Hrozí nebezpečí ztráty života.“
Dagovy zornice se rozšířily v rudém světle.
,,Ježiši Kriste,“ zvolal vyděšeně Dag a seskočil z postele. Ihned však dopadl obličejem na studenou podlahu. Robot se nechápavě díval na Daga, který seděl na zemi a vyděšeně zíral na pahýly vyčnívající z jeho ramen.
,,Mé ruce! Já nemám ruce! Proč si mi nepřidělala protézy, ty plechová potvoro!“ ječel nepříčetně na lékařského robota.
,,Tato činnost nebyla naprogramována,“ odvětil suše svým kovovým hlasem.
Dag na něj chvíli udiveně zíral, ale poté si opět vzpomněl na červený poplach. ,,Pomoz mi se zvednout!“
Robot mu pomohl a Dag se vrávoravě rozběhl ke dveřím.
Všechny dveře v lodi byly naštěstí na fotobuňku, takže se před ním vždy včas otevřely. Dag jimi klopýtavě probíhal a snažil se najít někoho z dvacetičlenné posádky, jenže chladné ocelové stěny zely prázdnotou. Zanedlouho narazil na vchod od řídící kabiny, ten se před ním neotevřel a on se od něj odrazil, jako pingpongový míček. Tupá rána téměř přehlušila sirénu.
Dag se vzpamatoval a řekl: ,,Lodní mechanik Dag Krust, otevři dveře do řídící kabiny.“
Z reproduktoru ve stěně se ozval příjemný ženský hlas lodního počítače: ,,Mechanik Dag Krust je mrtvý, nejsem oprávněna otevřít.“
,,Ale já nejsem mrtvý!“ zařval Krust téměř hystericky.
,, Zadejte prosím otisk dlaně pro ověření identifikace.“
Dagovy oči nevěřícně sjely na snímač dlaně vedle dveří. ,,Ale já nemůžu přiložit dlaň!“
,,V tom případě je vaše identifikace neplatná.“
Naštvaný kosmonaut nakopl ocelové dveře: ,,Blbej kráme.“ Když v tom ho něco napadlo, bleskově došel k výtahu a nosem zmačkl provozní tlačítko.
Řídící kabina je srdcem lodi. Řídí se odtud všechno, přes mezihvězdné skoky hyperprostorem, až k teplotě vzduchu na toaletách. Jenže teď byla prázdná.
Před dvěma dny se porouchala řídící tryska a při opravě málem zabila lodního mechanika, doslova mu explodovala před obličejem. Byl to stejný mechanik, který vyměňoval kabely ve stropní části řídící haly. Dosud nikdo nezakryl otvor zející ve stropě. Bezruký mechanik toho využil a propadl jím dovnitř. Chvíli jen visel, jako nějaká loutka, zamotaný ve spleti kabelů, dokud sebou párkrát necukl a nedopadl na zem.
Potácivě přiběhl k hlavnímu řídícímu panelu, na kterém červeně blikala řídící tryska.
Dag si povzdechl. Teprve teď mu došlo, že nemůže nic dělat, nemohl ani nic namačkat na klávesnici. Už chtěl propadnout zoufalství, když jeho pozornost upoutal papír, ležící u klávesnice. Stálo na něm:
Drahý Dagu
Tvůj stav je při našem odletu záchranným modulem natolik vážný, že jsme tě nemohli vzít s sebou.
Těší mě, že žiješ, ale zároveň mě mrzí, že loď je přitahována k nejbližší planetě F5. o jejíž povrch se brzy rozbije. Bohužel ti nezbyl žádný záchranný modul, ale nastavila jsem tvoji komunikační frekvenci na naši. Jestliže jsi ještě nepřeletěl kritickou hranici, tak se pro tebe můžeme vrátit.
Prosím ozvi se
Julie

,,A kruci,“ zaklel a vzhlédl k jednomu z monitorů. Podle údajů dorazí loď ke kritické hranici zhruba za hodinu. Dost času na to, aby se pro něj vrátili a ještě si může dát kafe z automatu. Tedy - kdyby měl ruce.
Dag se naprosto zoufale díval na tlačítka komunikačního panelu. Všechna důležitá tlačítka na lodi jsou totiž zapuštěná pro případ, že by se o ně někdo opřel. Takže mačkání nosem nemělo smysl.
Po chvíli přemýšlení se lodí ozývaly duté rány, když Dag bezradně bušil hlavou do ovládacího pultu. Nakonec vyčerpáním klesl k zemi a opřel se o pult zády. Bezradnost však ustoupila, když na zemi uviděl spadlou tužku. Obyčejná tužka, která v moderní společnosti neměla už téměř žádný smysl, mu teď možná zachrání život. Rychle ji vzal do úst a koncem s gumou začal mačkat tlačítka na komunikátoru.
,,No,“ ozval se hlas doktora Jima z obrazovky.
,,Jime, ani nevíš jak jsem rád, že tě vidím. Musíte se pro mě vrátit. Špatně si určil moje probuzení a já…“
,,Ne!“ přerušil ho Jimův ostrý hlas, ,,tvoje probuzení jsem určil naprosto přesně a vůbec nechápu, jak ses mohl v tomhle stavu dostat až sem!“
,,O čem to mluvíš, musíte se pro mě vrátit. Loď každou chvíli přesáhne kritickou hranici.“
,,Přesně tak!“ Jim se uvolněně protáhl v křesle. ,,Už se nemůžu dočkat, až uvidím tebe i s lodí, jak se roztříštíte o povrch planety. A já budu mít celou zpáteční cestu na to, abych utěšoval tvoji krásnou Julii.“
Dagův obličej zrudl vztekem: ,,Co? Jestli se jí jen dotkneš, tak tě!“
,,Co. Uškrtíš?“ doktorův smích dokonale drásal Dagovy nervy.
,,Jime?“ ozval se hlas zpoza obrazovky, bezesporu Juliin. ,,Kdo je to?“
,,Nikdo,“ odpověděl jí doktor, potom se naklonil k obrazovce a zašeptal: ,,Sbohem Dagu a o Julii se neboj, je v dobrých rukou.“
,,Já tě zabiju! Přísahám že tě…“ řval Dag nepříčetně na monitor, jenže Jim už ho slyšet nemohl.
Dag se uklidnil a začal přemýšlet: ,,Takže… pravděpodobnost, že se mi podaří uřídit raketu při pádu, je asi 25%, kdybych měl ruce. Pravděpodobnost, že na F5. je dýchatelná atmosféra, jsou zhruba 3%, když budu myslet hodně pozitivně. A pravděpodobnost, že tam najdu provozu schopnou raketu, se kterou budu moc odletět za Jimem a nakopat mu prdel je...“
Jelikož ho nenapadlo vhodně malé číslo, rozhodl se pokračovat v plánu.
,,Tuhle loď jsem z části navrhoval já sám, takže menší nouzové přistání by neměl být problém. Počítači, řekni mi stav řídící trysky.“
,,Řídící tryska byla zničena v důsledku exploze.“
,,To je vlastně pravda,“ uvědomil si Dag. ,,A pravý motor?“
,,Pravý motor byl poškozen výbuchem řídící trysky a je nefunkční.“
,,Na levý se radši ani ptát nebudu. A jak jsou na tom brzdné trysky?“
,,Poškozeny, funkčnost časově omezena.“
,,Alespoň něco,“ řekl s falešnou nadějí v hlase. Věděl, že zhruba za patnáct minut se roztříští o povrch planety, ale snažil se nepřipustit si to.
,,Takže…“ přemýšlel nahlas Dag, ,,pokud budu padat na povrch planety kolmo, tak dopadnu na čumák a skončim jako krmení pro kočky. Ale když nebudu padat kolmo a trošku se natočím na stranu, tak dopadnu na bok a ruce budou to poslední, co by mi chybělo. Moje jediná šance je neletět kolmo a včas zapnout brzdné trysky. Jestli je zapnu moc brzo, tak vyhoří a nebudou k ničemu a jestli moc pozdě, tak mě nestačí zbrzdit. Mohl bych naprogramovat počítač, aby to udělal za mě, s přesností na tisícinu sekundy, jenže…“
Lodě průzkumného typu, jakou letěl Dag, byly moc velké, něž aby startovaly ze Země. Proto se stavěly v kosmických stanicích, kroužících po orbitě. Nikdo nepočítal s tím, že by někdy přistávaly. Pro všechny případy se ale spodek lodi vyrábí ze speciální slitiny, která odolá i velkým tlakům. Právě na tu se Dag musí pokusit dopadnout.
,,Počítači, za jak dlouho přesně dosáhneme kritické hranice?“
,,Přesně za pět, čtyři, tři…“
,,A sakra! Kdybych se alespoň mohl připoutat.“
,,Dva.“
,,Počítači. Pusť nějakou pěknou muziku, zkus něco z mojí sbírky.“
,,Jedna.“
Přesně ve chvíli, kdy se loď začala prodírat atmosférou, rozezněly se na palubě tvrdé elektrické kytary, které jen tak tak dokázaly přebít hluk ohýbaných plechů. Dag seděl v křesle pilota a vší silou se nohama zapíral o řídící pult.
,,Tak dělej, ty mrcho! Ukaž mi, co v tobě je,“ řval Dag, když předek lodi nejdříve zrudl a potom i zbělal při proletu atmosférou. Celá loď se třásla v úděsném rytmu a zdálo se, že se každou chvíli musí rozpadnout. Všechny vysílače a satelity na povrchu lodi se roztavily a zmizely v nenávratnu.
,,Počítači, zapnout brzdné trysky…“ loď proletěla atmosférou jako obrovská zářící koule a nezadržitelně se blížila k povrchu.
,,…Teď!“
Náraz shodil Daga ze židle a ten se bezmocně schoulil pod řídící pult. Řev trysek a odpadávající kusy lodi přerušily i tvrdou metalovou hudbu. Díky tomu a červenému pulzujícímu světlu si připadal jako v pekle. V pekle, z něhož není úniku.
Loď naštěstí nedopadla na skály, ani do moře. Jenže dopadla téměř kolmo a s uši rvoucím nárazem se roztrhla na dvě části, z nichž ta zadní explodovala. Plamen z výbuchu rozpoutal doslova peklo a proměnil na popel přes tři sta metrů různorodé krajiny F5.
Přední část málem smetla tlaková vlna a jen shodou náhod se dostala z jejího dosahu. Setrvačnost byla tak obrovská, že se předek lodi téměř pět kilometrů prodíral bujným porostem a smetl všechno, co mu stálo v cestě.
Když znovu otevřel oči a nadechl se těžkého vlhkého vzduchu, bylo už po všem. Musel být nějakou dobu v bezvědomí, protože zvířený prach se mezitím usadil a jeho nános pokrýval celou řídící kabinu. Rudé světlo naposledy bliklo a reproduktor vydal poslední chrčivý tón.
Dag se celý potlučený vysoukal zpod řídícího pultu a vrávoravě vykročil ke dveřím. Těsně před nimi se zarazil a nevěřícně zíral do prázdna. Dveře tam nebyly. A ne jen dveře, celá stěna byla pryč. Z téměř dvousetmetrové lodě zůstala pohromadě jen řídící kabina.
Jeho první kroky po neznámé planetě byly vratké a nejisté. Obnažená chodidla mu hladila nízká tráva a obličej ovíval studený větřík. Jediné, co ho chránilo proti chladu byly tmavé pracovní kalhoty, které mu doktoři nechali a rozepnutá nemocniční košile.
Všude kolem se tyčily majestátní, někdy i kilometr vysoké stromy, jejichž kmeny se pyšnily hladkou kůrou v různých odstínech šedi. Mohutné koruny se vysoko nad Dagem splétaly a sluneční světlo se jimi dokázalo prodrat jen v úzkých paprscích.
Na první pohled tvořily veškerou floru jen tyto stromy a nízká našedlá tráva, jenže občas se mezi nimi objevilo i několik menších stromů, které jako by objímaly ty ostatní. Nic v této ponuré krajině neoplývalo barvami a ani tyto stromy nebyly výjimkou. Z jejich hrubé, vrásčité kůry čněly ostny, velké jako dlaň, kterými se zabodávaly do ostatních stromů.
Dag si tiše prohlížel našedlou krajinu a uvědomil si, že nemá žádné potraviny a ani vodu. Navíc byl sám, bezmocný a naprosto netušil, kam má jít a co tam má dělat. Z lodi se nic zachránit nedalo a i kdyby ano, stejně neměl jak to vzít s sebou.
,,Sem v prdeli,“ zhodnotil Dag svoji situaci a vykročil naslepo směrem od lodi.
Asi po třech hodinách chůze, stále stejnou krajinou, se zastavil a padl do trávy. Gravitace byla sice o něco menší než na Zemi, jenže z vlhkého vzduchu ho pálily plíce a téměř nemohl dýchat. Navíc se už delší dobu potřeboval poškrábat na nose a to ho přivádělo k šílenství.
Zrovna když přemýšlel o tom, že kromě stromů tady asi žádný jiný život nebude, zašustila za ním tráva. Bleskově se převalil na břicho a díval se z očí do oka něčemu, co připomínalo ropuchu. Jenže na rozdíl od ní to mělo nepřirozeně velikou tlamu a záda pokrytá hustou srstí. Kulatou hlavu to mělo stejně lysou, jako nohy. Tvor byl na pohled ošklivý a díval se na Daga jako na něco, co vídá každý den.
Daga napadlo, že by se líbil Julii, byla totiž bioložka a takovéhle odporné tvory přímo zbožňovala.
Zatímco se zapíral o čelo a rameno, aby si mohl kleknout, žába se ani nepohnula. Teprve, když pevně klečel, tak se její obrovská bulva pohnula a prohlédla si ho odzdola nahoru.
Tvor k Dagovu naprostému překvapení vymrštil slizký jazyk a ten se mu přilepil na čelo. Než se mohl vzpamatovat, následovala jazyk i celá chlupatá ropucha a doslova se mu přilepila na obličej.
Dag začal vřískat a pobíhat kolem s žábou na obličeji, která mu svými dlouhými končetinami doslova objímala hlavu. Zděšeného mechanika nenapadlo nic lepšího, než narazit hlavou do nejbližšího stromu. Jenže když se k němu přiblížil, přelezla ropucha na temeno a Dag už se nedokázal zabrzdit.
Tupou ránu doprovázela další, když se Dag sesul k zemi. Chvíli jen ležel a snažil se srovnat si dvojitý obraz. Hned na to si ale uvědomil, že žába sedí přímo za jeho hlavou a čeká, až vstane.
Daga napadlo rychle vstát a žábu odkopnout, jenže bez rukou byl rád, když vůbec vstal. Tak rychle jak jen to šlo si kleknul a otočil se směrem na vyčkávající ropuchu.
,,Nechtěla by sis najít někoho…“ mechanik leknutím nedokázal dokončit větu, místo jedné žáby jich tam sedělo desítky a všechny na Daga mrkaly svým velkým okem.
,,Ale ne.“
Desítky lepkavých jazyků se na něho nalepily a jako v prvním případě je následovaly i odporné a velké žáby. Více než agresi to připomínalo útok zamilovaných studentek.
Žáby na první pohled moc inteligence nepobraly, protože jak se zdálo, neměly zuby a snažily se ho spolknout celého. Dagovi nejdříve připadalo, že ho chtějí uslintat k smrti. Jenže když jich na něm bylo asi tak dvacet, uvědomil si, co mají v plánu. Kdyby teď spadl, už by pod jejich vahou nedokázal vstát , zemřel by a žáby by pravděpodobně počkaly, až se rozloží. Pak by ho mohly postupně spolykat.
Zatím však stál pevně na nohou a zmateně pobíhal sem a tam. Žádnou naštěstí neměl na obličeji, takže viděl, kam jde. Moc daleko ale s takovouhle zátěží dojít nemůže a brzy se jich bude muset zbavit.
Asi po hodině chůze mu došly všechny síly. Občas se sice některá z žab pustila a kamsi odskákala, jenže její místo brzy nahradila další. Byl zpocený, unavený, oslintaný a nohy měl v jednom ohni. Chladný vánek už dávno ustal a k vlhkému vzduchu se přidalo zničující vedro.
,,Já se nevzdám,“ opakoval si stále, ,,nevzdám se, nevzdám…“ po těchto slovech zakopl o kořen a spadl do trávy. Všechny žáby z jeho břicha včas uskočily, takže žádnou nezalehl.
Tak teď je po mně, pomyslel si. Jenže všechny jednooké žáby z něj slezly a odskákaly někam pryč. Dag nechápal a tupě civěl na jedinou, která u něj zůstala. Podle černého pruhu na krku to byla ta samá, kterou potkal jako první.
,,Co ode mě vlastně chceš?“ zeptal se žáby, jenže ta jen mrkla a bez jakéhokoli zájmu seděla v trávě.
,,No, nemám čas to zjišťovat. Potřebuju najít vodu, už pěkně dlouho jsem se nenapil. Nevíš náhodou, kde tady seženu nějakou whisky?“ podivné bylo, že tyhle žáby, na rozdíl od pozemských, neměly na krku lalok, takže asi ani neuměly kvákat. Ale i kdyby to uměly, tahle vypadala tak líně, že by stejně nekvákla.
,,Tak fajn, když mi to nechceš říct, tak si to najdu sám.“
Zvedat se ze země bez pomoci rukou bylo pro Daga stále obtížnější, stejně jako mnoho jiných, pro nás tak samozřejmých věcí. Nemohl si odhrnovat z cesty nízké křoví, utřít si pot z čela, nebo se podrbat. Všechny tyto věci ho dováděly k šílenství.
Když se opět pracně zvedl, ucítil, jak mu žába skočila na rameno. Tentokrát ale nic nedělala, jen občas mu olízla tvář.
,,Dobře, když jinak nedáš, tak můžeš jít se mnou. Jednu snad ještě unesu.“
Poté vyrazil pomalým krokem v předešlém směru a doufal, že nepotká žádné další “láskyplné“ formy života. Avšak ani po třech hodinách chůze nic živého nenašel, dokonce se neobjevila ani žádná chlupatá ropucha.
Čím déle šel, tím více se měnil ráz krajiny. Obrovské stromy byly menší a rostly dál od sebe. Ani tráva už nebyla tak jednotvárná a rostla ve více odstínech šedi.
Dag právě vyprávěl žábě o své ženě Julii, když vtom si v dálce všiml jakéhosi barevného fleku. Byla to první barva, kterou po přistání uviděl. Vzrušeně se k ní rozeběhl a už z dálky rozeznal květinu.
V karmínově rudých okvětních lístcích proplouval větřík a rozháněl do okolí sladkou medovou vůni. Ta ho doslova hypnotizovala a navozovala mu představu louky, porostlé růžemi.
Květ byl nízký, Dagovi sotva ke kolenům, ale šířkou se vyrovnal velkým pozemským leknínům. Když se mechanik zadíval pořádně, všiml si, že se na lístcích sráží rosa a stéká do širokého hrdla květu. Už, už se chtěl napít, když si vzpomněl na masožravé rostliny, které svojí vůní lákají hmyz a jakmile se moucha dostane dost blízko – chňap – nemá šanci.
Kdyby se alespoň mohl napít z dlaní.
,,Ale co,“ řekl si po chvíli, ,,kdo se bojí, nesmí do lesa,“ dodal a zabořil se hlavou do květu.
Voda byla nechutně sladká a lepila se mu na patro, jenže to byla voda a on pít musel. Žádné překvapení se nekonalo a on vytáhl obličej z květu a nechal se olízat od žáby.
,,To jsem potřeboval,“ řekl si a škytl, vtom se ho zmocnil zvláštní pocit. Udělal pár kroků a všude kolem něj se začínaly vynořovat ty nejzářivější barvy, jaké kdy viděl. Nejdříve udělaly duhu, ale posléze začaly obletovat stromy a slévat se v nejrůznější zvířata. Červeného slona, modrou žirafu, zelenou zebru s růžovými pruhy nebo růžovou zebru se zelenými pruhy? Sám nevěděl, jen se chichotal a připadal si jako hipík v půli demonstrace.
To je taky to poslední, co si pamatoval, když se ráno probudil s bolestí hlavy a nasládlou pachutí v ústech.
,,Dal bych si kafe,“ řekl, aniž si uvědomil, kde je. Poté pronesl klasické: ,,Už nikdy nebudu pít,“ a nakonec : ,,Kde to sakra jsem?“
Ta poslední otázka byla nejtrefnější, protože se probudil v úplně jiné krajině, než jakou znal. Nad ním se rozprostíraly vysoké bílé stromy, ohnuté proti sobě a tráva byla spíše do zelena.
Když otočil hlavu na stranu, uviděl vedle sebe svoji žábu, jak leží rozpláclá na zádech s široce rozevřenou tlamou a vypadá ještě hůře, než on.
,,Trochu jsme to včera přehnali, viď?“ řekl a šťouchl do žáby ramenem. Ta si jen hlasitě říhla, převalila se na břicho a spala dál.
Dag by udělal to samé, jenže se mu nesnesitelně chtělo na záchod. Ale jak si měl sundat kalhoty? Ještě že neměl džínsy, ale jen pracovní kalhoty s gumou v pase. I tak se ale musel deset minut plazit po zemi a pomáhat si nohama, aby je sundal.
Když vykonával potřebu, opřený čelem o jeden z kmenů, všiml si, že kmen je nepřirozeně hladký a jejich uspořádání připomíná spíše…
,,Žebra?“ vydechl do prázdna. Stále ho ještě bolela hlava, ale vsadil by se, že ten kámen na konci žeber je lebka. Když se po další čtvrthodině opět nasoukal do kalhot, rozhodl se lebku prozkoumat.
Suché stonky trávy mu křupaly pod nohama, když se blížil k lebce a nevěřícně zíral na zdejší oblohu. Přes koruny stromů neměl možnost si ji pořádně prohlédnout a teď mu málem vyrazila dech.
Zem zaléval jasný svit ze čtyř sluncí. Dvě zelená, tak blízko u sebe, že připomínaly smaragdové oči. Třetí světle modré, jako hladina nejčistšího moře. A to poslední, právě vycházející, zářilo nejjasněji a Daga při pohledu na něj hřálo u srdce. Nikde ve vesmíru se sice nenajde tak krásné slunce, jako na matičce Zemi, ale tohle mu bylo tak podobné, že si na okamžik připadal zpátky doma. Pomalu procházel žebrovím a kochal se tou obrovskou zářící skleněnkou, pohupující se nad lebkou.
Asi tři kroky před lebkou se zarazil. Přímo před ním se ozvalo prasknutí pár stébel trávy. Dag se se zatajeným dechem opatrně přiblížil o malý krůček.
Podivný tvor se vyhoupl na lebku a mával čtyřma kloubovitýma rukama. Stál přímo proti slunci, takže byla viděl jen nezřetelná silueta, ale i tak se Dag leknutím sesul na záda. Při pádu se poměrně tvrdě uhodil do hlavy o kus kosti. Na bolest však nebyl čas.
Tvor seskočil z lebky a svými malými nožkami si stoupl rozkročmo na vyděšeného astronauta. Ten netušil, co od má něj očekávat, ale při bližším pohledu málem vyprskl smíchy.
Kdyby Dag stál, příšerka by mu sahala sotva po pás. Její sametovou, šedou kůži pokrývalo jen trochu černé srsti ve tvaru V na propadlém hrudníku. Všechny čtyřprsté ruce měla tak dlouhé, že s nimi bez problémů dosáhla na zem, aniž se musela předklánět. O jednu z nich se právě opírala, zatímco další se zamyšleně drbala na vršku kulaté hlavy. Na rozdíl od žab měla dvě oči, které se v poměru k hlavě zdály příliš veliké. Pod nimi nasávaly vzduch malé nozdry a usmívala se široká ústa.
Po chvíli tvor začal ukazovat na Dagovy ruce končící u ramen a usmíval se doslova od ucha k uchu, kdyby měl uši.
,,Ty se mi směješ?“ rozzlobil se Dag.
V odpověď se mu dostalo olíznutí celého obličeje velkým, slizkým jazykem.
,,Tfuj. Slez ze mě,“ zaprskal. ,,Proč mě tady musí všechno oslintávat.“
Tvor slezl a nechal ho pomalu vstát. Mezitím k nim přiskákala žába s těžkou kocovinou a tupě zírala na nově příchozího. Ten se k ní dokolíbal, chůzí připomínající tučňáka, a vzal jí do ruky. Poté už Dag viděl jen zoufale se cukající žabí nožky z úst příšerky. Čekal, že uslyší polknutí, jenže příšerka žábu vyplivla a ta s plesknutím dopadla na zem. Otřepala se, naposled se na Daga podívala a odskákala.
,,Alespoň už jí s sebou nebudu muset tahat,“ oddechl si a vykročil kolem lebky, zdobené řadou klů. Znovu se málem rozplácl na zemi, když se mu příšerka vyhoupla na záda a pevně ho objala spodníma rukama kolem hrudníku.
,,Tak to teda ne,“ vykřikl. ,,Hned slez! Copak vypadám jako autobus?“
Příšerka nereagovala, jen se dívala Dagovi přes rameno a čekala kam půjdou. Po pár dalších marných pokusech jí setřást, se rozhodl rezignovat. Díky zdejší snížené gravitaci stejně nesl jen asi o pět kilo víc než normálně, takže se rozhodl nechat příšerku tam, kde je a jít dál. Navíc od přistání nic nejedl a žaludek již hlasitě protestoval.
Asi po dvaceti metrech ho příšerka zatahala za levé ucho a následně ukázala tím směrem.
,,Co? Ještě si pořiď opratě a dávej mi na večer hrst ovsa!“ nadával Dag, ale potom si uvědomil, že tvor se tady vyzná lépe než on a jen tak bezdůvodně by ho někam netahal. Rozhodl se proto pokračovat tím směrem, přímo proti dvěma smaragdovým sluncím.
Během posledních pár hodin ještě asi třikrát změnili směr a došli na nádhernou louku posetou různobarevnými květy. Občas potkali i jeden z obrovských šedých stromů, na kterém byl vždy nalepený druhý strom s ostny, jenže ty zde byly spíše výjimkou.
Dag opatrně stoupal do kopce posetého kobercem zářivých květů a uvědomil si, že všude kolem bzučí různorodý hmyz. Zrovna se díval na podivnou fialovou rostlinu s trojúhelníkovými lístky, když přímo před ním prošla obrovská černá stonožka, dost podobná těm na Zemi. Ta se u něj zastavila, napřímila se jako kobra, párkrát zamrkala třemi očky a pokračovala v cestě.
,,Tak tady mě už nic nepřekvapí,“ řekl a vyšel na vrchol malého kopce. O tom, jak se mýlil, ho přesvědčil jediný pohled na údolí, které se před ním otevřelo.
Všude, kam až oko dohlédlo, se rozpínala překrásná barevná louka, posetá nejrůznějšími druhy stromů a květů. Vítr v jejich větvích ševelil veselou píseň a pohádkovost celé krajiny doplňovala smaragdová slunce, která jako by dohlížela na to, aby nic nenarušilo tuto krásnou atmosféru.
Po celém údolí se procházela mohutná čtyřnohá zvířata, která vypadala jako kříženci hrocha s želvou, jenže mnohem větší. Zelený svit se odrážel od jejich nazelenalých těl a silné zobáky vytrhávaly celé trsy trávy. Podle řady klů, vyrůstajících po krajích hlavy Dag poznal, že jde o stejné bytosti, jejichž kosti viděl ráno.
Příšerka na Dagových zádech, kterou pojmenoval prostě Příšerka, ho zatahala za obě uši na znamení, že má jít dál. Výjimečně nic nenamítal a naprosto ohromen sešel do květového údolí. Nejdříve se zdráhal k nim byť jen přiblížit, ale nakonec zvítězila zvědavost a on přišel k jednomu tak blízko, že slyšel jeho dech. Tvor se svýma dvěma blankytnýma očima díval stejně tupě a s nezájmem, jako všechno na této planetě a Daga ani nepřekvapilo, když vystrčil jazyk a celého ho oslizl.
Poté, co mu Příšerka opatrně vytřela sliny z očí, všiml si roje chlupatých žab na zádech oslintávače. Všechny buď spaly a nebo ho olizovaly. Teprve teď, když si vybavil fotku hrocha, s malým ptáčkem na zádech, mu došlo, co vlastně dělají. Oni ho vískají, stejně jako pták na hrochovi, tak i oni ho zbavují bakterií a škůdců. Jenže místo toho, aby je vyklovávaly, tak je slízávají.
Všechno na této planetě má svůj řád, nic mu zatím nechtělo ublížit a vypadá to tak, že si tady navzájem nic neubližuje.
Chvíli se kochal krajinou, když v tom ho Příšerka zatahala za levé ucho a ukázala na nejbližší strom, obalený žlutým ovocem. Když k němu přišli, stoupla si Dagovi na ramena a utrhla dva oválné plody o velikosti dlaně. Poté se zase sesula do původní pozice a z jednoho plodu si ukousla. Druhý mu dala před ústa a tím mu naznačila, aby si taká ukousl.
Daga nemusel nikdo přemlouvat, v žaludku nic neměl pěkně dlouho, takže zhltnul první, odporně sladký plod téměř okamžitě. Každý jich snědl alespoň sedm, než se oba cítili dostatečně sytí a lehli si do trávy. Dag nejdříve čekal halucinogenní účinky, jako v případě vody z květu, jenže tohle ovoce bylo pravděpodobně bez rizika. Tak jen ležel vedle Příšerky, sledoval stádo pasoucích se oslintávačů a přemýšlel, proč se k němu Příšerka vlastně přidala a proč mu pomáhá. Pravděpodobně je jen líná chodit a potřebuje někoho, kdo by se s ní tahal.
Z přemýšlení ho vytrhla příšerka, když mu nabízela chlupatou žábu.
,,Tak to fakt ne,“ řekl Dag a díval se přímo do obrovské bulvy bezmocně se kroutící žáby. Příšerka jen pokrčila rameny a strčila si žábu zpátky do pusy.
Dag se otřásl a všiml si, že na jednom oslintávači sedí dva tvorové, stejní jako příšerka. Seděli o sebe opření zády a spali. I na dalších oslintávačích si všiml příšerek, ale vždy byli po dvou. Bylo roztomilé, jak se o sebe navzájem staraly, trhaly si ovoce, nebo se oslintávaly. Nikdy nespatřil příšerku, která by byla sama. Možná že to je ten důvod, proč ho následuje a stará se o něj. Najednou mu Příšerky přišlo hrozně líto, možná že o svého partnera přišla a jím si ho vynahrazuje – nevěděl. Jen byl rád, že našel takového přítele a že dokud bude s ním, tak se o sebe nemusí bát..
Asi po dvou hodinách odpočívání se rozhodli jít dál. Příšerka si vylezla na své oblíbené místo a postrčila ho k chůzi.
Po deset pozemských dní spolu takhle putovali. Prošli lesy, louky, dokonce i několik říček s pitnou vodou, v nichž Dag poznával nejrůznější tvory a rostliny na této úžasné planetě. Nikdy však neviděl, že by jeden tvor toho druhého zabil nebo mu jakkoliv jinak ublížil. Byl to ráj a to doslova. Jen se spánkem měl menší potíže. Slunce sice postupně zacházela, jenže vždy jich na obloze zůstalo dost na to, aby ozařovala zem modrým, zeleným, nebo čirým světlem.
Dag si připadal jako Adam, než ho bůh vyhodil z ráje, jenže mu chyběla Eva. V poslední době velmi často myslel na Julii a začal si pomalu připouštět, že ji už nikdy neuvidí. Byl smutný, ale zároveň i rozhořčený na Jima. Byl hlupák, když ho považoval za svého přítele.
Příšerka poznala změnu Dagovy nálady a olízla ho po tváři.
,,Díky,“ usmál se na ní, ,,vypadá to, že tady spolu zůstaneme.“
Příšerka se za celou dobu nepřestala usmívat, proto přišlo Dagovi zvláštní, když se jí pusa stáhla do tenké čárky a všechny náznaky radosti zmizely. Zem pod nohama se jim začala otřásat a ve vzduchu se šířilo rytmické dunění.
,,Co to je?“
Nervózní Příšerka sebou mlela a poklepávala mu na hrudník.
,,Tak mi naznač, co se děje!“ Dag se kolem sebe rychle rozhlédl a spatřil oblak prachu postupující směrem k nim. ,,Co to sakra?“
Hrozivé dunění stále sílilo a Dag nenalezl slov, když se z oblaku vynořili rohy oslintávačů. Bez jakéhokoli zaváhání se otočil a utíkal, jak nejrychleji dovedl. Jako rozzuřený býk se kolem nich prohnal první oslintávač a srazil ho k zemi.
Dag se bezmocně schoulil do klubíčka a modlil se aby ho některá z obřích nohou nezašlápla. Těsně u hlavy se mu prohnal poslední z nich.
Celý zmatený a roztřesený se zvedl a snažil se se trochu uklidnit. Celé jeho tělo pokrýval silný nános prachu. Když na hrudníku ucítil sevření Příšerky, oddechl si, že je v pořádku.
Její nervozita však neustoupila, naopak vzrostla. Poklepávala ho po hlavě a snažila se ukazovat do všech stran současně. Dag se rozhlédl a uvědomil si, co se děje.
Všechna čtyři slunce se snášela k obzoru a některá z nich již téměř zapadla.
,,Bojíš se tmy?“ řekl Dag, pod jehož nohama se stále více protahovaly stíny. Nakonec zbyl jen jeden protáhlý stín, ale i ten pomalu mizel. Pár posledních paprsků čirého slunce se zalesklo na Dagově obličeji – nastala noc.
Příšerka vyváděla jako šílená, jenže on si ničeho zvláštního nevšiml. Dokud se na obzoru nezačala pomalu objevovat krvavě rudá zář.
,,Páté slunce?“ podivil se.
Jak karmínové slunce pomalu stoupalo na oblohu, přestala příšerka mávat rukama. Jen se pevně držela Daga a on zřetelně cítil tlukot jejího srdce.
Rudá zář už zalila celé okolí. Každé stéblo trávy, každý strom, všechno vypadalo jako zalité krví.
Tichem projel nesnesitelný řev nějakého zvířete. Teď už se bál i Dag. Zatím neměl tušení, co se to děje, ale když se před rudým sluncem objevila silueta obrovského tvora s dvěma páry blanitých křídel – pochopil!
Srdce mu bušilo ve spáncích. Nohy nestíhaly zběsilé tempo běhu. Jenže Dag si nemohl dovolit upadnout. Přímo před jeho očima se z nebe sneslo ohromné zvíře. Párkrát zakroužilo ve vzduchu, jako kdyby se chtělo ukázat. Potom se jako orel spustilo k zemi a zarylo drápy do jednoho z oslintávačů, který neutekl s ostatními. Vyletělo s ním vysoko na oblohu a tam ho rozsápalo. Zbytek stáda se zastavil kousek za Dagem, udělal kruh a bránil se ostrými kly.
Dag vedle nich jen proběhl a snažil se dostat se co nejdříve do lesa a tam hledat úkryt. Jen tak tak se vyhnul jedné z rudých bestií, jenž se na něj vrhla a těsně kolem jeho obličeje zasvištěly dlouhé drápy. Tvorovi po celém těle vystupovaly kosti a se svým jedním úzkým okem a čtyřma drápovitýma rukama kontrastoval s groteskním zevnějškem Příšerky.
Byli všude. Létali. Chodili po dvou. Lezli po čtyřech. Měli rohy, kly nebo drápy a tím vším trhali na kusy mírumilovné obyvatele této planety. Teď už to nebyla sluneční zář, co barvila zem do ruda, byla to krev. Litry a litry krve, kterou prolili tyhle nemilosrdné rudé bestie.
Pokud byli předtím v ráji, tak teď se ocitli v pekle.
Konečně se dostal do lesa, jenže ani tady nebyl v bezpečí. Létající zvířata sem sice nemohla, jenže těch, co chodila, bylo také dost.
Rudí tvorové ničili dokonce i stromy. Na pokoji nechali jen ty, co měly u sebe strom s trny. Dagovi došlo, že trnité stromy neparazitují na jiných stromech, ale chrání je.
,,Kde se tady mohli vzít?“ vydechl Dag z posledních sil a snažil se najít nějaký úkryt. Náhle se leknutím zastavil. Přímo před ním se ze země vynořila drápovitá ruka. Za ní další, pak vrčící tlama plná ostrých zubů a nakonec tělo pokryté tvrdým krunýřem - jako hmyz.
Rudý doslova vyskočil ze země a zahradil Dagovi cestu. Ten hleděl do krví podlitého oka a strachy se mu málem podlomila kolena. Už neměl kam utéct.
,,Musíš utéct brachu,“ křikl na Příšerku, ,,já ho zdržím.“
Příšerka povolila sevření a Dag si myslel, že poslechne. Jenže místo toho mu vlezla na ramena a skočila vstříc jisté smrti.
,,Nééé,“ zařval, jenže bylo už pozdě. Váha Příšerky dostala rudého na zem a ten jí teď rval kůži na kusy. Poprvé jí uslyšel křičet a nebylo to nic příjemného.
,,Tak tohle ne!“ Dag se k nim rozběhl a vší silou kopl rudého do obličeje. Ten se zapotácel a napíchl se na ostnatý strom. Na zemi po něm zůstala zraněná a těžce oddychující Příšerka. Z prsou a břicha jí vytékala rudá krev a Dag věděl, že již dlouho nevydrží. Nemohl jí tady ale nechat.
Klekl si vedle Příšerky na zem a nastavil jí záda, jak nejníže mohl.
,,No tak, chytni se.“ Dagovi se z očí vyvalila slza veliká jako perla, když Příšerka místo aby se chytla, tak ho odstrkovala, aby utekl do bezpečí.
,,Prosím,“ naléhal. ,,Buď se chytni nebo tady zařveme oba!“
Příšerka poslechla a z posledních sil se mu chytila krku. Cítil, jak mu po zádech stéká teplá krev.
Dag běžel tak sehnutý, jak jen to šlo. Příšerka se držela jen velmi slabě a její stisk stále slábnul. I Dag byl na pokraji vyčerpání. Nesnesitelně ho bolela záda a pot ho pálil v očích. Jenže zastavit nemohl. Za nimi se hnali nejméně tři rudí a každou chvíli je museli dohnat.
Jeden z rudých k nim přiskočil ze strany a gepardím skokem se po nich vrhl.
,,Je konec,“ projelo Dagovi hlavou. Jenže přesně v tu chvíli zazněl lesem výstřel a rudý se s uši rvoucím řevem sesul k zemi.
Zazněly ještě dva výstřely a zbytek rudých buď ležel v prachu, nebo se dal na útěk.
Dag byl tak unavený, že ani neviděl jejich zachránce. Spatřil jen neúplnou siluetu a zaslechl únavou vzdálený hlas: ,,Nebojte pane, vezmu vás do bezpečí.“
Dag chtěl něco říct, jenže se mu podlomily nohy a omdlel.

,,Julie!“ vykřikl Dag ze spaní a prudce otevřel oči. Nejdříve si myslel, že je zpátky na lodi, jenže pak si uvědomil, že leží v nějaké budově. Chladné ocelové zdi doplňovalo pár oken, kterými bylo vidět normální blankytně modré slunce.
Automatické dveře se otevřely a do pokoje vešel android. ,,Je vám lépe, pane?“ zeptal se kovovým hlasem.
,,Kdo jsi? A kde to sme?“ začal Dag bez nutnosti mu odpovídat.
Android se postavil na kraj postele. Dag si všiml, že některé jeho obvody jsou zpřetrhané a při pohybu mu levá ruka vrže a zadírá se. ,,Já jsem P.A.E.S. 3000 to znamená Plně Automatický Elektronický Systém, ale můžete mi říkat Paesi. A jsme na planetě F5.“
P.A.E.S. 3000 - Dagovi to nic neříkalo, ale poté si vzpomněl na první androidy, které začali vyrábět v Anglii. P.A.E.S. byl hit - asi tak před dvěma sty lety. Androidi byli a stále jsou velmi drazí. Ani jejich loď žádného neměla. Zastanou téměř všechnu práci, od léčení až k vaření večeří.
,,Je tady ještě někdo, Paesi?“ zeptal se Dag, ale neočekával jinou než zápornou odpověď.
,,Jistě pane, jsou tady ještě tři lidé.“
To mu vyrazilo dech, nikdo by si nekoupil tak starého robota a všude kolem byla vrstva prachu. Ale třeba mohli těch dvě stě let být ve stázi a přiletět teprve nedávno.
,,Dovedeš je sem?“
,,Momentálně jsou všichni zaneprázdnění, ale můžete je navštívit sám.“
,,Tak jo,“ řekl a Paes mu pomohl z postele. Dag měl na sobě čisté oblečení a z levého ramena mu vyčníval nástavec na umělou ruku.
Paes si všiml Dagova překvapení a řekl: ,,Dovolil jsem si dát vám protézu. Zatím jsem stihl jen jednu.“ Po tom sáhl do stolu vedle postele a vytáhl hydraulickou, dvě stě let starou paži. Opatrně mu ji nasadil na nástavec a zapojil potřebné obvody.
,,Je to nejnovější typ, z extra lehké slitiny, neměl byste mít s jejím ovládáním potíže.“
Paes měl pravdu, ani ne po dvou minutách s ní hýbal jako s vlastní. Jen mu chyběl cit.
Dag se najednou zarazil. ,,Kde je Příšerka?“
,,Kdo?“
,,Ten tvor, kterého jsem měl na zádech. Kde je?“
,,Ach ano, to zvíře. Vyléčil jsem ho a teď odpočívá. Chcete jít nejdříve za ním?“
,,Není to zvíře!“ ohradil se na něj Dag, ,,je to můj přítel. Riskoval kvůli mně život.“
,,Zavedu vás za tím… tvorem,“ řekl android a vykročil ze dveří. Vedl ho stále stejnými zaprášenými místnostmi s minimem nábytku a Dag neviděl jedinou stopu toho, že by tady žil ještě někdo jiný. Při chůzi si zkoušel ruku a byl moc rád, že se mohl konečně poškrábat na zádech.
Android se zastavil na prahu jedné místnosti a protivně zaskřípal rukou, když mu ukazoval, aby šel dál.
Pokoj byl stejný, jako všechny ostatní. Chladný a ocelově šedý. Naproti dveřím stála postel, zakrytá zástěnou a vedle ní ještě jedna se spokojeně oddychující Příšerkou. Když Daga viděla, okamžitě se na posteli postavila a počkala, až k ní doběhne. Pevně ho objala všema čtyřma rukama a pustila se, až když si všimla jeho železné paže.
,,To nic,“ uklidnil jí, ,,brzy budu mít obě.“
Příšerka nejdříve do ruky párkrát nejistě šťouchla, ale pak se mu vyšplhala na záda stejně jako dřív. Až na pár obvazů vypadala stejně šťastně a zdravě, jako před východem rudého slunce.
,,Pane, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ protestoval android, ,,ve vašem stavu.“
Dag si sedl na kraj postele čelem k Paesovi. ,,Můj stav je moje věc. Dovedeš nás k posádce?“
,,Jistě pane. Všichni jsou tady šťastní,“ tvrdil android. Pak ukázal na postel za zástěnou. ,,Tamhle je slečna Carol Jonesová, v poslední době je hodně unavená, tak odpočívá.“
Když se Dag blížil k zaprášené zástěně, začínal pomalu dostávat nejisté tušení. Svojí novou rukou odtáhl zástěnu a jeho očekávání se potvrdilo.
,,Proč ji nepohřbíš venku?“ zeptal se androida, když uviděl léty obělené kosti.
Paes se zatvářil nechápavě a oba oční senzory zaměřil na kostru. ,,Pohřbít venku? Proč? Tady je šťastná a venku je příliš nebezpečno.“
,,Jsou i všichni ostatní členové posádky takhle ´šťastní´?“
,,Nerozumím vám pane.“
,,To je jedno, zaveď nás k ostatním.“
Opět šli prázdnými místnostmi až vešli do pokoje s další kostrou.
,,Jak zemřeli?“ chtěl vědět Dag, ,,ve spánku?“
,,Zemřeli? Ale co to říkáte, až si slečna Cronová odpočine, hned se vám bude věnovat.“
,,Jo? To je super, ale zatím mě prosím doveď k tomu poslednímu.“
,,Nedáte si nejdříve něco k jídlu?“
,,Pokud to není tak čerstvé, jako tady slečna...“
Android nerozuměl jeho narážce, ale bral to jako souhlas.
Jídelna se mohla pochlubit několika jednoduchými stoly s pár židlemi. Jinak to byla stejná místnost jako všechny. Paes na chvíli zmizel a pak se vrátil s mísou ovoce. Dag se zakousl do jednoho méně sladkého plodu a začal se androida vyptávat: ,,Před jakou dobou jste přiletěli?“
,,Dnes je to přesně dvě stě let, pět měsíců a sedm dní, pane.“
Dag něco takového tušil. ,,A kam jste měli namířeno?“
,,Letěli jsme do soustavy Zenin, jenže nás zasáhl meteorit a my jsme museli nouzově přistát. Po přistání přežilo deset lidí. Postupně jsme vybudovali tuto základnu, jenže následně se objevily nepřátelské formy života a sedm členů posádky bylo zabito.“
,,Vyšlo rudé slunce?“
,,Ano. Doktorka Cronová dělala výzkum, podle něhož rudé slunce vychází jednou za dvacet sedm dní.“
,,Ale kde se ty příšery berou?“
,,Podle doktorky se někteří schovají pod zem, zatímco ty větší cestují spolu se sluncem.“
,,To by lecos vysvětlovalo,“ připustil Dag.
,,Jestli chcete, mohu vám ukázat její poznámky, ale musíme jí je vrátit, než se probudí.“
,,Myslím, že to nebude problém,“ odvětil se značnou dávkou ironie.
Později seděl Dag s Příšerkou u okna, nechal se ozařovat blankytným světlem a Dag listoval v poznámkách doktorky Cronové. Bylo tam všechno, co říkal Paes. Dag prolistoval všechny stránky a za tiskem z počítače nalezl pár vět, napsaných rukou a ve spěchu. Stálo tam:
Rudé slunce nás zastihlo, když jsme šli do lodi zapnout vysílačku, kterou John poslední měsíc opravoval. Nikdo nepočítal s tím peklem, co bude následovat. Nebýt našeho androida Paese, už dávno bychom byli všichni mrtví. Měli bychom mu být vděční, jenže se začal chovat velmi podivně. Nikoho z nás nechce pustit ven, ani teď po západu rudého slunce. Ty zrůdy mu zcela jistě poškodily některé z obvodů Mám strach a základnou se ozývají podivné zvuky..
Já i Carol jsme zraněné a Peas nás ´pro naše vlastní bezpečí´ přivázal k posteli. John stihl utéct a je v pořádku. Dnes za mnou byl a říkal, že se pokusí proniknout k lodi a zapnout vysílačku.
Je naše jediná naděje.

Do místnosti vešel android a chvíli si Daga zamyšleně prohlížel. ,,Našel jste všechno, co jste potřeboval?“
,,Víc než to. Díky moc.“ Dag přejel očima po pár přerušených spojích na androidově boku. ,,Nezkoušeli ti to opravit?“
,,Už je to opravené, všechny důležité obvody jsem přesměroval.“
,,Aha… kde prosím tě ztroskotala vaše loď?“
,,Asi půl kilometru na západ modrého slunce.“
,,A půjdeme se tam podívat?“
Android se vzpružil a vypadal polekaně. ,,V žádném případě, pane. Venku je to příliš nebezpečné. Tady jste šťastní.“
,,Ty jsi přivázal slečnu Jonesovou a Cronovou k posteli?“
,,Ano.“
,,Proboha proč?“
,,Pro jejich vlastní dobro, neustále chtěly chodit ven. Tak jako vy!“ řekl a ukázal prstem na Daga. Ten hlasitě polkl a najednou mu vyschlo v ústech.
,,Ale já se jen tak ptal. V žádném případě nechceme jít ven, že ne, Příšerko.“ Příšerka rázně zakroutila hlavou.
,,To jsem rád,“ řekl android, už s úplně jiným tónem hlasu.
,,Představíš nás tomu poslednímu?“
,,Jistě. Pan John už se na vás jistě těší.“
Zanedlouho už stáli všichni tři u jediného východu ze základny. Byla to obrovská ocelová vrata, před kterými ležela na břiše kostra s rozhozenýma rukama. Když se Dag přiblížil, všiml si, že má v lebce zaražený projektil z pušky.
,,Musíme se vocaď zdekovat,“ špitl na Příšerku.
,,Říkal jste něco pane?“
,,Jen to, že už jsme oba dva unavení a chtěli bychom se trochu prospat.“
,,Jistě pane,“ řekl Paes a doprovodil je do pokoje.
Ani po dvou hodinách plánování nedokázal Dag přijít na žádný dobrý plán k útěku. Příšerka jen seděla vedle něho na posteli a kývala na každou pitomost, kterou řekl.
,,Necháme to na zítra,“ ujistil příšerku. ,,Hlavně teď nesmíme usnout.“
Tichem chodby se prodraly kovové kroky, které se rozléhaly a odrážely se od stěn. Ve dveřích se náhle objevila androidova silueta, držící provazy. Oba jeho hosté tvrdě spali a pro něj nebyl problém píchnout jim sedativa.
Nesnesitelná bolest hlavy a série podivných chrčivých zvuků. To byly dvě věci, které doprovázely Daga při probuzení.
Jeho ztěžklá víčka se pomalu otevřela a chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly na tmu.
Vzduch byl teplý a zatuchlý. Šílený android ho vestoje připoutal ke zdi za umělou ruku.
,,Příšerko?“ jeho slova se odrazila od stěn místnosti a doslova ji rozezněla. ,,Jsi tady?“
V odpověď se mu dostalo smutné zakňourání.
,,Můžeš mě odvázat?“
Když uslyšel zařinčení řetězů, ztratil naději. Chvíli přemýšlel, uvězněn v temnotě a připadal si jako v hrobce. Nejednou ho napadlo něco tak pitomého, že to prostě muselo vyjít.
,,Světlo.“
Místnost zalila rudá záře. Dag vykřikl leknutím, když uviděl ocelovou tvář androida sotva pár centimetrů od svojí.
,,Vidím, že jste vzhůru,“ řekl Paes a narovnal se.
Dagovy oči kmitaly z místa na místo a prohlížely si okolí. Jako svíjející se hadi se po stěnách táhly spleti kabelů. Oprýskané lékařské nástroje ležely na nízkém stole před ním a i v mdlém světle na nich byla poznat zaschlá krev.
Vedle něj byla za všechny čtyři ruce připoutaná ke zdi příšerka. Šílená strachy se snažila vyprostit z okovů nebo se alespoň odtáhnout od blízké klece. V té se cosi krčilo ve stínu, ale Dag neviděl co.
Když natočil hlavu vpravo zíraly na něj prázdné oční důlky, pravděpodobně stejného tvora jako je Příšerka.
,,Co to sakra děláš?“ Dag se pokusil vytrhnout řetěz, jenže ten držel příliš pevně.
Android se otočil a začal se prohrabovat v zakrvácených nástrojích ,,Chci vám pomoci.“
,,Tak nás pusť!“
Paes, jako by ho neslyšel sebral ze stolu silnou halogenovou zářivku. Nejistě si ji předával z jedné ruky do druhé a i na jeho ocelovém obličeji, byla jasně patrná smutná grimasa. Model P.A.E.S. 3000 byl poslední android, který uměl napodobovat pocity – vývojáři dobře věděli proč.
,,Když na mě členové posádky přestali mluvit, nejdříve jsem nevěděl proč.“
Vedro. Stres. Stísněný prostor. To všechno nepředstavitelně působilo na Dagovu psychiku. ,,Protože sou mrtví! Chápeš to, ty plechovej mozku. Přivázal si je k posteli a nechals je chcípnout!“
Android nebral Dagovy výlevy v potaz a pokračoval: ,,Potom mi ale došlo, jaký jsem byl hlupák. Oni se mnou byli až příliš šťastní, zatímco ostatní tvorové na téhle planetě trpěli.“
,,Seš magor!“
,,Například tenhle chudáček.“ Paes přistoupil ke kleci a posvítil na tvora v ní zářivkou.
Příšerka zavřískla hrůzou, když se v kleci objevil čtyřruký rudý tvor a svíjel se pod světlem v bolestech. Jakmile zářivka zhasla, rozeběhl se tvor proti mřížím a protahoval jimi své drápovité ruce. Vrčel, slintal a prskal. Snažil se dosáhnout na Paese a roztrhat ho na kusy. Jeho drápy se leskly jen pár centimetrů od kovového obličeje.
,,Stálo mě to téměř dvě staletí výzkumu, ale stálo to za to.“ Android vytáhl injekční stříkačku a zarazil ji do tvorovy paže. Ten zakňučel a stáhl se zpět do kouta. Když na něj znovu dopadl kužel světla, skočil ke mřížím a lomcoval s nimi, ještě zuřivěji než předtím – nejevil však žádné známky bolesti.
Paes odložil svítilnu a přiložil si ruce na hrudník. ,,No není roztomilý?“
,,A to je chceš chytat jednoho po druhym a všem jim to takhle píchnout?“
Rychlé kroky rozezněly kovovou podlahu. Paes se přiblížil k Dagovi a zaměřil své optické senzory na jeho oči. ,,Já nejsem hlupák, pane Kruste.“
,,O tom nepochybuji.“
,,Toto nebohé zvíře je přenašeč. Až znovu vyjde rudé slunce, vypustím ho a počkám až nakazí všechny ostatní.“
Paes rozpřáhl ruce a zvolal povzneseným tónem: ,,Potom budou všichni šťastní.“
,,A co ostatní zvířata!“
,,Těm světlo nevadí, ti už jsou šťastní.“
,,A to že tyhle tvoje potvory zabijou všechno na co přijdou je ti jedno?“
,,To už je přirozený výběr. Já jen dávám všem stejnou šanci.“
Dag pochopil, že nemá cenu ho přesvědčovat. ,,A co bude s náma?“
,,Vám, pane jsem slíbil druhou ruku. Bohužel, ta co máte je poslední.“ Jeho pohled sjel na Příšerku. ,,Zato váš malý společník jich má očividně pár navíc.“
,,Cože?“
,,Jedna mu určitě nebude chybět.“
Zatímco Dag nadával, řval a protestoval, sebral Paes ze stolu řezačku s kotoučem větším než dlaň.
Daga, stejně jako Příšerku zachvátila panika. ,,Ne! Počkej, to nemůžeš! Já tu ruku nechci!“
Řev kotouče naplnil místnost a zařezával se Dagovi hluboko do hlavy. Ze všech sil se snažil vytrhnout řetězy. Jenže chladný kov byl příliš pevný. Zbyla jen jediná naděje.
Žíly na spáncích mu naběhly. Slyšel tlukot svého srdce, připomínající obrovský zvon. Zařval bolestí, když mu praskaly šlachy. Ze spod protézy, začal vytékat pramínek teplé krve. Z posledních sil zabral a protéza se odtrhla od masa. Setrvačností narazil do stolu a téměř ho převrátil.
Z bolesti se mu zatmívalo před očima. Rotující kotouč už byl téměř u Příšerky, když do Paese ze zadu narazil. Řezačka dopadla se zazvoněním na zem a zastavila se.
Android se nestihl vzpamatovat a nedokázal zastavit Daga, který kopl do tlačítek ovládajících zámky. Volná Příšerka proběhla okolo Paese, chytila Daga kolem pasu a popoháněla ho pryč.
,,Nemůžete mi utéct. Chci vám jen pomoct!“ řval android, když vytahoval zpod stolu pušku. Výstřel odloupl kus zdi jen pár milimetrů od Dagovy hlavy.
Dvě temně rudé oči pozorovaly androida ze zavřené klece. Neslyšně, téměř jako přízrak se tvor přiblížil k zamřížovaným dveřím a zkusmo do nich šťouchl. Se zaskřípěním se otevřely.
Další výstřel šel do stropu, když se na androida vyřítil tvor z klece a srazil ho k zemi. Všechna ta nahromaděná nenávist se teď vydrala na povrch. Paes jen s obtížemi držel ostré zuby z dosahu svého obličeje.
,,Já se ti jen snažil pomoci,“ řekl android, když přikládal pušku k tvorově spánku.
,,Měl si založit nový druh.“
Dag téměř nevnímal třetí výstřel a nechal se Příšerkou vést k východu.
Všechno kolem něj se točilo, úzké chodby na něj padaly. Nesnesitelná bolest ho mučila a jedině Příšerka a její postrkování ho udrželo v realitě.
Bílé stěny se zbarvily krví.
Paes vyběhl schody ze sklepení a sledoval karmínové stopy až k otevřeným vratům. Mezi nimi se zastavil a zlostně udeřil do železné zdi. Nemohl ho sledovat – nechtěl. Měl příliš mnoho práce.
O chvíli později seděl Paes před postelí doktorky Cronové. ,,Vyrobil jsem jen jeden vzorek a ten je teď pryč.“ Hlavu měl sklopenou a rukama se zapíral o kraj postele.
,,Nezasloužím si, abyste na mě ještě někdy promluvila. Moje baterie vydrží už jen sedmdesát tři let.“ Prudce se zvedl a rychlým pohybem rozhodil kosti po pokoji. Jeho hlas se rozléhal po celé základně: ,,Nemá to cenu!“ Nakonec se chytil za hlavu a snažil se vypořádat s návalem umělých emocí. Téměř zkolaboval, ale potom zařval, převrátil postel a vyrazil ven ze dveří.
Dag už nemohl dál. Ztratil mnoho krve a pomalu ztrácel kontakt s okolním světem. Potom se mu zatmělo před očima a on pomalu dopadl obličejem do trávy. Naposledy se nechal pohladit jejími lístky, volně se pohupujícími ve větru. Byl konec.
Příšerka chvíli zmateně poskakovala u jeho nehybného těla. Byla zmatená, nevěděla co dělat. Věděla jen, že tady ho nechat nemůže. Chytila ho za nohu a táhla směrem k lodi.

Za těch dvě stě let se průzkumná loď Con II. téměř rozpadla. Byla celá pokryta nízkým mechem a trávou, na mnoha místech z ní dokonce vyrůstaly stromy.
Julie zírala na polorozbořený vrak lodi. ,,Tohle přece není naše loď,“ řekla.
,,Patrně tady přistál ještě někdo,“ konstatoval Mel, lodní inženýr. ,,Ale asi to bylo pěkně dávno, protože…“
Julie ho neposlouchala, zaujal ji malý legrační tvor, který se k nim pomalu přibližoval. Váhavě popošla směrem k němu a všimla si, že něco táhne. Málem vykřikla překvapením, když poznala Daga a za ním táhnoucí se rudou stopu.
,,Přineste nějaké obvazy,“ křikla na posádku a rozeběhla se k němu.
Když Dag otevřel oči, pomyslel si, že je mrtvý, protože se nad ním skláněla Julie a cosi říkala. Chtěl ji pohladit po krásných zlatých vlasech, jenže neměl čím.
,,Neboj, dostaneš se s toho.“ Julie ho políbila na čelo. ,,Přineste nosítka a připravte transfuzi.“
Dag s vypjetím všech sil natočil hlavu a snažil se najít příšerku. Jenže tam nebyla. Musela se leknout posádky a utéct. Nebo pochopila, že teď už je v bezpečí. A že jí nebude potřebovat.
Těsně před tím, než znovu upadl do bezvědomí, uviděl podivnou siluetu, jak stojí v dálce a mává mu všema čtyřma rukama. Tak přece jen se přišla rozloučit.
Po tváři mu stekla křišťálová slza.

Jim nemohl uvěřit vlastním očím. Nejdřív Julie našla jeho rozhovor s Dagem. Pak přistála na téhle planetě a teď, když se mu podařilo utéct. Viděl Daga celého od krve, jak ho táhne nějaká čtyřruká potvora.
,,Pitomá planeta,“ zaklel Jim, když zakopl o kořen a rozplácl se na zemi.
Pomalu zvedl hlavu a uviděl, jak se nad ním někdo sklání a nabízí mu ruku.
,,Mohu vám pomoci, pane?“
,,Jo, jasně.“ Jim se nechal zvednout a za chvíli už šel vedle androida.
,,Kam vlastně jdeme?“
Paes se usmál a potěžkal pušku schovanou za zády. ,,Do bezpečí, pane.“
,,Do bezpečí…“