Kral Elfů - Narození dvou princů

Král Orlig byl na výpravě po svém království, když zrovna čekal narození syna. Byl přesně uprostřed velkého lesa a hledal cestu, která by ho z něj vyvedla. Bloudil zde už celý den. Nemohl pochopit, jak se mu mohla takto ztratit královská cesta, po které již tolikrát putoval. Bylo pozdě odpoledne a pořad nemohl najít správný směr. Les byl hustý a přes velké množství stromů neviděl ani do dálky. Slunce se sklánělo nad jeho hlavou a připomínalo mu, že za pár hodin bude tma. Král se tmy nebál, ale spíš měl strach, že nestihne narození svého potomka. I přesto pokračoval dál lesem a snažil se řídit podle slunce. Jeho vraník byl už unavený a tak se král Orlig rozhodl sesednout ze sedla. Pohladil ho a potom šel před ním. Najednou ucítil podivnou vůni. Vůni lesa znal, ale nepřišla mu tak lahodná jako tato. Cítil v ní vůni ostružin a zároveň i vůní lesních jahod, které byli promíchané s vůni dřeva. To všechno mělo zvláštní nádech něčeho co nemohl popsat. Cítil v tom místě jako kdyby ho vítr a samotné stromy někam volali. Snažil se tomuto pocitu nepodlehnout, ale nešlo to. Bylo to silnější než on. Král Orlig se pomalu vydal směrem, odkud vycházela líbezná vůně a samotný hlas lesa. Po chvilince se objevil na místě, kde nebyly žádné stromy, ale pouze jeden mohutný velký strom. Avšak tento strom byl odlišný od ostatních stromu. Strom byl na mýtině sám, ale i přesto zabíral skoro celou plochu. Král Orlig nikdy neviděl tak mohutný strom. Snažil se dohlédnout na jeho vrchol, ale i když měl skvělý zrak, tak se mu to nepovedlo. Jeho zrak utkvěl na zelené koruně stromu. V koruně uviděl nějaké plody ovoce. Toto ovoce vypadalo podivně. Vypadalo sice jako jablko, až na to že bylo různobarevné a že bylo hustě pokryté ostny. Každý plod měl ojedinělou barvu, která se mnohdy nedala ani popsat. Některé plody dokonce poblikávaly a měnily barvu na jinou. Králi Orligovi to připadalo velice podivně, ale už aspoň věděl odkud se vzala ona líbezná vůně, která ho stále sváděla k tomu, aby si utrhl aspoň jeden plod. Otěž pustil z ruky a šel ke stromu. Bylo mu jedno, že jeho kůň není přivázaný k žádnému stromu. Neustále ho lákala ona líbezná vůně. Popošel víc ke stromu, aby mohl dosáhnout na nejbližší větev s ovocem. Bohužel všechny větve byly vysoko. Ale i přesto se nedal odradit a hledal nejnižší větev. Obešel už jednu čtvrtinu obvodu stromu a najednou uviděl jednu větev, na kterou by mohl dosáhnout. Přišel pod větev a natáhl k ní ruku. Větev se sama od sebe zvedla o něco výš. Sice nemohl na ní teď dosáhnout, ale s povyskočením by to snad šlo. O něco si poodstoupil a rozběhl se. Skok to byl velký a možná by se mu to i povedlo. Jak skákal, tak zvedl ruce. Byl už kousek od větve ale než se dokázal chytit, tak se větev opět zvedla, ale tentokrát o několik metrů výš. Král Orlig naštěstí dopadl na nohy a nic se mu nestalo. Podíval se opět na větve a přemýšlel, zda to není nějaký kouzelný strom. Jak mohl vědět co chce udělat? Jak tam tak stal, tak si teprve teď všiml, že to není jen strom. Zadíval se na kmen stromu a všiml si, že ve kmenu stromu jsou velké okna a taky dveře. Tyto okna byla vytvořena pomocí větví, které vyrůstaly z kmenu a vzájemně se překřížily a tak tvořily rám pro skla. Král se zadíval pozorněji a uviděl, že místo skla tam je jemná síť. Ale přesto nebylo přes síť nic vidět. Neodhadoval z čeho by to mohlo byt ušité. I tak mu to připadalo záhadné. Poté se zadíval na podivné dveře. Vypadaly podivně a až po chvíli si uvědomil, že dveře jsou tvořený pomocí kořenu. Daný kořen rostl ze země a nahoru ke kmenu. Dokonale přilnul ke kmenu, takže to opravdu vypadalo jako by strom měl dveře. Králi Orligovi toto místo začalo připadat velice podivné a rozhodl se že raději půjde pryč. Otočil se a chtěl vykročit zpět k místu, kde nechal svého koňe. V tom uslyšel divný praskavý zvuk. Otočil se opět ke kmenu, kde byly kořenové dveře. Kořen nyní nebyl přilnutý ke kmenu, ale byl položený na zemi a tvořil cestu ke stromu. Ve kmeni nyní byla velká prosvícená díra, která byla oválného tvaru. Král Orlig popostoupil blíž aby mohl nahlédnout dovnitř. Pomalu udělal několik kroku a uviděl, že za dírou je dutina. Pomalu jak se blížil, tak měl lepší výhled do dutiny. Jakmile viděl víc do dutiny, tak se zastavil. Viděl vevnitř krbovou stěnu. Oheň vesele v krbu praskal. Nad krbem byl podivný zakroucený parapet a nad ním velký lesní roh. Král Orlig udělal další dva kroky. Přitom svoji ruku položil na jílec meče. Hned se mu naskytl další pohled do místnosti. Viděl že v místnosti je jeden menší kulatý stůl. Kolem něj byly zvláštní křesla, které byly tvořené z propletených větví. Tyto větve byly propojeny se stěnou stromu. Král Orlig se ohlédl ven, zda ho někdo nesleduje a přemýšlel zda může vstoupit dovnitř. Zajímalo ho, kdo v tomto obydlí žije.
„Jen pojď dál králi Orligu," ozvalo se náhle mužským hlasem.
Orlig překvapeně došel k prahu dveří.
„ Nemusíš se mě bát, já ti neublížím. Sám nemám žádnou zbraň a proto si myslím, že není důvod, aby jsi měl ruku na jílci meče“.
Král Orlig hned sundal ruku z jilce.
„ Já se nebojím, ale bohužel nevím s kým mám tu čest.“ Dořekl a vešel do místnosti. V tom ho vnitřek místnosti uchvátil. Po jeho levici se objevily točité schody, které byly tvořené pomocí dalších větvi. Každá větev tvořila jeden schod. Samotný strop byl ve velké výšce. Na stropu byly v řetězu zavěšené malé lucerny, které v noci sloužily jako umělé osvětlení. Až na pár větviček které dovnitř místnosti rostly byli zdi úplně hladké.
„ Omlouvám se, že jsem se Vám králi Orligu hned nevěnoval. Vařil jsem Ormendu.“
Tentokrát král Orlig věděl odkud se ten hlas ozval a pohlédl ke stropu, kde končily točité schody. Na vrchním schodě se objevila jedna noha a hned v zápětí druhá. Postava pomalu sestupovala dolů.
„ Prosím králi, posaďte se u mě. Vyberte si jakékoliv křeslo. Ačkoliv to tak nevypadá tak jsou to nejpohodlnější křesla které znám.“ Král Orlig se ohlédl na křesla a přistoupil k ním. Položil ruku na jedno křeslo a zjistil že dřevo je velice měkké. Bylo mu to velice podivné a sám sobě se divil, že dávno již neutekl. Mezitím usedl a opět se podíval na schody. Postava teď sestoupila do poloviny schodu. Byla stejné postavy jako on sám, až na to, že její oblečeni bylo tvořeno z látky, která byla napohled z rostlin. Ruce měla stejné jako on, až na to, že byly velice zarostlé srstí a držely zrovna jeden velký tác se dvěma menšími číšemi. Uprostřed tácu byla konvice z které se kouřilo. Obličej postavy byl stejný jako u člověka, ale přesto byl nos o hodně větší a řasy nad očima o hodně hustší. Zorničky očí byly stejné jako u kočky. Vlasy měla postava husté a doslova bílé. Mezi vlasy byly dva malé výrůstky. Zda to byly uši nebo ne, to král nemohl usoudit. Neustále pozoroval postavu. Postava pomalu sestoupila dolů, přišla ke stolu a položila na něj tác. Potom se otočila a usedla do dalšího volného křesla.
„Dovolte mě, abych se Vám představil. Jmenuji se Garmin a už tady na Vás čekám.“ Garmin se pousmál, vzal konvičku a nalil do poháru nápoj. Z nápoje stoupal aromatický kouř, který králi nic známého nepřipomínal.
„ Prosím, vemte si Ormendu . Je to nápoj, který je vařený z jedné rostliny kterou zajisté neznáte. Ale nebojte se. Netoužím Vás otrávit.“ Král Orlig se podíval na pohár s nápojem a vzal si ho do ruky. Přičichl si k nápoji a podíval se na Garmina. Garmin si svůj pohár s nápojem přímo vychutnával. Král Orlig přiložil napoj k ústům a opatrně ochutnal. Poté zjistil, že nápoj je velice dobrý a že chutná podobně jako čokoláda u lidi. Jakmile si dal pár doušků tak chtěl promluvit. Garmin ho však předběhl.
„ Chceš vědět jak je možné, že na tebe tady čekám a jak je možné, že znám tvé jméno?“ Král Orlig položil pohár na stůl.
„Ano. Na to jsem se chtěl zeptat ale ještě..“ V tom mu do řeči skočil Garmin
„Ale to není jediná otázka. Chceš vědět kdo jinak jsem a odkud pocházím. Vlastně máš plno otázek. “ Král Orlig koukal na Garmina a nemohl pochopit, jak Garmin ví, co chtěl zrovna říct. Garmin pokračoval.
„ Já tady žijí už několik set let. No možná i něco déle, ale na tom nesejde. Moji předkové jsou Arloňané , kteří zde žili od samého prvopočátku. Moji předkové měli velkou moc, kterou však neuměli správně použit a tak se stalo, že nás zůstalo jen pár.“
Garminovi se z obličeje vytratil usměv.
„ To je mi velice líto, že to tak dopadlo“
„ Co se stalo, stalo se, však my nejmocnější jsme za to zaplatili velkou cenu. Ale teď se vraťme k tomu proč jsi tady. To že jsi sem dneska přijel nebyla náhoda. Chtěl jsem, abys za mnou přijel a tak jsem tě nalákal na onu lahodnou vůni.“ Orlig měl zamračený obličej.
„Ale jak jsi věděl že budu tady v lese? Co kdybych byl třeba na svém hradě?“ Garmin se začal skřehotavě smát. Jeho hlas byl velice divný .
„ Nemohl jsi být na hradě, protože čekáš narození tvého potomka. Podle vašeho zvyku se vždy král vydá na výpravu po svém království. Tím je zajištěné, že se vždy král setká se mnou. Neboj se. Byl tu tvůj otec i jeho otec a otec jeho otce. “ Garmin si dolil pohár a znovu se napil.
„ To je ale divné. Ano, tento zvyk je u nás tradicí, ale přesto nechápu proč mě o tobě otec nic neřekl?“
„ Protože věštba, kterou jsem mu řekl byla jen pro něj. To, co se zde dozvěděl, nesměl nikomu říct, protože si byl vědom velkých následků, které by nenesl jen on, ale i jeho lid.“
„A proč jsem tady já? Chceš říct, že já se dozvím také věštbu?“
„ Ano, přesně proto jsi tady. Jsi připraven se dozvědět věštbu?“
Král Orlig vzal pohár a napil se. Hned potom ho položil na stůl.
„ Jak na toto mohu byt připraven? Vždyť jsem toto nikdy nečekal.“
„ Já vím a tak to má být. “ Garmin se zadíval králi do oči. Král Orlig se chtěl podívat jinam, ale nešlo to. Najednou všude byla tma. Král Orlig nic neviděl a nic neslyšel. Chtěl se podívat na svoje ruce, ale viděl jen tmu. Najednou se octl ve své ložnici. Všechno bylo stejné, tak, jak to znal, až na to že všechno viděl černobílé. Na posteli ležela jeho žena a křičela bolestí. Vedle ni stála jiná elfka, která ji pomáhala s porodem. Orlig chtěl svoji ženu chytit za ruku, ale nešlo to. Jako kdyby ona byla jen mlha. V tom se rozezněl kolem něj již známý hlas.
„ Zítra se ti narodí tvoji dva potomci. Jeden se narodí před půlnocí a druhý až po půlnoci. Budou to bratři, ale nebudou si vůbec podobní. Každý bude jiný, ale přesto jen jeden bude od tebe korunovaný králem. Kdo, to bude záležet jen na tobě. Tentokrát se neřiď zákonem prvorozeného, ale pouze svým srdcem a rozumem. Jen tvoje rozhodnutí rozhodne o tom zda v království bude vládnout dobrý a spravedlivý král, nebo zda bude vládnout tyran, který dovede tvoji zemi k záhubě. Pokud chceš, abys vybral správně, tak vychovávej svoje syny stejně. Nesnaž se žádnému nadbíhat. Důvěřuj oběma stejně. Dávej oběma stejnou lásku a uč oba spravedlivě vládnout, tak jako kdyby měli vládnout oba.“
Král Orlig koukal na porod, když všechno zčernalo a objevil se jinde. Byl asi kilometr od města Armien. Toto město důvěrně znal, protože to byl od dětství jeho domov. On teď stál na samotném kopečku u lesa a koukal na město. Ačkoliv toto místo dobře znal, tak to tu vypadalo jinak. Město mělo rozbořené hradby. Nikde okolo nebylo vidět žádného Elfa. Chtěl jít blíž, aby všechno ve městě viděl podrobně, ale nešlo to. Jako kdyby mu nohy zakořenily do země. Na obličeji mu vyrazily první slzy. Chtěl něco vykřiknout, ale nešlo mu nic vyslovit. Jako kdyby mu někdo vyřízl jazyk. Všechno se rozplynulo a on se objevil znovu ve stromovém domě a před sebou uviděl Garmina, který držel pohár a popíjel nápoj.
„ To co jsi teď viděl, si nechej pro sebe a nikomu o tom neříkej. To město co jsi viděl, byl pouhý možný fragment budoucnosti, která by mohla nastat. Vše záleží na tom jak se rozhodneš.“
Král Orlig cítil, jak mu po tváři tečou slzy. Nesnažil se je ani otřít.
„ Garmine, já ale nevím, jak mám vychovávat jednoho syna, natož dva. Jak mám poznat, že první je lepší než ten druhý?“
„V tomto ti nemohu poradit, i kdybych to chtěl. Já jsem jen posel proroctví, ne rádce. Já mám pouze předávat proroctví a jak s ním vy králové naložíte, to je jen na vás.“
Král Orlig přemýšlel nad tím co se dozvěděl od Garmina.
„ Takže to je teď už jenom na mě, jak se rozhodnu a také podle toho bude vypadat budoucnost? A nemůže to ovlivnit ještě někdo jiný? To ta budoucnost bude zaležet jen na mě a na mém rozhodnutí? Co když mě někdo jiný ovlivní v mém rozhodnutí?“ Bylo vidět, že Král Orlig měl z této věštby velkou obavu.
„Králi Orligu. Samozřejmě, že budoucnost není závislá jen na tobě. Samozřejmě, že záleží na tom, jak se kdo na svém životním rozcestí rozhodne zachovat. Někdo se zachová správně a někdo špatně. Souhra jednoho nebo více rozhodnutí může mnohdy rozhodnout o osudu jednotlivce nebo o osudu celého světa. Ty už svoji osobní křižovatku znáš a proto se musíš sám rozhodnout. Ve světě můžeš dostat tisíce rad, ale stále to rozhodnutí bude jen na tobě. A ty také za to poneseš odpovědnost. “ Garmin se otočil a šel ke dveřím. Vyšel ven a nadechl se vzduchu. Král Orlig mlčel. Přemýšlel o tom, co mu Garmin řekl.
„ Je nádherné ráno. Dneska bude hezky. Jen škoda, že už tě budu muset opustit. Mám totiž ještě hodně práce.“ Dořekl a otočil se na krále. Král Orlig vyšel za ním ven ze stromu a podíval se po okolí. Bylo cítit krásné ledové ráno. Na trávě byla rosa a ptáci v koruně stromu zpívali. Mezi stromy byly vidět paprsky ranního sluníčka.
Krále Orliga to překvapilo. Nemohl pochopit, jak je možné, že je teď ráno, když před pár hodinami sem dojel.
„ Garmine, jak je možné, že je teď ráno? Vždyť u tebe nemohu být tak dlouho?“
„ Jsi si opravdu jisty, že jsi u mě nebyl tak dlouho? Já jsem odjakživa zvyklý mluvit pomaleji než lidé a elfové. Kdybys mě tak slyšel mluvit, tak by ti to připadalo velice pomalé a nesrozumitelné. Proto je zde kouzlo, které urychluje čas.“ Král Orlig byl ohromen. Na to, že probděl celou noc, tak se cítil výborně.
„Arise, poď ke mně. Kde jsi?“, zavolal Král Orlig. Z dálky se ozvalo zařehtáni a o chvíli později se objevil Aris, kůň krále Orliga. Skákal a skotačil. Hlavu měl vyvýšenou jako nikdy jindy. Bylo vidět, že je velice spokojený a odpočatý.
„ Je vidět, že mu místní vzduch a tráva prospěla.“, dořekl Garmin a usmál se na krále. Král Orlig přikývl a chytil Arise za ohlávku.
„ Mám ho už přes 15 let, ale dlouho jsem ho neviděl tak skotačit jako teď.“ Podíval se k obloze, ačkoliv viděl jen větvě. „Myslím, že je nejvyšší čas se vydat na cestu. Abych ještě stihl dojet do tmy na můj hrad a přivítat na tomto světě moje děti.“ Poté nasedl na Arise. Garmin ho pozoroval. Král se zrovna chystal s ním rozloučit, ale v tom se zarazil a podíval se na strom se zvláštním ovocem. Garmin se ohlédl za sebe a hned mu bylo jasné, na co král myslí. Šel ke stromu a jedna větev se sklonila k němu. Garmin nastavil dlaň, do které mu vzápětí spadl podivný plod ovoce. Garmin šel ke králi Orligovi.
„ Toto ovoce je na světě jedinečné. Nemůže si ho vzít nikdo, kdo by ho chtěl pro sebe. Může si ho vzít, jen ten, který ho chce dát někomu jinému. Někomu, kdo by ho mohl potřebovat. Mnozí králové by za něj dali všechny dary světa, všechny poklady které mají a přitom by ve skutečnosti pro ně nemělo větší cenu, než obyčejný plod jakéhokoliv jiného ovoce . Pro staré a nemocné, by to mohlo byt obyčejné ovoce a přitom by ho opatrovali, jako největší bohatství světa, které mohou mít. Pro každého tento plod znamená něco jiného. “
Garmin se podíval na krále Orliga a zvedl k němu ruku s plodem.
„ To je pro mě? Ty mi ho chceš dát?“
„Ano, jak s ním naložíš, je jen na tobě.“ Garmin stál a pozoroval krále Orliga, jak s úžasem koukal na plod ovoce. Král Orlig opatrně uchopil plod, který držel Garmin. Myslel si, že se popíchá o ostny, které byly na ovocí, ale nebylo tomu tak. Ostny byli tak jemné a měkké, že kdyby je na ovoci neviděl, tak by řekl, že tam ani nejsou. Vzápětí vzal kus látky a zabalil jej do ní a uložil do postraní kapsy sedla.
„ Přeji ti krásny a dlouhý život králi Orligu. Nezapomeň předávat dál váš královský zvyk. Nikomu však neříkej, koho jsi zde potkal, nebo co jsi sám zažil. Vše co jsi se zde dozvěděl je jen pro tebe a nikdo jiný nemá právo to vědět. Pamatuj na to! Teď se vidíme už naposledy a proto tě prosím, abys mě nikdy nehledal. Najde mě totiž, jen ten, kdo mě má najít.“ Král Orlig nevěděl, co má na to odpovědět a tak jen přikývl na důkaz, že rozuměl co mu Garmin říkal. Podíval se znova na podivný strom, který plodil podivné ovoce a sloužil zároveň jako obydli pro zvláštní bytost, kterou viděl poprvé v životě a zřejmě i naposledy a pobídl Arise, aby se otočil k odjezdu. V tom se octli úplně jinde. Byli v lese, na královské cestě, která vedla ven z lesa. Král Orlig to tam poznával, ale přesto se koukal na všechny strany. Nikde kromě stromů nic jiného nebylo.
„ Byl to sen Arisi nebo ne? V tom rychle otevřel postranní kapsu a vytáhl malý uzlíček látky. Opravdu tam něco bylo. Rychle látku rozbalil a uviděl tam to podivné ovoce.
„ Nebyl to sen. Skutečně se nám to stalo, starý příteli.“, dořekl , poplácal koně po šíji a opět opatrně zabalil ovoce do látky a uložil jej do postranní kapsy. Pobídl Arise k jízdě. Během malé chvilinky byli z lesa venku. Aris nevypadal na to, že to je postarší kůň. Jel rychle a nebyl vůbec unavený. Cesta jim ubíhala rychle, i když potom Aris jel jen v pokluse. Cesta byla hezká a bezproblémová. Král Orlig věděl kudy jede a kam má jet. V pravé poledne, když bylo slunce nejvýš, se rozhodl zastavit na okraji jednoho velkého lesa. Byl zrovna v půli cesty a další dlouhý kus cesty ho ještě čekal. Věděl, že cesta povede ještě několik hodin podél tohoto velkého lesa. Tento les byl ve skutečnosti opravdu velký, tak moc, že jeho vnitřní část ještě nebyla prozkoumána. Někdy se stalo, že kdo do něj nějaký elf vstoupil a šel do míst, které osobně neznal a tak se v něm ztratil a potom ho už nikdo neviděl. V lepším případě se stalo, že ho po několika dnech našli dřevorubci nebo někdo jiný, kdo se v tomto lese alespoň trochu vyznal. Bohužel těchto elfů moc nebylo. Říkalo se, že lesu rozumí pouze hraničáři, kteří v lese žijí nebo ten kdo v něm od malá vyrůstal. Proto se táhla cesta kolem tohoto lesa, ikdyž byla zdlouhavá. Král Orlig se přesto někdy do lesa vydal, ale jen na okraj a to jen proto, aby si mohl něco ulovit k jídlu. Sám k tomuto lesu měl úctu, protože nevěděl jakou moc v sobě může skrývat. Dokonce se o tomto lese vyprávěly různé pověsti. Mnozí elfové věřili, že z tohoto lesa vyšli první předkové nebo že se v tomto lese skrývá samotné zlo, které pohltí každého kdo do něj vstoupí. Na místě, kde se král Orlig zastavil byla malá tůňka, na kterou se napojil malý potůček, který dál pokračoval do lesa. Toto místo měl král Orlig rád, protože se zde mohli s Arisem osvěžit a napít. Vlevo od cesty byla rozlehlá louka, která stoupala do mírného svahu. Na vrcholu svahu stál velký placatý kámen. Král Orlig rád na něm sedával, protože bylo z něj nádherně vidět do okolí na všechny strany. Ten pohled miloval, protože viděl vše z jiného pohledu. Všechno mu z toho kamene připadalo maličké a hrozně vzdálené. Na jedné straně viděl les a kolem něj velkou rozlehlou louku, která byla velká několik desítek kilometrů. V dáli za loukou byly vidět siluety Trpasličích hor. Ikdyž byly z tohoto místa dobře vidět, tak ve skutečnosti byly velice daleko. Na koni by tam jel nejlepší jezdec nejméně dva dny.
Král Orlig vytáhl měch a dopil poslední zbytek vody, který měl v měchu.Šel k tůňce, opláchl si obličej a podíval se na oblohu. Obloha byla pěkně modrá, skoro bez mráčku. Sluníčko svítilo a bylo příjemně teplo. Král se podíval na Arise, který už dopil a mezitím se začal pást okolní zelenou trávou.
„ Máš pravdu. Měli bychom se na cestu posilnit.“, přišel k Arisovi a prohledal všechny kapsy na sedle. Zjistil, že kromě podivného ovoce už nic k jídlu nemá. Pokrčil rameny a vzal si baliček s ovocem. Sedl si na plochý kámen a znovu rozbalil baliček. Ovoce si vzal do ruky. I když měl hlad, tak nepřemýšlel, že by ovoce snědl. Koukal se na ovoce a neustále ho prohlížel. Teď už nesvětélkovalo, ale i tak mělo podivnou směsici barev. Pořád přemýšlel nad tím, co mu Garmin řekl a polohlasem si to opakoval.
„ Mnozí králové by za něj dali všechny dary světa, všechny poklady které mají a přitom by ve skutečnosti pro ně nemělo větší cenu, než obyčejný plod jakéhokoliv jiného ovoce . Pro staré a nemocné, by to mohlo být obyčejné ovoce a přitom by ho opatrovali, jako největší bohatství světa, které mohou mít. Pro každého tento plod znamená něco jiného.“
Nemohl přijít na to co myslel tím, že pro každého znamená něco jiného.
„ Kdyby ho měl každý, tak by bylo asi pouze jen ovocem. Ale tím že je jedinečné, tak může mít možná hodnotu velkého bohatství. Ale k čemu mě to může byt dobré, když já po bohatství netoužím? Jedině kdo chce mít větší a větší mění, jsou trpaslíci nebo barbaři. Ale já rozhodně ne. Nebo snad to ovoce v sobě skrývá jiné tajenství, které běžným okem nejde poznat? Proč Garmin mluvil tak záhadně.“, povzdechl si král Orlig. Schoval ovoce a pozoroval okolní přírodu. Aris kolem něj pobíhal. Bylo vidět, že Aris je spokojený. Král Orlig si lehl na kámen a poslouchal okolní zvuky, které se kolem něj linuly. Bylo mu příjemně a pomalu se mu chtělo spát. Zavřel oči a pomalu začal usínat. V tom se z dáli ozval podivný zvuk nějakého zvířete a v zápětí se ozval výkřik. Král Orlig byl hned vzhůru. Zahvízdal na Arise a ten byl hned u něj. Král Orlig popadl svůj luk a rozběhl se směrem k lesu. Po chvíli uviděl vybíhat z lesa nějakou postavu. Podle oblečení a postavy král Orlig poznal, že se jedná o lidské pytláky. Tito pytláci cestovali po různých zemích a zabíjeli zvláštní zvířata kvůli jejich zvláštním schopnostem nebo kvůli jejich kožešinám. Tito pytláci nebyli nikde vítaní a když někdo na ně narazil, tak se je snažil zastavit. Bohužel, se uměli dobře skrývat, takže je málo kdo potkal. První postava, která vyšla z lesa, tak vedla ve spěchu za sebou dva vranné koně. Jeden byl osedlaný a druhý byl naložený kožešinami. Král poznal, že to byli kožešiny nějakých šelem. Hned za ní se objevila další postava člověka, ta už jela na koni a neustále něco vykřikovala a koukala se směrem k lesu. V zápětí z lesa vyběhl trpaslík, který se neustále koukal za sebe. Bylo vidět, že má z něčeho strach. Král Orlig vytáhl šíp a vložil ho do luku. V zápětí šíp zasáhl svůj cíl. Jezdec co byl na koni, tak spadl na zem mrtví. Trpaslík se zastavil a snažil se zjistit co se stalo. V tom v trpaslíkovi skončil další šíp. Tentokrát ho jen šíp zranil na noze. První postava člověka zareagovala rychle a vytáhla svůj luk a opětovala palbu na krále Orliga. Byla to ale moc velká vzdálenost, takže samotný šíp ani ke králi nedolétl. Mezitím člověk naskočil na koně a jel trpaslíkovi na pomoct. V tom se zastavil, protože trpaslika druhý šíp zasáhl přesně do srdce. Člověk se hned obrátil a jel na druhou stranu od krále Orliga. Druhého koně nechal u mrtvého trpaslíka a snažil se jet co nejrychleji pryč. Král Orlig se snažil přesně mířit. Člověk se rychle vzdaloval. V tom král Orlig vystřelil. Člověka šíp zasáhl, ale jen do ramena. Za chvíli byl člověk daleko a král Orlig věděl, že na něj už nedostřelí. Král Orlig vyměnil luk za meč a rozběhl se k mrtvolám. Obě postavy byly mrtvé. Král šel ke koni, na kterém byly kožešiny. Bylo vidět, že jsou čerstvě odřezané z pum. V tom, se z lesa ozvalo podivné zavrčení. Hned se vydal za tím zvukem. I když vstup do lesa byl značně obrostlý křovím, tak bylo poznat kudy pytláci šli. Král Orlig šel opatrně dál. Věděl, že tam může být cokoliv, co nezná, ale i přesto doufal, že na místě najde ještě někoho nebo nějaké zvíře živé. Z lesa se ozvaly podivné skřípavé zvuky. Neustále se opakovaly, ale z jiného místa. Po chvíli se prodral z křoví a ocitl se mezi velkými stromy. Král Orlig se zastavil a cítil podivný pocit, jako kdyby vše kolem bylo živé, jak kdyby ho každý strom pozoroval. Nikdy tento pocit necítil. I přesto se pomalu vydal po stopách pytláků. Šel pomalu. Pozoroval všechny strany a naslouchal, zda něco nezaslechne. V tom ucítil nepříjemný zápach. Pomalu se k němu linul. Bylo to zvířecí maso. Popošel kousek dál a ocitnul se na místě, které bylo poseto těly pum. Každá puma byla nemilosrdně zabitá a stáhnuta z kůže. Dokonce se jedno tělo zvířete snažilo hýbat. Byl to škaredý pohled. Král Orlig nemeškal a zasekl meč do srdce zvířete. Poté ho vytáhl a ve zlosti ho hodil do dály a meč se zasekl do stromu. V tu chvíli se ozval podivný skřípavý zvuk. Krále Orliga popadl divný pocit. Došel k meči a vypáčil ho ze stromu. Vedle stromu uviděl další tělo, ale tentokrat to nebyla puma, ale člověk. Ikdyž bylo vidět, že člověk není dlouho mrtvý, tak byl pod velkým tlustým kořenem stromu. Vypadalo to, jako kdyby ho samotný strom přitiskl kořenem k zemi. Král Orlig pomalu od stromu ustoupil „Spi strome, spi. Nikomu nic neudělám.“ Najednou se z levé strany ozval další zvuk, ale tentokrát to byl slabý písklavý zvuk nějakého malého zvířete. Král Orlig se zastavil, naslouchal a vydal se na oné místo odkud se ozýval ten zvuk. Šel opatrně, ale rychle. Zvuk pomalu sílil. Během prošel kolem dalšího těla mrtvé pumy. Vedle ní ležel zamordovaný kůň, který byl naložený kožešinami. Zvuk neustále sílil a už byl blízko. Král Orlig se dostal k jednomu velkému kameni. Nebylo přes něj nic vidět. Pomalu ho obešel a uviděl tam původ onoho zvuku. Před kamenem ležela další puma - samice. Tato puma měla na sobě mnoho sečných rán, na které podlehla. Nad ní se sklánělo malé mládě černé pumy a snažilo se ji probrat. Lízalo ji po hlavě, škrábalo a štuchalo do ní ťapkou. Nemohlo pochopit, že maminka už nežije. V tom mládě uslyšelo pohyb. Skočilo za tělo matky a podívalo se na vetřelce, který k němu přicházel. Král Orlig se zastavil a opatrně se sklonil „Maličké, neboj se mě, já ti nechci ublížit. Chci ti jen pomoct.“ Meč zastrčil po pochvy a pomalu natáhl k mláděti ruku a to ho ťapkou chtělo drápnout. Otočilo se a zmizelo v malé díře pod kamenem. I přesto bylo vidět jeho malé modré očka jak pozorují vetřelce co děla. Král Orlig pomalu překročil tělo mrtvé matky a šel k díře. Pomalinku se sklonil k díře, aby mládě ještě víc nevylekal. „ Vím, že se mě bojíš, ale chci ti pomoct. Bohužel maminku zabily pytláci a samo tady umřeš. Určitě máš hlad.“ Mládě ho pozorovalo a zařvalo svým slabím hláskem. Král Orlig přemýšlel, jak vytáhnout mládě z díry. Šáhl do svého vaku a vytáhl podivný plod. Podíval se na mládě a během malé chvíle z plodu ukrojil malý kousek. Trošku si do něj kousl aby ho ochutnal. Byla to zajímává chuť a neustále se měnila. „Hm, to je dobré maličké. Kdybys chtělo, tak ti taky dám. Určitě jsi hladové. Dal bych ti klidně i maso, ale to bohužel nemám. Mam jen toto.“ Natáhl ruku s kouskem ovoce k díře. Bylo vidět, že mládě to zaujalo. Koukalo se na ruku a hned na vetřelce. Rozhodovalo se co udělat. Po malé chvilce vystrčilo svojí malinkou černou hlavičku z díry. Neustále koukalo na svého nepřítele, ale hlad byl silnější než samotný strach. Pomalu a obezřetně se blížilo k ruce. Za chviličku bylo u ruky a přičichlo ke kousku plodu. Vůně to pro mládě byla zřejmě zajímavá, protože v této poloze stálo delší dobu. Po chvíli opatrně kouslo do plodu a chtělo se svojí kořisti utéct do díry. král Orlig plod pustil a koukal na malé mládě, jak utíká k díře. Tentokrát se mládě zastavilo u díry a s chuti snědlo malý kousek svého úlovku. Hned se otočilo a koukalo na plod ovoce, který král Orlig držel v ruce. Hned mu bylo jasné co maličké chce. „Chutná ti to že? Je to dobré, mě to taky chutnalo. Tak si pojď vzít.“ Rozkrájel celé ovoce na malé kousíčky a položil je na ubrousek. Ten položil vedle sebe a čekal co bude malé mládě dělat. To nečekalo a vyrazilo pro další kousek jídla. Jeden kousíček popadlo a uteklo o kousíček dál. Po chvíli se vrátilo k ubrousku a už jedlo z něho. Král Orlig opatrně natáhl ruku k maličkému a chtěl ho opatrně pohladit. Maličké se zastavilo a pozorovalo ho, co chce udělat. Král Orlig se maličkého tvorečka dotl a přejel mu rukou jeho maličké tělo. Tak jemnou srst nikdy necítil. I maličkému to bylo příjemné a začalo se znovu krmit kousky jídla a přitom se nechalo v klidu hladit. Po malé chvíli zbylo jen pár kousků ovoce. Malé mládě bylo do syta najezené a šlo ke králi. Král Orlig malé mládě zvedl a vzal si ho do náruče. „Neboj maličké, už ti nehrozí žádné nebezpečí, postarám se o tebe“ V tom se rozesmál „ Tak jak koukám, tak nejsi maličké, ale maličká. Jak ti budu říkat maličká?“ Malá puma zapískla a prskla na krále. Král se znovu zasmál a položil malou pumu na zem. Zabalil zbytky do ubrousku. „Tak ovoce opravdu nepřišlo na zmar.“ Malá se dívala na tělo své matky a posléze obracela hlavičku na krále. Byl to velice smutný pohled. „Neboj se maličká, pohřbíme je.“ V tu chvíli se kousek od krále objevila podivná postava. Byl to elf jako on sám akorát, měl rudé vlasy a byl oblečen do podivného oblečení. Královi Orligovi to připadalo, jak kdyby látka byla posetá listím. Vlastně oblečení bylo stejně barevné jako okolí a měnilo neustále barvu. Elf v ruce držel podivně zkroucený luk a šel ke králi. Král Orlig chtěl hned šáhnout na meč, ale elf byl rychlejší než on a už měl natažený luk se šípem. „ Byt tebou králi, tak bych to nedělal. Byl by jsi rychleji mrtvý, než by jsi ho vytáhl. Dobře vím, že jsi dobrý bojovník, ale tentokrát by ti to nebylo nic platné.“ Elf pozoroval krále co udělá. Král koukal na elfa a viděl, že se nekouká jen na něho,ale i na malou pumu. Malá pumička se během chvilky rozběhla k elfovi a cestou vřískala „Nechoď k němu maličká, může ti něco udělat!“ Ale ta ho neposlouchala. Během malé chvilky byla u elfa. Ten položil vedle sebe svůj luk a vzal maličkou do náruče. Malička neustále vydávala podivné zvuky. Král Orlig nevěděl co se děje. Nikdy toto neviděl. Pomalu spustil ruku z jílce meče a koukal jak maličká vrní a vříská na elfa. Ten přikyvoval. Vypadalo to jako kdyby se s ni bavil. „ Neboj se Kejlo, už se ti nic nestane. Postarám se o tebe.“ Elf se otočil na krále Orliga.
„ Tobě děkuji, že jsi se na chvíli o Kejlu postaral. Stromy mě, řekly co si udělal. Škoda že ten jeden lump odešel. Brzo zase bude páchat škodu, ale v tomto lese už ne. Stromy mají dovoleno ho zabít. O ostatní mrtvoly pum neměj starost. Postarám se o ně, hned jak bude Kejla v bezpečí.“ Král Orlig přikývl „ Sice tě tajemný příteli neznám, ale věřím, že ta maličká bude s tebou ve větším bezpečí než se mnou. Vem si tady ten zbytek toho ovoce. Myslím, že ji to moc chutnalo.“ Král podal elfovi zabalené kousky ovoce. Elf rozbalil šátek a udiveně se podíval na krále „ Ty jsi ji dal toto ovoce na jídlo? Víš že jsi ji dal velký dar? Sám Garmin dá málokomu tento kus ovoce. Tímto jsi získal u mě velký obdiv králi. Nikdy jsem neviděl, aby kdokoliv takto obětoval svůj dar pro zvíře. Už teď ti mohu zaručit, že Kejla bude zdravá a silná puma.“
Král Orlig pokrčil rameny „Nevím, jakou ten plod ovoce měl moc, ale myslím si, že já ho nepotřeboval a ta malička přišla o víc než já. Mě se mají brzo narodit synové a ona sama o rodiče teď přišla. Budu rád, když bude žít jako zdravá a silná puma. Žádné mládě si nezaslouží přijit o svoji matku.“
„ To máš králi pravdu. My pomalu půjdeme. Je to ještě malý kus cesty a chci, aby Kejla byla v bezpečí. Ještě jednou ti za ni děkuji. “ Elf se otočil a chtěl odejit, ale ještě se zastavil. Kejla něco pískala a potom se podívala na krále. Elf přikývl a otočil se na krále.
„ Kejla ti chce ještě něco říct, ale neumí s tebou mluvit. Proto ti řeknu přesně co mě řekla. Chápe tvůj úděl a tvoji starost ohledně tvých synů. Až bude tvým synům 18 let, tak máš jet k jezernímu městu Angvil a vyhledat tam kováře. Co uděláš potom, to bude jen na tobě, ale může ti to pomoct vyřešit tvůj problém. Víc ti už poradit nemůže. Sám nechápu co ti říká, ale mnohdy zvěř ví víc, než nějaký moudrý prorok. A málem bych zapomněl. Moc ti děkuje, za to , jak jsi se o ní postaral a i za to ovoce. “ Král Orlig nemohl pochopit, jak Kejla ví o tom, že má starosti ohledně jeho nenarozených synů. To že se mají narodit ví přece jen on a Garmin. Král Orlig klekl na kolena a poklonil se před elfem. „ Děkuju ti za radu Kejlo. Přeji ti krásný a dlouhý život.“ Kejla zavřískala a v dáli mizela s elfem. Král Orlig je sledoval. Brzo mu však zmizeli z očí. Otočil se a vracel se pomalu na cestu. Neustále teď myslel na to, co mu Kejla vzkázala. V tu chvíli před sebou uviděl plno zvěře. Byli tam nejen jeleni, ale i medvědi a vlci. Mrtvé těla pum opatrně vzali do tlam a podali je medvědům. Ti je položili na jeleny. Každý jelen s jedním mrtvím tělem se rozběhl pomalu do lesa. Král Orlig stál a pozoroval to všechno. Nikdy toto neviděl. Zvířata si ho vůbec nevšímala. Normálně by se medvědů a vlků bál, ale teď byl klidný. Pomalu se rozešel k místu odkud přišel. Zvěř si ho pořád nevšímala. Po malé chvilce byl zase v křoví a prodíral si jím cestu. Brzo byl na cestě. Ale vůbec nevěděl, zda vyšel na správném místě. Nikde nebylo vidět mrtvé těla a ani koně. Král Orlig zahvízdal a hned k němu přiběhl Aris. Král Orlig ho pohladil a nasedl na něj. Potom co viděl v lese, se nedivil, že tu nejsou nikde těla pytláků. Podle slunce odhadoval, že je už po třetí hodíně. „ Milí Arisi, teď si musíme pospíšit na hrad. Trochu jsme se zdrželi a brzo se mě narodí synové.“ Aris se postavil na zadní nohy, zařehtal a velkým klusem se rozjel po cestě. Aris dobře znal cestu a po tom, co mu král řekl, to vypadalo, jako když běží o život...