Lov

Prudký vítr zavál ke mně na skálu. Pocuchal mi lehce peří a lehce rozbušil srdce před každým letem. Pomalu jsem se rozhlédl po nebi a okolí. Slunce už pomalu zapadalo a dole na lukách létala kořist. Moje potrava, občerstvení, kořist bez které bych brzy umřel hlady. Nasál jsem čerstvý jarní vánek a pomalu roztáhl křídla. Opřel se do mě nový vítr a já začal mávat křídly. Nejdříve pomalu, potom jsem mával rychleji a rychleji a seskočil jsem ze skály. Chytl jsem jeden z vzdušným proudů a začal kroužit. Nejdříve po velké ploše, ale začal jsem svoje teritorium zmenšovat. Několik vyděšených ptáků si mě všimlo a začali upozorňovat ostatní. Nedal jsem se tím vyvést z míry a aby mi nestačili zmizet spustil jsem se níže a zaútočil. Malý vrabec po levé straně. Pomalu jsem se přibližoval. Měl jsem ho skoro na dosah, ale byl příliš mrštný a stačil se stočit pryč z mého dosahu zobáku a mých drápů. V očích se mi nebezpečně zalesklo. Už nesmím udělat žádnou chybu, jinak budu dnes o hladu. Kousek přede mnou a něco níže další z kořistí. Tentokrát jsem věděl, že to musím dokázat. Přitiskl jsem křídla ke svému tělu a prudce jsem začal klesat, střemhlavě ke své kořisti. Kořist si mě všimla na poslední chvíli a z mé dráhy už bohužel nestačila uhnout. Můj zobák se zaleskl v posledních paprscích zapadajícího Slunce a sklapl nad krkem mé kořisti. Nyní jsem musel jednat velmi rychle, abych stačil vyrovnat výšku než spadnu. S napnutím všech sil jsem roztáhl křídla a snažil se zachytit nějaký proud. Měl jsem štěstí. Zachytil mě a já nemusel horlivě mávat křídly, abych se zachránil.
Zakroužil jsem nad loukou a pomalu jsem se vydal na skálu ke svému domovu.