Příběh v příběhu-truhla příběhů

Kapitola první:
„Od nikoho pro nikoho“

Existuje jeden zvláštní velký a hustý les, který už před 350 lety lidé pojmenovali, jako les Mourth. V dětském jazyce to znamená, jako les příběhů. Moc lidí tento les nenavštěvují a tak je skoro celý zachován bez žádných změn.
Les Mourth už od prvního pohledu vypadá zvláštně, jakoby už tu stál miliony let.
Les tady jakoby ožívá, něco ho pořád udržuje tak v perfektním stavu a při životě.
Co se v něm skrývá? Je zatím velkou záhadou…

Den začíná. Sluníčko vylézá na oblohu a ozařuje tak jedno americké městečko, malé městečko Porteline. Městečko je malé, ale roztáhlé. Žije tu ani ne deset tisíc obyvatel, ve kterém žijí čtyři mladí puberťáci. Všichni chodí na stejnou školu v Porteline.Chodí na školu Lacina, která už tu stojí sto dvanáct let. Za těchto dlouhých let se na škole prostřídalo celkem šest ředitelů.
Jako prvním z nich byl docela známí profesor dějin Jorlan Estin, který byl na škole ředitelem velmi dlouho. Nastoupil tu ve svých už 41 let. Řediteloval tady neuvěřitelnýh dalších čtyřicet sedm let. Až do dob, kdy mu bylo nádherných osmdesát osm let, zemřel na stáří.
Zanechal však spoustů spisů a potomků. Hned po jeho smrti nastoupil ředitelovat jeho syn, John Estin, kterému už bylo padesát osm let. Ten na této škole také dlouho řediteloval. Až třicet dva let, zemřel však ne na stáří, ale na zákeřnou tuberkulózu ve svých devadesáti letech.
Jeho syn však nebyl dalším ředitel. Spíše pokračoval ve snech svého otce.
John se hodně zabýval kreslením všelijakých map a mapek.
Po jeho smrti byl zvolen další nový ředitel, který jsem do města přišel až z Mexika, jenomže moc dlouho tu nevydržel. Ředitelem byl na škole jenom sedm let, potom jednoho se zabil při tragické autonehodě.
Po něm nastoupil, ještě dnes žijící vzdělaný, bystrý a chytrý Mattew Ande. 5editelovat nastoupil ve svých dvaceti sedmi letech. Na škole udělal hodně dobrých věcí. Když pak ale po sedmi letech ředitelování tady pustil Dana Anaje, kterému bylo třicet osm let let. Jeho rodiče jsou Rusové, kteří se tady do Ameriky přistěhovaly dva roky před narozením Dana.
Dan Anaj byl ředitel také docela dlouhou dobu. Na škole strávil více jak dvanáct let, odešel ve svých kulatých šedesáti letech. Proč?
Našel si a oženil se s jednou ruskou, která žije v Moskvě. Tam se také nakonec Dan odstěhoval.
Když mu bylo padesát jedna let, na v Moskvě ještě nastoupil jako ředitel na jedné střední škole, kde řediteluje dodnes.
Po Danu Anajovi nastoupil bývalí žák ředitele Mattewa Andeho, a to Justin Jass.
Na škole strávil čtyři roky, když ho potkala velká havárie ve vlaku, kdy se těžce zranil a skončil v nemocnici, kde strávil více jak jeden rok.
Teď je momentálně v domácí léčbě, které tráví o berlích.
Místo něho ho zastoupila jako jediná žena v dějinách této školy a to mladá (39 let) Elizabeth Mattov. Ta už je ředitelkou už tři roky. Ředitelka, poslední ředitelka, která patří na začátek celého příběhu, když tu se objevují naši čtyři hlavní hrdinové, Tom, Max, Adriana a nejstarší Jared.
Z nich jsou tu dva sourozenci a to Max (14) a jeho o něco starší sestra Adriana. Ti se hodně kamarádí s Tomášem (12) a také s velmi dobrým starším kamarádem a spolužákem Maxe, Jared Lessot.

Jared, to je takový chytrý průměrný žák, který po prázdninách nastupuje na střední.
Jared žije se svými rodiči o pár baráků dál, než ostatní jeho kamarádi. Jared žije se svými rodiči v rodinném domě v ulici washstreet. Rodiči Jareda jsou Stev a Katrin Lessotovi.
Max s Adrianou žijí o tři baráky dál, jejimi rodiči jsou Tom a Tesa Doullenovi, ti se tady do městečka nastěhovali před 16 lety, zatímco Lessotovi tu žijí už mnohém déle.
Posledním nejmladším kamarádem je Tom, Tom Talles. Ten žije směrem na západ o Lessotových, až v jedenáctém baráku, je to velmi hodná a laskavá rodina Tallesových.
Jeho rodiči jsou Setta Lucy.
Tom se hodně zajímá o kreslené příběhy, ze starých i nových dějin…

Tom si zrovna čte novou povídku, příběh s názvem Tellón. Tellón je jedno staré městečko, které se nachází hluboko v horách na jednom velkém kopci…
Když v tom zvoní telefon.
Tom rychle seběhne dolů po schodech ze svého pokoje, zvedne telefon a…
„Halo, u telefonu Tom“. „Je to kluk“ ozvalo se z telefonu. Byl to zrovna jeho otec, který volá z porodnice, jelikož Tomášova máma porodilo hezkého syna, jménem Braien.
Po tom, co Tom zjistil, že má malého bratříčka Braiena, ihned zaběhl za Jaredem.
Zazvonil a otevřel Jared.
„Mám bráchu. Mám bráchu“, pořád dokola opakoval s radostí Tom.
„Tak to je fajn, jak se jmenuje?“, zeptal se Jared.
„Braien“, odpověděl Tom. „A už to ví i Adriana?“, zeptal se Jared.
„Adria?“ takhle říká Adrianě. Mezi nimi to vypadá, jako by se měli rádi, ale zatím nikdo z nich neučinil první krok.
Tom to chtěl nějak oslavit. A tak navrhl noční venkovskou párty u „stromu Léta“-
Tenhle strom zasadili Tom, Max, Adriana a Jared před sedmi lety a to právě v létě.
Proto ho pojmenovali, jako strom Léta.
Den byl opravdu vydařený, spíše pro šťastného Toma. Velkou radost s toho měla i Adriana, jelikož ona miluje malé děti, ráda je totiž vozí v kočárku…

Všichni se tedy sešli v osm hodin večer u stromu Léta, kde už taky měli připran oheň, jelikož v noci je tma a také trochu chladno.
Tomášovi kamarádi také dokonce přinesli pár menších drobností pro malého Braiena, štětkářka a plyšové hračky.
Potom se už pustili do večeře a to opékáním buřta. Noc byla opravdu krásná, bez žádných mráčku a proto bylo vidět na obloze spoustu hvězd na letní obloze.
Tom pak pronesl pár slov o malém Braienovi.
„Rok dva tisíce sedm v tohle městečku přineslo spoustu dětí, mezi nimiž je i můj bratříček Braien, který je už součásti nového příběhu, který si Braien vytváří, ale není tu jen jeden příběh. Je tu však další příběh, který určuje děj života…“, dokončil Tom.
„Hezký, hezký proslov“, dodala Adriana.
„no, znělo to tak trochu, alespoň já jsem to tak pochopil, jako příběh v příběhu.“Řekl Jared.
„Ano, možná ano, ale musíš tomu věřit, musíš být součásti příběhu, jako vítr, který vane vzduchem“, dořekl Tom.
Když v tom se z ničeho nic začal vát chladnější a silnější vítr, který hned pak zmizel.
Hned po tom z nebe “spadli“ čtyři hvězdy, které letěli zvláštně, jenom jedným stejným směrem a to směrem k prastarému a posvátnému lesu Mourth.
„Teď si přejte jedno přání“, řekl Jared…
„Už je hodně hodin, měli bychom jít už domů“, řekl Max.
„Ano, to máš pravdu“, řekl Jared, který se podíval na hodiny, „je čas jít“, dodal Jared
„Tak tedy zítra“, řekl Tom. Rozloučili se a šli domů.
Toma ale pořád provázel zvláštní chladný pocit, který nastal zrovna po jeho proslovu o příbězích.
Tom si vytáhl klíče z kapsy, zrovna došel ke dveřím a cosi spatřil na zemi.
Ležela tam jakási obálka. Tom ji sebral a odešel rychle domů, do svého pokoje.
Sedl si ke svému psacímu stolu a položil před sebe tu obálku.
Obálka byla, alespoň tak vypadala, celá ze zlata a byla od nikoho pro nikoho.
Jaký to zvláštní adresát…
Tom přemýšlel, jestli jí má otevřít, nebo nemá, ale zvědavost vyhrála a tak ji otevřel.
V obálce však ležela jakási velmi stará mapa. Tom se na ní podíval a začal přemýšlet, co má značit.
Trvalo mu to docela dost dlouho, ale nakonec jí rozluštil. Byla to mapa, která vedla přímo k prastarému lesu, lesu Mourth, v dětském překladu, jako les příběhů.
Tam prý leží jakási brána, nebo poklad s něčím moc drahocenným. Mapa poukazují až na druhý konec tohoto lesa, za kterým hned leží velké jezero Mott.
Tom si řekl, že hned na druhý den zaběhne za svými kamarády, poví jim a ukáže tu mapu, kterou našel ve zlaté obálce a pak se vydají do toho lesa…
Toma pak z ničeho nic se podívat na jednou smutnou povídku s názvem “Zrádce pána“. Je to tajemná stará povídka o dobrodruzích, kteří při svých cestách potřebují pomoc a další přátelé, ale před koncem této povídky se z jednoho přítele stane nepřítel, který se postavil dobrému králi světa, kterého pak následně zabil. Tím se rozpadla celá říše a dobrodruzi tam uvízli…
Tom neví proč, ho zrovna napadla tato smutná knížka. Jedno však věděl určitě a to, že zítra půjde, nebo půjdou na to místo, kde poukazuje ta mapa…

Kapitola druhá:
„Cesta do neznáma“

Slunce vychází a nastává další překrásný letní den. Je zrovna devět hodin a Tom se probouzí. Ihned si vzpomněl na včerejšek a hlavně na ten zlatý dopis a na tu mapu.
Tom pak ale začal přemýšlet, od koho by ten zvláštní dopis mohl být. Asi někdo chce, abychom tam šli a něco objevili, ale co?
Hned po snídani Tom zaběhl pro své kamarády. První se stavil u Jareda, tak asi v deset hodin.
Otevřel zase Jared. „No, co je“, zeptal se Jared.
„Neuvěříš, co se mi včera v noci přihodilo“, odpověděl Tom.
„Počkej, hned jsem venku“, řekl Jared a šel se obléci. Tom teda na Jareda počkal, než přišel.
„Tak co, co se děje?“, zeptal se Jared.
„Včera večer, když jsem chtěl zrovna otevřít dveře od domu, tak jsem na rohožce našel tohle“, ukázal Tom Jaedovi tu zlatou obálku a následně i tu mapu.
„Co to má jako být“, zeptal se Jared.
„Zatím to nevím, ale určitě to je mapa, která vede za ten prastarý es Mourth“, řekl Tom.
„Tak to je dobrý, kam má nás to dovést?“, zeptal se Jared, kterého to začalo více zajímat.
„Znáš ten les Mourth, v překladu, jako les příběhů?“, zeptal se Tom Jareda.
„No jasně, znám ho, co je sním?“, zeptal se Jared.
„Tam, za tím lesem, něco tam leží, co bychom tam neměli nechat“, řekl Tom.
„No, jak vidím, tak si ho asi prohlídneme, nebo snad ne?“, zeptal se Jared.
„Ne, máš pravdu, prohlídneme ten les“, řekl Tom.
„Ví už o tom Adriana a Max?“, zeptal se Jared. „Ne, ještě ne, ty jsi první, lae můžeme k ním zajít a říci o tom všem, alespoň by nás šlo více, bude sranda“, dořekl Tom a následně pak s Jaredem šli za Adrianou a Maxem.
Adrianě to neměli moc daleko, jelikož bydlí jen pár baráku od Jareda.
Když k nim došli, tak zrovna z baráku vyšel Max.
„Ahoj, co vy tu tak po ránu, jde se snad někam?“, zeptal se Max.
„Tak to máš teda pravdu, jde se někam“, odpověděl Tom. „Zavolej Arianu a přijďte ven“, řekl Jared. „Jo, počkejte tak patnáct minut“, dořekl Max. „Jasan“, odpověděl Tom a Jared.
„Kdy teda vyrazíme, co budeme dělat?Nabalíme si něco?“, optal se Jared.
„Asi ano, uděláme si takovou celodenní procházku, spíše výlet“, odpověděl Tom.
„Ok, to nezní špatně“, dodal Jared.

Po tom, co se tohoto dne setkali všichni čtyři, tak se dohodli, že dnes už je pozdě a tak na tu výpravu půjdou až zítra a také se tak stalo…
Další den, je znova jako vymalovaný. Modrá obloha, slunce svití, téměř žádný mráček. Je osm ráno a všichni čtyři se vydávají na dlouhou cestu hledání něčeho, o čem vůbec neví a vůbec, jestli tam něco je.
„Už tam budem?“, optal se Max. „Ještě ne, ještě to je na dlouho, les je přece jenom větší, takže, jestli to něco má být na konci lesa, tak to ještě potrvá hodinku a půl“, odpověděl Tom.
Les ze vnitř vypadá opravdu o něco starší, než z vrchu. A navíc, je tu cítit zvláštní, takový prastarý, vzato příjemný vzduch. Prostě taková samá novota…
Zvenčí to vypadlo, jakoby tu moc zvířat nežilo, ale opak je pravdou. Polétávají tu různí ptáčci, různých velikostí. I srnky a jeleny tu nejde přehlédnout, jako dalších jiných lesních zvířat.
Čím blíže byli na konci lesa, tak tím víc les stárnul a také i zvěř vypadala staře…
„Tady si sednem a na chvíli si odpočinem, co nato?“, zeptal se Jared, který se zároveň sedl na velký balvan pokrýt jemně mechem a kolem něho nádhernými rostlinami.
„Jo, dobrý nápad“, dodala Adriana a přisedla k Jarodovi, následně i ostatní dva, kteří byli překvapeni touhle překrásnou lesní přírodou.
„Tak co tu mám dobrého, chleba a kuřecí řízek s ledovým čajem, to ujde“, řekl Max
„tak to máš dobrý, já tu mám jenom chleba se salámem a s “teplým“ čajem“, dodal Tom, kdy se při tom posmívala Adriana s Jaredem.
„Jídlo je jídlo“, řekla Adriana. To jo, ale to moje…“, řekl Tom.
Po půl hodinové pauze se opět vydávají na cestu.
Po pár minutách cesty se však les začal znovu měnit v novodobý les, i zvířata jakoby omládli, když tu však se začali objevovat zvláštní zvířata, které v životě neviděli.
„Co to je?“, zeptal se Max. „Tak to vůbec nemám zdání“, odpověděl Tom.
„Zvláštní, co tento les v sobě ukrývá, mě to ani nepřekvapuje, vždyť v tomto lese nebyl nikdy nikdo“.Řekl Jared. „Tak to máš pravdu“, dodala Adriana.
Ostatní se zajímali o nový druh zvířat a ptáků, když v tom se zval Tom.
„A jsme tady, někde tu by to mělo být“, řekl Tom.
Všichni se pootočili a spatřili něco,co jakoby v životě neviděli. Tak překrásné jezero se zapadajícím sluncem?
„Slunce zapadá? Co je to za blbost, vždyť nejsme pryč ani pět hodin, natož dalších deset“, řekl Jared.
„Tak to je opravdu divný, jakoby jsme šli lesem celý den“, dodala Adriana.
„Ale to není možné, jedině, že by čas v tom lese utíkal mnohém rychleji, nebo, já prostě nevím“, řekl Tom.
„No, když už jsme tady, slunce zapadá, tak bychom se tu měli někde utábořit, domu raději nepůjdeme, bůh ví,co noc v lese chystá“, řekl Jared a ostatní s ním souhlasili.
„Ten poklad, nebo co to je, budeme hledat až zítra“, řekl Jared.
Po pár minutách měli tábor hotoví a přichystání ke spaní..
Je už tma, ohníček svítí a všichni jsou uloženi ke spaní. „Jeden z nás by měl hlídat, kdyby se doopravdy něco stalo“, řekl Tom. „Dobrý nápad, první hlídku si beru já“, řekl Jared.
Po Jardovy si to zamluvila Adriana a pak Max. Toma nechají spát, jelikož je mu teprve dvanáct let a byl by hodně ospalí pak…
Všichni už spí, až na hlídajícího Jareda, který v ruce držel svůj kapesní nůž, to kdyby náhodou.
Noc je opravdu černá, jenom měsíc svítí, který je v úplňku. Jared však v povzdálí něco slyší. Zvláštní šumění. „Něco tam je“, řekl si Jared. Ale nevěděl co a také to vědět radši nechtěl. Pořád to šumění bylo slyšet a také divné kroky. Že by srnka, či jelen? Myslel si Jared. Napětí opravdu houstlo. Jared byl však připraven na nejhorší, kdyby ho opravdu něco nebezpečného a hrozivého napadlo.
Někdo, či něco se dotklo Jareda, který se opravdu vyděsil k smrti. Už chtěl použít svůj nůž, když v tom. „To jsem já“, ozvala se Adria. „Jdu tě vystřídat“, dodala.
„Tak to mi opravdu nedělej, víš co se vůbec mohlo stát?“, řekl Jared. „Co něco se snad stalo?“, optala se Adria. „Ne nic, nic se neděje“, řekl už poklidem Jared, ale pořád mu však nedalo spát, co se tu onu noc tam v lese pohybovalo…

Dalšího dne se všichni probouzí s úsměvem ve tváří, jelikož ta okolní příroda a zvířata co se tu pohybovala, prostě nádherný pohled.
Hned po dlouhé snídani se vydávají hledat onen záhadný poklad, či co toje.
„Na té mapě není přesně, kde by ten poklad měl být?“, zeptal se Jared.
„Zřejmě ne, ten křížek, co označuje to místo pokladu je velmi nepřesné, nejde to z toho vyčíst“, řekl Max.
Po několika málo hodinách je znova slunce v poloze pěti hodin odpoledne, přitom Jared, Adriana a Max měli na hodinkách teprve osm hodin a to ještě neví, jestli osm hodin včera…
„Tak todle vypadá opravdu divně, poklad nikde a čas utéká jako z vody. Tak kde to jen je“, řekl Jared a tak trochu už nervozity kopá do písku na pobřeží jezera.
„Auu, co to je, snad jsem si nezlomil nohu“, řekl zlostně a bolestně Jared, který padl k zemi.
„Co je, stalo se ti něco“, optali se ho ostatní. „Nevím, do něčeho, opravdu tvrdého jsem kopl, něco tam zřejmě je“, řekl Jared.
Ostatní se teda dali do hrabání písku, když tu náhle se zjevuje jakási divná stará truhla.
„To bude asi ono, našli jsme to, začali se všichni radovat. Dokonce i Jardovi se na tváři zjevil úsměv.
„A máte klíč?“, zeptal se Tom. „Cože, klíč, a kde ho tak mám sehnat“, zeptal se Max.
„Není to na té mapě“, optal se Jared. „To není“, odpověděl Tom.
„A co když to vůbec na klíč není a stačí to pouze otevřít“, řekla Adriana.
„Není zas tak blbá“, řekl a posmál se její brácha Max. „Víš co…“, řekla Adriana.
„Tak to tedy otevřeme, společně“, řekl Jared.
Všichni se tedy pousadili kolem té divné truhly, připravili se a pomaly jí začali otvírat, když v tom se z truhly začala zjevovat velká záře, která ozářila celé okolí.
„Co to je“, ptal se každý každého, „nevím“…
Po chvilce záře zmizela, byli však ještě tak trochu oslepeni tou záři. Pak oči pootevřeli více a to co spatřili, nikdy nezapomenou…

Kapitola třetí:
„……………“