Promiň světe, nepovedlo se

*Věz, poutníku, že i obyčejný může rozhodnout o osudu světa.*

Maru je na první pohled nádherné město, i když jen na ten první. Na druhé omrknutí je to jen krysami prolezlá díra, kterých jsou na hranicích desítky. Dvakrát už tudy protáhlo vojsko a jednou mor. Přichází tady jen zplodina z říše, která si přeje být zapomenuta, aby mohla znovu krást a loupit. A tak jsem tady, je to vážně nádherné město.
Většina domů v Maru byla nedokonale splácána z hlíny. Střechy blízko u sebe, malá okna, chudoba z tohohle místa přímo sálá. Na druhé straně zde byla vládnoucí kasta obchodníků, kuplířů a podobných rádoby pánů, které rád připravím o trochu zlata.
Prošel jsem vysokou branou. Hradby byly na rozdíl od ní poměrně nízké. Podivné. Buďto se zdější lidí války nebáli, nebo starosta rozházel peníze za něco užitečnějšího. Děvky a chlast.
Mám štěstí, zrovna se tady koná trh, tolik lidí, co by se dalo okrást.
Přehodil jsem si přes hlavu kápi a co nejrychleji se rozběhl přímo doprostřed davu. Cestu jsem si nijak neprodlužovat, a tak mé rameno občas neomaleně vrázilo do kolem stojících lidí. Nedbal jsem jejich ostrých slov, ani občasné rány. Když některý z nich zjistil, že mu chybí nějaká ta drobnost, byl jsem dávno pryč. Nejsem žádný břídil.
Zahnul jsem do postraní uličky a prohlédl si, co moje šikovné ručičky uchvátily. Jedna bronzová brož co jsem vyndal roztomilé paničce z vlasů, malá ozdobná dýka, pár cetek a jeden poloprázdný měšec. Není to nic moc, ale týdenní nocleh v nějakém pajzlu by to stačit mělo.
„ To být oooon, ten zloděj co mi vzala brož po babička a poté zneuctit mě. Vy tam, co jen tak stát, tak už ho zabte !“ Na malou chvíli jsem byl zmatený, pak mi to ale došlo. Ta mrcha, kterou jsem před chvíli zbavil zátěže, strašlivě křičela. Pak přestala, šibalsky se na mě usmála a omdlela do kolem stojících pytlů. Nezapomněla přitom hlasitě zasténat.
Herečka, usmál jsem se pro sebe. To si mě už všimli strážní a právě se dávali do zuřivého sprintu.
„ No tak pánové, nebudeme se na sebe přeci hněvat kvůli takové maličkosti. Byla to nepatřičnost z mé strany a tu velmi cenou brož tady milostivé samozřejmě vrátím.“ Můj mistr mne vycvičil dobře. Zloděj potřebuje k životu nejen šikovné prsty, ale musí mít též vytříbený jazyk a ovládat umění diplomacie. Talent na vyjednávání může leckdy pomoci. A to i když stojíte zády ke zdi a na vás se řítí dva tupci s halapartnami. Tohle ale zřejmě nebyl jeden z oněch případů.
Čas, který mi však trvalo vymyšlení a vyřčení té věty, využili mí pronásledovatelé vzkutku užitečně. Doběhli ke mně a ten rychlejší se už napřahoval k úderu.
Nadskočil jsem jeho ráně, která mi měla podrazit nohy a narychlo prozkoumal prostor kolem sebe. Na zádech už jsem pomalu cítil vysokou stěnu, všude kolem se válely koše na prádlo a nade mnou ze zdi trčela ze zdi dlouhá tyčka. Vykryl jsem ránu narychlo vytaženým loveckým nožem a znovu se podíval nahoru, už vím jak se z toho dostanu.
Druhý tupec doběhl a ohnal se po mě fasovanou halapartnou. Musel jsem o krok ustoupit, pak už se však po rychlém výskoku chytil tyči na prádlo trčící ze stěny, zhoupl se
a tvrdě nakopl prvního strážného do hlavy. Jeho tvrdá makovice se nepřirozeně zaklonila do zadu a něco hlasitě křuplo. Strážný se svalil na pytle ležící za ním. Slečna, která pořád ještě simulovala, vyděšeně vypískla a odběhla, on však zůstal ležet bez hnutí.
Vyhoupl jsem se na tyčku a z ní vyskočil na střechu jednoho z domů. Jen letmo jsem se ohlédl; druhý strážný odhodil svou halapartnu a snažil se nemotorně ošetřit svého kamaráda. Ten si už ničeho nevšímal. Hlavu mu už kamarád vrátil na správné místo, musel mít ale přeraženou páteř. Škoda ho.
Nasadil jsem si kápi, v barvách smutku. Tak ji alespoň říkal můj dědeček, mě spíž připomínala lejno, a to jak barvou tak občasným zápachem. Rozběhl jsem se po střechách co nejdál od místa činu. Hezky nám to tu začíná.
*****
Koně černí tak, že jim to noc lehounce záviděla, jeli neuvěřitelnou rychlostí po lesní pěšince. Rychlostí, jakou nemůže jet žádné zvíře, ani stroj. To ale nebyla zdaleka jediná zvláštnost na těch podivných bytostech a jejich pánech. I když byla chladná noc, od tlamy jim nestoupala pára a chřípí se ani nehnulo. Koně se hnali kupředu se strojovou přesností, nebyli totiž už mezi živými.
Město se rychle blížilo. Pár desítek stop před branou se koně na místě zastavili a jejich jezdci klidně sesedli. Přistoupili ke svým zvířatům a neslyšně pronesli nějaká slova. Koně okamžitě zemřeli, podruhé.
„ Tak tady by to šlo.“ Oznámil jeden z nich a oba pak neslyšně vstoupili do města. Stráže si ničeho nevšimly, už si ničeho nevšimnou.
*****
Seděl jsem na okraji střechy místního nevěstince a pozoroval nad hrnkem kávy západ slunce. Pokud nevíte, káva je úplná novinka z východu. Je pěkně hnusná, ale když se napijete, chcete prostě ještě.
Dnes ráno jsem zase zabil člověka, slíbil jsem si, že už to neudělám. Co na tom, že mě chtěl taky zabít, jestli měl nějakou rodinu, budu jim to těžko vysvětlovat.
Rudé slunce už skoro zapadalo za obzor a vítr si pohrával s mými hnědými vlasy. Mám západy slunce rád, takové to impozantní zakončení dne a zároveň pozvánka pro paní noc.
Když slunce zapadlo a já dopil svůj večerní hrnek kávy, napadlo mě, že bych se mohl podívat do toho bordelu, když už na něm sedím. Peněz mám vyděláno dost, tak můžu trochu zvednout náladu.
Když už jsem chtěl seskočit ze střechy, strážní, kteří ještě před chvíli chlastali u brány se svalili na zem, že se už přepili? Těžko, když leží bez hnutí a místo očí mají jen bělmo. Někdo je zabil, bez jediného výkřiku, bez známky boje.
Za malý okamžik vystoupili z brány dva zvláštně odění muži. Byli si velmi podobní, jeden byl ale o něco menší. Oblečení byli do neuvěřitelně tmavé látky, že by konkurence? Co však bylo nejdůležitější, byli strašně bohatí. Jak že jsem to poznal? Nu, tomu vyššímu se na krku houpal drahokam větší než moje pěst zavěšený na hrubém zlatém řetězu. Nikdy jsem tak velký kámen neviděl a pro blýskavé věcičky jsem měl vždycky slabost, tahle hračka se bude náramně vyjímat v mé malé sbírce. Rád je toho závaží zbavím, snad aby se s tím nemuseli tak tahat, vždyť ten drahokam musí mít pár desítek karátů.
Cizinci zahnuli za roh a já se vrátil ke své původní myšlence s nevěstincem. Rozběhl jsem se a s povinným saltem skočil ze střechy na úzkou desku vyčnívající z domu. Poté se dalším přemetem přesunul dolů před dveře pánského salonku, samozřejmě jsem si tím vysloužil potlesk okolo stojících lidí.
Vešel jsem a do nosu mě uhodila vůně laciného parfému. Trochu jsem se rozhlížel a vybíral vyvolenou, když jsem si ji všiml v tom nejzapadlejším koutě místnosti.
Byla ještě hezčí než přes den, blonďaté vlasy ji splývaly až po ramena a překrásně se smála na jednoho tlustého zákazníka. Říkal jsem si že je to spořádaná panička, možná šlechtična a ona zatím prodává své dozajista krásné tělo v tomhle bordelu. Na to tělo se ještě podívám, ale asi jí teď půjdu vrátit tu brož po babičce.
*****
Seděli v jedné malé putice skoro na okraji města. U Bezedného Sudu se to tam jmenovalo. Bylo to útulné stavení s dobrou pověstí a stálými zákazníky, kteří zde pravidelně utráceli své chatrné výdělky. Hostinský byl dobrák do morku kostí a nedopustil by ve své hospodě nic, co by pokazilo její těžce vydřenou pověst, teď však jen mlčky pozoroval, jaké osamělé vlky do jeho domu vítr přivál.
Seděli v tom nejvzdálenějším koutě a tiše si povídali v cizím, lidem neznámém jazyce. Oblečeni byli pouze do černé, jejich tváře byly bledé a vlasy bílé jako čerstvě napadaný sníh. Po celém hostinci se nesla podivná hudba a jen dotvářela atmosféru strachu, která přišla spolu s nezvanými. Onu hudbu si obstarali sami. Snad nějakým kouzlem přiměli hudební nástroje, co ležely pod pohodlnou pokrývkou prachu, aby samy hrály. Pohybovaly se elegantně a s takovou grácií, že byl jim to záviděl i zkušený hudebník nejvyššího.
„ S oběťmi na životech je třeba počítat bratře,“ uhodil rozčileně starší z nich pěstí do stolu, až mu z pod černé kazajky vyklouzl démant velký jako pěst. Okamžitě na něm spočinuly zraky všech okolo. Pohled jim zlostně opětoval.
Jeden muž co k nim seděl nejblíže, horník Matěj, dobrý a odvážný chlap co se nebál sfárat hluboko do dolu, ani vyjet na válečné tažení, živitel rodiny. Schytal ten zlý pohled plnou jeho ukrytou mocí. Byl na místě mrtev a jeho tělo se bezvládně sesunulo ze židle. Ostatní dostali strašné bolesti hlavy a začali rozuřit.
Mladší z bratrů se plaše usmál. „Konečně bude klid.“
*****
„ Neboj drahá, už tady nebudeš muset dlouho pracovat. Odbudu si ještě jednu prácičku a výdělek co z toho kápne, nás zabezpečí na hodně dlouho. Budu však potřebovat tvou pomoc.“
„ Co bych pro tebe mohla udělat.“ Sladce se usmála a já věděl že se na ni můžu spolehnout.
„ Potřebuji, abys na chvíli zaměstnala jednoho chlapa.“
„ To by neměl být problém.“ Znovu se usmála.
„ Ne, takhle jsem to nemyslel. Potřebuji jen, aby jsi odlákala jeho pozornost, já pak zařídím vše ostatní. Ukážu ti, který to je.“ Mlčky přikývla.
„ Až budu dost daleko, ukaž na mě a řekni že jsem ho okradl, aby na tebe nepadlo podezření kočičko.“
„ Ale co když tě chytí.“
„ Mě jen tak někdo nechytí. Učil jsem se od největšího mistra oboru a místní střechy jsou proklatě blízko.“
Trochu se ke mně přitáhla a objala mě kolem boku. Byla opravdu nádherná.
„ Promiň, ale už půjdu. Musím si ještě něco zařídit.“
„ Řekni mi, jak se jmenuješ?“
„ Raven, ale kdybych měl nějaké kamarády, řekl bych jim ať mi říkají Rave.“
Políbil jsem ji na tvář a hodil jí zlatou minci, kterou neuvěřitelně mrštně chytila. Nasadil jsem si jen černou vestu se skrytými noži a vyskočil z okna.
Tak tak jsem se zachytil hrany střechy a svaly na rukou se mi nebezpečně napjaly. Nemusel bych provádět takové kousky, ale je to strašně efektní, pokud jde o dámy. Rozběhl jsem se po střechách neznámo kam.
Můj úkol je teď jasný, musím vystopovat ty dva a zjistit kudy chodívají. Mé kroky se stočily na sever. Nedaleko odtud žije jeden velmi starý žebrák. I když je slepý ví o všem co se ve městě šustne. Má spoustu cenných informací a nechává si za ně předobře platit. Parchant žebrácká.

„ Potřebuji informace, starý.“
„ To každý, kdo ke mně přichází, o co jde tentokrát? Zradila tě žena? Hledáš ztracené peníze či dítě? Jen povídej, neostýchej se.“
„ Nic takového. Chci jen zprávu o tom, kde se nacházejí dva muži chodící v černém. Jsou to prý temní čarodějové, co zabíjejí na počkání.“ Odplivl jsem si. „ Povídačky pro děti.“
„ Brzy uvěříš,“ zašeptal žebrák spíš pro sebe.
„ Cos říkal?“
„ Nic důležitého. Ty, které hledáš, včera pobývali U Bezedného Sudu, mohl ses tak zastavit, ale tys mě jiné starosti viď?“ A tohle se kruci dozvěděl jak? „Myslím, že tam také přenocovali.“ Starý muž natáhl ruku. Položil jsem mu do ní čtyři mince a otočil se k odchodu.
„ Brzy na tobě bude záviset osud nás všech, zloději. Na tvém činu bude záležet, bude-li budoucnost přívětivá, či nikoliv.“
Usmál jsem se. Už mu z toho vína vážně straší ve věži.
Vyskákal jsem na nejbližší střechu a rozběl jsem se ke své hospůdce s předplaceným noclehem. Než se do toho pustím, potřebuji alespoň maličkou pojistku.
„ Není vše, jak se zdá. Kdybych tě tak mohl varovat zloději.“
*****
„Co jste to udělali s Matějem parchanti,“ zařval Tomáš, jeden z hostů, vyhrožujíc zaťatou pěstí cizincům.
„ Bojoval statečně,“ uchechtl se starší z bratrů a znova se napil vína. Tom, chlap jako horo a také tak silný, zbrunátněl ve tváři.
„ No tak kamarádi, tohle si nenecháme líbit. Pořádně jim napráskáme.“ Na důkaz svých slov vzal do každé ruky jednu židli a vykročil k jejich stolu. Ostatní chlapi se zařídili podobně, pomalu obkličovali v rohu sedící dvojici . Oni si ničeho nevšímali a v klidu se věnovali večeři.
Pak se hromotluk vší silou ohnal židlí na vyššího z hostů. Promáchl. Židle zasvištěla vzduchem a zastavila se až o jídlem nabitý stůl. Po čaroději zbyl jen černý dým, který nebezpečně zavířil po místnosti a do hněvu horníků se vmísil strach.
Tomáš za sebou ucítil velmi rychlý pohyb a pokusil se otočit. Hospodou se rozlehlo velmi hlasité křupnutí, jak se hlava oddělila od zbytku těla. Krev potřísnila všechny okolo.
Jeho přátelé se nezalekli a neutekli, jak by to obyčejný člověk dozajista udělal. Byli to tvrdí chlapi zvyklí z dolů na všelijaké podivné příhody. V hlubokých šachtách za městem se sekávali s duchy svých zemřelých kamarádů i s temnými trpaslíky hledající zlato. Bojovali už s bláznivými čaroději i vlkodlaky. Jediná reakce na to, jak zabili jejich kamaráda, bylo, že si z rozbitého vybavení hostince začali dělat jednoduché zbraně a semkli se zády k sobě.
Druhý z bratrů se překlopil dozadu na židli, těsně před dopadem na zem se proměnil v černý dým. Zavířil kolem skupinky a vytáhl si jednoho z nich, kterého rozcupoval. Ten první zatím stál na místě, v napřažených rukou třímal zemi, vítr, oheň i led. Postupně začal živly házel mezi nešťastníky a velmi pomalu je tak zabíjel.
Dvacet proti dvou. Strašná přesila. Boj, který může mít jen jednoho vítěze. Chudáci lidé.
*****
„Vidíš tenhle zlaťák chlapče?“
„ Až moc dobře, panen,“ odvětil chlapec a pokusil se po minci chňapnout. Schoval jsem ho v dlani.
„ Abys ho získal, stačí zajít za dvěma pány v černém a říct jim, že je venku někdo očekává. Najdeš je tady v té hospodě.“ Chlapec přikývl a odběhl.
„ A ty má sedmikrásko, tvá část úkolu přijde, až vyjdou. Stačí je zaměstnat a já se o vše postarám.“ Znovu se slabě usmála a chtěla něco říct, ale přerušil jí křik a dětský pláč, vycházející z hostince.
Chlapec vyběhl ze dveří a rukama se držel za obě uši. Křičel. Dostal jsem k němu dvěma velkými kroky a chytil ho za ramena.
„ Co se stalo! Co jsi tam viděl, povídej!“
„ Onni, mrtttví. Všichni jsou mrtví,“ zakřičel mi zblízka do tváře. Chudák malý, tak přece jsou v tom jsou čáry. Strčil jsem mu do kapsy zlaťák a pohladil ho po vlasech.
„ Utíkej domů.“ Tak tedy záložní plán.
Vzal jsem do ruky pořádný kamen a s nápřahem rozbil největší okno hostince. Udělal jsem krok vzad a splynul se stínem, snad to vyjde.
****
Obě okenice se s hlasitým břinkotem rozletěly několik metrů do stran. Oknem elegantně proplul černý dým a těsně nad zemí se změnil ve vysokého muže. Nehnula ani brvou.
Pohnul se několik kroků kupředu a bez námahy ji vyzdvihl za hrdlo nad zem. Jen bezmocně třepetala nohama ve vzduchu, ve tváři se jí ale stále jevil vzdor.
„ Proč si to udělala,“ promluvil ledový hlas.
Jen zakroutila hlavou na obě strany na znamení nesouhlasu. Bylo v jeho moci ji rozdrtit jako červa, zabít ji jediným pohledem, lusknutím prstu. Když na něj ale pohlédla těma nevinnýma očima, našel v ní čaroděj zalíbení. Nikdy neměl ženu, nikdy na žádnou ani nepohlédl, nikdy na ni nepomyslel, nesměl. Pustil ji a ona tvrdě dopadla na všechny čtyři.
„ Já jsem to neudělala, věřte mi.“ Hleděl už méně tvrdě, ale neomluvil se.
„ To vždycky takhle na potkáni škrtíte dívky fešáku?“ Čaroděj už chtěl říct ano, ale ona na odpověď nečekala a najednou byla velmi blízkou něj.
Ulicí si to šinul starý žebrák, nikoho si nevšímal a ani mu nikdo pohled nevěnoval.
Dívka přistoupila ještě blíž. Podívala se mu do očí a to temného učarovalo. Ještě nikdo k němu takhle nevzhlédl a nezemřel při tom. Ani největší králové, nejmocnější mágové, nebo démoni se k tomu neodvážili. Ona se však dívala klidně, snad ho pohledem i sváděla.
Stařec se velice pomalu přibližoval k dvojici.
„ Víte čím se živím pane?“
„ Šlechtična snad,“ ozval se nesměle.
„ Jsem děvka.“ Na tváři mu těmi slovy vykouzlila úsměv. Úsměv? Ne to ne, on se nikdy nesmál, nemohl to být úsměv. Nesměl se smát.
Žebrákovi uklouzla noha na malém kamínku a zřítil se přímo na toho vysokého muže. Trvalo to jen půl sekundy a on ho s obrovskou silou a nechutí odmrštil na zad, až tvrdě narazil do stěny. Ve svých na první pohled křehkých rukou měl obrovskou sílu.
Žebrák se chvíli po čtyřech šoural pryč. Pak se ale vyšvihl na nohy a rozběhl se přímo proti zdi. Odrazil se od země a dalším odrazem od stěny se dostal na střechudomu. Zamával vesele dámě a zmizel pryč.
„ Pane, pane on vám ukradl ten zlatý řetěz co jste měl na krku.“ Ozval se ulicí vyděšený hlas a potom jen zvuk dopadajícího těla. Omdlela.
Čarodějova tvář se zkřivila v démonský zjev a naplno zařval strašlivým hlasem, až se kolem něj objevily na zemi pukliny.
„ Samiene!“ Více slov již nebylo potřeba, vše potřebné si bratři už řekli telepaticky. V domě se ozval jekot a městem se roznesl ječivý zvuk. Hmotný černý dým roztrhl dům a všude vylétly trosky. Městu na okamžik zkoprnělo.
„ Nepoužívej kouzla bratře, na drahokamu nesmí být ani jediný škrábaneček.“ Dým se scvrkl na obvyklou velikost a oba pak vyrazili kupředu. Kolem slečny ležící na zemi se mihly dva rozmazané stíny.
******
Není cesty zpět, musím jen kupředu. Stíny kolem mě se začaly stahovat, vířily stále rychleji, ale dařilo se mi jim unikat. Strach se na mě lepil stejně jako propocená košile, i když jsem uměl běhat velmi dobře, pro tyhle to nic neznamenalo. Cítil jsem se asi jako tlouštík, zvyklý na pohodlí svého domova, který zdrhá před vlkem. Mistr mne však vycvičil dobře.
Když byli proměněni v černý dým, pohybovali se rychle, nemohli mi ale drahokam vzít, protože neměli hmotné tělo. Když nabyli své lidské podoby, provedl jsem vždy skok a oni se jen bezmocně proměnili.
Už jsem musel s nimi v zádech proběhnout snad půl města, ale oni nepřestávali. Doráželi a kroužili kolem mě jako můry. Neprojevil se na nich sebemenší známky únavy. I když se mezi sebou ani nedomlouvali, vždycky útočili dokonale sehraně.
Jsou to jen lidé, jsou to jen lidé. Dají se nějak porazit. Uteču jim, uteču jako každému jinému, snad to jsou jen lidé.
Už jsem ucítil něčí ruku v mé kapse a proto jsem udělal velice povedené salto na dva metry vzdálenou střechu. Najednou veškerý pohyb kolem mě ustal. Otočil jsem se a za mnou nikdo nestál, snad to vzdali. Strach mi nedal a já běžel ještě několik minut než jsem konečně slezl z těch zpropadených střech. Nacházel jsem se několik desítek metrů od hlavní brány města. Všude byl klid, po velice krátkém oddechu sem tedy vykročil.
„ Slušná honička, ale na mě nemají.“ řekl jsem si pro sebe a začal se hystericky smát. Jak blízko jsem byl smrti. Kvůli takové drobnosti. Hamižnost mě málem zabila.
Za mými zády se ozval štěkot a moje nohy se daly automaticky do pohybu. Až potom jsem se otočil a zjistil, že mě honí asi desítka psů. Desítka velmi dobře rostlých psů.
„ Neboj se, oni ho přinesou,“ vzpomněl jsem si na větu, co zaševelila, když jsem se jich zbavil. Předtím mi nedávala smysl, ale teď jsem jí příliš dobře porozuměl. No nic.
Zahnul jsem tak prudce do leva, až jsem musel malou chvíli běžet po zdi. Sledovali mě.
Tak, tak jsem přeskočil asi metr a půl vysokou zeď a sedřel si při tom holeně. Byli za mnou.
Vyskočil jsem na střechu jednoho z domů, přeběhl ji a seskočil na druhé straně. Oddechl jsem si jen na chvíli, protože za pár sekund už na mě seshora skákal první čokl.
„ Do prdele, doprdeledoprdele.“ Ještě trochu jsem zrychlil, protože už jsem cítil jejich dech na zádech. Začalo mě hrozně píchat v boky a nohy mi těžkly, dlouho už to nevydržím. Zahlédl jsem před sebou zeď chránící město a ještě zrychlil.
Ještě dva kroky. Odrazil jsem se a mohutným skokem vyskočil proti zdi. Tvrdě jsem narazil, ale zachytil se vršku. Když jsem se přes ni přehoupl, vykouzlil se mi na tváři úsměv.
„ Slušná honička,“ zařval na celé kolo a vyčerpaně se rozesmál. Je to za mnou.
Štěkot psů ustal a já se naposled ohlédl k městu. Znovu se ozval ten strašlivý jekot a jeden ze psů proskočil kamennou zdí. Jeho příkladu následovali i ostatní a hradba se na těch místech dokonce celá rozbořila.
„ Co je to kurva za psy,“ hlesl jsem, ale vlastní tělo už mě neposlouchalo. Nohy jsem měl jako přikované k zemi. Začali pomalu obkličovat, až kolem mě udělal nepravidelný kruh. Pak jsem se podíval největšímu psovi do očí.
Byly rudé jako zapadající slunce, které jsem měl vždy rád, ale bylo v nich cítit příliš zloby. Jako by mě přes ně prosily stovky duší o vysvobození. Naléhaly, prosily. Musel jsem ucuknout pohledem.
„ Ani se nepokoušej utéct, Ravene,“ promluvil na mě ten v psím těle ukrytý démon. Jakože mě to nepřekvapilo?
„ Máš něco, co náš pán potřebuje.“
„ Nejsem si jistý, o čem to mluvíte.“. Démon otráveně kývl na svého druha a ten se mi zakousl do nohy. Projela mnou strašná bolest a tvrdá země okusila mou krev.
„ Řeknu ti to asi takhle, dej nám ten krystal, nebo si ho vezmeme sami“.
„ Dobrá, tady ho máte“ procenil jsem skrz zuby. Nesáhl jsem si však do své tajné kapsy pro cennosti, ale do kapsy náprsní. Vyhotovil jsem si včera skoro přesnou repliku toho velkého drahokamu. Prý pro všechny případy.
„ Tady to máte,“ jeden z démonů ho chytil do tlamy a odběhl.
Vůdce smečky by se usmál, kdyby toho byl schopen. Kývl nalevo, pak napravo.
„ Zabijte ho.“
****
Za nedlouho se uprostřed města konal podivný obřad. Všude byly rozsvěcené svíce a hořely ohně. Uprostřed toho všeho, před velkým oltářem, který tam nikdy dřív nebýval stáli dva mágové.
„ Nemáme už mnoho času, bratře,“ promluvil ten menší, z jeho hlasu byl slyšet neklid, nebo strach?
„To ano,“ hlas druhého byl klidný.
„ Jestli do dnešní půlnoci neprovedeme rituál, svět zaplaví nekonečná temnota. Brány pekel se otevřou a…“
„ To všechno vím, neboj se, nepřipustíme to. Máme za sebou dlouhý a tvrdý výcvik, dokážeme to zastavit. Jsme vyvolení.“ Menší z bratrů se trochu zklidnil.
Zanedlouho oba zpozorněli, z jedné z uliček se někdo velmi rychle přibližoval. Bylo slyšet údery velkých tlap o chodník.
„ No konečně.“
„ Nesu vám srdce hvězdy, pane. Prosím vás, propusťte mě.“ Čaroděj si vzal kámen do ruky, luskl prsty, čokl zmizel.„ Konečně, rituál může začít“.
Blesk rozetnul oblohu a měsíc se zpola zakryl, když pronesli první slova. Všude kolem se ozvaly vyděšené skřeky lidí, když uslyšeli ve svých hlavách hlasy démonu. Kolem se vznítily ohně. Třicet let výcviku od těch největších mistrů ve svém oboru, stovky obětovaný duší a dva nejmocnější mágové měli zabránit zániku světa.
Rituál se chýlil ke konci a doprostřed jednoho obyčejného městečka se začala stahovat veškerá energie z okolí. Stromy uschly, město se lusknutím prstů směnilo v prach, i z lidí byla vysáta životní energie.
Starší z bratrů přistoupil k oltáři a položil na něj srdce vyhaslé hvězdy. Pronesl poslední slova a rozbil drahokam. Replika tak umně vyrobená, že by se mohla měřit s uměleckým dílem, se roztříštila na malé kousíčky. Čaroděj byl nejdříve zaskočen, pak se však pomalu otočil na svého bratra a pronesl jen pár slov, než nastal konec.

„Promiň světe, nepovedlo se.“