Příběh v příběhu-truhla příběhů

Kapitola třetí:
„Nový svět“

* * *
„Dobrý den, jak dlouho se už tady neukázali“, zeptal se jeden ze šerifů police, která pátrá po zmizelých čtyřech dětech. Jimi jsou právě naší hrdinové, dobrodruzi, kteří jsou momentálně úplně někde jinde…
„Budou to už tři dny“, odpověděli rodiče Jareda. „A nevíte, kam tak mohli jít, nebo kdo ji je mohl unést?“, zeptal se šerif Jeff. „Ne, to nevíme, vžitě se nám toto nestalo, nevím, co se jím mohlo stár“, odpověděla Jardova matka.
„Tak dobře, mojí muži a ostatní to tady všude dokola prohledají, budeme doufat, že se všichni vrátí v pořádku domů“, odpověděl šerif Jeff a odešel.
Všichni rodiče těchto dětí byli velice vyděšeny tím, co se jim zrovna přihodilo. Dokonce začali přicházet i někteří obyvatelé tohoto městečka a začali s hledáním pomáhat a více se rozhlížet po okolí, kdyby je náhodou objevili.
Jediné, co tu naší hrdinové nechali byl dopis, že se vypravili na celodenní výlet s předpokládaným návratem k večeru, ale nějak nepřišli. Připsali tam také to, že toto všechno je kvůli zvláštnímu dopisu a mapce, kterou našel Tom. Rodiče těchto dětí to začalo více zajímat, ale ovšem neměli kde začít pátrat, jelikož je adresát od nikoho pro nikoho a to je velmi divné…

O týden později se však přišla ukázat nečekaná návštěva s nějakými zprávy. Byl to mladý syn bývalého ředitele Mattewa Andeho a to Dan Ande.
Přišel tu, aby těmto rodinám, nebo aspoň jedné z nich sdělil nějaké informace o jejích mizením a tak trochu proč.
„Jenom se posaďte a mluvte“, řekla Jaredova matka Katrin. „No tak tedy dobře, ale bude to na dlouho a tak trochu zamotané“, řekl Dan. „Jenom mluvte, chci vědět vše“, řekla Katrin.
„Tak tedy dobře. Nevím jestli mi budete věřit, ale bohužel, zřejmě to je pravda. Potvrdilo mi to právě to zmizení těch pět dětí. Za tím vším stojí moc, síla a pradávná magie. To si nedokážu ale vysvětlit. Les Mourth v sobě skrývá mnoho mocného a pradávného. Je tam ukryta jakási truhla, kterou když otevřete, tak tím otvíráte pradávný, vzato velmi nádherný a kouzelný svět příběhů. Těch příběhů je tam hodně, to znamená, že až na jejím konci je cesta zpět do našeho světa. Přesně nevím proč tito děti tam museli jít.“ Zatím řekl Dan.
„Jenom pokračujte, zní to zajímavě“, dodal Stev, otec Jareda.
„Tak dobře“, odpověděl Dan a dále pokračoval. „Přejdu tedy k zřejmě hlavní postavě, kdoby za tím mohl vším být. Teď se ale držte, je to už bývalý, dokonce už mrtvý ředitel Jorlan Estin“, řekl Dan. „Co že? To je nějaká blbost, né? Ten je přece už sto let mrtvý, nebo snad ne?“, zeptala se Katrin.
„To máte pravdu, ale něco tu nehraje. Nikdo to sice neví, až na mě a dalších opravdu pár lidí. Po pěti letech, po smrti Jorlana byl jeho hrob prohledán, avšak Jorlan nikde. Prostě zmizel. Vůbec však není jisté, a nikdo to už nemůže dosvědčit, jestli doopravdy umřel. Jestli tedy zmizel, tak někde, kde určitě přežívá až do teď a zrovna potřebuje naléhavou pomoc. Když teda naléhavou, tak opravdu velmi naléhavou pomoc, jelikož on si nikdy z ničeho nedělá srandu, hlavně když jde o život. V tom dopise jsem poznal jeho rukopis...Něco se děje,někdo tu potřebuje pomoc, ale kdo a kde“, dořekl Dan.
„Počkat, počkat, jeho rukopis v dopise, jak to ale víte, když jste dopis nemohl ani vidět, nebo snad jo?“, zeptal se Stev.
„No, neříkám to rád, ale ten dopis jsem na Tomášovu adresu poslal já, jelikož dopis, ten zlatý dopis mi přišel dříve. Nevím proč, ale poslat jsem ho musel, i když jsem tak trochu tušil, že to není dobrý nápad“, řekl si smutně Dan.
„A to říkáte až teď, dopis jste poslal dětem a ani nevíte, kde je má ta mapka zavést a co tam na ně číhá!“, rozčileně říká Katrin.
„Promiňte mi to, ale jestli byli oni těmi vyvoleními, tak ten dopis dostat museli“, řekl Dan.
„Vyvolenými, o čem to zase mluvíte?“, zeptala se Katrin.
„To jsem vám neměl sice říkat. Jak bych to řekl, nebo spíše vysvětli.“Zapřemýšlel Dan.
„Nevím, sám si to neumím vysvětlit, přeložit, co to vyvolení pro ty děti znamená. Pomoct jím přímo nemůžeme, ale mimo jejích svět, jím bychom alespoň trochu mohli pomoci, sice ještě nevím jak, ale pracuji na tom“,odpověděl Dan a pak následně odešel se slovy, že je nenechá na pospas světa příběhů a že jím prostě pomůže…

***
Obrovská a silná záře zmizela, avšak všichni jsou lehce oslepeni a moc dobře nevidí. Když v tom se jejích zrak zlepšuje a to co vidí…
„Panebože, kde to jsme“, zeptala se Adriana.
„Tam kde předtím, asi ne“, odpověděl Jared. „Některé znaky tu jsou si podobné, ale jinač je to vše jiné. Jezero je sice jinačích tvarů, ale vzato ten les za námi, prostě jako předtím, možná trochu omládl“. Dořekl Tom.
„Vidíte to tam za tím jezerem, něco tam je“, řekl Max.
„To máš pravdu, vypadá to na velký zámek, či hrad“, odpověděl Jared.
„Tak tedy jdeme tam. Možná že někoho, nebo něco potkáme a tím zjistíme, kde to vlastně jsme“, řekl Tom. „Dobrý nápad, zpátky nevíme kam, radši napřed“, řekl Jared.

Okolní příroda kolem velkého jezera je opravdu krásná. Když v tom spatří něco, co ještě neviděli. Jakési mluvící malé zvířátko, podobající se na půl ježka a na půl zajíce. A ono to mluvilo, prostě nádhera. Bylo jich tu však další a další, co tu mluví. Dokonce i kolem létající hmyz si něco šušká, sice velmi potichu jemným hlasem, ale povídají si. Všechno tu je jako z ráje.
Po hodince cesty k neznámému zámku, či hradu naši hrdinové narážejí na jakou si osadu lidí.
Ovšem osada a lidé ve stylu středověkém a trochu starověkém.
Tito lidé, jak uviděli naše čtyři kamarády, tak se každý rozutekli do svých chýši a z povzdáli sledovali příchod, pro ně divných lidí s divnými věcmi na sobě.
Jared a Adriana chtěli navázat konverzaci, ale nikdo o ni neměl žádný zájem. A tak šli naši kamarádi dále k zámku. Spíše na půl zámek a na půl hrad. Divná kombinace, ale pohled to je krásný.
Cesta je ale začal být delší, než se z počátku zdála, jelikož ten zámek je na kopci, takže ještě další půl hodinka, hodinka k zámku.
Před zámkem se však začali už objevovat obytné chýše a domky, lidé si jich ani moc nevšímali, ale někteří zase až moc. Jeden z nich dokonce začal něco vykřikovat a pak někam rychle utekl, směr zámek.
„Snad se nic zlého neděje“, zeptal se Jared s úsměvem ve tváři.
Před bránou, která byla plně otevřena je však čekala nečekaná návštěva a to ozbrojená stáž, činicí pěti mužů v Šedých lesknoucí se kokových oblecích s velkými kopí v ruce. Jeden z nich však promluvil, kupodivu v angličtině.
„Páni a dámo, jste předvolání na královskou radu a následně zatčeni, o vašem osudu rozhodne jeden Arajských“, dořekl a šel. Naši hrdinové bohužel taky se slovy „Co znamená jeden Arajských?“, zeptal se Max. „Nevím, ale doufám, když už jsem tady, tak to poznám“, řekl Jared. „Královská rada, to zas tak špatně nezní“, dodal s úsměvem Jared.
„Víš co?“, řekla Adriana…
Za bránou zámku to vypadalo ještě krásněji, než zvenčí.
Nakonec se dostali ke dveřím, hlavním zámeckým dveřím, kde obsluha otevřela.
Za těmi dveřmi však byli další tři dveře, ovšem ne hned u sebe, jelikož to byla veliká místnost se spousty nádhernými ozdoby, obrazy a květinami.
Šli teda rovně, do prostředních dveří za kterými byli kulaté široké schody směrem nahoru.
Když došli až nahoru, tak se zastavili u dveří. Mezi tím Max dodal, že vyšli přesně sto schodů, když v tom se otevřeli velké dveře a za nimi byl obrovský a nádherný sál, kde na jejím konci a bocích jsou umístěny stoly. Přímo naproti však bylo královské křeslo, kde už zřejmě král, či princ zrovna usedl a to i s dalšími pány a třemi dámy.
Obhajoba začala kupodivu velmi rychle a to slovy.
„Odkaď vy jste a co jste zač, kdo vás poslal a proč?“ zeptal se rychle král, který se ani nepředstavil.
„No, víte, my ani nevíme, jak jsme se tady vůbec vzali a co tu děláme? Díváme se a kdo nás posla? My sami a mimochodem ´, vy jste?“, řekl a zeptal se Jared.
„Za to, co jsi řek bych vás mohl nechat rychle, či pomaly nechat zabít. Že to jsem ale já, tak já jsem mimochodem král Erol říše Anské“, řekl král, kterému by mohlo být už těch padesát, padesát pět let.
„Tak tedy jestli nevíte, odkaď jste se tady vzali, tak vám nasadím poslední možnost na vybrání,co a jak s vámi. Svolávám jednoho z Arajských“, vyslovil král Erol.
Napětí začalo opravdu růst. Když v tom se začali zjevovat zvláštní duté zvuky. Jakoby něco velkého přicházelo.
Když pak se otevřeli velké boční dveře, ze kterých vyšla sluneční záře, kterou clonila nějaká zvláštní postava, či co to bylo. Naši kamarádi neviděli, kdo a co to je, jelikož byli oslepeni slunečním zářením.
V tom ta neznámá věc hrubě promluvila.
„To jste vy, ti cizinci,co přišli okrást naší zem a následně ji zahubit? Nezaslouží si nic jiného než?“, v tom to dořekl a dále už nic…
„Co? Co si tedy zaslouží“, optal se nedočkavě král. „To ani já sám nevím, jejích činy jsou neúplné a skryté, nevíme přesně, co mají v plánu“, řekla skrytá postava divných tvarů.
„Kdo jste, ukažte svojí tvář a podobu“, řekl Max. „Zbláznil ses, můžou nás zabít a ty tu tak ještě začneš pitomě pokřikovat“, vynadal mu Tom.
Když najednou se neznáma osoba pohnula, dveře se zavřeli a pak…
„Kentaur, obrovský a starý kentaur“, řekl s údivem Tom. Max jenom zíral a řekl „co to je?“ „Ano, jsem kentaur, ne ale starý, my tak jenom vypadáme, ale konec všech slov a keců, jdeme, musím se poradit s mocnými“, řekl kentaur a odešel někam pryč.
Vojáci je potom znovu sebrali a odebrali je na opačnou stranu, než přišli.
Venku je už čekal kentaur ve svém speciálním oblečku. Nebyl tu však sám, byly tu ještě jakýsi čtyři mluvící větší jeleni, kteří vypadali opravdu hrozivě.
„Tak co, jste připraveni, nasedněte si na ty Erri a jdeme“, řekl kentaur a pomalu šel.
„Na Erri?To je zas co?“Zeptal se Tom. „To budou asi ti divní jeleni“, řekla Adriana.
Tak tedy na ty Erri nasedli a jeli…
Začalo se stmívat a na nebi se zjevovat černé mraky, bude asi pršet. Kam to ale naší hrdinové a kamarádi vůbec jdou? To se zatím neví…

Kapitola čtvrtá:
„Nový přítel“

Slunce zapadlo a nastala černá noc, která přinesla silný vítr a jemné mrholení.
Náš kentaur, který nás vede někam za „mocnými“ si rozžhavil svojí pochodeň a šel dál.
„Hej, promiňte, kentaure, mohl by jste nám alespoň říci, kam jdeme? A navíc, ještě jste se ani nepředstavil“, řekl Jared.
„Neříkám to všem, ale když vy jinač nedáte. Říkáními kentaur Aran, pocházím z této říše. No a jdeme, úplně někam jinam, že jsem řekl, jelikož vás já chrání“, řekl nečekaně Aran.
„Cože, vy nás máte chránit“, zeptal se Tom. „Vždyť jsme málem skončili někde, ani radši neříkám kde“. Řekl Max.
„To radši neříkej, budu se vám ještě mnohokrát hodit. Teď jdeme k pevnosti Unur, kde už čekají mojí lidé a přesněji vám zodpoví vaše otázky“, řekl Aran.
„A ta pevnost je kde?“ zeptala se Adriana. „Dva dyn a dvě noci a to ještě doufám, že nepůjdeme mnohem déle…“, odpověděl Aran.
„Nemohl byste nám alespoň trochu říci, co tu vlastně děláme a proč“, zeptal se Tom.
„Jste tu určitě kvůli truhle, kterou jste otevřeli, jestli, což pochybují že ne, tak se musíte dostat přes všechny říše až na konec. Ovšem v každé říši musíte nalézt tzv. klíč, kterým se dostanete do další říše. Nevím ale to, co vás, teda nás tam bude čekat. Ale kvůli něčemu tu jste a my se to snažíme vyřešit, proč.“Dořekl Aran.
„To nezní zas tak špatně“, řekl Jared a šli dále lesem v deštivě noci, kdy začalo více a více pršet. V lesích se za takového počasí pohybuje spousta dravých bytostí, jedna z nich je však sleduje…
Po chvilce se Errini začali cítit velmi znepokojeně, něco tu je, cítí to a bojí se toho.
„Co se děje“, zeptal se znepokojeně Tom.
„Tiše, ani slovo, nehýbejte se hlavně“, řekl Aran. „Něco tu je“, zeptal se potichu Max. „Hlavně nemluv“, odpověděl Jared.
Všude dokola se něco pohybovalo a začalo to vydávat divné zvuky.
„Dostřehu“, zvolal Aran. Errini nechali naše kamarádi postavit na zem, kolem nich se pak postavili do obranné pozice. To co však z nich vyšlo, vypadalo sice hrozivě, ale zato velmi obranné. Z těl Errenů vyšli ostré jehly, trčící ze všech stran. Dokonce i na nohách se jím zjevili ostré hroty, jako břitva.
„Co se tedy děje, před čím se to bráníme?“, zeptal trochu nejistě Jared.
„Doufám, že to není to, co jsi myslím“, řekl Aran. „A to mají být?“ zeptala se Adriana.
Když v tom ze všech stran z křoví vyšli hrozivě vypadající čtyřnohé stvoření, sice malých velikostí, ale vzato velmi vypasené. „Co to proboha je?“ Zeptal se Jared.
„To, čeho jsem se právě obával“, odpověděl znepokojeně Aran.
„My se nenecháme, je vás tady málo, takže radím vám, odejděte po dobrém, nebo bude zle“, řekl jim s jistotou Aran.
„Tak to nás ani nenapadne“, odpovědělo jedno z tvoření ostrým hlasem. „Předejte nám ty děti, slibujeme, že se jím nestane a vám taky ne, kentaure“, řekl s divným úmyslem jeden ze stvoření.
„Co oni jsou vlastně zač“, zeptal se Tom. „Jsou to černé šelmy,nejhorší ze všech dravých lesních zvířat. Kořist napadají v hejnech, někdy činicí až dvacet šelem“, odpověděl Aran.
„Aha, tak to jo, ale jak to, že jích je tu jen sedm“, odpověděl Jared.
„Nevím, jsou hodně chytří, zbytek může číhat opodál, jako záloha“, odpověděl Aran.
„My vám je nedáme, takže odejděte, než tady padnete“, řekl Aran.
„Tak to je bohužel špatná odpověď“ odpověděl jeden vůdce černých šelem, „smrt tedy vám“ dodal a rozběhli se směrem k dětem.
Vůdce z černých šelem zůstal opodál a sledoval, jak se jeho šelmy utkají s Erriny a jedním kentaurem. Ovšem vůdce šelem netuší, že tento kentaur patří k jedním Arajským.
Šest šelem chtělo prorazit obranu Errinů, ale nějak se jim to nedaří. Dvě šelmy se smrtelně nabodly na ostny a zahynuli.
„Tak to ne, zbytek, na ně!“. Svolal vůdce šelem.
Zbytek, nebylo jich zrovna málo, vyběhlo jich tak na třicet…
Teď tedy začíná pravý boj o přežití.
Kentaur mlátí a zabijí téměř jednoho za druhým, a přitom si něco sám pro sebe říká.
„Vy líné bestie, jste malý chlupatí křečci s ostrými tesáky jako tupý kámen“, řekl si s úsměvem Aran.
Jared a ostatní tomu boji jen přihlíželi, ale Jared a dokonce i Tom chtěli pomoci, ale žádnou zbraň neměli, tak jenom házeli opadalými klacky po těch šelmách. Nic moc, tedy…
Ale příval šelem pořad neustával. Přicházelo jích čím dál, tím více. Jeden z Errinu to neustal a padl k zemi. V tom se ale Aran opravdu rozzuřil na tolik, že svojí velkou sekerou se pořádně napřáhl a praštil ji o zem. Náraz byl tak silný a mocný, že se zjevila hnědě-modrá záře, která srazila k zemi všechny černé zlé šelmy.
Vůdce šelem se toho zlekl, tou mocí tohoto kentaura a řekl. „To není možné, ty jsi jeden z Arajských“, pravil vůdce a jakoby poklekl před ním k zemi.
Aran a ostatní se tomu velmi divili, co to vlastně dělá. Nebyl však sám, kdo poklekl. Všude dokola přišli další a další černé šelmy, které taktéž poklekly před velkým a mocným kentaurem Aranem.
„Co to má znamenat“, řekl Aran.
„My, teda já jsem to netušil, kdybych to věděl, vůbec bych na vás nezaútočil. Já měl úplně jiné plány“, řekl vůdce šelem, který se mimochodem jmenoval Sedro.
„Promiňte mi to, teda nám, zasluhují si trest a to smrt, ale zvaž to velmi pečlivě, jelikož my, se ti budeme velmi hodit. My jsme tady, abychom vám usnadnili cestu na konec celé říše.“ Řekl Sedro.
„A to ti mám jako věřit?“ Řekl Aran. „Věříš, či nevěříš, tak mě zabij“, řekl smutně Sedro.
Aran se tedy napřahoval a chtěl ho svojí sekerou zabít.
Pak už byl jenom slyšet náraz sekery… Naši kamári raději tomuto činu nepřihlíželi a před tím, než ho uhodil, tak se otočili. Mysleli si teda, že už Sedro je mrtev, ale jak se zdá, opak je pravdou.
„Děkuji ti jeden z Araiských, jsme tvými dlužníky“, odpověděl Sedro a se svojívelkou družinou odešli ještě se slovy, „když budeš chtít pomoc, tak zapískej na tento nástroj“, řekl a zároveň podal Aranovi takovou zvláštní malou píšťalku a odešel. Zmizel někde v noční mlze mezi stromy.
„Doufám tedy, že mluvil pravdu“, řekla Adriana. „To se ještě neví, ale uvidí“, dodal Aran.
„Tak honem, jdeme dále pryč z tohoto lesa, než nás napadne nějaká další věc…
Bohužel odcházeli o jednoho Errina míň, jelikož padl v boji. Max si teda musel sednou na Arana, který ani nevěděl, že ho má na svých zádech.
Nakonec les přešli a dostali se k velké řece, kde se utábořili, aby se vyspali a nabrali energii na další den…

***
Mezi tím se v normálním světě, ve světě lidí stalo hodně. Naši hrdinové jsou v jiném světě teprve pár dnů, zatím co v tom normálním už uběhl jeden měsíc…
„Asi jsem to rozluštil, teď vím už o něco víc, než předtím“, řekl si sám pro sebe Dan.
To tajemné zmizení Jorlana Estina i to, proč jsou ti děti zmizeli.
Dan totiž za ten měsíc hodně pročetl a mnohé zjistil a pak si to všechno spojil, až mu nakonec vylezlo toto.
Jorlan Estin už tu nějakou dobu musel vědět o jinačím světě o světě příběhů a jeho tajemství. Rozhodl se, že v tomto světě jakože umře, ale ve světě příběhů bude žít nadále až do doby, kdy si řekne“dost“. Ale jak to tak vypadá, něco se tam stalo, nebo stane. Někdo musí zvenčí zachránit svět příběhů, ale proč a hlavně jak. Proč zrovna ti děti, jsou ještě mladí, mohou přece i zahynout…
To jsou však už další nezodpovězené otázky, které se snaží nadále rozluštit Dan a rodiče Jareda.
„Něco ve světě příběhů je v nepořádků, něco se tak pomalu, ale jistě začíná dít, někdo, něco je ohroženo, dá se vůbec tomu zabránit?“ Pořád si tyto otázky pokládá Dan.
„Proč však dostal dopis zrovna Tom, proč to je Tom, že by něco věděl navíc, než ostatní jeho kamarádi, musím to nějak prozkoumat“ Řekl si Dan.
„Kéž bych se mohl podívat, kde ty děti jsou a co zrovna teď dělají“, řekl Dan…

***
„Pánové a dámo, vstávat, je ráno, honem rychle se najezte a vyrážíme dále na cestu. Zítra touto dobou už tam budeme“, řekl Aran.
„Cože? Kolik je hodin, chci ještě spát“, řekl unaveně Jared, který se otočil a spál dál. Ostatní se mezi tím vzbudili a začali snídat, ale Jared ležel. Aran pak přišel k Jaredovi, sebral si ho do náruče a hodil ho řeky se slovy, „snídaně, tak vylez z té vody a pojď jíst“, řekl Aran, jakoby nic. Ostatní se smáli. „Co je, snad ranní koupel, ne?“ Řekl Jared, aby to nevypadalo blbě…
„Teď budu tady chodit celý den v mokrých hadrech“, řekl si Jared.
„Ne, to nebudeš, všichni se vysvlečte a oblečte si zatím tyto věci, to aby jste nevypadali tak nápadně“, řekl Aran, který jim předa nějaké hadry z této doby.
„Co to zase je? V tomhle máme jako chodit?“ Ptala se ustaraně Adriana, ale marně, chodit v tom museli.
„Tak honem, vyrážíme na celodenní cestu, máme toho ještě před sebou hodně a to je teprve malý začátek, co vy ještě projít musíte“, řekl Aran.
„Panebože, do čeho jsem se to jenom namočil“, řekl si Jared. „Jenom nekecej, sám si tu chtěl jít, tak jdi“, řekl Tom…

Cesta naších hrdinů a přátel je velmi dlouhá a nebezpečná a to ještě neví, co všechno je ještě čeká a co je potká. Mají toho hodně. Musí totiž také nalézt tajný klíč, kterým se dostanou do další říše, ani Aran, abych popravdě řekl, neví, kde je ukrytý a ještě vůbec, co to je zač.
Je zrovna poledne a na slunci to hodně hřeje. Ve stínu je o hodně chladněji, ale kdyby tu nějaký byl…

„Mezi tím se dostává zpráva o tom, že jeden s Araiských selhal, teď je z něho hledaný vězeň, pod trestem smrti. Zprávy se tady šíří opravdu rychle, ani Aran nečekal, že tak rychle na to přijdou, ale zatím to neví…

Kapitola pátá:
„Pevnost“
to be continued...