Writer's story, volume I.: How it begins

Nikdo nejspíš nespočítá, kolik lidí se kdy rozhodlo, že zkusí psát. Co za tímhle rozhodnutím vůbec stojí? Těžko se vyhnout paušalizaci, která je stejně tak nežádoucí jako nutná. Vezměme si příklad čtrnácti, možná patnáctiletého adolescenta. Nedávno přičichl k žánru, který, ačkoli to možná zatím sám netuší, předurčí jeho autorský vývoj na pěkných pár pátků dopředu – aťsi sci-fi nebo fantasy.
Mladík – říkejme mu Karel – louská knihu, kterou už dávno pasoval na svou oblíbenou. Možná o ní vypráví spolužákům, možná se snaží zoufale trpělivým rodičům vysvětlovat složité vazby cizího světa a neznámých reálií. Co ale dělá určitě, je snění. Nezlobme se na Karla; v tomhle věku to dělal asi každý. Autoři se koneckonců od ostatních lidí liší tím, že jim snění vydrželo do dospělosti.
Mladý budoucí literát sní a fantazíruje, upravuje ve svých představách scény „svého“ autora a pohrává si s myšlenkou, že třeba jednou sám něco napíše. Pak, pokud má dost odvahy – a Karel jí má, popravdě řečeno, požehnaně –, se pouští do psaní. Samozřejmě se k tomu nedokope sám. Velkým fenoménem dnešní doby, který přispívá k rašení nových elévů literatury, je internet.
Co by to byl Karel koneckonců za mládence, kdyby internet nepoužíval, že? V jeho případě se navíc výdobytek moderní civilizace snoubil s některým z mnoha portálů, které se věnují kultuře sci-fi, fantasy, mainstreamu… Žádný takový server neexistuje bez toho, aby na něm jeho obyvatelé nepublikovali. I Karel se, za pomoci horečnatě agitujících net-kolegů, konečně rozhoupal. Výsledek? Můžeme se podívat.

//V bitvě se setkal obrovský počet Elfů a Skřetů. Skřeti jsou vybaveni svými nejlepšími zbraněmi, žebříky, lany a Elfové lučištníky, zdravotníky a různými pomocníky, co někdy nosili šípy, jindy svrhávali žebříky. Bitva začíná velmi dobře pro Skřety. Při své práci na severu stihli ještě udělat několik set mohutných štítů, kterými se při postupu k hradbám chránily před šípy. Pouze Talim Krvežíznivý, nejlepší válečník slavných válek v té době, dokáže vždycky najít nějakou skulinu, kterou šíp prošel. Historické záznamy praví o neuvěřitelném výkonu tohoto bojovníka. Šípy vysílá na nepřítele tak třikrát rychleji než ostatní lučištníky a i když to vypadá, že vůbec nemohl mířit, nikdy nemíjí svůj cíl. Talim byl obklopen velice početnou osobní stráží a pomocníky, kteří se přímo prohýbali pod tíhou šípů.//

Vida, Karel se, podobně jako mnoho jeho vrstevníků v téhle době, inspiroval panem Tolkienem. Všechna čest, praotče, kolik mladých duší a mozků jste stihl pobláznit, byť posmrtně.
První řádky má Karel za sebou. Je nadšený, že konečně své představy, touhy a sny převedl z nejisté půdy pomíjivé paměti na věrný a solidní papír. Ten mu nevynadá a ani ho nevyplísní, že to není dost dobré. Je tolerantní, jako každý učitel, který na základní škole schytá třídu prvňáčků.
Co ale papír – nebo jeho modernější bratříček Microsoft Word – nezastane, je řádná výchova. Mlčí. Jak by ne, když mu pan Gates nenadělil žádná mluvidla. Karel tedy zákonitě potřebuje své učitele a kritiky. Pojďme na okamžik opustit pozice pozorovatelů a stát se fundovanými odborníky.
Náš nadějný prvňáček se v panu Tolkienovi opravdu zhlédnul, jak to jenom šlo. Osoba Talima zaskakuje za Legolase, který se zřejmě v Pánu Prstenů stal Karlovým oblíbencem číslo jedna. Není divu – je sličný, moudrý a pohyby má tak ladné, jako by strávil pár sezón v divadle MCHAT. Na to, že lukostřelci blížící se svou kadencí moderním kulometům jsou docela ohraní, musí Karla nejdřív někdo upozornit.
Podobně je na tom i fakt, že skřeti jsou od přírody zlí, bez eufemismů řečeno blbí jak tágo a ničící veškerý další život toho kterého světa. Chudáci – bylo o nich rozhodnuto předem. Pan Tolkien se nemusel díky tomu, že psal de facto pohádku, starat o nonsensus, který vytvořil – totiž že blbost inteligenci způsobí možná žaludeční vředy, ale na životě ji asi nikdy nijak vážně ohrožovat nebude. Jak je na tom ale Karel? Co když psal něco vážného a v euforii si důsledky vlastního ovlivnění neuvědomil?
Nebudeme dál napínat. Karla teď čeká pár dní, kdy si bude užívat svůj menší duševní orgasmus z toho, že něco napsal a případně – což je důležité – to něco i někde zveřejnil. Kdyby nezveřejnil, náš příběh by skončil, a to by bylo zlé, protože bychom si neměli dál co číst…

Nadšení net-kolegové, věkově Karlovi blízcí, nešetří chválou a superlativy. Karel možná někde ve skrytu mysli plánuje – nebo alespoň sní – o tom, že své knihy uvidí stát na pultu v Krakatitu, případně některých menších knihkupectvích. (Kdo míří rovnou ke hvězdám, shoří, jak známo, hned při startu.)
Sláva je ale vrtkavá dáma, takže si ani Karel svého opojení příliš dlouho neužije. Náhle se totiž na jeho domovském portálu zjeví nějaký zlý ošklivý kritik – můžeme mu říkat Perilan, abychom věděli, na čem jsme. Chvíli jen tak brousí prostorem jedniček a nul a sžívá se s novým prostředím, až si nakonec nového díla všimne a dá se do čtení.
Karel by byl asi zděšen, kdyby věděl, jak se Perilan chytá za hlavu, všímá si chyb a horečnatě si smolí sarkastické poznámky, jimiž mladinkého autora takříkajíc utře. Na strach je ale ještě dost času. Zlému kritikovi přeci jen chvíli potrvá, než své myšlenky sesumíruje do čitelného příspěvku a dá je v plen jako komentář.
Pro Karla je to pořádná rána – najednou se musí smířit s mnoha fenomény, které si nikdy dřív neuvědomoval. Slovní zásoba? A sakra. Opakování výrazů, protažená souvětí, tvorba přímé řeči, imaginace? S největší pravděpodobností si pomyslí, že tomu zlostníkovi permanentně cuká v oku a na všem možném si kompenzuje vlastní komplexy.
Sám netuší, že Perilan si dal tu práci a okleštil své zlé kritické Já o většinu sarkasmů, aby to jeho mladší kolega aspoň nějak skousnul. Karel neví, že bude hůř, protože si nic horšího zatím ani nedovede představit. Je to ale tvrdohlavec, kterého jen tak něco nezlomí, a své nové vášně – závislost přijde později – se vzdát nehodlá. Perilan je in absentia obdařen několika nelichotivými přízvisky a šmytec, jedeme znova.
A zatímco Karel se pomalu vydýchává z nepříjemného šoku a plánuje další výlet do světa fantazie, Perilan tiše sedí v koutku a doufá, že těch x-řádků plamenné kritiky – a tak rád by se dostal až k peklu! – bylo co k čemu, že v Karlovi kdesi hluboko něco dřímá.

To be continued…

P. S.: Nezlob se na nás, Karle, je to pro Tvoje dobro!