Writer's story, volume II.: The world within one's reach

Uplynulo něco vody, Karel už má možná občanku, a rozhoduje se, o čem bude psát. Třeba stvoří pokračování díla no. I, snad se pustí do něčeho úplně nového. Zlý kritik je zapomenut, Karlova peprná odpověď na jeho komentář ho nejspíš umlčela nadobro. A přece tu něco je. V autorovi něco hlodá – co když měl přece jenom pravdu?
Rostoucí autor, chtě nechtě, si musí všímat své silné inspirace. Sice tak úplně nechápe, proč zlý kritik použil příměr „téměř plagiát“, a zatím není ochoten říkat Talimovi Legolas, ale pomalu začíná rozumět. Jestli Perilanovi přizná zásluhy na tom, že měl tak trochu pravdu, nebo ne, je jedno – jeho ego přece přiživovat nepotřebuje. (Dokázáno a ověřeno.)
Buď jak buď, je třeba pokračovat a kout železo, dokud je žhavé. Karel v tom už není sám – někteří z dříve agitujících net-kolegů se také vrhli na nejistou dráhu umělců undergroundu bez nároku na honorář. Mnohé z nich ovšem potkal ten smutný osud, že posloužili za oběť odvěkým nepřátelům mladých autorů, zapšklým kritikům.
Některé tato skutečnost poznamenala natolik, že dosáhli záporné hodnoty sebevědomí a rozhodli se svou tvorbou oblažovat pouze vlastní šuplík. Karel se z jejich vyprávění poprvé seznamuje s pojmem „dekonstruktivní kritika“, který ještě párkrát za svůj život potká. Tímto krutým zásahem zároveň vzniká značná část táboru věčných příznivců, tedy věčné opozice zlých kritiků, která se, i přes moře přečtených poem, povídek, novel a románů, stále drží minimalistických komentářů hemžících se superlativními adjektivy.
Nehledě na osudy svých net-kolegů pokračuje Karel dál. Právě zařadil jedničku na převodovce sebekritiky a uvědomil si zřejmou ideovou podobnost mezi tvorbou svou a svého idolu. Začíná experimentovat a zkoušet to znova. Žel bohu ještě chvíli potrvá, než mu dojde, že prapůvodní archetyp, který se k němu ve snách přisál, bude do vyhnanství odcházet opravdu hodně neochotně.
Zlý kritik Perilan mezitím vysedává v koutku, krotí tik v oku a celý se třese nedočkavostí, až se mu do pařátů dostane další text. Karel si je téměř jistě vědom, že jeho nové dílo čeká další nemilosrdná konfrontace, a tak se snaží, seč mu síly stačí. Svůj archetyp naroubuje do jiného prostředí a přidá jiné, cizí postavy, na něž pan Tolkien ani nepomyslel. Vůbec poprvé tvoří příběh, který je jen jeho a ničí jiný.
Net-kolegové stižení pohromou minusového sebevědomí ho mohutně pohání, aby šel znovu s kůží na trh. Co jiného se dá dělat? V literatuře většinou platí, že když má někdo kuráž, ráchá se v té samé řece docela často. Jenom pozor na piraně. Aby bylo žravým rybičkám učiněno zadost, zhltnul Karel poměrně nedávno ranou tvorbu dalšího velkého klasika, pana Andrzeje Sapkowského. A co čert nechtěl…

//Kapitán Faret oněměl radostí lovce a očekávaním. Vrah zbystřel a přikrčil se jako kočka, číhající nebezpečí. Ani se neohlédl a vyběhl pryč. Faret stačil jen vyštěknout: „Za ním!“
Nalatir věděl dobře, co dělá a hned poznal, jak se věci mají. Když zjistil, že už dál nejde jít a že je v pasti, zastavil se a začal klidně oddechovat. Na tváři mu rostl pobavený úsměv a sám netušil, proč. Byla tma a tak strážní, kteří elfa dohnali, nic neviděli. Pak se do napjatého ticha ozvaly dva řezavé zvuky, Nalatir se obrátil a s výrazem sebejistoty ve tváři, se zahnutými meči v každé ruce, přišel blíž, až ho zasáhl právě se rodící rozbřesk a meče se zlověstně zableskli. Všichni přítomní vojáci v ohromení ucouvli, až příliš dobře věděli, jaké přesile dokázal vrah úspěšně čelit. Až na jednoho, jediný Faret se sebevědomím, které jeho samého překvapovalo, přišel k Nalatirovi až nebezpečně blízko.//

Ajta krajta. Jak vidno, skřeti při Karlově druhém entrée do světa spisovatelů splakali nad výdělkem a zmizeli ze scény. Že by úleva? Perilan sedí v potemnělém pokoji a zíraje do blikající obrazovky si cosi mrmlá pod vousy. Ten to zase spískal, panečku. Kritikovi se těžko přiznává náhlý příval nostalgie, jak v Karlovi začíná poznávat sebe sama jako začínajícího autora.
Fascinace národem nesmrtelných elfů zůstala, byť se trochu pokřiveně snoubila s odrazem nesmlouvavého mstitele a mistra meče Geralta. Zlý kritik, jemuž mezitím na serveru přibyli stejně naladění bratři ve zbrani (teď ještě na kvantitě nezáleží, což Karel zatím netuší), už si připravuje kompozici dalšího drtivého úderu. Chladně kalkuluje – můžeme hádat co? Samozřejmě to našemu elévovi jaksepatří vytmaví, ale zároveň si dobře spočítá, kolik mládenců či mladyněk z tábora věčných příznivců mu bude dělat protiváhu, aby věděl, co všechno si může dovolit.
Když už Karel přežil první útok, je třeba ho trochu šetřit – nikoli setřít. Projevil totiž jistou duchapřítomnost a poměrně rychle se posunul dál. Sice svůj největší problém pochopil sotva zpola, ale víc po něm teď žádat ani nemůžeme. Dalším plusem je, že odstranil rozháranost slovesných časů a v rámci možností tak krátkého časového spektra zapracoval na slovní zásobě.
Perilan tedy protentokrát vyplýtvá většinu své energie na to, aby vypíchnul zbývající stylistické nesrovnalosti. Ani muk o Geraltovi, chraň ho ruka páně, aby cokoli ceknul o šedivé nudě nesmrtelných špičatých uší.
Karla to zaprvé nebude tolik hlodat, jako kdyby mu nějaký samozvanec napadal jeho vlastní ideu, zadruhé to poslouží účelu věci. A tak se zlý kritik moří s dlouhými komentáři, protože krátce nedokáže vyjádřit na příkladech všechno to, co by potřeboval, a protože tak dává průchod své vášni rozeného grafomana. (Tábor věčných příznivců ho doteď označoval všelijak, ale s podezřením grafomanie nepřišel zatím nikdo – princip Occamovy břitvy ale platí vždy a všude.)
Karel, v pozitivním duchu poučen, jakým slovním spojením se vyhnout a na co si dávat pozor, se s entuziasmem v žilách pouští do dalších odvážných počinů. Svět leží před ním a tak málo stačí, aby byl pod ním.
Zlý kritik, který se v rekordně krátkém čase zbavil tiku a neurotického pochechtávání, se spolu s ním sytí jeho radostí, ale Bůh dopusť, aby to na sobě dal nějak znát! Dobře tuší, že Karla zanedlouho čeká možná největší zlom, který bude roven buď rohovnickému K. O., nebo pořádné injekci adrenalinu.