Aitaly Erebu - Tajemství

Elizabeth a její otec jsou už od rána v domě její babičky. Je to malá dřevěnice, taková ta, co vypadá tak trochu jako Perníková chaloupka, ale v této nebydlí žádná čarodějnice, která dělá z dětí perník, nýbrž hodná stará ovdovělá paní, které se ale vrátila zákeřná nemoc - rakovina. Když přivolaná sanitka odváží babičku pryč, nezapomene Elizabeth říct babičce s naivním přáním: „Babi, uzdrav se rychle, mám přece za týden narozeniny, pěkně to spolu oslavíme, jo? Slíbilas mi přece dort…“ Ale přitom dobře ví, že babičku už asi neuvidí, chtěla by ji povzbudit, dodat sílu, ale to by se ji nesměly po tváři kutálet slzy jako hrášky. Nikdy si nedokázala představit, že by její milá, hodná, byť trochu záhadná babička, mohla umřít, vždyť jí dávala jen samé cukrovinky a rozmazlovala ji! Nechtěla, ať ji odvezou do nemocnice, tam přece zemřela i máma! Babička nesmí zemřít! Liza by zůstala úplně sama. Táta na ni od té doby, co umřela máma i s bráškou, nemá čas a pořád jenom pracuje. Liza to tušila. Věděla, že umře. Ten pocit… stejně jako u mámy.
Tušila správně. Elizabeth své čtrnácté narozeniny neoslavila vůbec tak, jak by chtěla. Místo slibovaného dvoupatrového dortu od babičky, jí táta jednopatrový dort koupil cestou z práce, a ten nebyl vůbec tak dobrý, jako ten od babičky. Elizabeth jí ráda pomáhala, nejraději se ale vypařila do ložnice a prohlížela si babiččino zrcadlo zasazené ve dveřích starodávné vyřezávané dubové skříně. Liza se vždycky zajímala o starožitnosti, jako maminka… a tohle zrcadlo bylo určitě mooc staré. Když dělal táta v babiččině domě pořádek, hned se o něj přihlásila, že by si ho ráda vzala, a tak má novou skříň se zrcadlem, po kterém tak toužila… něco ji k němu asi přitahuje…

Nenávidím, když je hnusně!! Nenávidím, když je hnusně!! Opakuje si Liza v duchu. Už druhý den prší, ale ne ten teplý letní deštík, jehož kapky jsou tak teplé a mezi kterými Liza ráda běhá! Jsou to studené velké kapky, které v dlouhých mokrých provazcích visí z nebe. Zaujme před zrcadlem pózu modelky a kriticky sjíždí svůj obraz. Oříškové, kudrnaté vlasy něco málo přes lopatky, jasně zelené oči olemované tmavými, hustými řasami, světle hnědá pleť, ústa ve tvaru srdíčka a vymakaná postava. Není divu, už pět let chodí do bojového umění, máma ji tam přihlásila, aby předešla šikaně, která se objevila u nich na škole, jak byla starostlivá… a vůbec, když ještě žila bylo všechno jinak! Každý večer společně večeřeli, pak spolu umyly a uklidily nádobí, někdy si zahráli i nějakou hru nebo se společně dívali na některý z filmů. Ne, nesmí vzpomínat, už je to pryč! Napomene se v duchu, i po dvou letech se jí vždy, když na to vzpomene zalijí oči slzami. Protře si pravé oko, aby osušila slzy. „Ale ne!!“ Zanadává, dokonale si rozmazala oční linku. Vezme do ruky tužku a chce si linku napravit, ale v zrcadle už není její obraz, je tam jakýsi bílý patvar, který dokonale vyniká na černo černém odrazu v zrcadle. Počkat, teď se rozdělil, vypadá to, jako dvě velká bílá E a jedno K! Nakloní se k němu blíž, aby to pořádně prozkoumala, natáhne ruku, chce se zrcadla dotknout. V tom ale ucítí, jak ztrácí pod nohama půdu a propadá se do neznáma. Preventivně zavře oči. Určitě se mi jen zatočila hlava a upadla jsem... říká si.
Konečně ucítí po nohama pevnou zem. Pomalu otvírá oči. Stojí před zrcadlem, vypadá skoro jako to její, ale tohle je o hodně menší a navíc, není u sebe v pokoji!!
Rozhlídne se po místnosti. Na velkém dubovém stole je nejnovější Windows, ale taky pořádný nepořádek, všude po stole je poházeno spoustu papírů, ať popsaných, či ne. Za stolem je pohodlné křeslo, stejné má i táta v pracovně a Liza, jasně, že když je táta v práci, na něm sedává a brouzdá po netu. Ve skříňkách je mnoho knih, v místnosti je však dominantní krb hned naproti zrcadlu. Liza ukončí svůj průzkum v zrcadle, uvidí v něm vyplašenou holku, která se jí ale vůbec nepodobá, tohle není ona! Liza Bergrová, ta, co už pět let třikrát týdně poctivě maká v tělocvičně spolu se svým učitelem panem Langem, Liza mu však může říkat Riky. Je to fešák, přivydělává si při vysoké škole, kterou studuje, jednou bude stavební inženýr, ale to ještě pár pátků potrvá... Ona přece není slabá, to vůbec ne, tak proč má strach?? Na druhém konci pokoje je něco jako malá tělocvična, činky, boxovací pytel, žebřiny. Čí asi ten pokoj je? pomyslí si.
Jak jsem se sem vlastně dostala? Ptá se sama sebe. Pomalu přejde ke stolu, ale vyleká se. U stolu má zřejmě svůj pelíšek domácí mazlíček majitele domu a ne, že by to byl nějaký malý tajtrlík. Leknutím nadskočí a zpanikaří, jak má ve zvyku. Zuby černého labradora nevypadají zrovna nevině... Začne ustupovat ke krbu, ale pes pořád za ní, zřejmě ví, že je zde cizí a nemá tu co dělat… Narazí. Rukou ohmatává terén, ale z labradora vyplašeně nespouští oči. Nahmatá něco měkkého, opatrně to chytne a podívá se. Je to psí hračka. On si ten velký a na první pohled nebezpečný pes, co chce pravděpodobně Lizu sežrat, umí i hrát? Labrador začne štěkat a vyskakovat. Liza až teď pochopila, že ji nechtěl sežrat, ale nejspíš si ji chtěl jen očichat.
To už se ale rozletí dveře dokořán a vejde majitel. Liza odpočítává své poslední vteřiny. To chci vidět, jak se z téhle bryndy dostanu… řekne si. „Done, k noze!“ Ozve se poměrně mladý hlas. „Co tu zase máš?“ Zavře dveře a podrbe poslušného psa za ušima. Otočí se a zůstane stát jako opařený. Liza neví kam s očima, má se stydět, omlouvat nebo utéct?
„Ty jsi Elizabeth?“ Zeptá se úplně nečekaně. Nevydá ze sebe ani hlásku, proto jen kývne. Připadá si jako kuře v obilí. Sakra, Lizo, tak se vzchop! Říká si. „Nečekal jsem tě dneska, ale to je jedno, jsem rád, že tě poznávám, Wupee.“ Představí se. „Čekal? Od-kud mě znáš? A kde, kde to vlastně jsem?“ Zaskřehotá nepřirozeně vystrašeným a pisklavým hláskem. „Aha, takže si na to nepřišla, ale jsi tu jenom náhodou," usměje se, „No, tím líp, rád vyprávím…“
„Pojď.“ Pobídne ji a vezme ji přátelsky kolem ramen. Dovede ji do kuchyně spojené s jídelnou, které vévodí obrovský stůl. „Něco k pití?“ Zeptá se, zády k ní a, aniž by čekal na odpověď, jí podá sklenku pomerančového džusu. „No, bude to na dlouho, dej mi chvilku, jenom něco ukuchtím...“ A vyndá z ledničky už hotový zeleninový salát. „Tak.“ A přenese ho spolu se svou skleničkou, vidličkami a krabicí džusu na stůl. „Jak se vede Amélii?“ Zeptá se, jen, co si sedne. „Babičce?“ „No, babičce.“ Potvrdí a teprve teď si ji pořádně prohlédne. Pěkná holka, ale nejspiš s ní bude ještě hodně práce, nevypadá zrovna bojovně a určitě s ní mlátí puberta... Řekne si v duchu. Uvidí v jejích očích hromadící se slzy. „Ona, ona u-umřela.“ Potáhne Liza. No super, to jsem se krásně uvedla, bojí se psa, bulí kvůli každé blbině… Naštve se na sebe a protře si oči. „Cože?“ Vyleká se a vyskočí od stolu. „Před týdnem a pár dny.“ Pokračuje Liza stále stejným melancholickým tónem. „To je mi líto, to se spraví, uvidíš, kouká na tebe tam z hora.“ Obejme ji a začne ji utěšovat. Pohladí ji po vlasech a jemně, přesto pevně, ji k sobě přitiskne. „Časem na to zapomeneš, pak už to nebude tak moc bolet, věř mi, mám zkušenosti.“ Tiše přikývne. „No, pojďme k věci. Nevím, jestli ti dala Amélie přečíst Legendu o Erebu, strašná bichle, ale záleží na ní hodně.“ „Ani ne, nečetla jsem ji dýl jak dva dny…“ přizná Liza, ačkoli nechápe, proč se ji na tuhle knížku ptá. „No jo, tak to dopadá, když je někdo knihomol, já ji psal půl roku a zpětně jsem ji četl měsíc…“ zašklebí se na ni. „Cože? Ty jsi Wu…, ona je ta legenda pravdivá?“ Žasne. „Samozřejmě!“ Vypne hrdě hruď. „Takže to zrcadlo…“ Pokračuje zmateně. „To zrcadlo je opravdu velmi staré. Ano, Amélie říkala, že si blázen do starožitností…“ rozesměje se Wupee. „Babička byla Kaim? A… já jsem Kaim?!“ Zděsí se, když jí to docvakne. Vezme její pravou ruku, Liza je vedle. Chvíli si ji pečlivě prohlíží a než to Lize všechno dojde, objeví ho. Vrcholy písmen jsou vyznačeny různými výstupky. Máš klíč, až se trošku procvičíš, bude jizvička vidět líp, ale do té doby toho musíš ještě hodně stihnout, například získat svůj dar a taky se seznámit s Timothym, Michaelem, Nickem, Jeremym a Johnem.“ „Není jich nějak málo? Zrcadel je jedenáct, krát dva je dvacet dva a ty si řekl pět jmen, k tomu já, to máme šest a co ti ostatní?“ Zeptá se trošku zklamaně, ale zklamaně to vůbec nevyzní, spíš uraženě nebo naštvaně… „Nemusíš se bát, je vás dvacet dva, ale jste rozděleni do tří skupin, víš? Ale tak, když chceš, tak ti je všechny vyjmenuju, stejně se moc vídat nebudete… Každá skupina má jiné úkoly… Takže: Samantha, Philippe, Ahmed, Erik, Dave, Thomas, Pedro, James, Alexander, George, Li, Benjamin, Samuel, Darren, Daniel a Lee . Doufám, že ti to stačí.“ Záhadný, tenhle Wupee, jednou je milý jak svatý Valentýn, a pak protivný, jak nevím co… Pomyslí si Liza. „Představ si, že stačí!“ Když on, tak já taky, řekne si. „Ses bála Dona, že?“ Hej, ten je ale opravdu jedovatější než oxid siřičitý! řekne si pro sebe naštvaně, „Jenom jsem se ho lekla,“ Brání se, ale Wupee se rozesměje a pískne na psa. Ten okamžitě přiběhne, div si na parketách nepoláme všechny nohy. Liza ho ostražitě pozoruje, stačí jeden povel a je si jistá, že by ji rozcupoval, a ještě k tomu je jeho pán jako špatně vyvedený apríl... „Copak? Zdá se mi to, nebo se na něj díváš s respektem?“ „Kdyby tě ve třech letech pokousal německý ovčák, chtěla bych vidět, jak by ses díval na mém místě ty!“ Zase kecám! Napomene se, ale co, zachraňuju si tím reputaci… Ospravedlní se sama před sebou. „Hmm, takže psy nemáš v oblibě, co?“ Zeptá se, když svého miláčka škrábe za ušima. „Proč bych neměla, mám jenom respekt a z něj je ještě větší, jelikož mi ukázal ten svůj dokonale zdravý a nebezpečný chrup,“ Odpoví aniž by spustila oči z Dona. „Pohlaď ho.“ Doporučí jí. Přidřepne si tedy a natáhne ruku, trošku se jí chvěje, ale ne strachem ze psa, nýbrž vztekem na jeho pána, takhle ji ponižovat, to mu nedaruje! Don k ní váhavě přistoupí a nechá se pohladit, během chvíle se spolu mazlí, jakoby se znali bůh ví kolik let. „Ty nebudeš zlý, že ne?“ Zeptá se ho Liza. Olíže ji až po uši. „To rčení, jaký pán takový pes, neplatí!“ Prořekne se. „Proč myslíš?“ Probodne ji zkoumavým pohledem. „Donův pán, se totiž nechová jako Don, spíš jako jeho pravý opak.“ Pronese uraženě. „Soudíš mě po moc krátké době, Lizo, nikdy nesuď podle prvního pohledu.“ „Kdybych soudila podle prvního pohledu, tak je Donův pán fajn, soudím až po rozhovoru, který mi bohatě stačí. Ahoj.“ Uraženě se otočí a nabere směr jeho pokoj a namíří si to rovnou k zrcadlu. Wupee je celý mimo, Liza je jako počasí před bouřkou, asi ta puberta, bude to těžší než si myslel…
Liza si stoupne si před zrcadlo a zapřemýšlí, jak se dostane zpátky... Předtím si chtěla přece dotáhnout linku! Dá ruku do správné pozice. Ano! Vyšlo to! Objeví se v něm stejný obrazec jako před tím. Naposledy se ohlédne a přiblíží se k zrcadlu. „Nechoď!“ Ozve se Wupee, „jak k tomu přijdou ostatní? Tady nezáleží na tobě, tady nejsi středem vesmíru! Tady jde o to, že tě potřebujem, musíš co nejrychleji získat dar, protože jinak ho může získat Galak a…“ nedořekne, Liza se nakloní k zrcadlu a zase ucítí, že se zvedá ze země a padá neznámo kam...