Město, které umírá

Merlok zde žil od narození. Měl to tady rád. Zbožňoval náměstí, v jehož středu se tyčil pomník znázorňující tři muže, kteří byli před dlouhými lety odhodláni ubránit město za každou cenu společně s dalšími obyvateli. Sousoší znázorňovalo zdravotníka Srenda, starostu Kranla, a Granga, velitele královských vojáků, který se postavil po bok obyvatel města.

Z náměstí vycházely dvě ulice, silnice, po kterých jednou za dlouhý čas přejela karavana obchodníka, jenž se nebál tak daleko mimo civilizaci. Okolo náměstí stály domy, v nich pár obchodů, ty ostatní patřily nájemníkům.

Nejvyšší budovou byla radnice, jejíž červená střecha se leskla a zářila do dálky. Cihlová stavba patřila mezi nejvýraznější v Jehoraku. Další takovou byly rozpadající se kasárny, avšak vojenská centrála už dávno neměla v malém městě žádné využití.

Merlok se po kasárnách jako malý kluk rád toulal, protáhl se škvírou mezi ztrouchnivělými dveřmi a odrolenou stěnou, opatrně našlapoval, vyhýbal se trámům, které ležely uprostřed chodby, nakukoval do prázdných místností, kde před stovkami let pobíhaly a posedávaly desítky vojáků, vždy připraveni k boji, vždy připraveni k obraně města. Města, které tehdy bylo veliké, a známé díky umění místních kovářů. Později se však většina lidí odstěhovala pryč, jejich domy se začaly rozpadat, začaly se zmenšovat, až zmizely úplně. Z Jehoraku zbyla jen kostra, skelet, torzo kdysi velikého města.. Nyní se skládalo jen z přilehlých domů okolo náměstí.

Merlok si sčesal černé vlasy dozadu, upravil si košili a volné plátěné kalhoty, poté zaklepal na dveře. Po chvíli mu otevřela pohledná blonďatá dívka s pomněnkově modrýma očima. Pohlédla na žlutou květinu v chlapcových rukou a usmála se.
„Pro mě?“
„Ne. Pro dceru starosty.“
Dívka chápavě přikývla, s naoko hraným smutkem. „Tak mi jí dej, možná dorazí do správných rukou.“
Merlok na Jellesu usmál a předal dárek. „Můžeš jít ven?“
„Samozřejmě. Jen si vezmu kabátek.“

Zamířili do jediného hostince, který ve městě byl. Spíše fungoval jako výčep – málokdy se zde někdo ubytoval. Šenk byl prostorný, u zdí stálo několik stolů, okolo nich židle. Uprostřed nabízely další místa k sezení dlouhé dřevěné lavice.
Merlok chytl mosaznou kliku a chtěl otevřít hlavní dveře, jenomže ty byly zamčené.
„Je zavřeno, mladej!“ volal na něj z dálky hostinský zdolávající vzdálenost mezi ním a mladým párem pomalou chůzí. „Jídlo došlo, pivo taky. Zavřel jsem a odjíždím odtud.“
Dorazil až k Merlokovi a Jellese. Holou hlavu si otřel látkovým kapesníkem, slunce dnes výrazně hřálo.
„A kam?“ ptala se dívka.
„Razím do hlavního města. Bratranec mi napsal, že prej tam má pro mě práci. A bydlení.“
Merlok vážně pokýval hlavou. „Takže…se zavírá poslední podnik, kde jsme si mohli zajít na jídlo a na něco k pití. Sakra…kam teď budeme chodit?“
Hostinský pokrčil rameny. „Je mi líto, ale snad chápete, že takovou možnost si nemůžu nechat ujít.“
„My to chápeme, ale je to škoda,“ usmála se mile Jellesa.

Mladík s dívkou pokrčili rameny a vydali se kousek za městečko, posadili se na mýtinu porostlou nízkými travami a barevnými květinami. Několik druhů drobného hmyzu zde vyluzovalo tiché bzučivého zvuky, jedna vosa poletovala z jednoho květu na druhý. Merlok objal Jellesu okolo ramen a dívku políbil.
„Do měsíce ten hostinec zmizí…pokud se ho nikdo neujme,“ pronesl chlapec smutně.
„Já vím.“

Ráno se odehrávalo loučení s hostinským. Muž přijímal ruce spoluobčanů, jejich pronášená přání, „ať se ti daří,“ nebo „hodně štěstí“ a ujišťoval je, že se někdy určitě vrátí a všechny rád uvidí. Někteří mu možná věřili, ale Merlok věděl, že hostinského na tomto místě už nikdy nespatří.

Když se usadil prach zvířený dřevěnými koly odjíždějícího vozu, stál Merlok před budovou, která nyní byla opuštěná. Měla dvě patra, v tom druhém ještě před čtrnácti dny spal obchodník projíždějící městem se svojí karavanou.
Merlok si chtěl vštěpit podobu budovy do paměti. Věděl, že takhle už nikdy hostinec vypadat nebude.

Seděl u Jellesy doma. Upíjeli horký čaj, Merlok sledoval jak horká pára ovívá dívčin obličej. Jellesiny rodiče se odstěhovali před třemi lety do hlavního města. Jejich dcera zde zůstala kvůli Merlokovi. Ten ale nadále bydlel se svojí matkou a otcem.
„Víš, jsem zvědavá, jak bude hostinec vypadat v následujících dnech. Ještě nikdy jsem neviděla…“ nedopověděla. Ať už by řekla cokoliv, znělo by jí to hloupě.
„Pravda, poslední budova zemřela před osmi lety. Měsíc poté jsi se nastěhovala ty. Bylo mi tenkrát sedmnáct,“ zavzpomínal Merlok.
„Umírající budovy…“ pronesla Jellesa. „Já…těžko se mi tomu věří.“
„Však uvěříš. Jehorak je zvláštní místo. Uvidíš.“

*****

Generál Grang mířil k malému městu, z jihu schované za nízkým pohořím. Se svojí tisícičlennou skupinou obešel horu po prašné cestě a nyní rozkázal svým poručíkům, aby se zbytkem mužstva rozbili tábor. Začalo se stmívat, vrcholky jehličnatých stromů na západu se zalily zlatavou barvou, na první pohled tak tvořily jakousi střechu hustého lesa.
Generál popohnal koně směrem k městu. Vjížděl do něj po vydlážděné silnici vedoucí přímo do středu náměstí, okolo něhož stály omítnuté domy. Z náměstí vedlo nespočet uliček protékajících mezi domy, obepínající celé město a slévající se zpět do náměstí.
Grang zamířil přes prázdný plac rovnou do hostince, ze kterého byl slyšet, po měsíční cestě přírodou mimo civilizaci, příjemný hlahol. Grang seskočil s koně, celá zbroj zacinkala, zarachotila jako plech padnoucí na zem. Upravil si pásek, na němž byly připevněny dvě kožené pochvy. V útrobách jedné tkvěl dlouhý široký meč, v té druhé byla připravena malá úzká dýka.
Vešel do hostince.
Nejdříve si ho nikdo pořádně nevšiml, až když prošel okolo obyčejně vyhlížejících mužů cizinec v brnění, občané zpozorněli. Grang došel k baru, objednal si pivo a nevšímal si ustávajících hlasů za sebou.
„Potřebuji mluvit se starostou,“ řekl a upil právě načepovaného piva, které před něj hostinský položil.
„A o čem?“ ozvalo se za jeho zády. Otočil se, řemínky zpevňující zbroj zaskřípaly. Hleděl do tváře prošedivělého muže, veliké oči měl schované pod hustým bílým obočím, stál u jedné z širokých lavic, v ústech žmoulal konec dýmky.
„Vy jste starosta?“ zeptal se generál.
„Starosta Kranl. A vy jste?“
Černovlasý generál si otřel ústa hřbetem ruky, několik kapek piva se vpilo do hustých vousů. „Vracíme se z průzkumu nepřátelské oblasti. Kousek za městem sídlíme, je nás téměř tisíc, proto jsem svojí armádu nezavedl až sem – nevím, zda tu máte dostatečný počet ubytoven.“
Starosta pokrčil rameny. „To nemáme, dobře, že jste zůstali před Jehorakem. Neodpověděl jste mi ale, kdo jste?“
„Copak to není jasné?“ zasmál se Grang a v hnědých očích se zableskla arogance. „Podívejte se na mé rameno.“ Teatrálně si poklepal na rudý znak vytepaný do zbroje. „Generál královského vojska. Jmenuji se Grang.“
Oznámení nemělo takovou reakci, jakou generál čekal. Nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepřetrhl, aby poskytl generálovi co nejlepší ubytování, nikdo ho nezval na panáka.
„Rád bych se u vás ve městě chvíli zdržel. Prospal bych se v pohodlné posteli, pojedl bych teplého jídla. A poté vyrazíme do hlavního města.“
Starosta Kranl přikývl. „Jak je libo. Takže vám nemusím nějak asistovat? Spaní a jedení dokážete sám, že?“
Šenkem zašuměl smích.
„Samozřejmě,“ kývl generál a otočil se zpět k výčepu. Vidláci, pomyslel si.

Grang si zaplatil v hostinci pokoj a vyrazil na procházku městem. Koně mu ustájil hostinský, poznával krásu města opěšalý. Jehorak byl v generálových očích zapadákov, hlavnímu městu se nerovnalo, ale nepatřilo ani mezi ty nejubožejší města, v jakých kdy byl. Sledovaní nepřátelského území ho znavilo, zejména proto, že nespatřil se svojí skupinou sebemenší manévr znepřáteleného království. Jistě, ani jeden z králů nevyhlásili oficiálně válku, ale oba panovníci věděli, že k něčemu takovému dojde až ve chvíli, kdy to bude nezbytně nutné.

Generál po jednom z mládenců, které při vycházce potkal, poslal vzkaz své armádě. Stálo v něm, ať se připraví, do týdne že vyrazí opět na cestu. Zdůvodnil to tak, že je odpočinek nutný, jak pro vojáky, tak pro koně.
Ve skutečnosti byl důvod zastávky úplně jiný. Pro Granga mnohem choulostivější, mnohem přímočařejší.
Věděl, že se přestěhovala sem. Nikdy nepochopil proč tak daleko. Aby byla co nejdál od něj? Aby nebyla žádná šance, že ho ještě někdy uvidí?
Tenkrát si slíbil, že ji nechá na pokoji. Že bude respektovat její rozhodnutí. Jenomže nyní se naskytla šance, kterou nemohl propásnout.
Zaklepal na dveře. Dům se nacházel daleko od náměstí, v útrobách čtvrti s tržišti a malými obchody, které nyní majitelé zavírali a chystali se na počítání tržeb.
Dveře zavrzaly, Grang si připadal téměř hloupě, když si uvědomil, jak je hrozně nervózní.
Žena stojící ve vchodu nejdříve muže před sebou nepoznala. Poté si všimla jeho rysů, jeho tvrdé tváře, malých uší, hranaté brady a vrásek okolo očí. Myslela, že sní.
„Ahoj Mailo,“ pozdravil generál.
Žena několikrát zamrkala. Měla tmavě zelené oči, hnědé vlasy jí splývaly po ramenou, tváře poseté pihami.
„Co tady děláš?“ zeptala se stále překvapená.
„Projíždím tudy se svojí jednotkou.“
„Aha. Takže jsi pořád generál?“ nasadila Maila ledový tón, jaký u ní slýchával poslední dny, kdy byli spolu.
„Pořád. Jsem nejdůležitější člověk v králově armádě.“
Věděl, že jí to neohromí.
„Tak to gratuluji.“
Večerní chlad se jim začínal vtírat pod kůži, žena se roztřásla. Nevěděla, zda to přisoudit zimě nebo muži před sebou.
„Víš, rád bych si s tebou někdy promluvil. Jestli by ti to nebylo nepříjemné,“ prohodil generál. Jeho autoritativní tón, který znali všichni jeho vojáci, se z hlasu naprosto vytratil. Nyní to nebyl vůdce králových vojsk, nyní to byl jen obyčejný muž, který by prosil ženu před sebou o odpuštění, kdyby si myslel, že to má alespoň nějakou cenu.
Maila chvíli nic neříkala. Jen se vpíjela do Grangových očí a snažila se ho odhadnout. Co může chtít? Po tolika letech? Copak si myslí, že jsem úplně sama, že jsem si nenašla nikoho jiného?
Nenašla, připustila si.
„Dobře. Zítra v Hostinci na náměstí. Pozveš mě na oběd, ano?“ nadhodila.
„Samozřejmě. Bude mi potěšením.“
„Dobrou,“ řekla Maila a zavřela dveře.
Grang se otočil a doufal, že zítra se mu podaří napravit alespoň něco z toho, co kdysi pokazil.

Druhého dne sešel do šenku hostince, neseděl zde žádný host, výčepní se opíral o bar a pobrukoval si.
„Dobré ráno!“ zahlaholil generál bodře.
„Dobré,“ pronesl hostinský opásaný zástěrou, knoflíček u límečku hnědé košile měl rozepnutý. „Dáte si něco k snídani?“
„Samozřejmě, proč bych jinak byl v hostinci? Udělejte mi vejce, slaninu a k tomu chleba a čaj.“
„Jak si přejete,“ přikývl hospodský a zmizel v kuchyni.

Grang po snídani vyšel na náměstí a začal se rozhlížet okolo. Projíždělo tudy několik vozů, mnoho lidí chodilo přes náměstí sem a tam, generál se podivil, jaké tu bylo živo. Vyrazil okolo vysokých domů s překrásně opracovaným podloubím a všímal si obchůdků. Někdy se u nějakého zastavil a pohlédl skrze skleněnou výlohu na vystavené zboží, zatím ho ale žádný kousek nezaujal natolik, aby vešel do stínu obchodu.
Až když došel přesně naproti Hostinci na náměstí.
Stálo zde klenotnictví. Šperky všeho druhu byly naskládané do kazet se sametem, pověšené na dřevěných miniaturních stromcích na náušnice nebo obepínaly dřevěné krky. Grang si pečlivě prohlédl několik klenotů, než do obchodu vešel a rozezvučil tak zvoneček nade dveřmi.

V čase oběda se vrátil do hostince. Bylo zde narváno, ale generál si nechal rezervovat jeden stůl v rohu šenku. Usedl k němu a poručil si láhev vína. Než jí hostinský stačil přinést, vešla do místnosti Maila. Hnědé vlasy měla svázané do culíku, který končil mezi lopatkami. Modré šaty se sukní pod kolena vypadaly vzdušně a lehce, stejným způsobem se Maila nesla, když mířila ke Grangově stolu.
„Jsem rád, že jsi tu,“ připustil generál.
„Slíbila jsem to. A já sliby plním.“ V té větě bylo tolik výčitek, že je Grang nemohl přehlédnout. Jak dlouho mě bude ještě trápit?
„Objednej si cokoliv chceš. Hlavně, aby sis pochutnala.“
Představil si, kdyby ho teď viděli jeho vojáci. Slušného a opatrného chlapa, který se snaží neudělat jediný chybný krok, neříct jedinou špatnou větu.
Nakrčila obočí a mírně zavrtěla hlavou. „Pověz mi, co čekáš od tohohle oběda?“
Jen pokrčil rameny. „Nic. Chtěl jsem tě jen vidět, mluvit s tebou. A omluvit se ti.“
„Včera v noci jsem nemohla usnout, tak jsem si spočítala jak je to dlouho, co jsme se naposledy viděli. Tři roky a půl, plus měsíc a pár dnů.“
„A co je tím dáno?“
„Je to už dlouho. A ty se mi objevíš přede dveřmi zničehonic. Po třech a půl roce ke mně přijdeš a chceš se mi omluvit? Promiň, ale na nějaké omluvy je pozdě.“
Generál si povzdechl. Ke stolu dorazil jeden z pomocníků hostinského s vínem a položil láhev na stůl společně se dvěmi skleničkami. Grang nalil nejdříve Maile, poté sobě.
„Tenkrát jsem byl mladší, dal jsem přednost poslání před tebou. Uvědomoval jsem si to už tenkrát, ale myslel jem si, že…“
„Že s tebou zůstanu i přesto? A počkám, až přestaneš lítat celé dny po kasárnách?“ Všiml si, že Maila začíná být naštvaná.
„Ano. Byl jsem naivní. A byl jsem sobec. Za to se ti omlouvám.“
Maila si ho chvíli měřila pohledem, upila vína pomalu ho polkla. „Dobrá. Věř mi, že po těch letech necítím žádnou nenávist vůči tobě. Ani vztek, nic podobného.“
Grang si oddychl. Odvážil se nepatrně pousmát. „Takže…můžeme si přiťuknout?“
„Můžeme.“ Když se jí na tváři rozlil opatrný úsměv, spadl generálovi královských vojsk kámen ze srdce.

Celé odpoledne strávili spolu. Maila mu ukazovala své oblíbené obchůdky, popisovala mu, co si kde koupila a jak dlouho jí to vydrželo.
„Když o tom mluvíš, něco pro tebe mám,“ řekl Grang a zalovil v kapse kabátu. Vytáhl dřevěné pouzdro.
Maila vydechla, když opatrně kazetu otevřela. Vyjímal se v ní zlatý náramek s vsazenými rubíny.
„Líbí se ti?“ zeptal se, i když po jejím výrazu to bylo zbytečné.
„Moc.“ Ihned jí šperk obepnul okolo útlého zápěstí, pomalu přesunul své prsty k jejím a zapletl je do sebe. Pohlédl jí do zelených očí, které v sobě náhle obsahovaly očekávání.
„Omlouvám se ti,“ začal mluvit. Stál ve dvanácti bitvách, dvakrát čelil smrti, které unikl jen o vlásek. Zabil desítky mužů. A nyní se mu nedařilo ovládnout hlas, aby byl tak sebevědomý jako jindy. „Byl jsem hlupák. Všechno jsem pokazil a nechal jsem tě odejít. Nejdřív jsem to dával za vinu tobě, ale potom mi došlo, že to já dělal chyby. To já tě nechal odejít.“
Nic neříkala, jen sledovala jeho rty, jeho oči. Vnímala jeho slova a do očí se jí nahrnuly slzy.
„Chtěl bych ti to všechno vynahradit. Odejdu z armády, pošlu svojí skupinu do hlavního města a já zůstanu tady. S tebou. Jestli chceš.“
Chvíli to trvalo, než se dojatá žena zmohla na odpověď.
„Chci,“ přisvědčila tiše.

Královští vojáci se již pátý den zdržovali před malým městem, dle rozkazu velitele čekali na jeho další pokyny a mezitím odpočívali. Poručík Frel právě dojídal opečenou klobásu, když viděl směrem od města přijíždět postavu na koni. Generála rozeznal již z dálky, nebylo to jen nablýskanou zbrojí, ale hlavně díky tomu, jak vzpřímeně seděl na koni. Tak sebevědomě, jakoby stál na vysoké hoře a shlížel by z ní na svět pod sebou. Svět, který by si dokázal podmanit, kdyby chtěl.
Poručík polkl poslední kus masa, utřel si mastné ruce do trávy, hlínu do kalhot a už šel Grangovi naproti.
„Takže už jste zpátky,“ okomentoval poručík. „Vyrážíme na cestu?“
„Ano. Vyrážíte na cestu. Beze mě,“ odpověděl Grang a slezl s koně. „Já zůstávám zde.“
Frel nechápavě pohlédl na velitele před sebou. „A kdy se vrátíte do hlavního města?“
„Nevím. Možná nikdy. A než se začneš dál vyptávat, řeknu ti, že mé rozhodnutí je pevné.“
„Ale co král? Vždyť…tak moc jste chtěl být generálem a teď se všeho vzdáte? Proč?“ Frel si nedokázal představit jediný důvod.
Ale Grang jen pokrčil rameny. „Jsem už unaven a zde mě čeká klidný život. A už se nevyptávej. Prostě s vámi neodjedu. A ještě něco!“ zdvihl generál prst a začal si odepínat kožené řemínky na zbroji. Sundal si přední i zadní kyrys a podal je poručíkovi. „Armáda potřebuje nového generála. Myslím, že ty to zvládneš nejlépe.“
Frel vzal brnění do roztřesených rukou a sledoval znak vytepaný v něm. Slunce se od něj odráželo přímo do poručíkových očí, přivíral víčka a hledal ta správná slova.
„Já…děkuji.“
„Neděkuj. Jsi nejlepší voják, rozhodně se nemýlím, když ti dávám svoje brnění. Promluvím ještě se zbytkem mužů, aby věděli o změnách, ke kterým zde došlo,“ pronesl s úsměvem Grang a mířil doprostřed tábora, kde všechny svolal a obeznámil je o nových skutečnostech.

Armáda projížděla okolo Jehoraku, někteří obyvatelé stáli na kraji města a pozorovali pohybující se masu vojenské síly. Stáli zde i Grang a Maila. Muž držel ženu okolo ramen, ona jeho okolo pasu. Oba mlčky sledovali Grangovu minulost. Jak je opouští, jak pomalu postupuje pryč, jak se zvedá prach od koňských kopyt.

Grang stál u barového pultu a upíjel pivo. Přitom z měšce pomalu odpočítával potřebné mince.
„Mělo by to být přesně,“ řekl nakonec. Hostinský stříbrňáky přepočítal.
„Takže odjíždíte?“ ptal se.
„Ne. Jen už nepotřebuji bydlet v hostinci.“
Výčepní přikývl. Dál se nevyptával. Byl rád, že arogantní velitel zmizí z jeho podniku.
„Pravděpodobně se budeme potkávat,“ utrousil bývalý generál nakonec a položil na pult jeden stříbrňák navíc.

Grang si v Jehoraku začínal zvykat. Někdy mu chyběly určité služby, které byly v hlavním městě na špičkové úrovni, jako lázně nebo holičství, ale nakonec se smířil s nižší úrovní. Někteří lidé, se kterými přišel do styku, ho považovali za namyšleného velitele, kterému není Jehorak dost dobrý. On sám se však začínal všímat, že mu úzké uličky vyhovují. Znal lépe své sousedy, poznával další obyvatele v hospodách, s některými si padl do oka, s jinými ne.
Po půl roce se bývalý generál přihlásil do loveckého klanu. Byla to skupina jedinců, kteří vyjížděli do blízkých lesů a snažili se zde ulovit nějakou zvěř. Poté mrtvoly vyvrhli, stáhli a vydělali kůže. Vše prodávali na tržišti a výdělek si nechávali, jen část věnovali klanu, zvyšovali tak neustále jeho úroveň.
Když otěhotněla Maila, byl Grang nejšťastnější ve svém životě. Sezval sousedy a blízké přátele do Hostince na náměstí a pohostil je takovým způsobem, na který nikdo v Jehoraku nebyl zvyklý. Byla to hostina, o které se mluvilo ještě roky a Grang se prokázal jako velkorysý člověk.
O osm měsíců později seděl u postele své ženy a držel jí za ruku. Maila ztěžka oddychovala a očima hleděla do stropu. Po holém břichu jí hladil zdravotník Sendr, snažil se nemít ustaraný výraz, přeci jen se raději otočil k budoucím rodičům zády. Přiložil ucho k nadmutému břichu.
„Dítě by mělo být v pořádku,“ řekl pomalu. „Myslím, že porod proběhne bez potíží.“ Usmál se a roztančil tak vrásky okolo očí a úst. Šedivé dlouhé vlasy nosil svázané koženým páskem, chodil oblečený v jednoduchých tunikách a pohodlných botách se šněrováním ke kolenům. Pohladil Mailu po zpoceném čele a pokynul Grangovi, ať jde s ním do vedlejšího pokoje.
Bývalý generál nalil léčiteli kořalku a sebe také neošidil. „Děje se něco?“ zeptal se a snažil se skrýt vyděšený tón.
Sendr si povzdechl a pohled zavrtal do sklenky. „Je zde veliká šance, že vaše žena porod nepřežije.“
Grang pomalu odložil skleničku a pohlédl na zdravotníka. „Cože?“
„Dítě vypadá zdravě, ale Maila je hodně oslabená. Při porodu ztratí hodně krve, už jsem porodil hodně dětí a poznám, kdy rodička porod zvládne a kdy…je tady určitá šance, že ho nezvládne.“
Grang vydechl a bezmocně složil hlavu do dlaní. Ucítil teplou Sendrovu ruku na svém rameni. Rozplakal se, tiše, téměř neslyšně. Slzy se prodíraly černým strništěm a končily v plnovousu na bradě.
Grang si otřel nos do rukávu a odhodlaně pohlédl na zdravotníka. „Dá se s tím něco udělat?“
„Při porodu budu tady. Pokusím se udělat všechno, aby to dopadlo dobře.“
Grang vděčně přikývl.

Maila zhluboka dýchala dle pokynů zdravotníka a levou rukou tiskla Grangovo zápěstí. Ten jí hladil po čele a šeptal jí do ucha povzbuzující slova a věty. Nedal znát, jaký obrovský strach pociťuje, jaký ohromný strach ho svírá. Větší, než když stál mezi třemi nepřátelskými vojáky beze zbraně a s proseknutým stehnem. Mnohem větší.
Tenkrát šlo jen o něj, kdyby zemřel, nikoho by to nezajímalo krom vojáků, kteří by pár dní truchlili, ale začas by na generála zapomněli.
Jenomže tady šlo o mnohem více. Díval se do zelených očí unavené ženy a nepřestával jí hladit.
„Už to bude,“ uslyšel zdravotníkův hlas.
Když vtom se celé prostěradlo zabarvilo krví. Velikým množstvím krve, Srend tiše zaklel, žena zakřičela bolestí.
„To bude v pořádku, Mailo. Hlavně tlačte, tlačte, ať máte zdravé dítě!“
Grang z té věty poznal, že zdravotník už to ví. Poznal, že Srend nedává rodičce příliš nadějí. Bývalý generál zavřel oči, aby potlačil slzy a v duchu si přál, aby jeho žena přežila. Aby byla zdravá, jejich dítě aby bylo zdravé.
Ať máme možnost vychovat své dítě. Ať ho společně vidíme růst. Prosím. Prosím.

Ulice se utápěly ve tmě, slunce dávno zapadlo a na nebi zářily hvězdy a svítil měsíc. Jemný vánek rozviklal několik vývěsek v ulici, ve které v jednom z domů rodila žena. Ten dům stál v Jehoraku ode dne, kdy bylo město postaveno. Byl cihlový, dvoupatrový, s okny, které se občas zasekly a s dveřmi, které vrzaly. Náhle se na stěně objevila malá prasklina, rozpínala se přes celé patro, ze zdi se vysunulo několik cihel, pět z nich spadlo na vydlážděnou uličku. Ozvěna dopadu se rozrážela o okolní domy, ale ztratila se v dětském křiku.

Zdravotník vložil již omyté a zabalené dítě matce do náručí, otec se slzami vděčnostmi sledoval své nejbližší, oba byli zdraví a v pořádku. Srend šťastnou trojici před sebou pozoroval a jen stěží věřil tomu, že je Maila v pořádku. Pohlédl ven z okna a zaregistroval malou puklinu v okenní tabuli.
Pousmál se a potichu poděkoval.

Když Maila a syn Tren usnuli, vyšel Grang ven před dům, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Uprostřed silnice stál Srend a mlčky pozoroval cihly na zemi. Grang si jich všiml taky a ihned pohlédl do prázdných míst ve zdi.
„Co se to stalo?“
Zdravotník pokrčil rameny. „Na to každý musí přijít sám,“ řekl, podal čerstvému otci ruku a otočil se k odchodu.
„Děkuji vám, Srende!“ vyřkl ještě Grang.
„Mně neděkujte.“

Grang nikdy neřekl své ženě, že jí hrozila smrt. Nechtěl jí tím vyděsit. Uvolněné cihly neměl jak vysvětlit, co nejdříve si najal řemeslníka, který dům opravil. Grang ho při práci sledoval, jak téměř balancuje na vrcholu žebříku a zacementovává cihly zpátky na své místo. Bylo mu jasné, že zdravotník ví, nebo alespoň tuší, co se stalo. Také mu bylo jasné, že Srend nic nevyzradí. Poznal to z tónu jeho hlasu. Grang byl tak vděčný někomu a nevěděl komu. Nebo čemu.
Sledoval zacelenou díru ve zdi a přemýšlel o tom, jestli mu mohl pomoct samotný dům.

Asi za měsíc opět tiše našlapoval v lese, kuši připravenou, tětivu nataženou a pomalu kráčel po mechu a spadaném jehličí. V lese bylo ticho, občas zašvelelil pták nebo spadla přezrálá šiška. Bývalý generál měl vytrénovaný sluch a proto se podobných zvuků nelekal.

Maila i Tren se měli dobře, proto se po dlouhé době vydal na lov. Klan lovců pochopil, že zůstal tak dlouho doma, teď se ale musel činit. Jenže zrovna dnes neměl štěstí. Nedostatek zvěře v nejbližší části lesa ho donutil dorazit až ke svahu, ze kterého se táhl strmý kopec dolů do údolí. Grang došel až na kraj, že se pokochá výhledem na klidnou krajinu.
Místo toho však vyděšeně hleděl na početný tábor topící se v barvách nepřítele ze sousedního království. Zkušeným okem zhodnotil skupinu jako malou armádu, možná tak o pěti stech vojácích. Měli koně, byli plně vyzbrojeni a jejich tábor byl jen dočasný.
Grang neváhal ani okamžik a rychle se otočil a vyrazil směrem k Jehoraku. Běžel jak nejrychleji se mu to dařilo. Je ještě čas. Ještě je čas zmizet, utéct.

Na náměstí stáli téměř všichni obyvatelé města. Poslouchali vojáka, který byl kdysi velitelem královských vojsk. Zděšeně naslouchali jeho předpokladům, jeho varování.
„Kdyby vyrazili teď, mohou tady být dnes večer. To je spousta času utéct.“
Snažil se ve vřavě zaslechnout nějaké konstruktivní názory, ale téměř nikomu nerozuměl.
„Zabalte si to nejnutnější, vyrazíme opačným směrem než přijedou oni. Hlavně nepanikařte, jednejte s rozmyslem, ano?“
Odpovědí mu bylo rozprchnutí spoluobčanů do svých domů.

Grang vrazil do svého domu a zavolal na Mailu. „Musíme odtud pryč, v údolí je armáda!“
„Slyšela jsem to. Je toho plné město.“
Sestoupila ze schodů, v náručí držíc malého synka. „Já chci zůstat tady.“
Grang ustal v pohybu. „To nejde! Neubráníme se!“
„Malý by nepřežil žádné přesuny. Měla bych strach.“
„Pořád je to bezpečnější než zůstat tady.“ Grang nevěřil svým uším. Nevěřil tomu, co viděl v Mailiných očích. Je rozhodnutá, z Jehoraku neodjede.
Bezmocně ženu chvíli sledoval. Vyrušilo ho zaklepání na dveře.
Venku stál starosta Kranl, za jeho zády pobíhalo několik lidí a sháněli věci, které budou potřebovat na cestu.
„To nebylo moudré, takhle to rozhlásit,“ začal starosta, jakmile vešel dovnitř. „Venku je panika, všichni utíkají.“
„To je dobře. Tohle město bude za chvíli historií!“
Kranl však zavrtěl hlavou. „Měl jste jít nejdříve za mnou. Vyřešili bychom to jinak. Takhle jste zbytečně rozšířil chaos. Vždyť ani nevíme, jestli ta armáda bude projíždět tudy.“
„Starosto, je rozhodně lepší utéct, než se nechat zabít!“
„Pane Grangu, my k tomuto městu máme vztah. Víte, jak je těžké ho opustit? Žijeme tady od narození.“
„Možná to zas takový problém není, když vidím, kolik lidí venku se k opuštění Jehoraku chystá.“
Starosta se zamračil, husté obočí se téměř spojilo. „Žijete tady jak dlouho? Něco přes rok? Vy nemůžete chápat, že někteří z nás nenechají město napospas.“
Grang jen němě lapal vzduch. Nechápal to. „Všichni tady umřou, copak tomu nerozumíte?“
Starosta zavrtěl hlavou. „Srend mi říkal, že jste viděl spadané cihly u vašeho domu.“
„No a?“
Kranl pohlédl na Mailu, vzal Granga za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. „Vaše žena by zemřela, kdyby ten dům zůstal vcelku,“ pošeptal mu.
Ačkoliv to vojevůdce napadlo, vyřknuté nahlas mu to přišlo absurdní. „Myslíte, že vás zachrání…město?“
Starosta přikývl. „Přesně.“

Podařilo se jim svolat většinu lidí na náměstí. Někteří již mířili na západ země, nechávající za sebou zdi svých domovů. Uprostřed náměstí stáli tři muži vedle sebe. Starosta Kranl, zdravotník Srend a bývalý generál Grang.
„Věřte nám!“ volal starosta. „Možná to zní bláznivě, ale tohle město nás ochrání!“
Dav zašuměl, někteří se v tu chvíli otočili a šli pokračovat v balení svých věcí.
„Nemůžeme opustit Jehorak, už tolikrát nám pomohl!“
Jenomže jen málo z obyvatel byli očitými svědky skutků, jaké město vykonalo. Nevěřili starostovým slovům a raději si v naději záchrany šli zapakovat poslední kusy oblečení, jídla nebo zbraní. Vyráželi ve velkých vlnách směrem na západ, pryč od Jehoraku, pryč od místa, kde žili od narození.

V Jehoraku toho dne zůstalo padesát dva lidí. Z toho dvacet osm žen a pět dětí. Případného boje tedy bylo schopno jen devatenáct mužů. Stáli na náměstí, sledovali prázdné domy, prázdné ulice, prázdné město.
Grang vrtěl hlavou a díval se do Mailiných očí. „Nemáme šanci,“ vydechl. Někde v koutku duše věřil tomu, že je Jehorak skutečně dokáže ochránit, ale veškeré jeho životní zkušenosti proti podobné vidině bojovaly.
Když v noci ležel na zádech a pokoušel se usnout, slyšel tiché oddychování svojí ženy, přemýšlel, za jak dlouho se zde asi armáda objeví. Přemítal, jakým způsobem se hodlají ubránit. Přemýšlel, jestli je ještě čas utéct.
Náhle zaslechl podivný zvuk. Jakoby se drtilo kamení, jako by padalo na zem, jakoby se neopracované kousky kutálely po silnicích. Slyšel také skřípání, jakoby budovy vyluzovaly jakýsi nářek. Posadil se a pohlédl z okna. Nic tam neviděl, jen tmu. Chystal se vstát, ale nakonec si to rozmyslel a ulehl zpátky na záda. Snažil se rámusení města neposlouchat, ale příliš se mu to nedařilo.

Druhý den vyšel z domu. A myslel si, že stále spí a zdá se mu sen, kde vidí naději na záchranu. Díval se na hradby, na vysoké, pevné hradby, které zabraňovaly snadnému vniknutí do města. Dům ze kterého vyšel byl v ulici jediný. Ostatní jakoby zmizely. Vlastně ony nezmizely…jsou z nich postavené hradby, došlo Grangovi.

Porada na náměstí trvala jen chvíli. Všichni byli přesvědčeni, že se případnému útoku ubrání.
„Musí to vypadat, jakože tu žijí všichni původní obyvatelé. Zapalte ve všech krbech, ať útočníci vidí kouř stovek komínů už z dálky!“ křikl starosta a zbytek obyvatel se rozutekl splnit úkol.
„Grangu,“ začal starosta, „je šance, že skutečně přežijeme?“
„Veliká. Pokud dříve poslali průzkumníky, budou celí vyjevení z toho, že nám tu přes noc vyrostly hradby.“
„Škoda, že jsme nepřesvědčili více lidí, aby tu s námi zůstali.“
„Víte…nebýt Maily, také bych se nenechal přesvědčit.“
Starosta chápavě přikývl. „Mně je to jasné. Jenomže my tady žijeme odjakživa a známe tajemství Jehoraku. Nedá se to nikomu jen tak vysvětlit, musíte to vidět na vlastní oči.“
„Vidím,“ usmál se Grang a očima přejel po hradbách.

Grang stál na jedné z nedávno postavených věží a sledoval východ, na kterém se vylouplo čelo nepřátelské armády. Vlajky sousedního království výhružně vály ve větru připevněné na vysokých kopích. Stovky vojáků mířily směrem k Jehoraku, vzdálenost mezi nimi a městem se nemilosrdně krátila.
Zničehonic se masa zastavila.
Grang slyšel jejich trubky a volání hřmotných hlasů.
Po chvíli se armáda otočila. Ustupovali, Grang jakoby viděl vojáky kroutící hlavou nad tím, že je město obestavěno pevnými kamennými hradbami.
Grang pozoroval mizející záda armády a ucítil pocit naprostého štěstí. Je v bezpečí. Celé město je v bezpečí.
Maila a Tren jsou v bezpečí.

Starosta Kranl, zdravotník Srend a lovec Grang seděli u jednoho ze stolů v Hostinci na náměstí. Venku už dlouho panoval vlahý večer měnící se v chladnou noc. Tři muži byli vysílení, ani mluvit se jim nechtělo.
Usmívali se a doufali, že nebezpečí je doopravdy pryč.
Vyděsil je však zvuk drceného kamene a kutálení rozbitých kousků vydlážděného náměstí. Zmateně na sebe pohlédli a ihned vyrazili směrem z hostince, Grang se chopil jílce meče u svého pasu.
Když vyběhli ven, viděli, jak se uprostřed náměstí rozpukla zem, ze škvíry vyvěrala hlína a dlažební kostky se shlukovaly do hrubě opracovaného kvádru – podstavce. Z hlíny se postupně formovaly sochy tří postav, Grang je poznal téměř ihned. Kdyby někdo z nich třímal pochodeň, mohli by zahlédnout Grangovy vlhké oči dojetí.

*****

Merlok a Jellesa se drželi za ruce. Stáli naproti hostince, ze kterého každým dnem opadalo více a více cihel, střecha se pomalu sesouvala k zemi a lámala podpěrné trámy. Podlahy se prolamovaly, hlavní dveře ležely na zemi uvolněné z orezlých pantů.
„Je to téměř neuvěřitelné,“ prohodila užasle Jellesa, pevně tisknoucí Merlokovu ruku.
„Téměř. Víš, kdysi tady stály i hradby. Město je postavilo, když na něj táhla nepřátelské armáda,“ poučil Merlok dívku z dávné historie.
„Jak je to dlouho?“
„Od té doby, co uprostřed náměstí stojí ten pomník. Téměř sto let.“
„Co vlastně ti muži dokázali?“
Merlok se usmál. „Věřili v Jehorak. A to zachránilo život všem, kteří pro změnu věřili jim. Ti muži žili v Jehoraku až do konce svých dní, vychovali zdravé děti, kteří milují tohle město stejně jako kdysi oni.“
Jellesa pohlédla na svého chlapce a v očích se jí zračilo poznání. „S kým z nich jsi spřízněn?“
„S generálem Grangem. Otec mi o svém dědovi často vyprávěl. Grang se zde nenarodil, ale brzy byl považován za právoplatného občana města. Byl to skvělý člověk.“
„Takže po něm jsi to zdědil,“ usmála se mile Jellesa a chlapce políbila.
Merlok sledoval loupající se omítku hostince a smutně si povzdechl. „Tohle město už umírá. Zbývá pár posledních domů. Nestaví se nové…“
„Jak to myslíš?“
„Jehorak už nechce žít dál. Všichni ho opouštějí, už ztratil víru v někoho, jako byli ti tři muži. Ti město obdivovali stále, až do konce svých životů. Dnešní obyvatele nepřekvapí, když se hostinec během čtrnácti dnů téměř úplně rozpadne. Znají to tu, přijde jim to normální. A to je chyba, protože Jehorak není normální město. Nikdo ho nedokáže docenit tak jako tihle muži,“ řekl a pohlédl k pomníku.
Na důkaz jeho slov se ze zdi hostince vyloupl celý okenní rám, volným pádem dopadl na nevydlážděnou zem a sklo se roztříštilo.

Merlok míjel rozpadlý hostinec, nevnímal kodrcání na nepohodlném kozlíku a snažil si představit město, jak vypadalo během let jeho praděda. Jak mohlo být veliké, krásné a silné. Nemuselo pozorovat své poslední obyvatele, jak odjíždí pryč, jak i oni byli nuceni zabalit si veškeré svoje věci a odstěhovat se někam, kudy budou proudit pravidelné karavany s čerstvým jídlem a kde budou možnosti jakéhokoliv výdělku.
„Alespoň uvidím rodiče,“ řekla Jellesa a položila hlavu Merlokovi na rameno.
„Já vím. Jsem rád, že se s nimi opět shledáš. Jen mě mrzí, že jsme nuceni odtud odjet.“
„Myslím, že na něj nikdo z nás nikdy nezapomene.“
„To určitě ne,“ řekl Merlok a políbil dívku na čelo.

Krajem projížděl jezdec na koni. Před chvílí objel vysoké kopec, za kterým by se mělo rozkládat malé město, alespoň to stálo v mapě, kterou si koupil od nejlepšího kartografa ve městě, ze kterého před měsícem vyjížděl. Těšil se na teplou koupel, něco dobrého k jídlu a na studené pivo.
Místo toho se mu naskytl pohled na holou pláň zarostou travou. Pohlédl do mapy a znovu před sebe.
„Zmetek!“ uštědřil nadávku kartografovi a otráveně strčil mapu zpátky do brašny.
S dalšími nadávkami na rtech vyrazil směrem k dalšímu nejbližšímu městu, tedy pokud se kartograf opět nezmýlil.