William Valentine, část 1

Nemám rád ty dlouhé suché týdny. Když neprší a v ulicích se práší, stoky vysychají a městem se šíří ten odporný zápach. Ten smrad, před kterým nemůžete utéct a jste jím nasáklí až na kůži. Pach hniloby, výkalů, odpadků, zvířat, lidí. Pach města. Nevím, jestli to mají v každém městě, nebo jenom v tom mém, nikdy jsem moc necestoval do jiných měst, a když už, tak jsem se staral o úplně jiné věci. Ale na venkově jsem rád. Vůně lesů a polí, rozkvetlé louky, horské bystřiny, seno ve stáji. To je něco úplně jiného. Jednou, až bude načase, tak se odstěhuji. Z města. Z mého města, ve kterém jsem se narodil, vyrůstal tu a teď tu žiju, nebo spíš přežívám v tom smradu a čekám, až konečně zaprší. Tak to je Hlavní město. A tohle je jeden z příběhu, co se v něm odehrál.
Myslím, že na začátek je slušné se představit. Já začnu. Jmenuji se William Valentine. Pomalu se mi blíží pětadvacáté narozeniny, ale to je jedno, stejně je nijak neslavím. Nemám ani s kým. Jsem podle všeho sirotek. Možná se ptáte, jak jsem tedy dostal své jméno. Jednoduše, dali mi ho v sirotčinci. Jedna z opatrovnic se na mě prý podívala a hned jí blýsklo hlavou, že se musím jmenovat William Valentine. Nesmysl, co? Ale už sem si zvyknul a celkem se mi to i líbí. No, bydlím v pokojích za hospodou. Hospoda u Krále a kata, tak se jmenuje. Hostinský si mě nějakým způsobem oblíbil, a když zjistil, že mu můžu pravidelně platit, tak mi je sám nabídl. Večer tam občas bývá celkem hlučno, ale stěžovat si nemůžu.Já sám už alkohol nepiji a nejsem ani moc společenský člověk. Jsem radši sám a nejraději maluji. Tedy, jestli se tomu mému kreslení obrázků dá říkat malování. Nejraději kreslím krajiny. Celkem paradox, na to, že sotva vystrčím paty z města. Jedna krajina, nazval jsem jí Údolí v Sumelundu za rozbřesku, visí i v hospodě nad sudy, hostinskému se, nevím proč, líbila. A hosti si taky nestěžují, takže to asi ujde. Každopádně je to můj koníček a kreslím si, kdy můžu.
Jak vypadám? No, průměrná postava, trochu vyhublý, tedy alespoň hostinského žena říká, že bych měl víc jíst. Černé vlasy, krátké a jako uhel, černé oči, mám trochu větší obočí, děti v sirotčinci si mě za to dobírali, ale to už je za mnou. Omlouvám se, popisovat moc neumím, radši maluji. No, tak to by bylo asi tak všechno o mě. Vlastně ne, možná byste chtěli vědět, čím se živím.

Jsem nájemný vrah.

Pracuji pro skupinu lidí, či spíš organizaci, která se snaží udržet pořádek v království tím, že eliminuje nevhodné osoby. Abych to zjednodušil, tak to znamená, že zabíjím zlé lidi. A zejména Hlavní město je jimi prolezlé. Máte tu několik klanů, které ovládají obchody a lidi vůbec, několik gangů, prosazující si svoje zastrašováním ostatních a snažící se dostat k další moci a vůbec je Hlavní město prolezlé špatnými lidmi. A organizace, což znamená i já, se snaží držet tuhle situaci v rovnováze, počet těchto lidí v rovnováze, tou nejjednodušší cestou. Nevím pro koho pracuji, za celou tu dobu jsem viděl asi tak pět lidí z celé té skupiny, většinou dostávám instrukce pomocí mrtvých schránek, jen pokud jde o něco opravdu důležitého, tak se scházím buď s jednou ženou, nebo mužem, neznám jejich jména. Neptám se. Nevím tedy, pro koho pracuji, nepovažuji to za důležité, důležité je to, že já i můj chlebodárce máme stejné cíle. Jakmile se mi nebude něco líbit, tak končím. I když to pro mě bude mít určitě následky.
Ale dost už o mě. Je čas na příběh.

Čekal jsem na noc, než jsem vyrazil do ulic. Vždycky čekám na tmu. Chrání mě. Jsem v ní v bezpečí. Jsem noční tvor. Procházel jsem ulicemi, kápi na hlavě. Město bylo ještě plné lidí, všichni spěchali, tlačili se, vráželi do sebe, jen tak stáli, nakupovali na trhu a hlučeli. Se soumrakem se lidé na ulicích mění. Mizí ti denní tvorové a nahrazují je ti noční. Vždycky je v ulicích někdo. Ale tu a tam nastane doba, kdy jdu ulicemi sám, mohu svobodně dýchat. Pokud to tu tedy nesmrdí jako dneska. Puch se linul městem a všichni ti lidé to vdechovali a dál si spokojeně žili. A čekali na déšť. Vzhlédl jsem k noční obloze. Na nebi se sice honily temné mraky, ale na déšť to nevypadalo. Povzdechl jsem si a tlačil se davem dál. V hlavě jsem si opakoval instrukce, ale neustále mě rozptylovala myšlenka toho, co mě čeká. Už zadání bylo podivné, ta žena z organizace se chovala zvláštně. Ani se jí nedivím, ten úkol je zvláštní. Nabízela mi za to peníze navíc. Slibovala mi hory doly. Ta práce stála za hory doly. Ale sakra, já bych to udělal i zadarmo.
Dav řídl, a když jsem došel tam kam jsem měl, tak už bylo okolo jen pár lidí. A kočka. Zřejmě toulavá. Seděla tam u zdi domu a koukala na mě takovým tím kočičím pohledem. Shýbl jsem se a podrbal jí za uchem. Mám rád kočky a kočky mají rádi mě. Tahle spokojeně zapředla a lísala se mi kolem boty. Psi mě rádi nemají, i když já je i celkem ano. Vrčí, štěkají a vůbec mě nemají v lásce. Asi cítí, co jsem zač. Zlý člověk. No, ale to jsem odbočil.
Došel jsem k tomu místu. Byla to hospoda, či spíše bar. Taková malá knajpa. Ačkoliv byla zrovna doba, kdy by mělo být uvnitř plno, tak teď zrovna zela prázdnotou. A měla proč. Přišel jsem až k ní a šáhl na dřevěné trámy. Byly v nich malé dírky, stovky dírek. Asi tak velké, jako můj malíček. Poodstoupil jsem kousek zpátky. V té tmě to nebylo moc vidět, ale celá ta dřevěná budova byla poseta tisícovkou těchto dírek. Něco mi to připomínalo. Až moc dobře. Na levé straně budovy byla malá ulička, střecha přesahovala přes ni, takže tam vznikl takový malý přístřešek, někdo si tam stloukl pár prken dohromady a udělal si tak jakousi lavičku. I na ní byly vidět ony stopy. A kousek od té lavičky ležela mrtvá kočka. Bodlo mě u srdce. Došel jsem k ní a pohladil ji po nehybném kožichu. Byla mrtvá krátce. Asi den. Zaschlá krev kolem ní lákala hmyz. Bylo mi zle. Po celém jejím těle měla krvavé rány. Stejné jako ta hospoda.
Chtěl jsem to prozkoumat ještě víc, ale uslyšel jsem klapot koňských kopyt na dlažbě. Nebylo to nic zvláštního, ale tohle okování měli jen koně armády. Postavil jsem se a rychle vyšel na ulici. Vojáci tam už čekali a prohlíželi si mě. Jejich koně netrpělivě frkali. Tohle mohl být průšvih. Jeden z vojáků sesedl z koně. Ten jakoby netrpělivý pohyb byl plný hněvu a opovržení. Ach, ta nadřazenost vojáků. Kdybych udělal cokoliv nevhodného tak by mě to mohlo mrzet. A já ten večer zrovna neměl čas na rozdávání.
Strážník ke mně přistoupil a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. A já se zřejmě nelíbil jemu. Strhl mi kápi z hlavy a zazíral mi těma svýma šilhavýma očima do obličeje. Ačkoliv se považuji celkem za trpělivého člověka, tak tu noc jsem celkem spěchal. Nechtěl jsem se tam zdržet moc dlouho, ale taky jsem těm strážcům zákona nechtěl ublížit.
Měl jsem kolem 35 možností jak toho chlapa zabít, od nejjednoduššího zlomení vazu, po to nejbizardnější, kdy by ho udupal vlastní kůň. Ale já nerad zabíjím, když nemusím. A zatím jsem nemusel.
„Tak co seš, sakra, zač?“ vychrchtl na mě ten strážník a já jsem zamrkal pod náporem jeho pivního dechu. Má trpělivost se pomalu vytrácela, asi jako schopnost toho strážníka chodit rovně.
„Já jsem Dean Moriarty, pane.“ zalhal jsem a nasadil nejnevinnější tón.
„Já se ptal, co tady děláš?“ Strážník byl zřejmě pěkný pruďas a začínal být pěkně netrpělivý, já ovšem taky.
„J-já jsem se jen chtěl podívat, co se tady stalo, omlouvám se.“ koktal jsem.
„To tě vůbec nemusí zajímat, armádní záležitosti. Nic pro civily.“
„O-omlouvám se.“
„Drž zobák, ty třasořitko. Měl bych si tě pořádně proklepnout, něco se mi na tobě nezdá.“ řekl voják a já jsem byl opět konfrontován s armádní arogancí. Začínalo to být nebezpečné a ruka se mi automaticky přibližovala k dýce.
„Hej, Tome!“ křikl na druhého vojáka, co ještě seděl na koni a vše nezúčastněně pozoroval, „Poď se podívat na tohohle smrada.“
Druhý voják zamručel a podrbal se na hrudi.
„Ne, kašli na něj, vyhoď ho odsaď a jedem.“ odpověděl nevrle a já mu v duchu děkoval.
„Ale Tome, tenhle je nějakej podezřelej.“
„Kašli na něj, pro tebe je každej podezřelej, nasedej a jedem dál.“
První strážník po mně hodil naštvaný pohled, který mi říkal, že kdyby tu neměl kolegu, tak by si mě nejradši podal.
„Slyšels, ty kryso, zmizni odsaď, ať už tě tady nevidíme.“ zasyčel a sjel mě posledním znechuceným pohledem.
„A-ano.“ řekl jsem, zatímco on naskočil, tedy spíš se s námahou nasoukal na koně. Dopadlo to nakonec ještě dobře, nikoho jsem nemusel zabít. Ještě jednou jsem se podíval na zničenou hospodu a šel jsem pryč. Šel jsem tak, aby si strážníci, jejichž pohled jsem cítil v zádech, mysleli, že mě skutečně polekali. Potřeboval jsem další informace. A kde jinde bych je našel, než v další hospodě.
Nejbližší putyka byla o několik ulic dál. Divil jsem se, že se můžou vůbec uživit, když mají konkurenci hned za rohem. A jak jsem předpokládal, tak uvnitř bylo plno. Otevřel jsem dveře a všichni ztichli. A koukali na mě. Ale tohle musíte ignorovat, nikde nemají rádi cizáky. Došel jsem až k baru a houkl na barmana. I ten mě zpražil kamenným pohledem.
„Co máte za pálenku?“ zeptal jsem se.
„Vidíš flašky, ne? Tak si vyber.“ odpověděl mi zdvořile nevrlým zabručením.
„Co je v té hnědé?“
„Whisky.“ zavrčel.
„Tak mi ji naliješ, nebo si ji mám podat sám?“ řekl jsem trochu ostřeji, aby poznal, že se mnou by si opravdu neměl zahrávat. Zabralo to. Zamračil se a nalil mi do hliněné sklenky.
Otočil jsem se a rozhlédl po společnosti. Potřeboval jsem najít nějakého kořena. Někoho, kdo něco věděl a byl by ochotný mi to povědět. Někoho, kdo tráví večery na ulicích a vidí věci.
Třeba tu šlapku s tím starým žebrákem, co seděli u stolu a ryčely na barmana ať jim ještě nalije. Ti by mohli něco vědět. Přišel jsem k nim.
„Hej barmane, tahle runda je na mě.“ řekl jsem a čekal jak ti dva zareagují. Byli celkem nadšení, a tak jsem se zeptal jestli si můžu přisednout.
„Když nám budete platit pití.“ odpověděla mi ta šlapka. Byla to už starší žena, v mládí mohla být i pěkná, ale život na ulici s ní udělal své. Řekl bych, že už neměla zákazníka pěknou dobu. Její společník byl ukázkový vandrák. Smrděl, měl na sobě otrhaný hadry a škytal. A já se divil, že ho vůbec pustili dovnitř. Tak jsem si k ním přisedl a hledal způsob, jak začít řeč tím správným směrem. Ale ta šlapka mě předběhla.
„Tak povídej, co chceš vědět, mladíku.“ řekla
„Ale no tak, Trudi, třeba mu nás bylo líto a jen nám zatáhl chlast. Neobtěžuj ho.“ řekl žebrák.
„Ty seš takovej idiot Berte, podívej se na sebe, kdo by ti chtěl, sakra, kupovat chlast.“ řekla.
„Ty máš co říkat, šeredo.“ odpověděl jí a kopl do sebe panáka.
„Chci jenom říct, ty pako, že tenhle chlápek po nás něco chce, jinak by nám pití nekupoval, chápeš? Tohle znám. Je to starej trik. Starší než ty, Berte.“
„No jo. Mělo mě to napadnout. Tak co teda chceš?“ zeptal se mě.
Pousmál jsem se a doufal, že tím tak prolomím ledy.
„Asi máte přehled, co se tu tak po okolí děje, co?“ začal jsem s připravenou sérii otázek.
„Každej večír sme na ulici, mladej. A vidíme toho hodně.“ řekla.
„A včera večer jste něco viděli?“
„Přihraj nám další pití a možná jo.“ řekl ten vandrák Bert.
Houkl jsem na barmana, ať nám raději podá další flašku. Netvářil se moc nadšeně, podezřívavě na mě pohlížel. Oplatil jsem mu to kamenným pohledem.
„Takže, na rovinu,“ řekl jsem těm dvěma, „Chtěl bych vědět, co se stalo včera v té hospodě o ulici dál.“
Podívali se na sebe.
„Kdo vůbec jste?“ zeptala se Trudi.
„Patříte k nějakému z klanů?“ ptal se Bert. Tohle se mi zrovna nehodilo. Čas běžel.
„Na tom kdo jsem, teď nezáleží. Jediné co chci, jsou informace. Až je dostanu, tak odejdu a už mě nikdy neuvidíte, přísahám. Nikdo se nedozví, že to vím od vás. Můžete na tom jenom vydělat, věřte mi, že peněz tu mám dost. Teď mi, prosím, řekněte co jste viděli.“
Opět se na sebe podívali. Pak se podívali na prázdnou flašku a na mě. Já se podíval na hospodského a na prázdnou flašku. Ten se podíval na ně a na prázdnou flašku a pak konečně přinesl další láhev.
„Takže, pane Bezejmenný,“ řekla Trudi, když do sebe kopla dalšího panáka, „věci se mají takhle, včera večer jsme byli venku. Já jsem stála nedaleko od toho baru a můžu říct, že jsem všechno viděla. Máte štěstí pane Bezejmenný.“
„To tedy ano, pane Bezejmenný,“ řekl Bert, „já jsem taky viděl tu podstatnou většinu z toho co se tam včera událo. Bylo to asi nějak takhle. Kolem, myslím že bylo tak deset večer…“
„Pleteš se Berte,“ přerušila ho Trudi, „Bylo už tak kolem půl jedenáctý, ty moulo.“
„No jo, to je jedno. Každopádně byla tma.“
„Večer je tma, ty blbe.“ řekla. Nějak mě z nich začínala třeštit hlava.
„Já to řeknu,“ pokračovala Trudi, „Čekám si tak na nějakého, eh, zájemce, když tu najednou slyším, jak se jižní ulicí blíží zvuk kopyt. Ty koně běželi snad tryskem. A bylo jich hodně. Rychle jsem zmizela do stínů, kdyby to náhodou byli strážníci. Ale ty to nebyli.“
„Jo,“ pokračoval Bert, který mezitím vypil půl flašky, „Bylo jich asi dvacet, byl to celkem hukot, a…“
„Počkejte,“ přerušil jsem ho, „Chlastáte jako duha a vy si myslíte, že vám budu věřit, že víte přesný počet těch lidí?“
„Brácha má pravdu. Bylo jich tak kolem dvaceti.“ řekla Trudi.
„Co? Brácha?“ řekl jsem nevěřícně. A až v tu chvíli jsem si všimnul, že pod tou špínou je jistá podoba. A to jsem si myslel, že mám skvělý pozorovací talent. Sakra.
„No co se divíte. Já vím, že je to šupák, ale člověk si rodinu nevybere.“ řekla.
„Od tebe to sedí.“ odsekl Bert.
Pomyslel jsem si, že tohle musí být parádní rodina, ale měl jsem na starost něco jiného.
„No to je jedno, počkejte, takže říkáte, že kolem půl jedenáctý je objevilo tak dvacet jezdců. Jeli k té hospodě?“
„Kam jinám, pane velký obočí.“ řekl Bert. Hajzl jeden, hned jsem si vzpomněl na léta v sirotčinci.
„Ticho Berte,“ řekla Trudi, „Většina z nich měla masky, oblečený byli v černým. Takže nemám vůbec ponětí, co byli zač. Dojeli k tý hospodě, jeden z nich něco zakřičel, nevím co, ty koně dělaly hluk a já nic neslyšela. Tys něco slyšel Berte?“
„Ani slovo, ségra.“
„No, tak ten chlápek něco zařval, načež všichni ti ostatní vytáhli kuše. Ale ty kuše byli nějaký divný. Ne jako obyčejný. Stříleli víc šípů za sebou, jestli mi rozumíš, Bezejmennej.“
„To byli opakovací kuše se zásobníkem, drahá záležitost. Pokračuj.“ řekl jsem.
Ale Trudi se nějak zasekla, do očí se jí začaly hnát slzy. Bylo zle, ten zážitek jí asi rozrušil, i když si to nechtěla přiznat. Tak jsem jí koupil další flašku.
„No,“ řekla nakonec, „a pak všichni ti chlapi začali střílet do tý hospody. Šípy se zasekávaly do zdí, do dveří, ale prolétávaly i oknama a lidi uvnitř začali ječet a křičet. Pak několik těch chlapů sesedlo a vešlo dovnitř. Na ten řev už nikdy nezapomenu. V tu chvíli sem se odvrátila, schovala a už nic neviděla.“
„Já jo, měl jsem dobrou skrejš.“ pokračoval místo ní Bert. „Tohle všechno sem viděl. Ty chlapi byli zvířata. Pokropili šípama celej ten bar, od střechy až po zem. I zevnitř. Bylo to spousta šípů. A ani ty kočky nevynechali.“
„Kočky?“ zeptal jsem se.
„No jo, kočky. Museli se schovávat za, nebo vedle tý hospody. Vyplašili je a když se snažili utéct, tak je normálně sestřelili. Zvířata to sou. Zabili všechno, co se hejblo. Vrazi.“
Až moc jsem se zaposlouchal do Bertova vyprávění, že jsem si ani nevšiml, jak jeden chlápek, co seděl vedle u stolu, vstal a rychle odešel. Normálně by mi to bylo podezřelé, protože nechal na stole nedopité pivo, ale byl jsem tak zabraný do toho vyprávění, že jsem tomu nevěnoval valnou pozornost. Já hlupák.
Bert pokračoval. „Ty hajzlové ještě zkontrolovali, jestli je každej mrtvej, a pak se zase sbalili a odcválali směrem na východ. Za chvíli se sběhli lidi a pak přijeli strážníci, obhlídli to, uklidili mrtvý, vydrhli všechnu tu krev, a že jí bylo, vytrhali ty šípy a to je všechno. Ani se nás neptali, co jsme viděli, nic. Prostě to uklidili, bar zavřeli a tak to je do teď. Tečka.“
Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebal. Byla to naprostá zrůdnost. Kdo to mohl udělat?
„Kdo byl tam uvnitř?“ zeptal jsem se.
„Jména nevím, ale pamatuju si, že odvezli celkem šest těl. Všichni dospělí, dvě ženský a čtyři chlapy. Vlastně vím jednoho, toho hostinskýho. To byl starej Marlon, vedl tu knajpu už pěkně dlouho, byl to dobrák, tlusťoch, měl svý stálý zákazníky a to mu bohatě stačilo. Jó, už to má za sebou. Ty ostatní sem neznal. Dostanu další chlast?“
Přikývl jsem, už sem se dozvěděl všechno co jsem potřeboval.
Trudi promluvila: „Šel jste okolo? Normálně by uklidili všechnu tu krev, ale na zvířata mají speciální lidi a ty eště nedorazili, proto tam je ta mrtvá kočka.“
„Co?“ zeptal jsem se. Pak jsem pochopil, že mi říká další informace, abych jí koupil ještě pití.
Vstal jsem a hodil jim na stůl sáček s penězi. Zasloužili si je.
„Nechceš si se mnou pohrát, pane Bezejmenný?“ zeptala se ještě Trudi. Bert do sebe kopal jednoho panáka za druhým.
„Ne, díky. Díky za všechno. Nikdy jsme se neviděli, zapomeňte na mě a já zapomenu na vás.“
Otočil jsem se a zmizel z té hospody.
Dozvěděl jsem se toho hodně. Tenhle způsob popravy používal klan Greyů. Věděl jsem to od začátku, ale potřeboval jsem si být naprosto jistý. Takže jsem věděl jak, ale nevěděl jsem proč.
Vyšel jsem před bar a pohlédl na nebe, vítr hnal mraky po obloze a mezi tím matně prosvítal měsíc. Noc se krátila. Lidí v ulicích ubylo a to bylo jedině dobře. Chtěl jsem se podívat do Chrámu Světla na ta mrtvá těla, ale události se vyvinuli jinak.
Opět se ulicí rozlehl zvuk koňských kopyt, tentokrát měly jiné kování než ty armádní. Nebylo by na tom nic divného, městem jezdí spousta koní, ale žádní nejezdí tryskem. Zpoza rohu se vynořilo pět jezdců, ale se šesti koňmi. Jeden byl bez jezdce. Ze stínů budov k ním vyběhl nějaký muž. Bylo to jen několik metrů přede mnou. Jezdci sotva stačili zastavit koně, málem ho zajeli. Něco jim spěšně řekl a potom, k mému překvapení, ukázal prstem na mě. Mělo mě to napadnout, ten chlap byl práskač. Slyšel nás v té hospodě a běžel to nahlásit. Hajzl.
Ti jezdci na mě pohlédli a hned kopli koně do slabin a rozjeli se na mě. Stačil jsem si akorát šáhnout za záda pro dýku, než se kolem mě prohnal první kůň. Tomu jsem ještě stačil uskočit, ale druhý do mě narazil a shodil na zem. No, a než jsem se stačil zvednout, tak jsem dostal kopytem do hlavy. A to byl konec. Poslední co si pamatuji, byla sprška krve, co mi vycákla ze spánku a smích jednoho z těch mužů. Byl to takový zákeřný, procítěný, hlubokým hlasem vyřčený smích. Pamatuji si, že jsem měl chuť toho chlapa zabít. Ale té možnosti se mi nedostalo. Před očima se mi udělalo černo, ještě jsem si stačil uvědomit, že mám ještě práci, a že si nemůžu dovolit omdlít, a pak jsem ztratil vědomí. Sakra.