Daroval jsi mi smrt

V mých rukách se třpytí slaboučký pramínek našich vzpomínek.
Jedna po druhé seřazeny přesně tak, jak nám život ubíhal.
Ze stříbřité tekutiny se ozývá tvůj hlas, slyším jak voláš mé jméno. Vidím tvůj úsměv, ale nedokážu se znovu ponořit do myslánky, do vzpomínek. Je to až moc bolestivé.
Přesto, že je tu zima já stále cítím tvé teplé objetí.
Obklopuje mě ničivé ticho a neprostupná tma. Každým dnem i nocí doufám, že někdy ještě spatřím tu nádheru vycházejícího slunce. Zatím je toto přání nesplněné ...
Pach shnilého dřeva a plísně se mi vtírá do nosu. Místnost spoře osvětluje maličká myslánka. Mé oči už natolik přivykly tmě, že nemám potřebu sebemenšího světla.
Dříve pěstěné nehty mám špinavé a neupravené, bledá tvář je plná nehojících se ran a rty zkřehlé zimou rozkousané do krve.
Nervozita. Každým dnem se totiž blíží má poprava, sám už nevím, kdy přesně to bude.
Už brzy.
Dny tady v cele ubíhají pomalu. Možná až moc. Za ta léta jsem se naučil je překonávat, například bezduchým škrábáním na kamenné zdi, nebo dlouhým přemýšlením a sněním.
Ale nikdy jsem nepohlédl do tvé tváře. I když jsem po tom tolikrát toužil. Veděl jsem, že už to nikdy nedokážu.
Předal jsi mi kus ze sebe samého a to ti nikdy neodpustím.
Má nevole k tvému postižení sice vyprchala, ale má nenávist se prohloubila. A když pomyslím, jak jsem tě miloval ...
Tehdy.
A teď, každým úplňkem se třesu strachy a čekám, až se dostaví moje prokletí, které jsi mi daroval.
Dnes tomu nebude jinak, úplněk se nenávratně blíží. Cítím, že nastává noc. Mé choutky zabít se násobí. Chci víc !
A pak to příjde.
Nesnesitelná bolest projede mým tělem. Cítím, jako by se do mě zabodávalo tisíce nožů. Padám na studenou kamennou podlahu, snažíc se vydržet přeměnu.
Každý měsíc je to horší, bolestivější. Rány na telě se stále obnovují.
Znovu jsem tím, čím jsem. Vlkodlakem.

Železné otěže, do kterých mě každou noc spoutají hlasitě zařinčí. Cítím, že kamenná zeď povoluje. Pouta k ní přikované se pomalu ničí.
Dnes už to nevydržím, vím to. Potřeba po čerstvém mase je silnější než jakékoliv železo.
A s hlasitým vlkodlačím zavrčením se otěže uvolní ze zdi.
Jsem volný, konečně!
Ovšem halas, který jsem způsobil nezůstal bez odezvy. Cítím na zádech chladný dech mozkomorů. Ti mi ale nyní neublíží, jsem zrůda, tak jako oni.
A náhle, čas ubíhá tak rychle, vše je jinak .. Proběhnu mezi mozkomory a utíkám směrem k úplňku, ven.
Tak blízko ! Už tam budu!
Zběsile rozrazím mohutné dveře a utíkám pryč. Z dálky vidím záblesky zeleného světla. Bystrozoři se mě snaží zastavit. Snaží se zabít.
Ale dnešní noc budu zabíjet já.
Prchám temnýmn lesem, když náhle něco ucítím. Pach, vlkodlačí pach.
Jsem ji jistý, že jsi to ty. Čas pomsty se konečně naplnil, měním směr své cesty a vyrážím za tebou.
Na cestu mi svítí zářivý úplněk, už tam budu, už tě cítím ! Vidím!
Prudce se zastavím, můj pohled se setká s tvým. Zavrčíš. Ano, uhádl jsi dobře, chci bojovat.
Jsi mnohem zkušenější vlkodlak, ale nejsi tak zuřivý, pomstychtivý. Nejsi zmijozel.
Bez jakéhokoliv rozmýšlení na tebe skočím a zakousnu se do jedné z tvých obrovitých tlap.
Lesem se rozléhá tvůj bolestný řev.
Chceš mi to oplatit, než však stačíš zaútočit - stáhnu se zpátky.
Vidím v tvých očích prosbu, prosíš mě snad, abych přestal? Jsi vlkodlak, stejně tak jako já. Teď nemáš žádné city.
Jen chuť zabít, tak si pro mě pojď !
Tvůj útok je tvrdý, svalíš mě na zem a hrubě a bezrozmyslu se mi zahryzneš do ramene.
Další vlkodlačí řev se rozlyne tichým lesem.
Čekám, že polovíš, ale tvůj stisk stále sílí. Obávám se nejhoršího ... Teď jsi opravdový vlkodlak, který chce zabít!
Konečně povolíš, padnu vyčerpaně na zem.
Můj sen o posmtě se pomalu bortí jako domeček z karet. Doufal jsem v něco víc. V nějaký hezčí pocit, ale žádný se nedostavil. Jen ta bolest z tvého kousutí.
Už znovu ji cítím, přesně jako tehdy. Kdy jsi mi toto prokletí daroval. Náhle se ve mně něco zlomí a já nemůžu dál.
Celý svět se zatočí a já naposledy cítím tvé vlkodlačí tělo u sebe.
Vychází slunce, měním se zpět v člověka. Bohužel už to ani necítím. Mé bezvládné tělo leží ve tvé vlkodlačí náruči. Vyješ za posledním zbytkem noci.Snad je to na počest mé smrti.
We watch our world fall apart.
Tell me what good is winning
when you lose your heart.

Brother my brother.

Od té doby ses už nikdy neproměnil zpět v člověka. Zůstal jsi s mým hnijícím tělem až do konce svého života..
Je to to, co jsi vždycky chtěl Remusi?

S mou smrti zmizí i myslánka, která doposud tiše a poklidně ležela na zemi v mé cele.
Dokud byly naše vzpomínky spojeny v jednu, byla i tato myslánka mezi námi. Já ji vlastnil, když jsem byl člověkem. Ty, když jsi byl vlkodlakem.
Ale s mojí smrtí se naše pouto zpřetrhalo a všechny city zmizely. Stejně jako vyprchal život z mých stříbřitých očí ...