Ďáblovy děti - 2/7

„A taky by ses mohla s někým seznámit. Já ti to nemůžu povědět, ale on ano. Doufám, že se Lestat už vrátil.“
***
Byla jsem v rozpacích. Mohla bych zjistit, jaké to je u vlkodlaků. Ovšem zase spát v sídle plném našich nepřátel, musí být risk. Alexej se mnou nebude pořád. Ale jeho nabídka je natolik velkorysá a projevuje mi tím velkou důvěru, kterou si snad ani nezasloužím, že jsem nemohla odmítnout.
„Tak jo,“ odpověděla jsem. „Pokud z toho nebudeš mít ale problémy.“
Pobaveně se usmál, jako bych řekla moc dobrý vtip. Něco mi tají.
„S tím si nedělej starosti. Jistě pochopíš, když ti převážu oči kapesníkem. Přeci jen tě znám tři dny…“
Chápala jsem, ale nelíbilo se mi to. Aniž jsem zareagovala, vytáhl z kapsy kapesník a jal se mi ho převázat přes oči.
„Vždyť se někde přerazím,“ namítla jsem trochu panicky. Vůbec se mi to nelíbilo. Zrak potřebuji jako každý jiný tvor.
„Neboj,“ zašeptal. Popadl mě do náruče, hvízdl na Sammyho a utíkal pryč. Vítr mi omílal tvář rychlostí. Nevím, jak dlouho trvala cesta, čas se stal tím posledním, na co bych právě myslela. Myšlenky se mi točili kolem vlkodlaků, Alexeje a Lestata. Kdo to je? Jeho jméno zní spíše upírsky.
Alexej mě postavil na zem a rozvázal oči. Vždycky mě zajímalo, jak vlkodlaci žijí. V temnotě se přede mnou rýsoval menší hrad s dvěma vížkami. Stáli jsme přímo před otevřenou branou, vedoucí na nádvoří.
„Vítej,“ pronesl Alexej slavnostně. Pokynul mi rukou. Povšimla jsem si jednoho strážného na hradbě. Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled. Dneska se jistě budu muset vyrovnat s něčím víc, než jen zkoumavými pohledy.
Váhavě jsem vykročila po boku Alexeje. Svou přítomností mi dodával odvahu a pocit bezpečí. Nádvoří z chladného kamene působilo nepřátelsky. Sammy poskakoval před námi. Zřejmě měl radost. Alexej mi přidržel masivní dřevěné dveře. Vedl mě dál rovnou chodbou, párkrát zatočil a já ztrácela přehled. Zastavil se u dveří, jež dosahovaly až ke stropu.
„Ať se stane cokoliv, nenech se vytočit. Nedej na sobě znát slabost.“ Hlasem mu zazněl první náznak pochybností. Přikývla jsem. Otevřel dveře a vstoupili jsme do rozlehlé místnosti, oteplované krbem, v níž panovala přátelská atmosféra. Na podlaze se nacházel červený huňatý koberec. Někdo se válel jen tak na zemi po polštářích, někdo na křeslech, jiní seděli u dlouhého stolu. Očekávali nás. Novinky se po hradě šíří rychle. Všichni, ano, doslova všichni, si mě prohlíželi. Dostala jsem chuť schovat se Alexejovi za záda, ale udržela jsem se.
Ze strany k nám přistoupil jeden muž. „V době vaší nepřítomnosti se nestalo nic závažného, pane,“ informoval ho. Opařena jsem ztuhla na místě. Už vím, proč mi jeho jméno něco připomínalo. Alexej, vůdce vlkodlaků. Jak něco takového můžu vůbec zapomenout? Nadávala a smála jsem si v duchu a zároveň malinko zčervenala. Celou dobu jsem se k němu chovala… normálně.
Naštěstí už některé omrzelo si mě prohlížet a vrátili se zpátky ke své činnosti. Vlkodlak stojící u krbu mě sledoval opravdu nenávistivým pohledem. Všiml se, že se na něj dívám a podivně se ušklíbl. Raději jsem odvrátila pozornost zpátky k Alexejovi.
„Díky, Edmonde. Vrátil se už Lestat?“
„Nikoliv, pane.“
„A je tu alespoň Kristián?“
„Právě si šel lehnout,“ oznámil.
„Tak prosím pro něj dojdi a řekni mu, pokud nebude proti, aby se seznámil tady s Biancou.“
Vlkodlak s úklonkou a „Ano, pane,“ odešel do dveří po straně.
„Kdo je Kristián?“ zeptala jsem se Alexeje.
„Uvidíš. Pojď si zatím sednout tamhle.“ Mířil ke stolu trochu mimo společnost. Nebyla jsem proti, právě naopak.
„Jak se ti tu líbí?“ vyptával se.
„Jak to že si mi neřekl, že jsi vůdce?“ ptala jsem se trochu rozhořčeně.
„A proč bych to dělal?“ Díval se mi přímo do očí.
Pokrčila jsem rameny.
„Tak vidíš…“ rozhlížel se po místnosti.
Tu se vrátil Edmund s Kristiánem. Pootevřela jsem ústa a vyvalila oči. Byl to upír! Podvědomě jsem něco takového tušila. Ovšem nebyl to ledajaký upír. Kam se na něho hrabou upíři v sídle. Krásou se nevyrovnal nikomu, koho jsem zatím potkala. Jeho rysy, jeho oči neposkvrněné zkažeností. Nikdy jsem nedokázala přesně odhadnout stáří, ale on musel být mnohem starší než Marius. Ladnými kroky došel až k nám.
Jak asi pak musí vypadat Lestat? I on si mě se zájmem prohlížel a já spěšně zavřela pusu.
Alexej povstal a já taktéž.
„Kristiáne, tohle je Bianca. Bianco, tohle je Kristián,“ přestavil nás.
Kristián ke mně napřáhl ruku a já mu ji chtěla stisknout, ovšem on mi ji jemně vzal a políbil na hřbet. Tváře mi zrůžověly. Jsem ráda, že toto gesto ještě nezaniklo.
„Zdravím, Bianco,“ pozdravil mě šlechetně. Jeho hlas byl jako příjemné pohlazení.
„Kristiáne,“ opětoval jsem pozdrav a usadili jsme se ke stolu. Na jazyku mě svrbělo několik otázek.
„Zřejmě máš hodně otázek,“ pravil. Zastyděla jsem se, že neumím natolik skrývat své pocity jako ostatní z mé rasy. On sám se dokázal ovládat mistrně. „Alexej mi o tobě už povídal.“ Zmiňovaný se omluvil, že musí ještě něco zařídit a že nás nechá o samotě.
„Doufám, že v dobrém.“ Koutky úst se mu pozvedly v malém úsměvu.
„Ano, říkal, že ještě nejsi tolik zkažená.“ Nejsem tolik zkažená. To je milé, pomyslela jsem si sarkasticky.
„Povím ti o nás. Alexej říkal, že se ti dá docela důvěřovat.“ Zkouší mě, docvaklo mi. Sledoval pečlivě mé reakce. Asi se chtěl ujistit.
„Dobrá,“ začal a zřejmě se uspokojil. „Kdysi dávno, ještě dávněji nežli já, žil Lestat. Ve své samotě stvořil mne, abych ho provázel nesmrtelností. Znali jsme se spolu s Mariem, jenže jemu se nelíbilo být třetí nejstarší. Určitě ho znáš, takže si dovedeš představit, co udělal…“
„Pokusil se vás zbavit.“
„Ano, bohužel se mu to nepodařilo, jenže to on neví. Pěkně jsme to zaonačili. Po pár staletích jsme se celkem spřátelili s vlkodlaky. Poznali jsme jejich povahy, které se natolik liší od těch našich. Uvítali jsme, když nám nabídli, abychom se k nim přidali. A tak, když nás omrzí cestovat a pobývat ve společnosti toho druhého, vrátíme se sem. Informují nás i o stavu upírů.“
„Proč jste se nepokusili Maria zabít? Pomstít se?“
„A proč ano? Nijak nám nepřekáží. A podívej se, kam to dotáhl. Upíří rod upadá. Už není, co bývávalo.“ Pohrdal námi.
„Proč jste se s tím nepokusili něco udělat?“ Upřeně mi hleděl do očí a mlčel.
„Už bude svítat,“ oznámil po chvilce odměřeně. „Pojď, budeš spát v našem pokoji.“
Můj výraz mě zase prozradil.
„Klidně můžeš spát jinde. Herald –“ ukázal na onoho vlkodlaka u krbu, „tě jistě rád navštíví. A vzhledem k tomu, že tu jsem jediný upír, by ses raději měla držet mne.“ Z jeho výrazu i hlasu jsem vyčetla neskrývané potěšení.
„Následuj mne,“ vstal, nabídl mi rámě – já se děkováním odmítla a vydali jsme se pryč stejnými dveřmi, jako Edmund s Kristiánem přišli. Ještě jsme se rozloučili s Alexejem.
V jejich pokoji se nacházel o tón rudější červený koberec a dvě rakve uprostřed. Skříň z ebenového dřeva pocházela z dob, kdy jsem ještě nebyla živa. Vedle skříně tkvělo nádherně vyřezávané křeslo, jinak už nic.
„Budeš spát v Lestatově rakvi. Stejně se má vrátit asi až pozítří.“ Ukázal na rakev vpravo a pohlédl na mě. Zase poznal moje myšlenky. „Nebo můžeš spát se mnou.“
Usmála jsem se. „To je dobrý.“
„Škoda.“ Najednou mě natlačil na zeď. Ruce dal kolem mne. Z blonďatých vlasů v culíku mu vylezl pramen, strčil si ho za ucho a přiblížil se ke mně obličejem. Naše rty těsně u sebe.
„Opravdu nechceš?“ tázal se šarmantně. V hlavě se mi blýskla představa nás dvou, jak se naše těla dotýkají, jak mě líbá a málem jsem odpověděla ano.
„Ne, děkuju,“ ukončila jsem představu, kterou mu vnutil.
„Dobrá, dobrou noc.“ Rezignovaně ode mě odstoupil, otevřel si rakve a zmizel v ní. Připadala jsem si trochu blbě. Spát v cizí rakvi, ale co se dá dělat.
Zalezla jsem do rakve z tmavě hnědého dřeva vystlanou saténovou podestýlkou. Rakev pro šlechtice, pomyslela jsem. Jakmile jsem zavřela víko, ucítila jsem příjemnou vůni. Nedokázala jsem ji k ničemu přirovnat. Ještě párkrát jsem se nadechla a pokojně usnula.
Probudil mě zvuk otvírající se rakve. Podle mých vnitřních hodin muselo být krátce po západě.
Tmavé vlasy měl stažené v culíku, stejně jako jeho přítel. Oblečení, co měl na sobě, nepocházelo z tohoto století. Bílá košile, středně dlouhý kabát a upnuté kalhoty. Z očí se vyzařovala moudrost a tisíciletí prožitých zkušeností. Spatřila jsem v nich záblesk překvapení a hněvu. Pocity ovšem zmizeli za rezervovanou maskou. Krásný jako anděl - jediné přirovnání, které mě napadlo. Lestat.
„Pro-pro-miňte,“ vykoktala jsem a sedla jsem si. „Kristián říkal, že si sem mohu lehnout. Že se vrátíte až pozítří,“ mlela jsem. Vykala jsem mu se samozřejmostí.
V tom vylezl Kristián ze své rakve a já také.
„Lestate,“ vyjekl překvapeně, „já ti to vysvětlím.“
Nevím, co mě to popadlo, ale nedokázala jsem už dál vydržet v místnosti. „Musím jít,“ řekla jsem a rychle utekla dveřmi pryč.
Slyšela jsem ještě, jak na mě Kristián volá: „Počkej.“ Ignorovala jsem ho.
***
Jsem zbabělec! Zastavila jsem se s prásknutím dveří a přitiskla k nim ucho. No co, já vím, že se nemají poslouchat cizí rozhovory, ale moje zvědavost mi nedala pokoje.
„Alexej na ní narazil v lese, když mu zase utekl Sammy. Není špatná,“ obhajoval mne Kristián. „Myslel jsem, že ses už zbavil svojí averze vůči nim.“
„Takže si jí o nás hned vyklopil pravdu,“ odtušil chladně Lestat. „Zbavil, nezbavil, to je jedno. Do teď jsem se s nimi nemusel stýkat. Proboha, vždyť s nimi žije. Myslíš si, že není jako oni?“
„Choval ses k ní pěkně neomaleně.“
Chvíli jsem nic neslyšela.
„Vždyť jsem jí ani nic neřekl,“ začal se náhle obhajovat Lestat.
„Ani si nemusel. Stačí, když uděláš jeden z těch tvých obličejů. Přesně takhle. Netvař se na mě tak. Co když se jí něco stane? Narazí na nějakého vlkodlaka? Úplně si ji vyděsil! Takhle se nechová gentleman,“ dorážel na něj Kristián. „A nezkoušej na mě to tvoje, že jsi starší, moudřejší a že si mě stvořil. V některých věcech se chováš jako zatvrzelé dítě.“
„Ale no tak, Kristiáne,“ odpovídal mu posměšně. „Raději najděme příčinu tvého rozhořčení a obhajování té dívky.“
„Jmenuje se Bianca,“ odsekl mu Kristián.
„Dobrá, Bianci,“ hovořil klidně Lestat. Mé jméno vyslovil s nepatrným pohrdáním. Začala jsem k němu pociťovat antipatie. Kdo by se mi taky divil.
„Hádáš se se mnou jen proto, že se ti líbí? Stojí ti za to ta dívka? Podívej se, sotva sem přišla, my se hádáme. Její přítomnost tu nesvědčí.“ Zapomněla jsem dýchat, což vlastně ani tolik nevadí, upíři dýchají ze zvyku. Nehty se mi zarývaly do dlaní. Zuřila jsem. Říkala jsem, že nemám ráda násilí? Existují výjimky.
„Soudíš ji, ani ji neznáš. Zachoval ses k ní nehezky,“ trval dál na svém Kristián. „Půjdeme ji rychle najít… A ty se budeš chovat přátelsky, jasný? Omluvíš se!“
Zase ticho. Zřejmě se měřily pohledy.
„Moc si dovoluješ. To vyřešíme později. A abych ti dokázal, že žádnou averzi nemám, půjdu ji najít.“
Rychle jsem se vzpamatovala a pelášila pryč, jako bych měla za patami samotného ďábla. Ne, že bych se ho bála, ale kdyby mě načapal hned za dveřmi, nevím-nevím, co by si pomyslel. Párkrát jsem zahnula, jednou vyběhla schody a v jedné naprosto opuštěné tmavé chodbě jsem se sesunula podél zdi na zem. Budu muset vypadat přesvědčivě. Zabořila jsem obličej do dlaní a snažila se myslet na samé smutné věci, což mi moc nešlo, neboť jsem byla rozpálena hněvem. Vím, že tímhle ztratím jeho dobré mínění navždy. Vlastně ani o mně neměl dobré mínění, takže vlastně nic neztratím.
Netrvalo dlouho a našel mě. Slyšela jsem přibližovat jeho váhavé kroky. Jsem zvědavá, jak moc bude přesvědčivé jeho divadlo. Umínila jsem si, že musím být lepší. Na mě si jen tak nepřijde.
Zastavil se kousek ode mě. Ani jsem nevzhlédla.
„Bianco,“ oslovil mě. Potlačovala jsem v sobě nával další zlosti. „Neměla by ses tu potulovat sama.“ Nepodívala jsem se, stále ještě jsem neměla pod kontrolou svůj obličej. Něco smutného. Cokoliv. Stáhnula jsem tvář do té nejbolestnější grimasy a vzhlédla. Musí mít svědomí.
Jeho krása mě stále ohromovala. I přes to, jak moc se můj názor na něj změnil, tenhle fakt se nedá popřít, ať bych sebe víc e chtěla.
„Já vím,“ řekla jsem utrápeně.
„Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Vůbec bych nepochybovala o jeho pravdomluvnosti, nebýt vyslechnutí jejich rozhovoru. Skoro i teď bych mu málem uvěřila. Dívala jsem se do jeho temných očí, v nichž blyštěla zvrácená upřímnost. Co spatřil asi v mých?
„Je to moje chyba,“ složila jsem hlavu zase do rukou, protože když jsem se na něj dívala, jako by ze mě vyprchala všechna má zloba a vztek. Dokáže si zahrávat s emocemi. Potřebovala jsem ho dohnat do pozice, abych mu mohla zasadit taky pořádnou ránu.
Poklekl ke mně a položil mi ruku na rameno. „Pojď, vrátíme se zpátky.“ Jeho přátelský tón a důvěrný dotyk ve mně vyvolali natolik bouřlivé pocity, že už bych je dál nedokázal skrývat. Vzhlédla jsem k němu a doufala, že přesně tohle mám vidět v očích.
Stáhnul ruku, jako by se spálil. Oči mu zčernaly. Zřejmě jsem ho spíše utvrdila v rozhodnutí, ke kterému došel v pokoji.
„Jen se nedělej. Hraješ tu na mě stejné divadélko jako já na tebe,“ vstala jsem a zpříma se mu postavila čelem. Obočí se mu stáhlo.
„Ty jsi poslouchala za dveřmi,“ konstatoval, ani se neobtěžoval ptát. „I nu, alespoň nemusím nic předstírat.“
Dopadlo to trochu jinak, než jsem si představovala. Sjížděl mě pohledem plným nového pohrdání. Asi jsem situaci nepomohla. Akorát jsem ji zhoršila, ale co jsem vlastně očekávala? Kdybych jen nedělala unáhlená rozhodnutí. Zachovala jsem se přesně podle jeho představ. Nakonec zřejmě budu stejná jako upíři v sídle.
Otočila jsem se. Potřebuji být sama. A hlavně pryč z jeho společnosti. Neunesu ji. Nemusel mi ani nic říkat, všechno jako by mě obviňovalo. Já ale nechci být taková.
„Počkej,“ zarazil mě. „Půjdeš se mnou. Neznáš to tu. Mohla bys narazit na nějakého vlkodlaka,“ říkal nuceně klidně.
„Zrovna tobě by to jistě vadilo,“ podívala jsem se na něj nasupeně. Začínal mi lézt silně na nervy. Ovšem měl pravdu. Štvalo mě to. „Dobrá.“
Chladně přikývl a nabídl mi rámě. Dělal to z povinnosti. Přijmout nebo odmítnout? Nerozhodně jsem na něj vrhla letmý pohled.
„Chápu,“ vydal se chodbou a já ho po pár rychlých krocích dohonila. Celou cestu jsme šli mlčky, ani jeden z nás netoužil po rozhovoru. Zavedl mě do společenské místnosti. Bylo tu méně vlkodlaků, než včera.
Kristián s Alexejem už na nás čekali u jednoho stolu. Zamířili jsme tam. Pátravě si nás prohlíželi a vycítili náš odstup. Musel na nás být pohled k pokochání.
Oba se na mě usmáli a přivítali mě. Já jim oplatila úsměv. Zaslechla jsem Lestatovo posměšné odfrknutí.
„Jak se ti u nás spalo?“ zeptal se Alexej.
„Příjemně.“ Až na probuzení – měla jsem na jazyku. Lestat si usednul vedle Kristiána. Alexej vstal, odsunul mi židli po jeho boku a já se posadila. Lestat si pohvizdoval nějakou melodii a díval se do stropu.
***
Přemýšlela jsem, jaký je vlastně vztah mezi upíry a vlkodlaky. Nikdy mě to nijak zvlášť nezajímalo. Mezi námi není válka, ale když na sebe narazíme, klidně se můžeme zabíjet. Marius je extra nemusí.
„Tak nám pověz nějaké novinky…“ vybídl mě Alexej.
Pousmála jsem se. „Váš informátor se vám už dlouho neozval, že jo?“
„Víš o něm něco?“
Upíraly se na mne tři páry zvědavých očí, i když ty poslední ani moc zvědavé nebyly, spíše lhostejné.
„ Marius si s ním ještě chvíli před smrtí pohrál.“ Vybavilo se mi sklepení: upír na skřipci s krvavými ranami, které se už ani nehojily a Maria, jak drží svěcenku se zlověstným úsměvem. Na moment jsem si představila sebe na mučícím přístroji… To by mi Marius neudělal. Kde beru takovou jistotu? našeptával mi otravný hlásek v hlavě.
„Sakra, to se dalo čekat,“ zaklel. Upírům novinka zřejmě nevadila. „Měla by ses vrátit. Raději se s námi nestýkat.“ Líbil se mi jeho opatrovnický hlas i výraz.
„V pohodě.“ Skoro mě překvapilo, jak můj hlas zní podivně klidně.
„Jaký je Marius vůdce?“ zeptal se Kristián. Příčilo se mi vyzrazovat informace. Vždyť tím zrazuji svůj rod. Rod, za který se stydím. Nemám je ráda, tak proč prostě neprozradím vše, co vím? Myslím, že je na čase, abych odešla. Marius by mohl pojmout podezření.
„Nemusíš odpovídat.“
Chvíli jsem mlčky zírala do desky stolu a opatrně odpověděla: „Ať už se chovají jakkoliv, stále k nim patřím…“
„Ano, patříš,“ přisadil si Lestat arogantně. Kousla jsem se do rtu, zvedla se a oznámila: „Budu už muset jít. “ Alexej mi hned stál po boku a řekl, že mě vyprovodí… Přijala jsem.
„Na viděnou, Kristiáne,“ rozloučila jsem se s ním. Nečekala na odpověď a odcházela jsem s Alexejem.
V prázdné chodbě sem tam po stěnách plápolaly pochodně. Vytvářily tím hrůzostrašné stíny.
„Obvykle nebývá takový,“ začal Alexej upřeně hledě na cestu před sebou.
„A jaký?“ vyjela jsem trochu přehnaně. Proč mě vůbec rozčiluje jeho chování? Proč?!
„Zdvořilý, milý, rezervovaný, dvorný…“
„To jsem si fakt všimla,“ neodpustila jsem si sarkasmus.
Alexej pokrčil rezignovaně rameny. Moc se nesnažil ho obhajovat. Vyšli jsme na nádvoří. Instinktivně jsem pohlédla k nebi; téměř celý měsíc se schovával za mraky, avšak na zastavení svitu nestačily. Oblačná obloha zakrývala i hvězdy. Brána se před námi s vrzáním otevřela. Po pravé straně jsem spatřila mechanizmus, jak se otáčí.
Zamířili jsme do hustého lesa a já se naposled ohlédla na hrad. Dnes mi nepřipadal nepřátelský. Uvidím ho ještě někdy? Doufala jsem v to. Jedno mé JÁ jakoby zde chtělo zůstat. Druhé se ovšem těšilo na naše sídlo, náš zámek, který jsem přeci jen měla raději.
„Nebudeš mi vázat oči?“
Trochu zrozpačitěl. Zastavil se, uchopil mě za paže a zpříma se mi vpíjel do očí. „Slib, že nikomu nepovíš, kde se nachází naše sídlo.“
„Proč tohle vlastně děláš? Jsem upír a ty vlkodlak.“ Tvář se mu zkřivila.
„Lestat a Kristián jsou také upíři.“
„Víš, jak to myslím,“ nedala jsem pokoj. Jeho divoké vlčí mě propalovaly. Prohrábl si vlasy, nejspíš je chtěl připlácnout k hlavě, ale byly příliš huňaté. Ušpiněná a místy roztrhaná košile mu voněla po jehličí. Na vzhled si moc nepotrpěl. Když jsem ho poprvé potkala, vypadal hrozivě. Všechny svaly připravené k boji. Stále vypadal hrozivě, jenže jsem cítila i jeho dobrosrdečnost, která se nehodila k zevnějšku, leč mně se líbila.
„Oblíbil jsem si tě.“ Já vím, asi jsem v poslední době nějaká přecitlivělá, ale jeho slova mě dojala. Objala jsme ho. Před nikým bych se takhle nechovala, avšak s Alexejem jsem se cítila jako dítě v otcově objetí. Bezpečně. Vždyť ve mně kus dítěte stále zůstává. Přeměněna jsem byla v pouhých sedmnácti.
„Mám tě rád jako vlastní dceru, nebo mladší sestru,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. „Vypadáš tak křehce, jemně a vyvoláváš ve mně pocit, abych tě ochraňoval.“ Vzhlédla jsem skrz své dlouhé řasy do jeho obličeje. Zblízka jsem si povšimla menších vrásek na čele a okolo pusy.
Byla jsem ráda, že to cítí stejně. Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Zahrnoval mě láskou jiného typu, než milenec. Taková mi vždycky chyběla.
„Můžeš kdykoliv přijít. Přespat, ale jen pokud to pro tebe nebude nebezpečné.“
Přikývla jsem, neboť kdybych promluvila, dojatostí bych se rozbrečela. Pochopil. Vzal mě za ruku a vydali jsme se do lesa, ze kterého se ozývalo slabé vytí. Les plný mých (ne)přátel. Teplo z jeho dlaně mě příjemně hřálo a jemný stisk Alexejovo jinak hrubé ruky se mi zamlouval. Uvědomila jsem se, že za ten krátký čas jsem k němu hodně přilnula.
Jakmile jsme ušli pěkný kousek cesty, zastavil se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Les začal přecházet do podoby mě tolik známé.
„Dál už budeš muset jít sama.“
„Děkuji za všechno…“ zajíkla jsem se. Budu se muset sebrat. Vrátím se do světa, kde projevit slabost znamená jistou smrt. Jenže já v něm umím chodit až příliš dobře.
„Nemáš zač. Jsem rád, že jsem tě potkal,“ odmlčel se. „Ale pamatuj,“ oči, tvář i hlas mu zvážněly. Malinko mě zastrašoval. „S vlkodlaky není radno si zahrávat.“ Couvla jsem před jeho výhružným tónem.
„Sbohem,“ rozloučila jsem se. Můj drahý Alexej se vrátil zpět a s tím i jeho ctěné vlastnosti. „Bude se mi stýskat,“ zašeptal za mými mizejícími zády. Neohlížela jsem se. Stromy kolem mne míjely, až to svištělo. Uháněla jsem nadpřirozenou rychlostí. Zarazila jsem se u mého oblíbeného jezera.
Jezero nebylo velké a proto ho okolní keře tak dobře kryly. Z jedné strany se tyčila skála, ze které se dalo skákat. Vylezla jsem na ní, rozběhla se a ladně skočila do vody. Potřebovala jsem ze sebe smýt pach vlkodlaků. Nečachtala jsem se dlouho a zase vyrazila na cestu.