Audrey - Kapitola 2. Zavazadla v pohybu

Pro Audrey, ať už byla sebevíc tichá a tak trochu samotářská, nebyl nikdy problém vycházet s ostatními lidmi kolem a výjimkou nebyli ani studenti. Byla to ona, kdo se jim především věnoval, kdo s nimi komunikoval a kdo řešil jakékoliv jejich dotazy, protože Simon byl neustále ponořený do knih a dalších lejster.
Vlastně se docela divila, že ještě dokáže neusnout ve stoje a odříkávat další a další hodiny pro bradavické studenty. Byl sice jen druhý den školy, ale už tak začínala mít takové tušení, že v brzké době to nebude jen její šéf, kdo bude mít práce nad hlavu.
Prozatím jí čekal jen běžný a tak trochu fádní úkol, totiž zabydlení se a vybalování svého kufru.
Odložila to příhodně až na ráno a tak když uznala, že není vyhnutí, pustila se do toho.
Nejspíš by jste v tom vy asi neviděli nic tak těžkého, nebo zkrátka cokoliv, co stojí za zmínku, ale Audrey byla tak trochu zvláštní. Svůj kufr měla vždy plný a nikdy ho nepřebírala. Věci tam stále ukládala a zvětšovala kouzlem jeho objem, ale když mělo přijít na to, že se někde usadí, bylo vždy zábavné sledovat, co vše najednou objevila.
Svůj malý kabinet a dva pokojíky s ním spojené měla na konci jedné z chodeb, vedle brnění, které se k její nelibosti ukázalo jako pozornosti chtějící společník. Ne snad, že by mluvilo, či se snad pochybovalo, ale velmi rádo dávalo najevo, (hlavně v noci), svou přítomnost. Audrey nikdy nepřišla na to, jak je to možné, vždyť vlastně jen stálo na místě, ale i tak, vždy když kolem něho musela projít, nebo když pracovala, měla pocit, že jí sleduje. Možná jí něco říkalo svým němým jazykem, ale rozhodně to mělo husí kůži nahánějící efekt.
Občasní studenti to vnímali stejně, ačkoliv si mysleli, že to asistentka Obrany dělá schválně.
Audrey s tím strávila spoustu času v loňském roce, kdy kvůli neodbytnému pocitu, že stále není sama vyzkoušela na brnění snad všechno možné.
Letos se rozhodla pro poslední možnost, která jí zbývala – ignorace.
Navíc neměla zrovna myšlenky na to, aby se tím zabývala, stále jí poslední události léta skličovaly.
Její pracovnička byla obvyklého charakteru. Tvořena dřevěným stolem, zatíženým několika knihami a nekonečnými stohy pergamenů, které přes rok ubývaly a přibývaly podle toho, jak studenti pracovali na úkolech a písemkách. Kromě toho zde po stěně uzpůsobila menší knihovničku, pro vlastní potřebu a pak několik polic a regálů pro ukládání již opravených prací, či dalších dokumentů. Z posledního vybavení, jež místnost skýtala byl ještě trochu křivý věšák na hábity a konečně nejzvláštnější předmět – mudlovská schránka na poštu.
Tento posledně zmíněný předmět měl asi nejpodivnější historii a kdokoliv přišel do jejího kabinetu, okamžitě spatřil právě něj a jeho prvotní zvědavost se obracela právě tam.
Audrey to později vysvětlovala tím, že,… ale to by bylo na dlouho...
Kromě malé pracovničky se záhadnou schránkou na dopisy, ve které spala její poštovní sova měla k dispozici ještě dva pokojíky. Podle vlastního uvážení si je zařídila prakticky.
Krom ložnice měla další menší laboratoř, pro vlastní pokusy.
Zde hromadila své vlastní materiály, knihy a pak také další a další artefakty a lektvary. Toto už bylo ovšem očím studentů a bradavických kolegů nepřístupné. Byl to její zvyk, nepotřebovala mít místnost na odpočívání a ani nevěděla, co by si počala s jakýmkoliv jiným pokojem. Jejím životem byla práce a pak, když chtěla snít, nebylo nic uvolňujícího, než si otevřít okno této podivné, oválné místnůstky a dívat se z výklenku dolů na pozemky.
Konečně, to dělala dost často a mezi knihami to bylo prostě nějak víc lákavé.
Bylo to zkrátka podivínské, ale nikterak pobuřující, takže i když nad tím mohl nejeden člověk kroutit hlavou, bylo to i úsměvné.
Audrey strávila následující hodiny tím, že přebírala svůj kufr a nejednou nadšeně vypískla a vytáhla z něj oblíbenou knihu, zapomenutou fotografii a nebo jen kousek oblečení, který už oželela. Ovšem bylo v tom i zděšení a hnus, když tu a tam narazila na cosi, co už ani nešlo identifikovat. Ještě štěstí, že skřítci sami nabídli, že tyto „nevěci“ zlikvidují.
Zbýval jí pak akorát čas se převléknout, znovu upravit hůlky ve vlasech a pak se zasněným výrazem pomalu odkráčet na večeři do Velkého sálu, kde se měla připojit k učitelskému stolu. Jen na jeho okraj, samozřejmě, odkud mohla pozorovat své okolí a tu a tam nerušeně házet růžičkovou kapustu do Hagridovy kapsy kabátu. Tam už si na ni pochutnávali červíci, samozřejmě ti bezpeční, co by ani mouše neublížili…
„Rád vás zase vidím, Audrey.“ Prohlásil po večeři Brumbál a věnoval ji jeden ze svých shovívavých pohledů.
„Pane řediteli,“ odpověděla na pozdrav. „Děkuji.“
„Měla jste krušné léto, jsme rádi, že jste zpět.“
Přikývla a na vteřinu naklonila hlavu stranou, když se jako na němý pokyn podívala po sále. Jak zvláštní bylo být v Bradavicích, vidět všechnu tu nádheru a přitom už toho nebýt opravdovou součástí.
Nemusela odpovídat, protože už jen toto bylo výmluvné.
Usmál se na ni ještě jednou a s tím se rozešli. Následovala Simona do sborovny a když mu naplnila pohár vínem a podala mu jej, začala zapisovat některé dopisy, které nutně musel odeslat.
Ostatní profesoři se věnovali každý své činnosti. Bylo to vždy tak zvláštní, na začátku roku. Měli na pár okamžiků čas pro sebe, možná pávě tato příležitost jim nahrávala, aby tu a tam pozorovali ostatní. A tak Audrey a Simon, protože pilně pracovali, byli zkoumáni letmými pohledy.
Tak to bylo alespoň do doby, kdy pan Hooke nezívl a nepropustil Audrey s tím, že pro dnešek toho nechají.
Teprve tehdy, měla klid i ona.
Odešla do své pracovny a když vše přepsala, poupravila stylizaci a probudila sovu ve schránce, uvolněně si sedla do výklenku.
Sledovala západ slunce a myslela na své rodiče. V ruce protáčela hůlky, které si uvolnila z vlasů a jen se dívala ven.

Ráno, když se vzbudila se ještě dobrých deset minut jen převalovala a protahovala v posteli. Nechtělo se jí vstávat, bylo v tom něco lákavého znovu zavřít oči.
Ale nebylo na výběr, musela ke své nelibosti vstát a vydat se do koupelny. Když na sebe pustila proud studené vody, probudila se pořádně.
S klepajícími se zuby pak přeběhla pokoj a zachumlala se do peřiny, kde si rozčesávala světlé vlasy.
Tak trochu se vztekala, že se jí zase podařilo si je nějak zamotat a že to rozčesávání trvá dlouho, ale úspěšně to absolvovala a když konečně rozčesala své, jinak rovné vlasy, stočila je a upevnila hůlkami.
Oblékla a spokojeně vytáhla ranní poštu ze schránky. Prolítla adresy a pokývala nad tím, že vše co Simon potřebovat nejspíš bude v pořádku.
Nakonec si připravila vše potřebné a vyrazila na snídani. Cestou potkávala další rozespalé studenty a odpovídala na pozdravy. Bylo to už možná trochu automatické, ale bez tohoto zvyku by si ani nepřipadala, že je v Bradavicích.
Úspěšně se vyhnula nabručenému profesoru lektvarů, vražedně se tvářícímu hned po ránu a zakousla se do toastu. Denní věštec už na n čekal a tak jen zaplatila sově a mohla se začíst.
Ne snad, že by očekávala něco dobré, novinky toho typu, že Voldemort byl poražen, nebo že ministerstvo uznává svou chybu ze zamlčování informací už totiž vzdala.
Avšak i tak si držela přehled. Nepochybovala o tom, že Simon, ačkoliv se na snídani neukázal, bude toto vše už dávno znát. Měla by být připravená, kdyby se jí na cokoliv ptal, aby věděla odpovědět.
A tak jen vyzvedla připravený tác s jídlem a vydala se do jeho pracovny, která byla o dost větší, aby mu donesla snídani a odevzdala ranní poštu.
Znovu jen zavrtěla hlavou nad tím, když se musela vyhnout nabručenému Snapovi, se stále jízlivými poznámkami o tom, že skřítci jsou asi přerostlí. Jemu by tedy asistentku dělat nechtěla.
Minerva na ni za to o pár kroků později náznakem kývla a pak už se ozvalo jen: „Vstupte“ a den mohl začít.