Sedm - Prolog

Prolog

„Jdeš pozdě!“

„Nikdy nechodím pozdě. Já vždy chodím přesně. Kdo však přijde později než já, tak ten…“

„Hej! Nemluv se mnou prosím jako se svými slizkými přisluhovači. Byl dán přesný čas a ty si ho nedodržela.“

„Slunce ještě nezapadlo, nemusíš tady vyvádět. Jen svým tlacháním krátíš čas, který nám byl dán pro trochu…hm….míru. O čem si se mnou vůbec potřebovala mluvit?“

„Musíme se na něčem dohodnout. My už jsem zůstali jen v lidských fantazií a pohádkách. A nás vás taky nevěří. Říkají vám nehody, noční můry nebo halucinace.“

„To ano, ale jsme!Bojíš se?“

„Vás sem se nikdy nebála.“

„Dobře. Proto mě tahle schůzka přijde zbytečnou ztrátou času..“

„My vás stejně zničíme, jednou určitě….Sbohem!“

„Spíš Speklem!“

Poslední rudý paprsek zmizel a postava v bílém se rozplynula jako obláček páry nad hrncem. Druhá postava, s kapucí přes hlavu a s maskou zakrývající celý obličej kromě očí, jediné dvě štěrbiny, do kterých se málokdo odvážil podívat, se otočila za mizejícím sluncem a díky náhlému zúžení očí by člověk mohl předpokládat, že se možná usmívá. Jak by se ale mohl usmívat člověk bez srdce? Jak by vlastně vůbec mohl žít?
Zelený záblesk by byl za normálních okolností vidět široko daleko, ale obyvatelé městečka Rockfield byli natolik zaměstnáni sami se sebou, že nic takového nevnímali. Měli plnou hlavu toho, co nakoupit, co si vzít na firemní večírek nebo kde sehnat hlídání. Pár všímavých se našlo, ale těm bylo určitě míň než patnáct a jejich: „Tatí, mami, UFO!“ rodiče jen víc popudilo, vyplo jim jejich oblíbený pořad a poslalo je spát.

„Volal jste mě, můj pane?“

„Samozřejmě, že ti to ale trvalo“

„O čem jste hovořili? Smím-li se ptát?“

„Jen klábosila něco o tom, že už jsme jenom v pohádkách nebo jen jako halucinace. Zřejmě netuší, že ona, ta její cháska a ta lidská populace by se měli bát. Už jsou venku?“

„Ano, zrovna před chvíli jsme vypustili posledního.“

„Dobře…moc dobře!“