Audrey - Kapitola 4. Zkoušky a trápení

Komise posuzující náležitou kouzelnickou úroveň samostatných učenců magie se sešla o týden později.
Brumbál, jako každý rok, nabídl záštitu pro tyto zkoušky právě v Bradavicích.
Šlo o dvoudenní prověřování studentů, kteří se přihlásili jako adepti pro další kvalifikaci studia magie. Toto zaměření bylo především na jeden nebo dva obory magie, který se daný student rozhodl praktikovat a věnovat se mu podrobněji, než jak tomu bylo na školách.
Byly to učňovské zkoušky, které měly historii v dávné minulosti, kdy ještě neexistovaly žádné školy a magie a kouzla přecházela z učitele na studenta.
Ministerstvo kouzel nadále podporovalo tento způsob výuky a jednou za tři roky pořádalo přezkušování, kterého se mohl zúčastnit jakýkoliv mladý čaroděj, či čarodějka, kteří chtěli být uznáni v dalším stupni svého vědění.
Audrey byla snad nejvíc nervózní, za celý svůj dosavadní život. Ještě nikdy se necítila tak rozporuplně, jako den před svými zkouškami.
Simon ji přihlásil a oznámil jí to teprve včera, věděl, že by jinak nesouhlasila, ale zároveň věděl, že na to má. Zmatená Audrey z toho byla ovšem v dosti špatném stavu.
Celé hodiny pak chodila jako náměsíčná a když na ni kdokoliv promluvil, byla bledší než duchové, kroužící po hradních chodbách.
Co se týkalo závěti a záhadných vět, které obsahoval, musela být odsunuta stranou. Nebyl čas na to, aby se rozptylovala a nevíc, jak Audrey sama rozhodla, nic nemůže vyřešit. Rodiče se rozhodli být do poslední chvíle tajemní a ani naléhání a přemlouvání pana Gillderoye na tom nic nezměnilo. Nevěděla o nic víc, než předtím. Identita záhadného muže zůstala skryta.
A tak se přiblížil den zkoušek. Audrey celou noc strávila nad knihami a otravovala Madam Pinceovou tak dlouho, dokud ji ta nenechala klíče od knihovny a s hlasitým nadáváním ji tam nezavřela s tím, aby už jí dala konečně pokoj.
Spala nakonec asi dvě hodiny a když se probudila, svítalo.
Oblékla se a nechala vše ostatní být, dokonce si ani vlasy neupevnila hůlkami, místo toho se jen v pohodlných šatech vykradla z hradu a rozeběhla se kolem jezera, přes pozemky a dál.
Musela si zaběhat, jednak aby se probudila a zahřála se a jednak aby se uklidnila a měla čas myslet. Navíc to bylo příjemné protažení. Vždyť přezkoušení bylo nejen ze znalostí, ale také z fyzické kondice a jakési cesty, kdy musela postupně projít stanovišti, kde musela složit velmi těžké úkoly.
Když se konečně zastavila na kraji Zapovězeného lesa a zadívala se směrem ke hradu, byla už vyčerpaná.
Klesla do trávy a oddechovala, se zoufalstvím, které se jen násobila vytáhla opis poslední vůle rodičů a znovu se vrhla do čtení. Neustále pročítala ty řádky a snažila se cokoliv najít. Snažila se najít posílení v jejich slovech, ale nepřišlo. Bylo to poprvé, kdy jí nedaly žádnou vůli jít dál. Pokračovat.
Ještě pořád prudce oddechovala, když div nenadskočila, při jeho oslovení.
„Dnes vás pustili taky z hradu?“ rýpnul si.
Měla sto chutí si nahlas ulevit jednou z nadávek, ale potlačila to.Stejně by to nepomohlo. Místo toho se jen trochu prkenně zvedla a odhodila vlasy stranou.
„Asi netušili, že tu budete.“ Odpálkovala ho.
Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Protože už od doby, kdy sama chodila do Bradavic platilo, že Snape byl jeden z nejobávanějších a nejnespravedlnějších profesorů vůbec. Už jen svou přítomností v ní vždy vzbuzoval hrůzu. Dnes ovšem už byla natolik vynervovaná, že něco jako Snape jí jen stěží mohlo připadat horší. Byl jen poslední v řadě.
Jen se ušklíbl a proplul kolem pryč, vlastně ani nezpomalil, když spolu takto prohodili pár slov. Zmizel a ani se neobtěžoval jí věnovat jakoukoliv další pozornost.
Nicméně jí to alespoň přivedlo na myšlenku, že by se měla vrátit do hradu a připravit se.
Byl čas.

Jako adeptka Simona de Hooke to měla poněkud těžší než ostatní, protože od ní se očekávalo něco víc. Simon byl přeci kouzelník, který byl vynášen na špice některých kruhů (samozřejmě až po významnějších osobnostech, jako byl třeba profesor Brumbál). Audrey se učila u něho a tedy musela prokázat, že to k něčemu bylo.
Už jen ta představa, že by neuspěla ji děsila.
Stejně jako ostatní (bylo jich celkem sedm), byla oblečená v černém adeptském hábitu. Neměli žádné ozdoby, aby spony. Vlasy si stáhla pruhem kůže, aby jí nepřekáželi a to bylo vše. S hůlkou v ruce a hlavou skloněnou vstoupila jako poslední do sálu.
Kruh čarodějů, zkušebních komisařů a přátel ostatních adeptů byl uprostřed Velké síně. Prošli jím dovnitř a postavili se k sobě zády. Pak hůlkou naznačili podřízenost a úklonu a sklonili se.
Postupně odříkali své sliby.
Audrey navíc ve staré latině, elfštině a němčině. Bylo to tak, z ohledu na zkoušející a rozsah umění, jemuž se rozhodla věnovat.
Ze všech adeptů byla jediná, kdo si to dovolil. Obrana proti černé magii.
Pak k nim přistoupili jejich učitelé a každý jim popřál štěstí. Simon jí pak nakreslil černým uhlíkem k levému oku symbol štěstí.
Zkoušky mohly začít.

Jako poslední přišla na řadu praktická zkouška. Na Audrey vyšla opět poslední řada.
Procházela jednotlivá stanoviště a s plachostí sobě vlastní pomalu nacházela svou sílu. Věděla co dělat a zachovávala si chladnou hlavu. Musela, pokud chtěla uspět. I v nejožehavějších situacích se držela a pokořila jakoukoliv nástrahu. Zbývala poslední.
Prošla obloukem, který tvořily dva trnité keře v zapovězeném lese a ocitla se v kamenné místnosti. Kolem ní se ihned po příchodu rozhořely na pět metrů vysoké, černé plameny.
Ocitla se na kraji jámy, kde k ní ruce začali vztahovat nemrtví a nad hlavou jí kroužili další krvelačné bestie.
Audrey pozvedla hůlku a jako předtím ve Velké síni se uklonila neviditelným soupeřům.
Zavití překřičelo veškerý hluk v síni a za jejími zády se zhmotnil vlkodlak. Rozběhl se přímo na ni a shodil ji do propasti.
Audrey zavřela oči, pak napočítala do tří a začala.

Modrý paprsek jako poslední ozářil kamennou místnost a vše bylo najednou pryč.
S tleskáním se k ní hrnuli čarodějové a čarodějky. Ostatní adepti jí nadšeně blahopřáli. Dokázala to. Splnila svou zkoušku.
Simon ji poplácal po zádech a na krátkou chvíli jí objal, to bylo vše. Nic víc, ani nic míň.
„Audrey, zvládla jste to báječně.“ Chválila ji Minerva, která také jako ostatní profesoři, kteří měli volno se přišli podívat.
„Děkuji, ale ještě mě čeká souboj.“ Ohradila se lehce smířlivě. Nechtěla aby na ní byli pyšní, co když to pak zkazí?
Málem myslela že omdlí, když viděla, postupně své tři soupeře pro souboje.
Simona de Hooke očekávala, byl její profesor a s ním také bojovala jako s prvním. Znovu se začala soustředit a metala kletba a vyhýbala se těm jeho. Díky němu získala jistotu.
Ovšem komisař z ministerstva byl v celku průměrný soupeř, nedělalo jí problém ho napadnout a zneškodnit, ale to nebylo účelem. Díky této schopnosti se ovládnout jí dokonce přičetli některé body na víc.
Ale poslední soupeř byl asi ze všech nejhorší. Nějak se jí dostal do zad a od té chvíle měla doslova peklo na zemi. Nepomáhalo skoro nic, ale držela se. Trochu zariskovala a na poslední chvíli se jí podařilo skóre vyrovnat. Dal jí ovšem asi jen pět vteřin, než ji znovu polilo horko.
Pak souboj ukončili.
Podle ministerských uspěla a nepotřebovali vidět nic dál. Ovšem Audrey i její protivník věděli, že kdyby pokračovali, dopadlo by to jinak. Díky tomu její zkouška zhořkla. Věděla, že není připravená, ale Simon na to nedal. Tohle samé zahlédla i v posměšném úšklebku Severuse Snapea.
Také jí šel poblahopřát, protože se tomu nemohl vyhnout, navíc si nemohl nechat ujít příležitost jí něco tak jedovatého neříct.
„Jistě z vás bude velká čarodějka.“ Řekl temně.
Audrey pod tíhou jeho slov zrudla a pak zamrkala dvakrát do země, než se mu znovu dokázala podívat do očí. Věděla, že to poznal. Nebyla by schopná toho čaroděje porazit.
„Jednou to dokážu,“ řekla přiškrceně a s odvahou mu asi dvě vteřiny čelila z očí do očí, než je oddělil další gratulant.
Pak se Snape otočil a vzdálil se pryč.Zatímco ona tam zůstala a pokořeně to celé kolem sledovala.
Další obřad schválení adeptů se konal ještě ten večer, čímž se uzavřely celé ty dva těžké dny. Všichni adepti dostali šerpy, vyznamenání a titul, který směli používat.
Ovšem ze všech těchto nadějných mágů jen Audrey toto vítězství netěšilo. Zhořklo jí tou měrou, že věděla, že to nedokázala. Pro n to nebyl triumf, ale porážka.
Neobstála, ale celý tenhle sál jí blahopřál a choval se k ní jako k někomu, kdo si to zaslouží.
Opovrhovala sama sebou a zhnuseně se co nejrychleji odebrala do svých pokojů, kde mohla dopřát volnosti svým citům.
„Další kapka do poháru,“ řekla nakonec hořce, než zcela nechala zhasnout světla pokojů a nepoddala se tichu a temnu.
„Zatraceně.“