Ďáblovy děti - 3/7

Potřebovala jsem ze sebe smýt pach vlkodlaků. Nečachtala jsem se dlouho a zase vyrazila na cestu.
…
Les se pomalu začínal řídnout a jehličnaté stromy se míchaly s listnatými. Mezi kmeny jsem zahlédla naší rozlehlou zahradu. Zmírnila jsem tempo. Oblečení mi uschlo. Výmluvu jsem měla jakžtakž připravenou. Vydala jsem se do města. Jelikož je odtud vzdáleno poměrně dost, musí tam upír vždy přespat.
Do sídla jsem vylezla otevřeným oknem vedoucím do knihovny. Několik málo upírů ke mně vzhlédlo od své práce u stolků, či od regálů s knihami, někdo se ani neobtěžoval. Tiše jsem prošla ke dveřím a připadala si jako nějaký vetřelec.
Kde by mohl být Marius? I hned mě napadlo sklepení, nebo jednací síň. Zvolila jsem druhou možnost
Vklouzla jsem dovnitř, aby si mě nikdo nevšiml. Nasadila jsem povýšený výraz. Jednání už zřejmě skončilo a přítomní si mezi sebou povídali. Marius postával u krbu s… Lilianou. Vrhala na něj koketní úsměvy - jen tak nenápadně se ho dotýkala. A nejhorší bylo, že Marius její flirtování oplácel. Asi vytušil můj pohled, podíval se totiž mým směrem.
S napůl rozzuřeným a s napůl milým úsměvem ke mně přišel.
„Kotě, sluší ti to, když žárlíš… Vypadáš divoce,“ kriticky si prohlížel můj zjev. „Kde jsi proboha byla?“
„Co s ní máš?“ zavrčela jsem a kývla na Lilianu, která nás okatě sledovala.
„Já se ptal první,“ řekl klidně.
„Zkoušela jsem lovit. Ztratila přehled, kde jsem a byla jsem donucena přespat v jeskyni.“ Tvářila jsem se rozmrzele. „Pěkně blbej nápad.“ Tahle výmluva mi přišla lepší, než město.
„Vždyť pro tebe speciálně loví jiní a nosí ti to v pohárech…“ Potěšilo mě, že mi skočil na lep. Lehce jsem ho políbila. „Stýskalo se mi po tobě.“ Uvěřil mi, alespoň jsem mu to četla v očích. Maria není úplně snadné oblbnout. Někdy mívám pocit, že to na mě jen hraje. Vlastní oblbnutí…
…
Od Maria jsem se poslední dobou moc nehnula. Párkrát jsem ho načapala, jak si mě prohlíží – rentgenuje – zvláštním výrazem. Jakoby všechno tušil, ale pak se na mě usmál, políbil mě a zase se stal normálním. Dnes se mi zachtělo do přírody. Oznámila jsem mu to osobně.
„Hlavně se nepokoušej lovit.“ Opravdu jsem zaslechla slabou výhružku?
Dostala jsem se až na paseku, kde jsem poprvé spatřila Alexeje. Zdálo se mi, že slyším slabý šum vody. Tak slabý, že mi předtím musel uniknout. Bez zaváhání jsem se vydala vstříc zvuku. Čím blíž jsem se dostávala, tím hlasitější se stávalo hučení vody. Narazil jsem na řeku a šla proti jejímu proudu. Náhle jsem spatřila ohnisko všeho hluku, vodopád v menším údolí. Voda dopadala asi z pětimetrové výšky. Bzučení hmyzu se mísilo s kvákáním žab. Zem pokrývaly různě barevné květiny, blatouchy, levandule, ale i jiné, jejichž jméno neznám, zásobeny vlhkou půdou.
Kousek od vodopádu ve vodě stála osoba. Muž. Leknutím jsem sebou trhla. Jak to, že jsem si ho prve nevšimla? Prohlížela jsem si ho z profilu. To tělo! Kdybyste ho jen mohli spatřit. Od pasu dolu sice voda skrývala výhled, ale už jen ta hruď, která se třpytila po kapkách vody. Pevné ploché břicho! A ty bradavky, celé naběhlé! Vzrušila jsem se, i když mi došlo, kdo onen perfektní muž je.
***
Lestat! Ohromeně jsem stála na místě, neschopná pohybu. Oslněna jeho nadpozemskou krásou. Sotva jsem si uvědomovala, že by mě mohl uvidět. A pak najednou vzhlédl a zadíval se na mě neúprosným pohledem. Spadla jsem z obláčku dolu, neboť v jeho očích se zračilo – jak jinak – nevýslovné pohrdání a posměch. Zuřivě jsem zaskřípěla zuby. Zvláštní, jak snadno jsem dokázala zapomenout na nelibost a antipatie, když jsem ho spatřila polonahého.
Byl ode mě moc daleko, abych ho pozdravila. Možná bych se prostě měla otočit a odejít. V Lestatovou tváří projelo zděšení. Mrkla jsem a událo se několik věcí najednou. Lestat zmizel z vody, která zůstala rozvířená. Zaslechla jsem praskání větviček za sebou. Žádný upír nedokáže být takhle rychlý. A hned na to do mě něco těžkého vrazilo. Spadla jsem sice do trávy, avšak prudký náraz mě nechvíli úplně znehybnil. Bolestí jsem sykla. Podle pachu mi došlo, že je to vlkodlak. Z nárazu do mě se odkutálel na stranu. To víte, narazit do upíra není zrovna moc ideální. Vzpamatovala jsem se, vyskočila na nohy a čelila jeho dalšímu útoku. Poznala jsem v něm vlkodlaka, jenž mě sledoval v jejich sídle. Oči ho prozradily. Rozběhl se proti mně a znovu vrazil. Jeho tlapy a mé ruce se hýbaly pohyby, lidskému oku nepostřehnutelné. Drápy mi udělal ošklivý škrábanec na tváři.
„Bianco,“ zakřičel Lestat starostně, což mě překvapilo. Můj údiv způsobil, že se mi vlkodlak zakousl svou obří čelistí do levého ramene. Některé tesáky pronikaly blízko k mému srdci. Samou bolestí se mi dělaly mžitky před očima. Ztrácela jsem vědomí. Zaškubal hlavou a rány se zvětšily. Zvedl mě ze země a odhodil na kmen jednoho stromu. To byly poslední kapky a já omdlela. Stačila jsem ještě zahlédnout, jak se Lestat pustil do vlkodlaka.
Probrala jsem se na břehu řeky u vodopádu. Rozepínal mi knoflíčky u mé košile, odhalil rány a ucítila jsem jeho teplou krev, kterou mi kapal do ran. Rány se pomalu zacelily. Nakonec vzal vodu do dlaní a utíral mi prsty krev. Záměrně jsem ještě neotvírala oči. Choval se velice jemně a opatrně. Zachvěla jsem se pod jeho něžnými doteky.
Dotkl se mě mokrými prsty i na tváři, kde už se mi škrábanec sám zahojil. Div jsem příjemně nezavrněla.
„Klidně ty oči můžeš otevřít…“ řekl pobaveně. Sakra, jak to poznal? S předstíranou zmateností jsem je otevřela. Skláněl se nade mnou a malinko se usmíval. Nepraštil se náhodou do hlavy?
„Nestalo se ti nic?“ zeptala jsem se.
„Tebe zajímá, jestli se mi něco nestalo, zatímco ty si málem umřela?“ opáčil. Na tom něco bude. Nadzvedla jsem se rukama a posadila se. Klečel tak těsně mě, že jeho osobnost na mě působila ještě více, zdali je to vůbec možné. Prohlížel se mi modrýma očima, jež skrývala tolikerá tajemství a viděla stejné množství věcí. Co jsem proti tomu já? Jen jedna ubohá upírka, mimochodem milenka vládce upírů. Mezi námi byl propastný rozdíl.
„Hm,“ odvrátila jsem pohled jinam. Zaujal mě obrovský rozkvetlý strom. Kmen musel mít obvod dobré dva tři metry. Jakmile se trochu zvedl vítr, spadlo na zem několik listů. Sledovala jsem jejich pád a napadlo mě, že bych něco podobného mohla zachytit na plátno spolu s vodopádem. Zasněně jsem si promýšlela nápad. Hned, jak přijdu domů, zkusím zachytit ono úchvatné místo.
„Je to tu nádherné,“ vyslovil mé myšlenky a vrátil mě do přítomnosti. Podívala jsem se na něj. Jeho bych na svůj obraz také namalovala, ale nepředpokládala jsem, že bych ho dokázala vystihnout. Byl by to jen žalostivý pokus o něco nemožného. Předem odsouzený.
„Na co myslíš?“ ptal se zaujatě. Žádný posměch a ani stopy po averzi a pohrdání. Modř očí zůstávala čistá bez jakýchkoliv předsudků. Ale na jak dlouho?
„Krásný námět na obraz toto místo,“ odpověděla jsem.
„Maluješ?“
„Ano, ale spíš jen pro sebe…“ Až teď jsem si zapnula knoflíčky u košile. Po zraněních nebyly stopy. „Děkuji, že jsi mě zachránil.“
Pousmál se. „Kdybys nebyla tolik zaujata pozorováním mě, okamžik překvapení by pro něj nehrál.“
Pokrčila jsem rameny. Vztáhnul ruku a dotkl se mě bříšky prstů na tváři. Zaplavila mě nezměrná touha. Kousla jsem se do rtu. Nepodlehnu!
„Bianco,“ vyslovil mé jméno láskyplně. Zavírala jsem slastně oči. Pozdě! Přiblížil ke mně obličej a rty se dotkl mé tváře, na níž jsem ucítila jeho horký dech. Polévalo mě horko po celém těle a nebyla schopna logicky uvažovat.
„Co chystá Marius?“ zašeptal. Slabá část mého vědomí na mě křičela, ať se proberu, jenže ta silnější nechtěla. Ach, ty jeho oči mě dočista uhranuly. Utápěla jsem se v nich – naprosto ztracena.
„Povolal zabijácký upíry. Vyvraždí všechny slabí a nepoddajný,“ vyklopila jsem hlasem mě cizím.
„Jsi jeho milenka, že jo?“ ušklíbl se. Přetvářka se rozplynula jako lusknutím prstům a já zůstala ohromená, ponížená a zraněná. Jak jen mohl? To dokonalé divadélko jsem mu zbaštila i s navijákem. Nenávidím ho! Nenávidím sebe! Zlost ve mně vzplála. Rozzuřeně jsem se třásla. Ztrácela jsem chladný rozum. S veškerou silou jsem ho od sebe odhodila ranou do hrudníku. Zahučel do řeky. Blaženě jsem se usmála a vstala.
Lestat stál uprostřed řeky. Voda z něj odkapávala. Kamenný výraz naháněl hrůzu, ale já se nebála. Už ne.
„Doufám, že tě to pořádně zchladilo. Mluví o tobě jako o Bohovi, ale přitom nejsi o nic moc lepší než kterýkoliv jiný upír. Zneužíváš, manipuluješ, jsi arogantní a povrchní!“ křičela jsem, co mi na jazyk přišlo.
Mlčel a vyšel z řeky. Nic neříkal. Slzy se mi řinuly do očí, až to pálilo. „Sbohem, Lestate. Měl by ses nad sebou zamyslet.“
Utíkala jsem pryč. Všechno řeším útěkem! Nesnášela jsem se. Nechtěla jsem existovat. Kdybych se zamyslela, a já jsem po tom netoužila, jistě bych došla k názoru, že Lestat využíval mé zamilovanosti, kterou si nepřiznávám.
***
Přes samé slzy jsem nic neviděla a neustále klopýtala o kmeny a nerovný porost, což mě donutilo zastavit. Opřela jsem se o kolena. Informaci, kterou po mě chtěl, by se mohl jistě dozvědět i z jiného zdroje, i když možná ne… Proč si vybral zrovna mě? Opravdu je natolik škodolibý? Proklínala jsem ho a zapřísáhla se, že nic podobného se nebude opakovat. Vzedmula se ve mně neočekávaná síla pokračovat dál po cestě. Chovám se jako člověk! Slzy jsem setřela do rukávu a zcela se vzpamatovala. S chladnou hlavou, s kamenným srdcem! Dobře, ne s tak kamenným. Upíři se však dokážou velice blízko přiblížit k tomuto pojmu, pokud se snaží. Oddělit od sebe lidské pocity.
Sídlo bylo podivně prázdné; až nahánělo strach. Nikoho jsem nepotkala, ani jsem po tom netoužila. Zalezla jsem do své komnaty. Mé království na mě působilo uklidňujícím dojmem. U okna, dosahujícího téměř až na zem, jsem měla postavený svůj druhý stojan. Malování mě rozptýlí.
Když maluji, ostatní věci pro mě neexistují. Na všechno zapomenu a plně se ponořím do práce. A jako obvykle mě někdo musel vyrušit. Při slabém bouchnutí dveří jsem vzhlédla. Marius.
Vypadal docela ztrhaně a ztrápeně. Nikdo jiný než já se v něm tolik nevyznal.
„Nepokoušela ses lovit?“ snažil se ptát bezstarostně. Z hlasu mu kypěla únava.
„Už ne,“ položila jsem štětec. Na plátně se mi pomalu rýsoval vodopád s lesem. Posadil se na okraj mé postele a díval se skrz okno na noční oblohu, asi se zahloubal do sebe. To mu není podobné. Jen přede mnou si dovolí dát své pocity najevo. I jeden z nejzkaženější z nás potřeboval utěšovat – náruč ženy. A navíc mě potěšil fakt, že dává ještě stále přednost mě před Lilianou. Nikdy nebýval stálý.
„Co tě trápí?“ zeptala jsem se a usedla vedle něj. Položila jsem svojí ruku na jeho a palcem jsem ho hladila.
„Rada se dozvěděla o mém řešení problému mladých a neposlušných upírů…“ Upíral zrak ven. Prohlížela jsem si ho z profilu. A ďábel odpusť mi, ale porovnávala jsem ho s Lestatem.
„Tys jim to neřekl?“
„Proč bych měl?“ opáčil. Zavřel dlouze oči a pak se na mě konečně podíval. V očích se mu blesklo hněvem, ale mně nepatřil.
„Jak se to dozvěděli?“ položila jsem tu pravou otázku.
„No právě,“ dramaticky se odmlčel. Zvrhle se usmál. Jeho předešlá nálada se někam vypařila. „Mladí upíři se bouří…“
„A co jsi čekal?“ neodpustila jsem si.
„Že mě budeš utěšovat.“ Povalil mě na postel a klekl si na mě. Sklonil se a začal mě líbat na krku. Slastně jsem zaklonila hlavu. Ruce mu bloudily po mém těle. Přetočila jsem se nad něj.
„Co uděláš s těmi upíry?“ dorážela jsem nekompromisně. Protočil oči v sloup.
„Nevím, asi na ně pošlu víc upírů. Začali se ukrývat a povídá se, že plánují plán na mé zavraždění. Aspoň daj na chvíli pokoj.“ Nohama si mě obemknul a pokoušel si mě přistrčit.
„Vždyť by mohli zaútočit na sídlo! Je to vážná věc,“ vytýkala jsem mu. „A je jich hodně a jsou silní a plní života. Neměl bys to brát na lehkou váhu.“ Znovu se mu podařilo vyhoupnout nade mne. Používal větší sílu. Někdy jsem měla hrubší, lehce sadistické chování ráda.
„Prosimtě, pár zelenáčů, co ti mi můžou…“ vysmíval se a odsunoval mi vlasy z obličeje. Své vlastní si zastrčil za ucho. Ležel na mě celou vahou těla. „Plní života?“ zopakoval. „Já snad nejsem plnej života?“ Vášnivě mě políbil.
„Víš, jak to myslím… Můžou ti hodně zkomplikovat život. A navíc, tvoji věrní, nejbližší, zradí tě, naskytne-li se možnost. Ví, že jich je víc. Lepší s nimi táhnout za jeden provaz…“
Tvářil se nepěkně. Provrtával mě otrávenýma očima. Svalil se vedle mě.
„Nemůžeš je prostě nechat na pokoji? Alespoň když jsme v posteli?“
„Ale Marie, budeš s tím muset něco udělat.“
„Jistě, pošlu na ně víc upírů. Ať pochcípaj!“
„Super,“ odpověděla jsem s velkou dávkou ironie a vzdala se.
„Konečně,“ usmál se. Znovu se na mě vrhl.
Ďábel mě pokoušel. Ano, zahrává si se mnou. Určitě! Jinak by se mi na krátký okamžik nezměnila Mariova tvář v Lestatovu. V jeho hebké rty, upravené vlasy, v dokonalou krásu a jeho ruce prozkoumávající mé tělo. A já tu představu živila. Neodháněla jsem jí. Využívala. Toužila jsem po něm a Maria se stal pouhým prostředníkem. S prudkou vášní jsem mu oplácela polibky a myslela jen a jen na Lestata. Když jsme skončili, lehli jsme si vedle sebe. Naše zrychlené dechy porušovaly ticho.
A pak se zeptal: „Koho sis místo mě představovala?“ Hořkost, obvinění a hněv se nedaly přeslechnout. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě, a i přesto jsem se ovládla.
„Z čeho mě to obviňuješ?!“ tvářila jsem se dotčeně. Podepřel si hlavu rukou a vpíjel se do mě. A já snad poprvé, od té doby, co s ním jsem, nepodlehla. Vždy ve mně dokázal číst, přesně jako v otevřené knize. Oči mě vždy prozrazovaly, ale já se schovala za svou kamennou hradbu. Popuzeně se zamračil.
„Nechci to vědět!“ řekl chladně, vstal, popadl své oblečení – ani se neráčil obléct - a odešel se svým nahým (a nádherným) pozadím. Nezapomněl prásknout hlasitě s dveřmi. Až se zachvěly a sesypalo se malinko omítky.
Nenáviděla jsem Lestata snad ještě více. Jako by tu byl se mnou a tiše se smál. Zlověstným a krutým smíchem, který se odrážel od stěn a neustále se vracel k mým uším. Zalezla jsem do rakve, jež tolik nesnáším, postavené vedle postel, kdybych si do ní přece jen chtěla lehnout. Přibouchla jsem víko. Všechny mé halucinace rázem ustaly. Nakonec jsem usnula.
Večer jsem se probudila v podivné poloze. Ležela jsem si na zkroucené ruce a jednu nohu jsem měla úplně ztuhlou. Proto nespím v rakvi. Nálada mi hned klesla na bod mrazu. S potížemi jsem se vyhrabala ven. Protáhla jsem si končetiny a vykonala hygienu. Oblékla jsem se do lesklých hedbávných rudých šatů s černým korzetem. Ujíždím na korzetech.
Sklenice čerstvé krve na mě už čekala v mém salónku, kam jsem si taky přinesla svůj nedokončený obraz ze včerejška. Malování mi dokáže pozvednout náladu. Jenže onen obraz akorát přivolal nechtěné vzpomínky. Hořkosladce jsem polkla. Vkrádal se do mého myšlení. Nezvaný host. Jeho andělskou tvář jsem viděla všude, až jsem se vzdala pokusu domalovat obraz a na nový začala malovat Lestatovu podobu. Nejvíc jsem se věnovala tváři, očím a puse. Za pár hodin jsem byla hotova a kriticky se svraštěným obočím hodnotila obraz. Vzhledem k tomu, že jsem ho neměla před sebou, se mu můj výtvor věrně podobal. Působil na mě téměř jako živý. Ty jeho pohrdavé oči! Ruka se štětcem se mi chvěla ukrutnou touhou, zohyzdit mu tvář. Silou vůle jsem si v tom zabránila.
„Parchante!“ ulevila jsem si. Kupodivu se mu ulevilo. Nemohl mi odpovědět. Radost mě zaplavila a na zlomek vteřiny se mi zdálo, že se usmíval. Rychle jsem ho popadla a schovala mezi ostatní mé obrazy. Proč jsem se jen rozhodla ho namalovat?
Vykročila jsem pryč ze svého salónku. Zaplavil mě křik rozléhajícím se sídlem. Zastavila jsem jednoho sluhu, který běžel chodbou.
„ Co se děje?“
„Mladí upíři sem míří. Je jich přesila. Rozmnožili se rychle. A chtějí krev, Mariovu. Ostatním prý nic moc neudělají.“ Vyděšeně těkal očima ze mě na chodbu.
„Co chce Marius udělat?“
„Postavit se jim,“ oznámil mi.
„Co si o tom myslíš?“
„Sebevražda!“ vykřikl a vyrazil dál. Jak se mohli tak rychle zorganizovat? Sjednotit? Noví upíři, pokud nemají nějakého mistra, jsou nezvladatelní. Dělají si, co se jim zachce. Těžko se s nimi komunikuje. Proto ze všeho obviňuji upíry, kteří je tvoří pro zábavu a opouštějí. Nechávají je o samotě, aby se se svým prokletím vyrovnali. Oni jsou jen pouhými oběťmi. To se mi nikdy nepodařilo Mariovi vysvětlit. Páchat přece ty hrůzostrašné činy je nikdo nenutí, namítne vždy. Vůči některým věcem zůstává hluchý.
Jestli jich je přesila, co Marius udělá? Na životě mu záleží. Vtíravý hlásek mysli mi našeptával odpověď; uteče! Zbaběle, avšak na živu.
Byla jsem podezřele klidná. Vstoupila jsem do jiného salónku, kde se nacházel klavír. Bojovat jsem nechtěla, nemělo to smysl. A utíkat mi nedovolovala hrdost. Mé prsty se rozběhly po klaviatuře ve skladbě od Bacha. Náhle se stal hluk silnějším – pronikli do sídla. Udeřila jsem do kláves a hrála dramaticky depresivní kousek. Tóny přehlušily zvuky pomalu ustávající bitvy. Sem tam se ještě ozval srdceryvný křik.