Ďáblovy děti - 4/7

Tóny přehlušily zvuky pomalu ustávající bitvy. Sem tam se ještě ozval srdceryvný křik.
***
Vřava zanikla brzo a s ní i poslední tóny Bachovy skladby, které jsem nechala pedálem vyznít do ztracena. Co teď? Neměla bych mít snad raději strach a ne být naprosto klidná a lhostejná? Co když mě budou chtít zabít? Co když se dozví, že jsem Mariova milenka? Budou mě s ním házet do stejného pytle? Tolik nezodpovězených otázek a na mysl mi přicházely stále nové. Jak dlouho bude trvat, než mě najdou? Nechám se najít?
Pomalu jsem vstala a přešla ke dveřím. Malinko jsem je pootevřela. Dolehl ke mně něčí autoritativní hlas: „Prohledejte celé sídlo! Toho, kdo se bude bránit, zabijte. Ostatní přiveďte ven, před sídlo.“
Neznala jsem původce rozkazu.
Chodbou se začaly rozléhat kroky. Zavřela jsem opatrně dveře a otočila se na protější, jež vedli do komnaty, kde se za obrazem nachází tajná místnost. Plátno obrazu, na němž je vyobrazena jedna šlechtická zesnulá upírka, je volné. Člověk si toho nevšimne, pokud neví, co hledat. Proklouzla jsem dovnitř a urovnala plátno, aby se nehýbalo. Vydala jsem se krátkou chodbičkou až k malým dveřím. Otevřela jsem je a octla se v útulné komnatě. Dvoulůžková postel, dvě křesla, příjemný koberec a nad krbovou římsou visel obraz stejné upírky jako předtím. To všechno bylo zbarveno do tmavě hnědé až černé a rudé.
Rozdělala jsem si oheň v krbu a zanedlouho se místností ozývalo praskání ohně a dřeva. Zadívala jsem se na upírku na obrázku, na svou „matku“. Zabil jí asi dva roky po mé přeměně jakýsi lovec. Nejdřív jsem se pomstila a pak truchlila. Pohled na ní mi dodával vnitřní sílu. Vždy na mě takto působila. Snažila jsem se být jako ona.
Ulehla jsem do postele - na můj vkus trochu moc měkké. Usnula jsem téměř okamžitě. Když jsem se probudila, oheň už vyhasl. Rozhodně jsem vyšla ze své skrýše. Vyšla jsem až na hlavní chodbu a s pohvizdováním jsem kráčela, kam mě nohy nesly. Tvářila jsem se vesele, trochu rozpustile… Prostě jako, s prominutím, magor.
Prošli kolem mě dva upíři. Nemohl jim být víc jak půlrok. Jinak tak kolem sedmnácti. Podívali se na mě a následně si vyměnily pohledy. Nevěděli. Nechali mě jít. Ale při pohledu do jejich tváří mě přepadal smích.
Instinktivně jsem vstoupila do jednací komnaty. Moc přeživších upíru se tu nenacházelo. Asi kolem patnácti dvaceti. Stáli kolem stěn a u stolu seděli noví majitelé sídla. V čele seděl jejich vůdce. Krátké rozházené vlasy mu trčely do všech stran, oči mu plály mládím, ale i moudrostí, jež způsobovala respekt. Neurvalý úsměv zase vypovídal o něčem jiném. Košile, kterou měl na sobě, patřívala Mariovi. Hezky se zabydlel.
„Zdravím. Nechtěla jsem vyrušovat,“ koutky rtů se mi pozvedly ve vymlouvavém úsměvu. Přítomní se na mě zaraženě dívali. Vůdce si prudce stoupl na nohy.
„Neříkal jsem snad prohledat pořádně celé sídlo?!“ řval na strážného za ním.
„Pane, nevím, jak je to možné. Opravdu jsme prohledali celé sídlo.“ Krčil se strážný.
„Chtěla jsem se jen nerušeně vyspat,“ pověděla jsem klidně.
Vůdce se na mě usmál. „Maxi,“ zavolal na jednoho z upírů, co přežili, „to je ta jeho děva?“
Říkala jsem, že Maria klidně zradí. Jak ubozí jsou!
„Ano, pane,“ odpověděl zrádce.
„Hm-m, dobrej vkus náš drahý prašivý Mario měl.“ Prohlížel si mě jako výstavní kousek. Potřeboval by zchladit, chlapeček. Jenže má pozice nebyla zrovna nejlepší.
„Tak co, puso. Komu dáš přednost dělat společnost, mě nebo jim?“ ukázal na své čerstvé upíry. Oplzle zkoumaly očima mé tělo. To si ze mě dělá srandu? Možná jsem čekala, že mě někam zavře, ale tohle…
Šíleně jsem se rozesmála. „Ani jedno,“ a skočila jsem na něj. Na unáhlené věci jsem expert. Ještě než jsem na něj stačila dopadnout, uvědomil si můj pohyb, s čímž jsem nepočítala. Noví upíři nebývají zas tak bystří. Sevřel mě v ocelovém objetí, které mi neumožňovalo žádný jiný pohyb. Kroutila jsem se, nohou se ho snažila kopnout do slabin, ale marno platné.
„Ty jsi mi ale divoká,“ šeptal zvrhle. „To je velice provokativní!“
Trochu jiný účinek, než jsem chtěla. Ale proč ho nevyužít?
„Nechte nás o samotě,“ poručil všem. Samozřejmě každičký upír uposlechl. Připadali mi jako loutky. Ulehčuje mi situaci. Jakmile za posledním zapadly dveře, nahradilo hluk hluboké ticho. Sem tam jsem sebou ještě škubla.
„Jak se jmenuješ?“ vyštěkla jsem a propalovala ho pohledem.
„Řekl bych, že to jest v této situaci nepodstatné, ale budiž. Bernard.“ Shlížel na mě, neboť byl vyšší. Četla jsem mu v očích, jaké se mnou má záměry.
Jedna jeho ruka sjela na můj zadek.
„Zabiju tě!“ zavrčela jsem a doufala, že ho to spíš rozdráždí, než aby mi uvěřil. Hrubě se mi přisál na rty a líbal mě. Pomalu jsem se začala uvolňovat. Svým jazykem pronikl k mému. Jeho bez únikové objetí pomalu povolovalo. Rty jsem se přemísťovala k Bernardovu krku. Slastně zaklonil hlavu. Už už jsem se chystala roztrhat mu hrdlo, když mě uchopil za tvář a znovu mě políbil. Došlo mu, co jsem chtěla udělat? Nebo ho to snad ještě víc vzrušuje, když ví, že ho chci zabít?
Jal se mi rozepínat korzet. Cítila jsem na zádech jeho vášnivé dotyky. By jste nevěřili, jak přesvědčivě jsem dokázala zahrát, že se mi to líbí. Šaty mi najednou sklouzly dolu. Dotýkal se mých prsů se vztyčenými bradavkami a laskal mi je ústy. Zarývala jsem mu nehty do ramenou a pak jsem to udělala. Vzala ho za hlavu a škubla doprava. Z křupnutí mi naskočila husí kůže. Bernard se skácel k zemi. Klekla jsem si k němu a zarazila mu zuby do krku a trhala. Krev stříkala na všechny směry. Promáčela mi šaty. Dokonce jsem i něco spolykala. Potom jsem urvala od židle nohu a proťala mu srdce. Z jeho jiskřivých očí vyprchal dočista život.
Jako bych se probrala ze snu, rozhlížela jsem se kolem a docházelo mi, čeho jsem byla schopná. Ne že bych litovala, ale můj odměřený odstup se mi nelíbil. Jako by se mě událost ani netýkala. Dívala jsem se na své ruce umazané od krve. Nic jsem necítila.
***
Natáhla jsem si šaty zpátky a přemýšlela. Zabila jsem jim vůdce. Teď už je nic nespojuje, ani se nesnaží udržet je pohromadě. Možná se budou chtít pomstít. Uvidíme.
Asi po deseti minutách se ozvalo váhavé klepání: „Pane? Je všechno v pořádku?“
Nasadila jsem zděšenou masku.
Dveře se otevřely a ve škvíře se objevil obličej jednoho strážce. Jakmile zahlédl Bernarda na zemi, vpadl šokovaný do místnosti.
„Co-co to má znamenat? Tys ho zabila!“ rozeřval se na mě.
„Ne, ne,“ kroutila jsem bezmocně hlavou a ustupovala. Celý zbrunátněl. „Bernard je mrtvý!“ řval dál, aby přivolal ostatní. Upíři se hrnuli dovnitř a kolem mrtvého těla se utvořil hlouček. Mezi nimi vykukovaly zvědavé hlavy, které se chtěly přesvědčit na vlastní oči.
„Jak si to udělala?“ vyjel na mě strážný, čímž upozornil na mou přítomnost a všechny nenávistivé a rozzuřené pohledy směřovaly ke mně.
A já promluvila: „Já to ale vážně neudělala! My se milovali, překotili židli a on se pak narazil na tu nohu… Já ho odlomila, jenže umíral.“ Žasla jsem nad sebou a rychle lhala dál. „Jo a ten krk, tak to jsem sice udělala, ale jen proto, aby netrpěl, protože by mu už nikdo nedokázal pomoci!“ Můj tón zněl přesvědčivě a i malinko hystericky. Svraštil obočí a mračil se na mě. Je vůbec možné, aby tomu uvěřili? Museli by být úplně blbí!
„Přece jí to nevěříte?!“ vyjekl někdo.
„Který z vás měl nejblíž k Bernardovi?“ zeptala jsem se.
„Já,“ vystoupil z hloučku chlap kolem pětadvaceti. Vůbec na něm nebylo znát, že by ho smrt nějak zasáhla.
Zpříma jsem mu hleděla do očí. „ Ať se stala nehoda, či ne, váš vůdce jsem mrtvý! Potřebujete jiného, chytrého a lstivého.“ Používala jsem manipulační hlas. „Dovolte, abych se jím stala.“ Jsem drzá. Moc si dovoluju. „Ukázala vám, co znamená být pravým upírem.“ Vnucovala jsem jim nenápadně představu jich samých, ale lepších. Podsouvala jsem jim to. Našeptávala. Nikdy jsem si tuhle schopnost starších upírů moc neprocvičovala, avšak na ně silně zapůsobila. Až do této chvíle o ní pouze slyšely. Nikdy nestály před starším upírem než já, což mi za daných okolností velice vyhovovalo.
Musím je pořádně zasáhnout. Ještě hloub.
„Nikdy jste neměli učitele, mistra, který by vás připravil na upírský život. On-“ ukázala jsem na mrtvolu, „vám nedokázal všechno vysvětlit. Otázky, na něž ani on neznal odpověď. Krev není nejdůležitější.“ Říkala jsem to všem, ale zároveň každému zvlášť. Rozhlížela jsem se po nich a vpíjela se jim do očí. Zahrávala jsem si s nimi. Zahrávala jsem si s ohněm. Přeživší upíři se na mě dívali s úctou. Vlastně mi ani nedocházelo, jaké tato řeč bude mít následky.
Dokonce jsem jednomu vyjukanému upírovi vetřela větu, již hned na to s nadšením vyřkl: „Sláva naší nové vládkyni, Biance!“
Věděla jsem, že jsem je jen připravila. Načala a dorazit je musí Lestat, případně Kristián. Já nemůžu zůstat vládkyní. Ne, já ne.
Situace, která pro mě vypadala ze začátku bezvýsledně, se úplně změnila. Skoro mě oslavovali. Nabídla jsem jim něco, co ještě nikoho předtím nenapadlo. Někteří se však tvářili lhostejně nebo skepticky. Četla jsem jejich myšlenky – ženská a vládnout, jaká to pro ně potupa. V tomhle mi bude muset být nápomocen Kristián nebo onen druhý.
Jenže musím počítat s možností odmítnutí. Třeba mi nebudou chtít pomoct.
„Příští noci vám představím nejstaršího žijícího upíra,“ prohlásila jsem nestydatě. „Zatím můžete jít lovit zvěř do lesů, jejich krev není jed. Podle mě je někdy i chutnější než lidská. Omluvte mě a doufejte v přízeň nejstaršího.“
Zmizela jsem z místnosti. Připadalo mi riskantní nechat je v tomto rozpoložení samotné. Riskovat se musí. Umyla jsem se a převlékla do čistého. Spěšně jsem naškrábala dopis. Pozvu je do sídla ve velice důležité a neodkladné záležitosti. Připsala jsem, že Alexej je také vítaný. Dopis jsem směřovala hlavně Lestatovi. Byl formální, odměřený a čišel z něj chlad. Nezapomněla jsem se zmínit o Mariově nezvěstnosti. A pokud jim záleží na upířím rodě, přijdou zítra o půlnoci. S přáním všeho dobrého jsem dopis zakončila a vyrazila na cestu. Mnohem snadnější by bylo vyslat nějakého sluhu. Ovšem nikdo přesně nevěděl, kde se jejich sídlo nachází. Modlila jsem se, abych se s nimi (dobře, s ním!) nesetkala. Zanechám tam dopis a vrátím se zpátky. Cesta proběhla v pořádku. Narazila jsem na jednoho vlkodlaka. Když mě spatřil, proměnil se do lidské podoby. Poznal mě a i já jeho jsem si od vidění pamatovala. Předala jsem mu psaní a s poděkováním se rozloučila.
V blízkosti našeho sídla jsem narážela na lovící upíry. Smáli a i bavili. Alespoň tak. Pro jistotu jsem si zalezla do skrýše. Přeci jen mám kolem sebe hodně potenciálních nepřátel. Před usnutím jsem myslela na setkání, ke kterému jistě dojde. Cítila jsem to v kostech.
Po probuzení jsem si dala záležet na své vizáži i oblečení. Nepřipouštěla jsem si důvod.
Chodbou se ozýval smích mladých upírů. Zamířila jsem do jídelny, odkud se hluk ozýval. Všechen nábytek přirazili ke stěnám a posadili se na něj. Někteří stáli a uprostřed místnosti spolu zápasili dva upíři.
„Chceš se vsadit?“ ptal se zrovna jeden upír druhého. Přátelská atmosféra se mi líbila. Zapojila jsem se do všeobecného veselí, párkrát se i já vsadila. Povídala jsem si, odpovídala na dotazy a čas mi rychle plynul. A když mě vyrušil upíří sluha, že v přijímacím salónku čeká návštěva, rozpomněla jsem si na rozhodující setkání. Tři pánové – oznámil mi. Ou!
S těžkým srdcem jsem se za nimi vydala. Postávali trochu nervózní u pohovky. Sotva jsem vešla, Alexej mě beze slova popadl do náručí. Přes jeho rameno jsem uviděla usmívajícího se Kristiána a záda Lestatova. Jakmile mě Alexej pustil, přivítala jsem s Kristiánem. Galantně mě políbil na ruku. Lestat se ráčil otočit směrem k nám. I přes mou kamennou hradbu se mi sevřelo srdce. Vypadal nehorázně sexy. Bílé ušlé kalhoty a černou volnou košili. Pár knoflíčků, rozepnutých u krku, odhalovaly jeho klíční kosti. Vlasy, rozpuštěné a trochu vlnité, rámovaly tvář anděla. Tajila jsem dech.
„Bianco,“ pozdravil chladně.
„Lestate,“ oplatila jsem mu pozdrav a raději jsem přesměrovala svou pozornost Kristiánovi a Alexejovi.
„Tak co se stalo?“ ptal se Kristián nedočkavě. „Povídej!“
„Čerství upíři napadli naše sídlo. Vedl se krátký boj, kde padla většina našich, a Marius utekl. Po jisté příhodě jsem jim zabila vůdce a –“
Lestat mě přerušil. „Tys ho zabila?“ tázal se. Tvář se mu zkřivila smutkem a pobavením.
Vyvalila jsem na něj oči. Ne, ne, ne, to by neudělal. Vyloučeno! Ale jistý smysl by to dávalo, Lestat naočkoval Bernarda, nebo ještě hůř, stvořil ho. Anebo ho v tom jenom podporoval.
Ušklíbl se. „Čekal jsem, že to dopadne jinak.“
„Ty sis myslel, že mě svede?!“ vypálila jsem naštvaně otázku. Dával mi všechno jasně přečíst na obličeji a zřejmě z mého počínání měl obrovskou srandu.
„Myslel,“ odpověděl arogantně.
Usmála jsem se. „Jenže zklamal.“
„Prohrál si, Lestate,“ ozval se škodolibě Kristián. Rozzuřeně jsem se otočila k němu. „Takže vy jste se vsadili?“
„Ano,“ pokrčil rameny Kristián. „Ale jak vidíš, já jsem ti důvěřoval.“
Podívala jsem se zoufale na Alexeje.
„Já jim to rozmlouval,“ obhajoval se.
„Super!“ Zkřížila jsem ruce na hrudi. „Každopádně je mrtvej a já jsem teď nejblíž výrazu vůdkyně.“ Obdivně na mě zírali a překvapivě nejvíc Lestat. „Bernardovi trvalo dlouho, než je sjednotil a bez mé pomoci, by se mu to ani nepovedlo. Překvapuješ mě.“
Na jeho poslední větu jsem nijak nereagovala. „A teď se konečně dostáváme k jádru věci, proč jste tady. Pojďte za mnou.“
„Alexeji, schovej, prosím, svoje vlkodlactví a raději se drž stranou.“ Dodala jsem.
„Jistě, má paní,“ uklonil se jako správný sluha a já se rozesmála. Uvolněně a od srdce.
Vešli jsme do jídelny, ve které se rázem rozhostilo ticho, a peroucí se pár přestal.
Kristián, Alexej i Lestat se rozhlíželi po místnosti.
„Jak si to dokázala?“ ptal se trochu vyvedený z míry Lestat. Opravdu o mě měl tak nízký úsudek?
„Normálka,“ odpověděla jsem pyšně. Naše pohledy se velice ostře střetly. Snižuje mi sebevědomí, parchant a vždy dokáže, že se cítím jako debil.
„Bóóóóój!“ vykřikl nějaký upír se zápalem a ostatní se k němu nadšeně přidávali. Lestat postoupil dopředu a jeho osobnost zapůsobila. Ustali jako seknutím sekery. Nejspíš jim řekne něco nafoukaného a poníží je. Zmýlila jsem se.
„Jsem muž. Nebudu přece na souboj vyzívat dívku.“ Jakou dívku? Obecenstvo si zklamaně povzdechlo, avšak někteří nadějně pokukovali po mně. Věděli proč.
„Já tě vyzívám.“ Ďáblík vystrčil růžky.