Nový upír zdraví svět!!!

Velký vůz, malý vůz. Kráčím po hebké trávě, uprostřed tmavých lesů kde sejít z cesty znamená jistou smrt. Vzduch je těžký, je před bouřkou. Na krku mi cinkají amulety, kasám si sukni aby se mi neušpinila od jehličí, do tmy zazáří má bílá alabastrová kůže. Úžeji se zavinu do pleteného šátku. Velký vůz, malý vůz. Už ze souhvězdí zbývá vidět jenom pár hvězd. Vítr zesiluje. Domů je ještě tak daleko. Nedbám na sukni. Nejdůležitější pro mne je abych uchovala co nejvíce tepla. Nedojdu domů, tím jsem si jista. Alespoň ne dnes v noci. Nebo nikdy?...
Kam, kam se skrýt? Jako by někdo vyslyšel má přání. Nedaleko ode mne se z větví vynoří jakás opuštěná chalupa s polorozpadlou doškovou střechou. Snad mne od nepřízně počasí ochrání. Asi tu zbyla po osadnících, kteří nedokázali zaplatit vysoké daně a rozhodli se přestěhovat do jiného království. Kolem chalupy je polorozpadlý plot z březových větví. Na jeho plaňkách jsou džbány s uchy dny nahoru.
Vejdu za plot. Tma je taková, že musím rozsvítit louč, kterou nosím pro všechny případy sebou v nůši. Na dvoře jsou ještě patrné záhonky s cibulí a koprem. Vejdu do stavení a po nekrátké době naleznu v rohu slámu na kterou si lehnu, zhasnu louči a nechám se sladce ukolébat do snění.
Blesk, kap, kap, hrom. Cosi mne vytrhlo ze spánku.
Blesk, kap, ladění nástrojů, hrom. Rozhlédnu se ale kolem sebe nic nevidím,tma.
Blesk, zkrvavený obličej, hrom. Čísi ruce mě berou do náručí. Oslepující záře mně pohltí. Když pomalu ztrácí na intenzitě pozoruji přímo před sebou kříž s Ježíšem, ze kterého na mne kane jeho krev. Něčí ruce ji po mne rozmazávají, už nejsem ve svých šatech, mám na sobě jakési černé roucho s kapucí u krku sepnuté pentagramovou sponou.
Kdosi mi rozepíná plášť. Krvavě rudé oči se mi upřeně zadívají do očí, smyslné rty mě políbí na čelo, jazyk sklouzává přes řasy, rty a bradu až na krk. Cítím ten nejvášnivější polibek na krku, jaký jsem kdy zažila, jazyk šimrá na bílé kůži šíje.........
Blesk, pentagram, hrom. Cesta je černá, lemována kůly, na nichž jsou nabodnuty hlavy s vyplazenými jazyky a v počátcích rozkladu. Kápě šustí po štěrku již je cesta pokryta. Nad sebou slyším cosi létat. Bílý anděl, který má potrhaná křídla, jehož perutě mi dopadají na hlavu. "Prosím nenech je zvítězit, nechoď do černého hradu, jak chce a buď poslušná dcera svého pána!" Z nebe se snese oblak bílý jako sníh, ihned se však rozplývá jakmile se dostane na úroveň mé výšky. Proti mně se objeví na cestě osoba v režné šedivé kapuci, která zakrývá pohled do tváře. Chytne mne za ruku a táhne od míst, kde se peklo setkává s nebem. Místo posledního soudu. Štěrk chrupe pod nohama. Hlavy na kůlech jsou čím dál víc rozložené a skrz zkrvavenou kůži prosvítají bílé kosti lebek a zuby. Vrány na nich mají hody a štěrk je protkán potůčky krve.
Blesk, brána s kozlí hlavou, hrom. Můj průvodce zaklepe klepadlem z lidských čelistí s výraznými špičáky. Dveře se samy otevřou a já před sebou vidím lázně, dřevěné kádě, fontány, stoly plné lidských orgánů. Poprvé kapucín promluví: „Nyní je to na tobě, madam z Thessalie, vyber si, poslední šance."
Blesk, Vlado, hrom. Rozložitý trůn, netopýři vyhřadováni na okolních tribunách, na stolech zlaté číše plné krve. Osoba doteď sedící sešla z trůnu přistoupila k největšímu z pohárů a hltavě se napila. Pak přistoupila ke mne do vzdálenosti tří palců a podala mi k ústům ten odporný nápoj. Nejdříve jsem chtěla zvracet, omdlít, utéct. Jakmile se mé prsty dotkly chladného zlatého kovu, projel mnou výboj nepoznané energie od vlasových kořínků až po nehty u nohou. Instinkt mne donutil napít se toho nádherného, všemocného, chutného nápoje který mě dokonale paralyzoval. Poprvé jsem okusila tu nádhernou chuť lidského vína. Cosi se mi objevilo na čelistích-špičáky přerůstající ostatní zuby.
Blesk, kříž, hrom. Oltář, na kterém jsem dosud ležela, byl potažen rudým suknem. Kolem mne se utvořil kruh, ze kterého nebylo úniku. Byla jsem v jakési svatyni, kde kolem mne visely kříže a Ježíš na nich za nohy hlavou dolů. Jeho krev byla zachytávána ve zlaté číše. Čas od času se někdo z mých bratrů z číše napil. I já jasem cítila a cosi ve mne mě nutkalo abych se napila také. Na bratrech bylo vidět, že právě na tuto chvíli čekají a začali mě divoce pobízet. ASCHARAT, ASCHARAT!!!
Blesk, upír, hrom. Poznala jsem, že jsem v té chalupě s doškovou střechou. Již svítalo a já jsem se chtěla podívat z vymláceného okna. Odhrnula jsem černou záclonku a když na mne dopadli ranní paprsky slunce ucítila jsem palčivou bolest na kůži. Stáhla jsem se tedy a odvážila se vyjít až za večera. Již jsem na sobě neměla své šaty, ale černou kápi, na krku sepnutou zlatým pentagramem. Pod září stříbrného měsíce jsem uviděla svůj obličej ve vodní hladině. Byl tam pouze několik vteřin a já pochopila co se stalo. Mé hnědé oči plály karmínovou červení a dosud blonďatá kštice byl černá jako smrt. Letmý dotyk na mou kůži byl jako kdybych se dotkla mrtvolného těla.
Blesk, madam z Thessalie, hrom. Bratři pro mne přišli a divoce jsme tančili na palouku osvíceném měsíční stříbrnou září.