William Valentine, část 2

Probuzení bolelo. První co jsem si uvědomil bylo nesnesitelné třeštění hlavy a to mě naprosto probralo. Namáhavě jsem otevřel oči. Tedy spíš oko. Levé jsem měl zalepené krví a nemohl jsem ho rozlepit. Trvalo pár vteřin, než jsem si uvědomil, co se děje. A i pak mi to docházelo velmi pomalu. Seděl jsem na koni, tedy spíš ležel a někdo mě přidržoval, měl jsem svázané ruce a moje nohy byli připoutané ke koni. A někdo mě zbavil všech zbraní. V mysli mi naskočily obrazy zničené hospody, mrtvé kočky, Trudi a Berta, toho hajzla práskačskýho, koní jak se na mě řítí a nakonec kopyta, co mi rozseklo hlavu. Ah. A jako na zavolanou mi v ní zapulzovalo bolestí, abych si uvědomil, že s tím mám něco dělat, nebo mi to bude osudné. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Hajzlové, ani se mě neobtěžovali trochu ošetřit. Což znamenalo, že se mnou nejedou jen na obyčejnou projížďku. Tím jedním použitelným okem jsem prohlédl okolí. Byli jsme na předměstí, mířili jsme z města ven. Takže mě asi vezli na nějaké skryté popraviště za městem. Budou mě vyslýchat, a pak mě popraví. Sakra. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí, abych zjistil kde přesně jsme. K bránám nám zbývalo asi tak čtvrt hodiny jízdy. Musel jsem začít jednat. Chtěl jsem začít nějakou hláškou, která by je překvapila a zaskočila zároveň, ale když jsem se v tom sedle narovnal, tak ze mě vyšlo jen: „Heeeej!“
Ale zabralo to. Ti chlapi sebou trhli a během několika vteřin jsem měl u krku tři čepele a jeden hrot šípu.
„Jestli nechceš dostat další nakládačku, tak drž zobák. A žádný kraviny!“ dostalo se mi rázného varování.
Takže mě potřebovali živého, prozatím, nevěděl jsem proč, ale mohl jsem to využít. Na řadu přišla taktika otravného zajatce.
„Hej, sice nevím kdo jste, ale líbí se mi váš kabát.“ řekl jsem a koukal jsem na chlapa, co vypadal, že tady velí. Můj kabát s kápí mi pěkně potrhali a ten jeho vypadal opravdu pěkně.
„Drž hubu, sem říkal.“ odsekl.
„Opravdu pěkný kabát, vypadá draze, nebo jste ho někomu ukradl?“ pokračoval jsem.
Ten velitel pokynul jednomu z chlapů a ten mi vrazil jednu pěstí. Bolelo to. Odplivl jsem krev a jazykem zjistil, že se mi kýve jeden zub.
„Hej, to si nemusel, já ti jen chválím ten kabát. Bude paráda ho nosit.“
Chlápek mi vrazil ještě jednu a já ho pomalu začínal nesnášet.
„Mu přeskočilo.“ zaslechl jsem.
„Mě se jen líbí ten kabát. Hele, kam jedeme? Myslím, že sídlo Greyových je někde jinde, ne?“
Když jsem vyslovil jméno klanu, tak sebou trhli. Velitel otočil koně a popadl mě pod krkem.
„Říkal sem, že něco víš. My to z tebe dostaneme, neboj. Budeš mít příležitost mluvit. Teď ale drž hubu, ty hajzle, nebo ti na místě useknu ruku, slyšíš?“ Pán byl drsňák. Vypadalo to, že taktika otravného zajatce nezabrala. Navíc jsem měl rád obě svoje ruce a tak jsem přikývl. Můj čas měl teprve přijít.
Dojeli jsme k bráně, velitel kývl na stráž a ta nám bez problémů otevřela. Lhostejně na mě koukali a přísahal bych, že jeden se i pousmál. Podplacení hajzlové. Ty klany měli větší moc, než jsem myslel.
Jeli jsme asi dalších pět minut, než jsme zastavili u jednoho zchátralého domku v takovém malém hájku. Měsíc to všechno nádherně osvětloval, takže jsem měl přehled. Vítr foukal a vířil listí. Řekl bych, že za dne to muselo vypadat takřka idylicky, zchátralý kamenný domek, obklopený břízami a jasany a někde poblíž asi tekla říčka, protože jsem slyšel zurčení vody. Zahrada musela být kdysi upravená, ale teď se ty tulipány ztráceli mezi kopřivami a bodláčím. Kdybych mohl, tak bych si to namaloval. Ale ve vzduchu byla cítit krev.
Z domu vyšli další čtyři chlapi. Vzali koně a někam je odvedli. Mě surově stáhli na zem a pak mě odtáhli za dům, kde byla rozrytá hlína. Srazili mě k zemi, rozvázali a pak se všichni shromáždili kolem mě. Velitel mě kopl do břicha a ještě na mě plivl. Toho chlapa už jsem měl plné zuby.
„Řekni mi kdo seš.“ zeptal se mě. Jeden z mužů mu podal jezdecký bič.
„Buď budeš mluvit dobrovolně, nebo to z tebe dostanu jinak. Pro koho pracuješ?“
„Nezáleží na tom, pro koho pracuji. Důležité je to, že ten kabát bude brzo můj.“ odpověděl jsem a on mě švihl bičem. Bolelo to jako čert. Ale zatnul jsem zuby a pousmál jsem se.
Zasloužil jsem si za to další švihnutí.
„Proč si tam čmuchal?“ ptal se dál a třískal mě tím bičem. Očividně mu to dělalo radost. Ale mě už to nebavilo. Bylo na čase začít jednat.
„Kopej.“ řekl mi, „Vykopej si hrob, ty kryso. Proč bysme se s tím měli sr@t my? Stejně chcípneš.“ A hodili mi lopatu. To si ze mě snad dělali srandu. Dali nejlepšímu šermířovi ve městě do ruky zbraň. Tyhle chlapi byli opravdu nějaký paka.
„Vy,“ řekl jsem, „Vy vůbec neumíte vyslýchat. Celý tohle divadlo stálo za nic. Styďte se.“ Mezitím jsem si je spočítal. Devět mužů, pět samostřílů, dva meče, sekyra, dýka a bič. Proti mně a lopatě. Bylo to nespravedlivé, byl jsem ve výhodě.
„Drž hubu, nebo řekni cos tam chtěl!“ okřikl mě velitel a napřáhl se opět k ráně.
„Tebe jediného nezabiji hned. Pamatuj si to.“ informoval jsem ještě velitele.
Ten máchl bičem, nastavil jsem do rány lopatu a vyrazil mu ho z ruky.
„Tak a dost.“ řekl jsem. Měl jsem asi dvacet čtyři možností, jak je zabít. Rozhodl jsem se pro ten nejsnadnější.
Lopatou jsem praštil velitele po bradě, a ten odplachtil k zemi. Než stačili ostatní zareagovat, tak jsem skočil k prvnímu s kuší a zlomil mu vaz, chopil se jeho samostřílu a prostřelil krk dalšímu. Jeden po mě vystřelil. Schoval jsem se za mrtvolu a pak ji po něm hodil. V tu ránu byl u mě jeden s mečem. Sekl do strany a já sotva uskočil. Za mnou se objevil ten se sekyrou. Napřáhl se nad hlavu, ale já udělal rychlý kotoul a vrazil mu jednu do žaludku, načež jsem mu jeho sekyru zabodl do zad. Ti s kuší nemohli střílet, protože jsem se neustále schovával za jejich druhy. Dalším kotoulem jsem se dostal k veliteli, ležícím bezvládně na zemi, a půjčil si jeho dýku. Odrazil jsem s ní útok toho s mečem a zabodl mu ji mezi žebra. Opět jsem jeho tělo využil jako štít a zabránil tak dalším šípům, aby mě proděravěli. Byl tu ještě jeden s mečem. Zařval a máchal mi s ním před obličejem. Využil jsem mezery v jeho obraně a prokopl mu koleno. Skácel se k zemi a já mezitím mrštil dýku po jednom s kuší. Zasáhl jsem ho do krku a on padnul k zemi. Ten s mečem se nějakým způsobem dostal na nohu a sekl mi pár milimetrů před obličejem. Popadl jsem druhý meč a sekl jsem mu po krku, ještě to stačil odrazit, ale pak jsem mečem opsal oblouk a vyrazil mu ten jeho. Bodl jsem ho do srdce a uhnul dvěma šípům. Uskočil jsem na stranu a mečem odrazil další šíp. Jo, v tomhle jsem byl dobrej. Skočil jsem k jedné mrtvole a vyrval jí z rukou kuš. Sestřelil jsem dalšího, ale už tam nebyly další šípy pro ostatní. Ale poblíž byla lopata. Vyskočil jsem na nohy a popadl jí, ten poslední na mě ještě vystřelil, ale šíp jsem odrazil lopatou. Máchl jsem s ní a rozřízl mu hrdlo.
Lehl jsem si na zem a snažil se popadnout dech. Tohle bylo moc i na mě. Zíral jsem do tmy a poslouchal tlukot mého srdce, který mi naplňoval uši. Nemám rád tyhle věci. Ideální pro mě je, když během úkolu zemře jen ten kdo měl. Nemám rád zbytečné jatka. Ale stalo se. Nebyla jiná možnost. Bolelo mě celé tělo. Utrhl jsem kus látky z oblečení jednoho chlapa a zavázal jsem si s ní hlavu. A stejně tak i jiná zranění. S námahou jsem se dostal na nohy. Došel jsem k jedné mrtvole a z krku jí vytáhl dýku, pak jsem došel k tomu co velel a profackoval ho. Když mě uviděl, tak se prudce posadil a hledal ostatní. Pohled na to, co jsem s nimi udělal ho mírně řečeno zaskočil. Chvíli jen tak nevěřícně zíral, načež se pozvracel. Nedivil jsem se mu.
Ti lidé, co mě měli možnost poznat trochu lépe, říkali, že nemám city. Divili se, děsilo je to, báli se mě. Nevěděl jsem, co na to říct. Já mám city. Jen, jak bych to řekl, mé city jsou velmi skryté pod povrchem. Nedávám je najevo, jsem kamenná tvář. Tak mě to učili. A to lidi vede k přesvědčení, že žádné city nemám. A když se je snažím přesvědčit o opaku, tak mi nevěří a říkají, že to hraji. Pro ně jsem člověk bez citů. Proto mě pohled na hromadu mrtvých těl nijak neznepokojoval. Navenek. Ale uvnitř…
Ten velitel se na mě koukal s hrůzou v očích, vypadal, že chce utéct, ale nemohl se hnout.
„Vypadá to, že se role obrátili.“ řekl jsem.
„K-kdo jsi?“ zašeptal.
„Jmenuji se William Valentine. A ty teď budeš mluvit.“
„C-co chceš vědět?“ ptal se vystrašeně.
„Všechno. Začneme tvým jménem. Já se představil, teď si na řadě ty.“
„J-já jsem Sal Paradise.“
„Dobře Sale, dobře. Teď mi řekni všechno od začátku. Proč klan Greyů nechal vyvraždit tu hospodu?“
„Byl…“ začal, ale já ho přerušil. Trochu mě tlačil čas.
„Poslyš, řekneš mi to všechno za jízdy. Pospícháme. Když budeš spolupracovat, tak ti neuseknu ruku. Pro začátek.“ Popadl jsem ho za rameno a dostrkal ke koním. Tam jsem v pytli objevil své zbraně. Nepoškozené a všechny. Bylo to, jako bych se shledal po dlouhé době se ztracenými dětmi. Chyběli mi. Nasedli jsme a jeli zpátky. Sal nevypadal, že by chtěl dělat blbosti, ale stejně jsem na něj radši mířil kuší.
„Mluv.“ poručil jsem mu.
Sal nervózně kývl a spustil.
„Asi před čtyřma rokama, když ještě zuřila ta válka mezi klanana…“
„Co to s tímhle má společného?“ řekl jsem, i když jsem chápal, že Sal chtěl jen získat čas navíc.
„Všechno. No, asi v tý době, kdy sme my, teda klan Greyů válčil s klanem Ironsů a v té době došlo ke smrti dcery Benjamina Greye, neboli klanového vůdce…“
„Jo,“ přerušil jsem ho, „Něco si pamatuji. Myslím, že byla zavražděna, ne?“
„Ano, Yvonne Greyová. Byla ještě mladá, tak šestnáct jí bylo. Někdo přepadl její kočár a zabil ji. Ihned, co jí pochoval, Benjamin Grey přísahal pomstu. Ale měl malý problém. Nikdo nevěděl, kdo to udělal. Samozřejmě, že hlavní podezření padlo na klan Greyů, konkrétně na Martina Tama, prvního muže klanového vůdce. Ten ale všechno popřel, Tama schoval a odmítal nám ho vydat. Tak válka pokračovala a Grey hledal kohokoliv, koho mohl potrestat za smrt Yvonne. Ale Tama nikdy nedostihl.“
Blížili jsme se k bráně a já Salovi přikázal, ať je zticha. Věděl jsem, že připomínat mu, ať nedělá kraviny bylo zbytečné. Stráž otevřela bránu a překvapivě na nás hleděla. Obzvlášť na mě. Podplacení hajzlové. Kdybych nepospíchal, tak bych jim ukázal. Rychle jsme projeli a nedali jim tak možnost klást otázky. Pobídl jsem Sala k vyprávění.
„Kde jsem to skončil?“ pokračoval, „Jo, válka skončila, ale Grey nezapomněl, stále hledal. Jelikož měl pod palcem takřka většinu šlapek ve městě, využíval i je k získávání nějakých těch informací, no a nějak takhle Tama konečně našel. Nějakej jeho podžtaška se prokecnul a vyklopil tý šlapce, že zná Tama, a to nejdůležitější, že Tam občas vyleze ze skrejše a dojde se napít do baru U Jednooký vrány.“
„V tu chvíli už byl prakticky váš.“ řek jsem.
„Jo, sledovali sme ten bar a když se ukázal…“ řekl Sal.
„No jasně. Takže Benjamin Grey riskuje další válku klanů, jen pro pomstu.“ řekl jsem.
„Je to jeho rozhodnutí. Teď už je jen na Ironsovi, jestli nějak odpoví, nebo Tama odepíše jako… obchodní ztrátu.“ řekl Sal.
Po jeho slovech se mi rozhučelo v uších a rozbušilo srdce. Přestal jsem se ovládat. Střelil jsem ho kuší do ruky. Sal zařval bolestí a překvapením. Rozhlédl jsem se po okolí, ale ulice už naštěstí byli prázdné. Sal sténal a proklínal mě. Vytrhl jsem mu ten šíp z předloktí a jednu mu vrazil, aby ztichl.
„Ty hajzle jeden. Zabili jste tam další nevinný lidi. Pět nevinných lidí, co s tím možná neměli ani nic společného. Sale, ty si tomu velel?“ ptal jsem se.
„Dostali jsme rozkaz.“ zakňučel Sal. „Měli sme ukázat, že s klanem Greyů si nikdo nemá zahrávat. Odstrašující příklad.“¨
Měl jsem chuť a asi padesát možností jak ho zabít. Ale potřeboval jsem ho.
„A proč jste sestřelili tu kočku?“ zeptal jsem se.
„Co? Tu starou prašivou příšeru? Stejně by dlouho nepřežila. Tak sem jí to urychlil. Jen mňoukla a bylo to.“ řekl.
„To si udělal ty?“ ptal jsem se a musel jsem se držet, protože ta chuť ho prostě zabít a skoncovat s ním byla obrovská a dál rostla. Ale ještě jsem se držel.
Sal přikývl a v očích měl strach. A měl důvod. Zatnul jsem zuby a dál jsme jeli chvíli mlčky.
„A kam vůbec jedeme?“ zeptal se mě Sal.
„Hádej.“ odpověděl jsem a ukázal na rozcestník, který ukazoval na jih. Do Jarních zahrad.
„To si děláš srandu, ne?“ vyjekl Sal a asi doufal, že mu to potvrdím. Já jsem jen zakroutil hlavou a on na mě vytřeštil oči.
„Nemůžeš tam jen tak vjet. Nedostaneš se tam. Co chceš vůbec dělat? Dneska to nepůjde…“
Sal už mě začínal zase štvát. Tak se mu zase jednu vrazil, aby se mi ulevilo.
„To víš, že můžeme. Uděláme si jednu malou zastávku a pak tě hodím domů.“ odpověděl jsem mu. Byl tak šokovaný, že ani nepromluvil.
Jak jsem řekl, zastavili jsme se u Chrámu Světla, ne však toho, kde byli schovány ty těla. V tomhle jsem měl schované něco já. Shodil jsem Sala z koně a odtlačil ho k budově. Tam, v keři u mohutného buku na mě čekala, přesně jak jsem si ji připravil, klec s poštovním holubem. Srazil jsem Sala na zem a na kousek pergamenu naškrábal kusem uhlíku vzkaz.
„Co to, sakra, děláš? Co si tam napsal?“ ptal se Sal.
„To se brzo dozvíš. Bude to překvapení.“ řekl jsem a vypustil holuba se vzkazem. Zatřepotal křídly a zmizel ve tmě. V mracích na obloze začalo hřmít. Tak to by bylo, pomyslel jsem si. Už mě zbývá vyřešit jen jedna věc.
Popadl jsem Sala a posadil ho na koně. Důrazně jsem mu přikázal, aby byl zticha. Potřeboval jsem se koncentrovat. Než jsme dojeli do Jarních zahrad. Byla to luxusní čtvrť plná vil, měšťanských domků a jednoho letohrádku. Letohrádku klanu Greyů. Nebe hřmělo a mi jsme dojeli k bráně. Stály tam dva strážní. Jakmile zahlédli Sala tak se zamračili.
„Co tady děláš? Nevíš, co je dneska za večer? A kdo je tohle?“ ptali se.
Sal se na mě podíval a zatvářil se sklesle. Věděl, co bude následovat. Protože, teď přišla ta zlá část. Ani jsem nepočítal, kolika způsoby tu stráž můžu zabít, bylo jich mnoho.
A tak jsem z koně jednoho kopl do brady a než druhý stačil zareagovat, tak jsem ho probodl mečem, který jsem měl schovaný pod pláštěm za zády. Seskočil jsem z koně a dopadl na druhého. Meč jsem mu zasekl do hrudi. Odtáhl jsem jejich těla na stranu a sundal si kabát. Akorát by mi překážel.
„Hej Sale, málem bych zapomněl. Sundej kabát a hoď mi ho na koně, ať se nezašpiní. Dál už půjdeme pěšky.“ řekl jsem.
Sal zakňučel a sundal ho.
„No tak, buď chlap a řekni mi co se tu dneska děje. Co je dneska za večer?“ ptal jsem se ho.
„Dneska je schůze klanu. Sjeli se sem všichni důležití z celého království. Prakticky celý klan.“ odpověděl mi s pokleslou hlavou.
„Tím líp.“ řekl jsem a uvázal koně. „A kolik lidí myslíš, že tady bude?“
„Nevím, mnoho. Tak kolem stovky. Nemáš v plánu je pozabíjet všechny, ne?“
„Uvidíme.“ odpověděl jsem.
Nevím jak si asi představujete nájemného vraha v akci, ale myslím, že to nebude tak, jak jsme ten večer procházeli letohrádkem Greyů. Žádné skrývání ve stínech jak by se slušelo. Šli jsme osvětlenými chodbami přímo a suverénně dál. Jako bych nebyl na nepřátelském území, ale někde na procházce. Kdykoliv jsme někoho potkali, tak jsem ho na místě zlikvidoval. Vrhací dýkou, rychlým švihnutí meče, nebo občas kuší, když jsem ji sebral těm mrtvým. Vím, že tohle zní zřejmě naprosto strašně a morbidně, ale to jsem prostě já.
Vítejte v mém světě.
Sal vedle mě šel, naprosto smířený s tím co se děje a jen poslouchal mé rozkazy. Takhle vypadá zlomený člověk. Až mi ho bylo líto. Dneska toho zažil až moc. Ale už se blížil konec.
Dvacet sedm mužů a jedna žena padli, než jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Masakr v Jarních zahradách, tak tomu, myslím lidé potom říkali. Ale znáte je, občas si to lidi přibarvují. Ale v tomhle případě ne. Byli to přesně takové jatka, jak říkali.
Sal ukázal na jedny dveře. „Tady to je.“
„Neříkal si, že tu bude tak stovka mužů?“ zeptal jsem se.
„Doufal sem, že tě to zastraší.“
„Hlupáku. Jdi první.“ Otevřel jsem dveře a strčil Sala dovnitř. Bleskově jsem přepočítal počet lidí, co na nás šokovaně hleděli. Pět v křeslech a dalších deset okolo nich. Na nic jsem nečekal a skočil po prvním z nich. Podřízl jsem ho a sebral mu opakovací kuši. Několika přesnými údery jsem skolil pět z nich, aniž by kdokoliv stačil zareagovat. Po dalším jsem hodil dýku a ukryl se za jedním křeslem. Na chvíli. Pak jsem se kotoulem dostal za druhé a z úkrytu postřílel další dva. Znovu jsem hodil dýku, ale ta zasáhla jen kuši toho posledního. Přiběhl jsem k němu a omráčil ho. Dost už bylo dnes zabíjení. Alespoň pro mě.
Pět sedících mužů na mě jen šokovaně zíralo. Namířil jsem na ně kuší a zazubil se. Chtěl jsem, aby roztály ledy.
„Pokud máte nějaké zbraně, tak vám doporučuji je odhodit. Bude to pro vás nejlepší.“
Jeden z nich se podíval na Sala a zaklel.
„Ty idiote, co si to sem přivedl?“ řekl a roztříštil mu sklenici o obličej. Chudák Sal padnul k zemi a naříkal. Popadl jsem toho chlapa za rameno a shodil ho zpátky do křesla. „Předpokládám, že vy budete Benjamin Grey.“ řekl jsem, „Nehněvejte se na Sala, dělal jen to co musel.“ Benjamin Grey mě probodl arogantním pohledem. Byl to chlapík tak kolem šedesátky, vyhublý, ale zamlada musel být statný. Vrásčitý obličej byl ztělesněná arogance. A v těch šedých očích (šedá byla asi opravdu jeho barva, protože kromě šedin ve vlasech měl šedý knír a navlečený byl v šedém hábitu.) jsem zahlédl jiskru člověka, co si myslí, že dokáže všechno. Neříká se mi to snadno, ale myslím, že já jí mám taky…
„Kdo jste, pane?“ zeptal se mě, „Poslal vás Irons?“
„Na tom nezáleží, ale budeme předpokládat, že ano. Nesejde na tom.“ odpověděl jsem mu.
„Myslíte? Můžu vám dát desetkrát tolik co on vám nasliboval.“ řekl.
„Nemusíte mi to věřit, ale tohle nedělám za peníze. Tedy, dostanu je za to, ale spíš to dělám z morálních důvodů.“
Grey se rozhlédl okolo po těch mrtvých tělech všude.
„Z morálních důvodů?“
„Hned vám to vysvětlím.“ řekl jsem a pak jsem popadnul jednoho z nich za rameno a vyhodil ho z křesla. Vystrašeně zůstal ležet na zemi. Posadil jsem se a natáhl nohy. Byl to dlouhý den.
„Poprosím vás všechny, aby jste zůstali v klidu sedět… a ležet a nedělali žádné kraviny, můžu vám slíbit, že by jste byli mrtví během několika vteřin. A to bych nechtěl, dokud si nevyslechnete jeden příběh, co vám chci říct.“ řekl jsem a napil se nějaké whisky co tam měli na stole.
„Jak bych začal? Asi od úplného začátku, ne? Povím vám příběh o jedné ženě. Jmenovala se Karen. Narodila se tady ve městě a žila tady ve městě. Už od dětství to měla pěkně těžké. Narodila se v chudé rodině, plné alkoholiků a zkrachovanců vůbec. Se svým otcem měla, inu, zvláštní vztah. Pro vaši představu asi takový, že jí každou noc před spaním vyhrožoval smrtí, jestli ostatním prozradí, že s ní spí. Ano, její vlastní otec. Ona samozřejmě mlčela a dál to snášela. Dokud její otec nevyvolal hospodskou rvačku a nenechal se podříznout střepem. Rodinu neměl kdo živit a tak se Karen stala prostitutkou. A to jí ani nebylo čtrnáct. Pět let pracovala na ulici a vydělávala si na život. Muži jí mlátili, neplatili ji a dělali jiné strašné věci. A Karen to všechno snášela. Jednoho dne, však do života téhle nebohé dívky vstoupilo světlo. Seznámila se s Sarah. S dívkou jako ona, co měla podobnou minulost a stejný osud jako ona. Staly se z nich kamarádky, přítelkyně, byly si vzájemnou oporou. Podporovaly se, svěřovaly si všechna tajemství, sdílely své sny a naděje. Sdílely spolu i lože. Stala se z nich jedna duše. Jejich vzájemná láska byla nekonečná…“
„Už dost!“ přerušil mě Benjamin Grey, „Jak se opovažuješ znesvětit vzduch co dýchám takovými perverznostmi. Takovou špinavostí. Jako by mě měl zajímat osud nějaké špinavé kur…“
Nestačil to doříct, neboť mu moje pěst zlomila nosní přepážku. Vykřikl a plival krev. Ani nevěděl jak moc mě naštval. Popadl jsem meč a zabodl mu ho skrz chodidlo do podlahy.
Zařval bolestí.
„Držte hubu, pane Greyi.“ řekl jsem a znovu si lokl whisky. On ztišil svůj nářek na tiché sténání a vystrašeně mě pozoroval.
„Mělo by vás to zajímat opravdu hodně,“ pokračoval jsem, „Karen byla poctivá holka. Neměla pletky se zákonem, nemotala se do zločineckých věcí. Hleděla si svých věcí a nikomu nikdy neublížila. Ona byla prakticky anděl. Každý den, když jí skončila práce, tak se scházela se Sarah pod jedním tmavým přístřeškem vedle hospody U Jednooký vrány. Říká vám to něco? Mělo by. Tyhle dvě se nikdy nepletly do věcí kolem klanů. Držely se stranou. Ale ty vaše malicherné války mezi klany ničí všechno. Vtahují lidi dovnitř. Zabíjejí všechny a ničí rodiny. A jednu rodinu jste zničili i včera. Karen seděla pod přístřeškem a čekala na Sarah, která se zpozdila. Když tu přijeli vaši muži a vyvraždili celou hospodu. Rozstříleli ji na kusy. A tady přicházíš na řadu ty, Sale.“
Sal se na mě překvapeně podíval. Obličej měl bledý a pořezaný od skla.
„Ty, Sale, jsi nejen idiot, ale i zvrácený sadista. Karen by jste nezasáhli, nebyli jste v tom správném úhlu. Stalo se to, když jsi střílel po té kočce. To byl ten okamžik. Když si chtěl zabít toho bezbranného tvora, tak si zasáhl i Karen. Zabil jsi dva nevinné v jeden moment.“
„N-ne…“ koktal Sal.
„Ale ano. Sarah byla první na místě činu. Viděla poslední okamžiky života té, kterou milovala. Která pro ni byla vším. A tohle všechno, je jen vaše vina. Vy ničíte životy a rozvracíte rodiny. Je na čase za to zaplatit.“ Nastalo ticho.
„Sarah! Už můžeš.“ křikl jsem.
Ze dveří vyšla žena oblečená v černém. Šla vyrovnanou chůzí plnou odhodlání. Na tohle čekala. Vstal jsem a naposledy jsem se podíval na klan Greyů. Podal jsem jí opakovací kuši a kývl hlavou. To co následovalo už jsem vidět nemusel. Procházel jsem chodbami panství a slyšel jejich křik, její chraplavé kletby a zvuk kuše v akci. A nakonec jsem už neslyšel nic.
Vyšel jsem ven, oblékl jsem si Salův kabát a nasedl na koně. Tahle noc pro mě skončila.
Na zem právě dopadaly první dešťové kapky smívající špínu velkoměsta a jeho pach.
Na chvíli zase bude lépe.