Sen jedné noci

Jsem v pokoji a převlékám se. Přemýšlím, proč rodiče nechali přestavět dům v pevnost, k čemu nejnovější obranné technologie a počítačové systémy. Připadám si zde jako cvok. Jak se zdá ti přátelé asi nebyli asi zase tak přátelští. Za celý svůj život jsme se asi třikrát stěhovali a mě už to nebavilo a ani je ne.
Druhé patro- podkroví změnili tak,… Jsou tu počítače a ostatní ochranné složky a pár pokojů.
Sestřenky tu budou každou chvíli. Má být nějaká oslava… jsme něco jako rodinná firma, mamka a teta tvrdí že obchodujeme téměř se vším. Nás k obchodům ani nepouštějí, jsme vychováváni tak abychom do budoucna byli připraveni vést obchody.
„Káťo, mákni,“ volá bratr: „ Jsou tu holky.“ „Jó, letím.“
Přivítáme se, pak se jdeme podívat do „bezpečnostního centra“(druhého patra). Chvíli si povídáme, když přijede černá dodávka a pár BMV v též barvě, ptám se jestli někdo neví kdo to může být a jestli byli také pozváni na oslavu. Odpovědí mi je povyk z přízemí. Odveďte děti, rychle!! Ne to ne tady to je tohle ať si vezmou sebou, dostáváme pár desek s nějakými papíry.
Brzy na to se ozývají první výstřely. Smalle to je má (nejmladší sestřenka) křičí: „Mamíí, tatí, nee.“ „Pšt.“ „Pojďte,“musíme pryč. „Rychle!“ Všichni vyděšeni a rozklepaní, co se stane dál. Vcházíme do jednoho z pokojů a pouštím je únikovým východem. Nejstarší sestřence dávám dokumenty. „Hay Lin jdi.“ „Pojď taky, to nejde já je zdržím, utíkejte a skryjte se, pak vás najdu. Musím pomoci našim.“
Dole jsou tou dobou všichni mrtví. Slyším kroky, schodiště se otřásá pod těžkými kroky. Rychle a potichu spěchám do pokoje, je tam pracovna s postelí. Chci se schovat, ale je pozdě. Dveře se otvírají a vchází do nich mladý muž. Neznám ho a ani on mě, avšak jeho slova byla troufalá. „Ahoj kotě, neboj nekousnu tě.“ Povídá. „Já se nebojím,“ odpovídám. Pomalu se přibližuje a já zabírám bojovou pozici… Pokouší se mě dotknout, ale to nestíhá, dostává facku. „Ono kotě kouše?!“ „Jo a škrábe, ale nejsem kotě brouku. Jsem Katherin,“ říkám. Pak se přiblíží a chce mě možná pohladit, nevím. Chytám mu ruku a spouští se boj,… Po chvíli jsem unavená, ale vzdát se mi nechce. Přibíhají ostatní a ptají se neznámého, jestli nepotřebuje pomoc. Razantně ji odmítá. Prý si mě chce zkrotit sám. Začínám být nervozní, víc než předtím. Oni odcházejí, zase jsme tu my ..dva.. sami. Je velmi dobrý bojovník. „Chceš to vzdát?“ ptá se. „Nikdy.“ Dostávám nápad, jak ho zneškodnit, ale každá chyba v něm, se může obrátit proti mně. Provokuji ho ostrými slůvky. Chvíli se mi směje. Opět zápasíme, to už nemám sílu na vzdor. Pomalu se vzdávám v boji. On využívá každého pohybu a dostává se ke mně blíž…
Jen si mě k sobě přitáhne a začíná mě líbat. Docela se mi to líbí, strach však opět zabírá. Pokouším se ho napadnout. Místo toho končím v posteli. Jednou rukou mi drží ty mé a druhou mi rozepíná kalhoty,… To už je moc,… bojím se. Znovu se snažím o vzdor. Povoluje mi ruce se slovy: „Poddej se vždyť to chceš.“ „Prosím, nedělej to.“ S těmito slovy mi sundává každý kousek oblečení. Už se nebráním city se ve mně bouří. Chvílemi se přidávám a pomáhám mu sundat jeho oblečení. Pak už se jen dotýkáme. Vjíždí do mě, hadí a líbe. Bouřlivě se milujeme. Pak mu usínám vyčerpaná v náručí. Šeptá mi krásná slůvka do uší.
Už spím. Když se probouzím, zjišťuji, že žádný muž se mnou nebyl, že jsem pouze usnula. A mé tvrdé probuzení má na svědomí paprsek zlatého slunce. Celý den čekám nevím ani nač ale jsem stále roztoužená a dychtivá doteků, které zřejmě nikdy nezažiji a ani nenaleznu. Ale všichni žijí to je nejlepší zpráva nerada bych žila zatím co ostatní by byli mrtví. Byl to můj nejhorší a zároveň nejkrásnější sen.