Lidé zapomínají...

Kdysi dávno, když naše duše ještě dlely v nebesích a naše jména nebyla nic než cosi neznámého, lidé si začali vytvářet Vánoční zvyky. Většina měla svou hystorii, svou legendu a ukrývala cosi tajemného, ale některé z nich byly jen pro pobavení, pro rozptýlení nudné předsváteční rutiny, která je pro nás více než běžnou. Mnozí z nás si to z jakési posvátné úcty nedovedou přiznat, ale pravdou však zůstává, že předvánoční shon, vaření, pečení...je jednou z věcí, kterou by si každá žena nejraději odpustila.
Dříve - v dobách našich předků, kamenných hradů, a krutých bitev, byl Štědrý den nejen svátkem klidu, míru, a hlavně dárků pod stromečkem. Dříve byl Štědrý den opravdu svatým, a tehdy se děly opravdové zázraky! Dnes - v dobách moderní mechaniky již nikdo nevysekává sekyrou díry do ledu, nikdo nelije vánoční olovo, aby mu prozradilo jeho budoucnost, všichni na Štědrý den zcela zapomněli! Co si dítě představí pod pojmem "Vánoce"? Něco mi říká, že to není zrození Ježíše Krista, něco mi říká, že je to něco mnohem pitvornějšího, sebeckého!
"Dárky" ach ano, jsou to dárky.
Občas si ještě vzpomenu na své dětství, dry jsme přišli celá rodina pod ozdobený zářící stromek s dárky, a má příznačná melancholie jako dým vyprchala v okamžiku, kdy jsem z první zabalené krabice s úsměvem strhala vánoční papír, i zářivou stuhu, která ho zdobila.

"Podívej se maminko, co mi Ježíšek přinesl" šeptala s úsměvem malá holčička a opatrně matce podala malé plyšové štěně.
"To jsi musela být hodná, když tě Ježíšek takto obdaroval" řekla smutně matka s vědomím, že tato část Štědrého dne působí dětem největší potěchu.
Po rozbalení dárků vždy otec slavnostně zapálil svíčky na stromku, a všichni jsme sborem začali zpívat vánoční koledy. Možná pro umocnění pokory, možná ze zvyku, možná že dokonce andělům, kteří nás takto štědře obdarovali.Ne dárky, ale dalším rokem,kdy jsme mohli být všichni spolu. Živí-zdraví.
"Děkuji Ježíšku" zašeptaly obě děti a poslušně odešly do svých postýlek. Měli za sebou dlouhý den. Za okny se jako peří z andělských křídel sypaly sněhové vločky. Tiše dopadaly na zamrzlá okna, které mráz pokreslil svým ledovým uměním a děti - šťastné ze svých dnešních dárků, ukolébány teplem hořícího krbu a doznívající vánoční atmosféry, brzy usnuli.

Ano. Dokáži si vybavit a vzpomenout si na svou radost a uspokojení, že na mě někdo tam nahoře myslí, ale jaký lesk museli vidět rodiče v dětských očích - to už si vybavit nedokáži.

Jednou ráno, když ještě všichni spali, se za okny objevila drobná světýlka. Tiše se vznášela nad spícím krajem, bičována studeným větrem i krutou závějí, plula po kraji jako by hledala samotného Boha. Možná ano. Byli to smutní a zapomenutí andělé z dob věčného míru, i neochvějné víry, teď sklamáni vlastním osudem. Lidé již dávno nepouštěli lodičky z vlašských ořechů po ohněm nablýskané hladině, Lidé na ně zapomněli. Málokterý člověk si dokáže vybavit vánoce z dětství - z dob, kdy doopravdy věřil.
Andělé beze jmen teď - na štědrý večer bloudili po liduprázdných ulicích staré Prahy a hledali jakýkoliv náznak toho, že jejich jména nejsou zcela zapomenuta. Smutně proplouvali kamennými postranními uličkami pokrytými neprošlapanými strouhami sněhu, na které pouliční osvětlení vrhalo podivné bizarní stíny, které se vpíjeli do sněhu, kamenných zdí domů, nebo popelavé barvy zatažené oblohy.
Zmítáni staletími, znaveni ze staletého bdění, rozerváni úzkostí zklamání se jen ztěží dokázali udržet při životě. Z posledních sil se snažili jen zlomkem zahlédnout svou nadějí - důkaz jejich existence. Když vtom spatřili malou světlovlasou holčičku zpívat vánoční koledy. Mohlo jí být sedm let, měla dlouhé světlé vlásky, které jí v drobných pramíncích splývaly na bleděmodré šatičky, které jako rubáš splývaly až na zasněženou dlažbu. Byly jí možná trochu velké, protože měla v pase uvázanou bílou stuhu, očividně aby se jí dlouhé závoje látky nepletly při chůzi pod nohy. Byla sama, bez doprovodu jakéhokoliv hudebního nástroje, přesto její hlas skrýval něco posvátného a to něco upoutalo andělskou pozornost.Chvíli jen stáli a poslouchali tu prastarou píseň a přitom jim začalo docházet, proč na tomto světě jsou. Nemohou jentak odejít do krajin mrazivé tmy, musí rozdávat radost i naději těm, co to potřebují.
A tak večer, když šly děti k vánčnímu stromku, jejich oči se opět rozzářily radostí a štěstím tak, jak to andělé vídali v dřívějších dobách každý rok.
"Vidět neznamená věřit, ale věřit znamená vidět" stačili šeptnout andělé po větru, než odlétli do svého vrtkavého světa dětských nadějí, a křišťálových zámků lidské fantazie. Nemusíme v ně věřit, ale navždy budeme v hloubi duše cítit, že někde existují bytosti, kteří nejen že nás provázejí životem, ale i smrtí. Jejich poslání je rozdávat radost, krásu, štěstí a naději těm, co to potřebují a pomáhat lidem, kteří doopravdy věří.