Ďáblovy děti - 6/7

Zůstala jsem sama v bezedné propasti se svým žalem a bolestí.
***
Jak jen jsem mohla tušit, že to budou poslední slova, co od něj uslyším? Nevím ani, kolik času uplynulo, ale zanedlouho někdo jemně klepal na dveře a šeptal mé jméno. Kristián. Hlas mu zněl starostlivě.
„Teď chci být sama,“ vyštěkla jsem trochu přehnaně. Polkla jsem. „Tak pojď dál.“
Dveře se pomalu otevřely a Kristián vstoupil do místnosti. Tvářil se jako by ho polili studenou vodou.
„Co se stalo?“ ptal se. Díval se na mě a snažil se mi cokoliv vyčíst ve tváři. Zdálo se mi, že v jeho očích vidím výtku.
„Co by se mělo stát?“ Stírala jsem si poslední zbytky slz a sedla si normálně.
„Lestat odešel.“
Tupě jsem na něj zírala, než obsah jeho věty doputoval k mému mozku. Stáhla jsem obočí. Velká hlubokomyslnost těch slov mi docházela pomalu.
„Odešel?“ podařilo se mi ze sebe vysoukat.
„Prostě ke mně přišel a řekl, že odchází.“
„Jak odchází?“
Poklekl si k pohovce a zacloumal mými rameny. Zpříma mi hleděl do mých nechápajících očí. „Navždy!“
„Jak navždy?“
Kristián protočil oči v sloup. „Bianco, sakra, co je to s tebou?! Odešel, chápeš? Odešel navždy!“ Opakoval a já konečně pochopila. Nechtěla jsem chápat. Jak jen mohl odejít? Jen tak? Po tom co se stalo? Opět se mě zmocňoval stav zoufalství.
„Proč?“ zašeptala jsem.
Kristián vypadal, že mu brzy rupnou nervy. „Myslel jsem,“ jeho hlas zněl nuceně klidně, „že to mi povíš ty.“
Prudce jsem vstala a začala panikařit. Byla jsem na pokraji šílenství. „Ne, nemohl odejít!“ křičela jsem. „Nemohl, ne, ne, nemohl,“ opakovala jsem si čím dál tím víc potichu. Všechno se zvrhlo. Alespoň kdyby zůstal, mohla bych ho vidět. Ale takhle? Vždyť ani nevím, co se s ním stane. Možná to udělal kvůli mně. Nemohla jsem dál. Nejsem tolik silná, abych poslední události dokázala přijmout. Popadla jsem do rukou židli, urazila jí jednu nohu a tou jsem si hodlala protnout srdce. Namířila jsem ji přímo, rozmáchla se, jenže Kristián se zachoval duchapřítomně a smrtící nástroj mi vytrhl z rukou.
„Bianco, Bianco, do háje, VZPAMATUJ SE UŽ!“
„Nech mě. Já chci umřít,“ mlela jsem svou. Nedokázala jsem nad sebou získat nadvládu. Mé pěsti se pohybovaly proti Kristiánově hrudi. Bušila jsem jako o život. Nevěděla jsem ani, co dělám. Stavem bych se vyrovnala kdejaké trosce. Ztrácela jsem smysl žít. A zároveň v sobě zabíjela dětskou Biancu. Naivní a hloupou. Ztrácela se. Přestala být mou existencí. Zůstala jen chladná Bianca, bezcitná, nevypočitatelná potvora, schopná čehokoli. S veškerou silou jsem od sebe odmrštila Kristiána, otočila se a vydala se pryč. V očích mi plápolala nenávist, vztek a chtíč po krvi a násilí. Doběhla jsem si pro svůj cestovní černý plášť, dýku jsem si zavázala kolem pasu a vyrazila daleko odsud. Opouštěla jsem mé milované sídlo a necítila jsem nic. Nic, protože veškeré pocity a emoce jsem vyplýtvala. Mnozí by mě přirovnali ke kameni. Chladnému a tvrdému. Nejsou takoví staří upíři? Tak takhle se cítí?
Letěla jsem lesem a vzduch do mě narážel, až jsem musela přivírat oči. Zvedl se i vítr. Přihnala se bouřková mračna, zakryla oblohu posetou hvězdami a tichou krajinou se rozlehl hrom. Zem se otřásala. Z nebe se snášely první kapky a hned na to se strhl liják. Proud vody se čím dál zvětšoval. Tmu začaly osvětlovat blesky, které metaly jeden za druhým. Hřmění projíždělo mračny. Zuřivě a pak prásk. Běžela jsem dál a bláznivě se rozesmála. Smích zněl spíše hrozivě až odpudivě. Oblečení se mi smáčelo skrz naskrz. Vlasy se mi lepily na obličej. Určitě se mi musí něco stát. Spadne na mě strom, nebo mě na kopečku či skále zasáhne blesk. Cokoliv. Přála jsem si to.
Bohužel začaly odeznívat poslední tóny bouřky. Jak rychle se přihnala, tak taky odtáhla. Déšť ustal a z lesa se začala vypařovat pára. Vlhký vzduch se mi vždy líbil, jenže teď jsem všechny tyto aspekty ani nevnímala. Uháněla jsem do města. Krvelačná bestie se dostala ke slovu. Nechtěla však lidskou krev, ale upíří. Ano, upíří!
Myšlenky na zabíjení a mučení jakoby mi dodávaly sílu pokračovat dál. Vzplanula ve mně síla, kterou jsem dosud neobjevila. Troufla bych si na jakéhokoliv protivníka. Klidně i silnějšího.
Kde se zapomněla Bianca, která neměla ráda násilí a krev? Odpůrkyně mučení? Už není. Nebo je pohřbená hluboko v propasti, z níž se nedostane.
Stromy a lesní porost pomalu řídly. A já spatřila první známky blížící se civilizace a do nosu mě udeřil nesnesitelný puch velkoměsta. Z hrdla se mi vydral řev, řev zvířete toužící po oběti. Krajem města jsem se nijak nezabývala a vrhla se přímo do centra nočního života.
Stála jsem na začátku ulice, kde poblikávala různá světla podniků, hlavně bordelů a barů, a taky světla lamp osvětlovala několik lidí, nabízejících veřejnosti své služby. Od mladých dívek a chlapců až i po starší ženy, zmalovaných jako klauni. Akorát že nebyly moc k smíchu. Potulovali se tu i zákazníci, sem tam zastavilo auto.
Ani jsem se nemusela snažit a hned jsem našla pár upírů a upírek. Zaměřila jsem se hlavně na upíry. Zlého upíra poznáte podle očí a mysli. Moje kořist obcházela roh ulice. Nabízel se jako prostitut a pak nic netušící oběti zabíjel. Budu hrát jeho hru. Snad se zabavím.
Sváděla jsem ho a on se nechal. Očividně jsem se mu líbila. Zneužívala jsem situace a v duchu se mu vysmívala. Smála jsem se blížící smrti. Manipulovala jsem a hrála si s ním jako s loutkou na provázkách. Jak snadně jsem ho zabila. Pocit, jejž jsem při vraždě prožívala, se mi zalíbil. Nikdy jsem se ještě takhle necítila.
Stal se ze mě noční přízrak. Sváděla jsem a zabíjela. Utápěla se v hříchu. Mé tělo bylo skvělou zbraní. Hodně jsem cestovala a měnila bydliště. Nikde jsem se nezdržovala dlouho. Mnoho roků uplynulo a já zapomínala na svůj starý život, alespoň jsem si to namlouvala. O vy-víte-kom jsem se jen doslechla, že je možná po smrti. Povídačky, kterým jsem věřila. Kristián se ujal vedení upírů a vláda se hodně změnila. Až tak, že bylo čím dál těžší najít nějakou oběť. Skrývali se, neboť náš milí vůdce založil jakýsi spolek na vyhlazování a trestání neposlušných upírů. Už nějaký čas se obávám, že mé falešné jméno se tam také nachází, přitom jim spíše pomáhám. Dokonce mám v patách také lovce upírů.
Změnila jsem se a nikdo mě již nespojoval se starou Biancou.
***
Koho by to také napadlo, že? Sama sebe jsem nepoznávala. Stávalo se však, že stará Bianca se snažně hlásila o slovo. To jsem pak vždy propadala depresivním stavům, kdy jsem vzpomínala na Lestata. Nevím, jak je to možné, ale jeho obraz jako by se v mé mysli ztrácel. Zapomínala jsem jeho podobu. Viděla jsem ho zdáli a zahaleného v mlze. Děsila jsem se toho. Za dalších několik let si ho ani nevybavím. Avšak láska k němu nevymizí nikdy. Můj vnitřní zrak může zapomenout podobu, jenže já ho mám v srdci. Stále. I po těch pár desetiletích.
Dokonce jsem se bála dívat se do zrcadla, ve kterém se na mě dívala cizí žena. Své dlouhé husté vlasy jsem si zkrátila na mikádo, aby mi nepřekážely v lovu a v boji. Z očí mi vyprchala nevinnost. Vyzrála jsem, i když ne způsobem, jakým bych si přála. Bianca v propasti zůstávala pořád stejně stará.
Probudila jsem se v opuštěné továrně na kraji města. Ani nevím, jak se jmenovalo. Nikde jsem se nezdržela více, než dva týdny. Tady na tom místě se mi však zamlouvalo a již jsem zde pobývala tři týdny, což znamená brzké odhalení. Ať už ze strany lovce upírů nebo společnosti na polapení neposlušných upírů. Kupodivu se mi to zamlouvalo. Každou chvíli mě může někdo zaskočit. Jenže mě lze zaskočit těžce. Po těch rocích jsem se stala zkušenější a mé smysli na lov a obranu zbystřely. Vydala jsem se chodbami ven. Ven do své záhuby. Cítila jsem ji. Hluboce jsem se nadechla. Čekají na mě. Chtěla jsem se jim vydat? Unavovalo mě neustále utíkání a pronásledování. Ano, ze začátku to bylo zábavné, ale teď?
Sebejistě jsem vyšla východem a rozhlédla se. Kousek dál na cestě svítila lampa. Kolem chodníku rostly stromy, z jejichž korun jsem slyšela šelest a JE. Opravdu si myslí, že jsem tak blbá? Pokračovala jsem dál v cestě a předstírala jsem zadumání. Slabé písknutí dolehlo i k mým uším. Upíři seskočili ze stromů najednou. Na zem lehce dopadlo pět párů bot.
Rozesmála jsem se. „Jenom pět?“ Řekla jsem nahlas vlastní myšlenku. Mužské postavy zahalené v tmavých pláštích si mezi sebou vyměnili pohledy. Jenže úsměv mi ztuhl na tváři, když mé uši zachytily, jak za mými zády dopadly minimálně tři osoby. Otočila jsem se a až pak si uvědomila hloupost svého činu. Vystavila jsem tak svá záda početnějším nepřátelům. Vrhli se na mě najednou a já vyskočila do výšky. Zareagovala jsem na ně příliš rychle, proto se jich několik srazilo, až to zadunělo. Osm proti jedné. Dost nespravedlivé. Dokonce i na mě. Navíc jsou určitě cvičení. Vytvořili půlkruh a mířili ke mně. Sledovali každičký můj pohyb doutnajícíma rudýma očima.
„Humor přešel?“ vyštěkl jeden z nich kousavě. Budu si hrát na hrdinku?
„Proč?“ zeptala jsem natvrdle se svraštěným obočím. A začala jsem ustupovat. Poprvé mě napadla otázka, co tu vlastně pohledávám? Jak jsem se sem vůbec dostala?
Cítila jsem, jak uvězněná Bianca převládá. Dolehl ke mně moc dobře známý pocit osamělosti a bolesti. Sakra, zrovna teď!
„Nechceme tě zabít,“ namlouval mi ten samý upír. Nadechl se a chtěl pokračovat.
„Ale?“ zeptala jsem se odměřeně.
Ušklíbl se. „Ale když budeme muset…“ nechal větu vyznít do ztracena.
„A k čemu bych vám bylo živá?“
„Náš pán tě touží poznat.“ Tato odpověď mě zaskočila.
„Váš pán?“
Odporně se rozchechtal, ale někdo ho výhružně přerušil: „Dost keců! Zabme ji konečně!“
„Tím myslíte Kristiána?“ tázala jsem se dál.
Nikdo mi neodpověděl. „To jste takoví srabi, že vás jde osm na jednu?“ Ten, který mi odpovídal, kývl na horlivce na mou smrt. Upír vystoupil z řady, ostatní se zastavili. Super. Akorát mi bylo jasné, že ho nemůžu zabít. Když ho zabiju, oni mě také. A proč neumřít? Kvůli zvědavosti, kdo je jejich pán. Vždycky jsem si myslela, že společnost vede Kristián – vůdce klanu, ale asi jsem se zmýlila. Ani jsem se potom moc nevyptávala. Kdo je tedy schopen zastávat takovou hodnost?
Třeba mě ani zabít nemají. Jenom vyhrožují. Snaží se zastrašit. Ovšem stojí to za to, abych riskovala? Obří upír na mě zaútočil. Chtěl mě strhnout na zem, ale já jeho náraz ustála a postavila se mu čelem. Následující pohyby byly natolik rychlé, že ani já jsem pomalu nestíhala je registrovat. Spoléhala jsem se na svůj instinkt. Koutkem oka jsem spatřila, jak mě ostatní nepřátelé obcházejí. Situace se mi vymykala z rukou. Možná to tak bude lepší. Jenže jsem nemínila vzdát se jen tak bez boje. Upíra, s nímž jsem bojovala, jsem kopla do slabin. Zákeřné, já vím a vrhla jsem se na jiného. Na pomoc mu přišli čtyři jeho společníci. Už jsem neútočila a jenom odrážela jejich útoky. Něco tvrdého mě udeřilo do hlavy. Obraz se mi začal rozmazávat. Barvy se mi smíchávaly a já padala na zem. Tvrdě jsem dopadla na zem… Upadla jsem do bezvědomí.
Cit se mi nejdříve vracel do končetin. Uvědomovala jsem si tupou bolest v hlavě. Pomalu jsem otevírala oči, do kterých mě udeřilo měsíční světlo z žalářního okénka kamenné cely. Chladná podlaha byla příjemná. Přitiskla jsem k ní tvář. A vzpomínala, co se mi to vlastně stalo. A jak jsem tak vzpomínala, porozhlédla jsem se po místnosti. Znám ji. Nachází se ve sklepení mého bývalého sídla. Zpátky po tolika letech, po půl století. Změněná. Vzpomínky na starý život se mi vracely. Úplně mě pohlcovaly. Ležela jsem tam, zraněná. Ne na těle, ale na duši. Jakoby ze mě vyprchala veškerá síla. Vysávalo ji ze mne mé nejoblíbenější místo, kde jsem prožila velkou část svého života.
Ze zasnění mě vytrhlo klepání na dveře. Lépe řečeno bušení.
„Vstávej, krasotinko! Pán tě očekává. Dám ti pět minut, aby ses stihla připravit! Bohužel zrcadla nevedem!“ rozesmál se hrozivě neznámý. Vyškrábala jsem se na nohy. Třásla jsem se po celém těle. Pokusila jsem se otřít pot na čele špinavýma rukama, čímž jsem musela vypadat nádherně. Vlasy jsem měla rozcuchaný, oblečení místy roztrhané a umazané. Nevadilo mi to.
Dveře se otevřely a do vězení vstoupil žalářník. Popadl mě za paži v ocelovém sevření a táhl pryč.