Ďáblovy děti - 7/7 - Konec

*** Konec – verze 1. ***
Mé oči těkaly po věcech mě tolik známých. Vzpomínky, které se mi vybavily, mě drásaly na kousky. Vedl mě do jedné z nejlepších komnat, kde se většinou nachází vůdce. Chtěla jsem se zeptat, za kým mě to vede, ale rozmyslela jsem se. V rozpoložení, v jakém jsem se právě nacházela, mi vše bylo jedno. Jak se můžu setkat s jejich pánem, když nejsem připravená mu čelit? Kdo ví, co bude zač. Pokud bude mladý, mohla bych s ním manipulovat, jenže v tomhle stavu?
Zhluboka jsem se nadechla a žalářník mě uvedl se zaklepáním do místnosti, kterou jsem dobře znala za dob Maria. Vše zůstalo skoro stejné. Obrazy na stěnách, nábytek z bytelného dřeva i různé dekorace. Pohlédla jsem na muže za stolem. Zrovna se zabýval nějakými papíry a zapisoval si brkem a inkoustem poznámky. Vlasy měl úhledně sčesané do culíku a ústa mírně pootevřená. Do nosu mě udeřila i vůně jeho kůže. Srdce mi bilo jako divoké. Je to vůbec možné? Po tolika letech? Vůbec se nezměnil. Pořád stejně nádherný, pořád stejně nedosažitelný. Znovu jsem cítila jeho jemné rty na svých. Vybavilo se mi, jak říkal mé jméno. A bolest. Bolest přímo zdrcující, kterou se mi doposud dařilo držet pod pokličkou. Stará Bianca ožívala. Zatlačovala tu silnou, chladnou a bezcitů.
Za žalářníkem zapadly dveře, když potichu odešel. Jakoby mě slabé, sotva slyšitelné bouchnutí vrátilo do reality. Musím se alespoň pokusit udržet nic neříkající masku.
Že by ráčil vzhlédnout? Přeci jen jsem byla obávaný upír. Mimochodem mi to teď připadalo docela směšné.
Najednou prudce vstal a přešel k oknu, aniž by se na mě podíval.
„Myslel jsem si to,“ pronesl tiše, ale srozumitelně. Shlížel kamsi do zahrad zahalených nocí. Jeho hlas mi tolik chyběl! I když je jako ledová sprcha.
Stále jsem tam, špinavá, neupravená a naprosto mimo. Setkání, které jsem si v tom nejzašlejším zákoutí mého mozku představovala. Samozřejmě v trochu jiné verzi. Mou pozornost upoutal koberec. Z nějakého důvodu jsem se dokázala soustředit jenom na něj.
A pak jsem ucítila jeho pátravý pohled na sobě. V koberci se nacházel nějaký drobek. Neměla jsem v sobě tolik odvahy, abych se na něj teď koukla.
„Změnila ses,“ konstatoval, když se nedočkal mé reakce. Opět jsem mlčela. Alespoň mě poznal. „Proč sis ostříhala vlasy?“
Od čeho ten drobek může být?
Povzdechl si. „Rozhodla ses dát se na cestu popravčího?“
Upíři přece nejedí. Možná to je kousek nějakého kovu.
„Takovou tě neznám. Bianca, kterou znám, nemá ráda násilí.“ Vyprovokoval mě.
Pohlédla jsem mu zpříma do očí. „Ta Bianca už není!“
Tys jí zabil, měla jsem na jazyku, ale nepověděla jsem to. Teď nade mnou převládala nová Bianca. Vypadal ztrhaně kolem očí, jejichž kouzlu jsem stále propadala. Lestat mi pátral po tváři a snažil se mi lehounce dostat do hlavy. A já začala cítit zlobu, hněv a nenávist. To on přece za všechno může! Kvůli němu jsem se trápila. On je všeho strůjcem. Opět mi přeskočilo v hlavě jako tenkrát, co odešel. Zdravý rozum se vytrácel. Přešla jsem k němu a chtěla mu říct všechno z očí do očí. Lestat mě však předběhl.
„Ty mě ještě miluješ?“ ptal se ledabyle. V tónu jeho hlasu jsem zaslechla zaujatost a aroganci. Třásla jsem se vzteky.
„To si na mě po celý půl století nezapomněla?“ Asi mu to dělalo dobře, když mě dráždil. A že mě dráždil pořádně.
„Soudě podle tvého výrazu nezapomněla.“ Co si o sobě parchant myslí?
„Do toho ti nic není!“
Chvíli jsme si tiše hleděli do tváří.
A pak najednou sklonil hlavu a řekl: „Promiň. Chovám se jako vůl.“ Nebudu mu to vyvracet. Jeho omluva mě zastihla nepřipravenou. Upřímnost těch slov podkopávala moje sebevědomí, mou zlobu.
„Proč se tak chováš? Dělá ti to dobře, že mi ubližuješ?!“
Se zmučeným výrazem se posadil do křesla a hlavu si zabořil do rukou. Stála jsem nejistě na místě.
„Víš,“ začal, „nechci tě zraňovat. Nikdy jsem to nechtěl, i když jsem přesně tohle dělal. Strávil jsem hodně času přemýšlením a zpytováním sebe sama. Žil jsem hodně dlouho sám. Rozhodl jsem se nemilovat.“ Odmlčel se a upřel pohled na mě. Ty křišťálově modré oči mě pořád okouzlovaly. Navíc teď byly nádherně čisté. Pokračoval dál: „Dařilo se mi to. Ano, i když za cenu osamění, které ani Kristián nemohl změnit. A pak jsem tě poprvé spatřil ve své rakvi.“ Díval se na mě váhavě a já chtěla, aby mluvil dál. „Uchvátila si mě. Mě s tolika zkušenostmi a lety života. Všechna staletí, kdy jsem se snažil žít sám, přišla nazmar. Tys mi je pokazila. Tys dobila mé srdce. Musím ti trochu vysvětlit, jak jsem v té době na tebe díval. Byla jsi jen druhořadá upírka. Ne moc stará a navíc milenka Maria, kterého zrovna v lásce nemám, což je pochopitelné. Tak trochu jsem si myslel, že se vyspíš s každým. A i přesto jsem propadl tvému kouzlu. Ale já nepatřím mezi ty, co se jen tak lehce zamilovávají, právě proto mě to tolik naštvalo. Choval jsem se k tobě hnusně, já vím. Provokoval jsem a dělal naschvály. Chtěl jsem o tobě toho zjistit co nejvíc. A čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem se ztrácel. Zjistil jsem, že jsem si o tobě udělal špatný předsudek. Zjistil jsem, jaká doopravdy jsi. Všechny tvé ušlechtilé vlastnosti. Když ses mi při posledním setkání vyznala z lásky, zpanikařil jsem. Situaci jsem už tak nechal zajít daleko. Věděl jsem, že mě miluješ, a i přesto jsem odešel. Chtěl jsem, abys zapomněla. Domníval jsem se, že z tvé strany to bylo jen pouhé chvilkové poblouznění. Za nějaký čas mi došlo, že bez tebe nemůžu být. Vrátil jsem se, jenže mě očekávalo nemilé překvapení, zmizelas beze stopy. Říkal jsem si, bude to tak lepší. Avšak ty roky nejistoty, co se s tebou stalo, mě ničili. Nevěděl jsem nic. Někteří mi namlouvali, že jsi po smrti. Nevěřil jsem tomu. Aby toho nebylo málo, Kristián mi přenechal vůdcovství. Nedokázal již zastávat tak důležitý post. A tak jsem veškerou svou pozornost věnoval jen a jen upírům. Pokračoval jsem ve vedení Kristiánovy společnosti na vybíjení neposlušných upírů. Přes ni jsem se právě dozvěděl o tobě. O nebezpečné upírce, které se daří mnohem lépe než mým trénovaným upírům. Z toho, co jsem dokázal zjistit, jsem pojal podezření. A teď tu přede mnou stojíš, změněná k nepoznání…“
Nedýchala jsem. Příliš mnoho informací najednou. Bála jsem se tomu uvěřit. Můj mozek odmítal. On že mě miluje? V to, co jsem doufala, v těch nejbláznivějších snech, že by byla pravda? Nemožné! Určitě si ze mě jenom utahuje. Nakonec řekne něco nemístného, čímž mě zraní znovu, zdali je to ještě vůbec možné. A i přesto jeho slova zněla věruhodně. Jenže už několikrát jsem na to naletěla. Už jsem mu slepě nedůvěřovala. Alespoň v něčem jsem se poučila. Čekal na mou reakci. V očích mu planula vášeň a touha.
„Ale proč, když jsi věděl o mých citech i svých, jsi odešel?“ položila jsem mu otázku.
„Já nevím.“ Vstal a vzal mě za ruce. „Nedůvěřuješ mi. Vidím ti to na očích. A máš na to plné právo. Několikrát jsem tě zklamal. Je to neodpustitelné, já vím. Řekni, že mě nemiluješ a já tě nechám jít. Připadám si jako největší netvor, chtít po tom všem tvojí lásku. Je těžké mě pochopit.“
Oddaně jsem se utápěla v jeho očích. Ale nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla! Proč jsem mu po tom všem prostě nepadla do náruče? Ptala jsem se sama sebe. Jemně mě hladil palcem po hřbetu ruce. Rozechvívala jsem se chtíčem.
„Dokaž mi to,“ řekla jsem.
„Dobře.“ A udělal něco neočekávaného, co by se už samo o sobě dalo pokládat za nejvyšší stupeň jeho lásky. Otevřel mi mysl. Pobízel mě očima, abych se mu dostala do hlavy. Jenže opravdu jsem to chtěla? Neměla mi by mi jeho mysl zůstat uzavřená?
Přiblížil se ke mně a naše rty se spojily. Dával do toho veškerou něhu, vášeň a lásku. Jaký další důkaz jsem potřebovala? Opětovala jsem polibek stejnou měrou. Miluji ho. Miluji ho strašně moc!
A od té doby jsme žili šťastně až do smrti… Bohužel tohle není pohádka.
Kdo ví, jací nepřátelé tam venku v noci plánují zdrcující návrat…
¤ ¤ ¤
V temnotách, kde sluneční paprsky nemají šanci proniknout, se rýsovaly černé obrysy několika mužských postav, z níž jedna vystupovala do popředí a promlouvala k ostatním.
„Já se pomstím,“ rozléhal se Mariův nenávistivý smích jeskyní. Na odpověď se mu dostavil bouřlivý povyk přítomných - krvechtivých upírů s vymytými mozky, kteří budou slepě následovat svého vůdce kamkoli, klidně i do zhouby celého upířího rodu. Jen jeden může přežít a pokračovat v linii nemrtvých…

*** Konec – verze 2. ***
************************

Zhluboka jsem se nadechla a žalářník mě uvedl se zaklepáním do místnosti, kterou jsem dobře znala za dob Maria. Vše zůstalo skoro stejné. Obrazy na stěnách, nábytek z bytelného dřeva i různé dekorace. Pohlédla jsem na muže za stolem. Zrovna se zabýval nějakými papíry a zapisoval si brkem a inkoustem poznámky. Vlasy měl úhledně sčesané do culíku a ústa mírně pootevřená. Do nosu mě udeřila i vůně jeho kůže. Srdce mi bilo jako divoké. Je to vůbec možné? Po tolika letech? Vůbec se nezměnil. Znovu jsem cítila jeho jemné rty na svých. Vybavilo se mi, jak říkal mé jméno. A bolest. Bolest přímo zdrcující, kterou se mi doposud dařilo držet pod pokličkou. Stará Bianca ožívala. Zatlačovala tu silnou, chladnou a bezcitů.
Za žalářníkem zapadly dveře, když potichu odešel. Jakoby mě slabé, sotva slyšitelné bouchnutí vrátilo do reality. Musím se alespoň pokusit udržet nic neříkající masku.
Odložil brk, zarovnal papíry, sevřel ruce a podíval se na mě. Dívala jsem se do těch nejdokonalejších očí, jaké jsem kdy viděla, ohromovaly mě, uchvacovaly a zároveň zraňovaly. Dokážou toho hodně. Několikrát se mi zjevovaly ve snech, ale nic nenahradí realitu. Milovala jsem ho stále stejně, i po tak dlouhé době. On vypadal jako obvykle. Nádherný, majestátný, ledový a nedosažitelný. Zase se začal dostavovat ten pocit, kdy mé sebevědomí úplně ustupovalo. A v ten okamžik mi to došlo, nemůžu bez něj žít. Věděla jsem to už od počátku. Po celou dobu našeho odloučení jsem žila jen jako. Nebyl to život.
Litovala jsem však toho, že jsem ho poznala? Ne! Jediné, čím jsem si byla jistá.
Stála jsem tam, špinavá, úplně mimo a rozhodnutá položit život. On vstal a opřel se rukama o stůl.
„Byla jste sem přivedena, abyste čelila důsledkům vašich činů,“ začal formální řeč naprosto odměřeně. „Zabíjela jste upíry a zabít upíra bez svolení je trestné, ať už si to ten upír zasloužil nebo ne. Podle našich zákonů propadáte životem…“
„Taky tě ráda vidím, Lestate,“ řekla jsem ironicky s úšklebkem. „Koukám, že ses moc nezměnil.“
Tvářil se neutrálně. „Jako vůdce mohu udělovat milost.“
Hystericky jsem si rozesmála a z očí mi tryskaly slzy. „Mohu udělovat milost,“ snažila jsem se po něm pitvořit. „Tu si strč někam!“ Nechtěla jsem být sprostá. Jeho chování mě rozčilovalo. K čemu mi je milost? K čemu?!
„Bianco, važ svá slova,“ sekýroval mě chladným hlasem.
„Proč bych měla?“ ptala jsem se opovržlivě.
„Můžeš žít dál. Dávám ti na vybranou.“ Ta slova přikládala ke kotlíku, ve kterém to pořádně vřelo. Co si sakra myslí? Že je nějaký bůh?
„Dávám ti na vybranou,“ opičila jsem se. „To si tam strč taky.“
Ani jsem nepostřehla pohyb a jeho hřbet ruky mě zasáhl do pravé tváře. Chytla jsem se za postižené místo a čelila Lestatově zdrcujícímu pohledu. Odplivla jsem si. Nejraději bych mu ránu vrátila, ale musela jsem přiznat, že mě to vyvedlo z rovnováhy. On se opovážil mě uhodit!
„Copak, vaše výsost se naštvala?“ Říkám si o to. Z levé strany tváře jsem schytala mnohem silnější ránu, až se mi zatmělo před očima.
„To beru jako ano.“ Já si nedám pokoj. Provokativně jsem mu nastavila tvář. Neuhodil mě. „Nebouchneš si?“ nakrabatila jsem obočí. Měl ruce v pěst. Najednou jsem ucítila bolest. Myslím, že jsem křičela. Dostal se mi do hlavy a vůbec se nenamáhal s něžností. A já byla na pokraji šílenství. Zkoumal mé vzpomínky, všechno, co mělo zůstat utajeno. Odhalil i všechny mé city a emoce. Ztrácela jsem sílu stát na nohou. Podlomila se mi kolena a já se chytla za hlavu. A pak jako když vypnete řvoucí televizi, to ustalo. Zabořila jsem si obličej do dlaní a brečela.
„Teď jsi spokojený?“ vyjekla jsem. Znásilnil mou mysl. Na jeho tváři jsem však nespatřila žádný vítězoslavný, ani pobavený výraz. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu.
„Vstávej,“ říkal a podával mi ruku. Ignorovala jsem ho. Popadl mě v podpáží a zvednul na nohy, které mi vypovídaly službu. Musel mě proto podpírat.
„Nech mě!“
„Nedokážeš stát,“ odporoval mi. Oči mu drobet zjihly. Stejně tak hlas.
„Kvůli komu asi?!“ rýpla jsem si. Jednou rukou si mě přidržoval a druhou mě chytl za obličej a donutil mě pohlédnout mu do očí.
„Ublížil jsem ti hodně. Já vím. Ale já ti za tohle všechno nestojím. Jsem přece jen arogantní domýšlivý parchant. Jsem sobec. Vůl. Idiot. I přes to všechno, jak jsem starý, se někdy chovám dost hloupě. Přijmi proto mojí milost… Prosím. Žij dál.“ Upíral na mě své prosebné modré oči. Lestat mě prosil. Neuvěřitelné!
„Ne.“ Jednoduché. „Proč ti na tom záleží?“
Už otvíral ústa, když mu najednou rysy ztvrdly. „Nezáleží.“ Změnil postoj jako mávnutím proutku.
„Dobře, v tom případě není co řešit.“ Uhnula jsem očima.
„Není. Svojí šanci jsi promarnila. Stráže!“ zakřičel. Do místnosti vstoupil upír, popadl mě za paži a táhnul pryč. Naposledy jsem se podívala na Lestatova záda.
„Poprava bude za dvě hodiny. Máš právo na poslední přání, které bude vyplněno dle mé dobré vůle,“ říkal mi můj věznitel.
„Účastní se Lestat –“ nedokázala jsem říct to slovo.
„Ano.“
„Tudíž žádné přání nemám.“
„Mrhání.“ Utrousil pod vousy. Dovedl mě do mé cely, kde jsem osaměla. Opřela jsem se o zeď a tupě zírala před sebe. Poslední chvilky mého zpropadeného života. Tak takhle tedy skončím? Rukou popravčího?
Žalářník zaklepal za pár sekund, alespoň mi to tak připadalo. Jenže do místnosti vstoupilo hned několik osob, mezi nimiž byl i Lestat. Celkem jich bylo pět. Popravčí, vůdce, dva svědci a žalářník. Pohled mi spadl na kůl v popravčí ruce. Přepadl mě strach. Nejsem žádná hrdinka, abych tvrdila, že se smrti nebojím. Ano, chci se dostat do její náruče, ovšem když si představím, jak mi ta smrtelná věc protne srdce – zježili se mi z toho chloupky po celém těle. Nevědomě jsem ustoupila co nejdál od nich.
Jeden rozevřel nějaký pergament a pohyboval ústy. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, slova jsem neslyšela. Upřela jsem zrak na Lestata. Bylo mi jedno, co si bude myslet. Vždyť za chvíli umřu. Po tvářích se mi kutálely hořké slzy. V jeho očích jsem nedokázala číst. Měl v nich zmatek. Zřejmě nemohl skrýt bouři pocitů.
Mluvčí pergament svinul. „Teď můžeme přejít k poslednímu kroku.“ Pokynul hlavou popravčímu, který ke mně přistoupil. Dech se mi zrychlil. Je to tady…! Polkla jsem a zhluboka se nadechla. Zaplavil mě klid. Už nebude žádné trápení. Nikdy víc.
Popravčí nejdřív přiložil kůl na srdce, aby se trefil přesně. Pak se rozmáchl a kůl zajel k mému srdci.
A ve stejný okamžik zařval Lestat: „Bianco!“ Ještě než jsem stačila dopadnout na zem, zachytil mě. Hladil mě po tváři. „Odpusť mi. Omlouvám se.“ V očích mu hořela láska.
Pousmála jsem se: „Miluju tě. Odpustila bych ti cokoliv.“ Umírala jsem šťastná v jeho náručí. Jaká lepší smrt mě mohla potkat?
Lestatův pohled:
Malátně jsem držel Biančino chladnoucí tělo v rukou. Tiskl jsem si jí k sobě, div jsem jí nerozdrtil. Jak jen jsem to mohl dopustit? Je mrtvá. Bianca je mrtvá! Už nebudu mít příležitost říct jí, jak ji miluji. Kolébal jsem se ze strany na stranu. Přál jsem si vrátit čas zpátky ještě do dob, kdy jsem jí opustil. Kdybych tenkrát… Ne. „Neeeeeee!“ ječel jsem. Pozdě litovat, naříkat. Nic to nezmění.

Nad hroby roníme ty nejtrpčí slzy, pro nevyřčená slova a nevykonané činy. [Stoweová Elizabeth Harriet Beecher]

„Pane? Jste v pořádku?“ ozvalo se mi za zády.
Její krev mi smáčela košili. Půjdu za ní. Nezasloužím si žít, když je ona mrtvá. Opatrně jsem vytáhl kůl z její rány. Bolelo mě to.
„Opusťte místnost,“ zavelel jsem. Nikdo se neměl k uposlechnutí mého rozkazu. „Bude to?!“ Jakmile zaklaply dveře, naposledy jsem se podíval na její andělskou tvář.

Smrt z Tebe vysála med dechu, ale nepřemohla Tě. Na tvojí krásu nemá. [Shakespeare William]

Z hrdla si mi vydralo bolestné naříkání. S veškerou silou jsem si vrazil kůl do srdce. Pomalu jsem klesal na zem - stále držíce Biancu. Sejdeme se spolu v jiném světě? S touto myšlenkou jsem naposledy vydechl.

V životě se můžeme dopustit mnoha omylů… Až na jeden: ten, který nás zničí. [Coelho Paulo]