Na druhé straně

„Ondro je konec…mezi námi je konec,“ dívala se mi tvrdě do očí až mě to šokovalo. Ale víc mě vyvedlo z míry, když mi došlo co vlastně řekla.
„Co? Cože? To myslíš jako vážně?“ hleděl jsem na ni. Jindy bych se zasmál, ale ten její pohled mi to nedovoloval.
„Ne, myslím to smrtelně vážně,“ ani jeden sval v jejím obličeji nenaznačoval smích.
„Proč? Co se stalo? Udělal jsem snad něco?“ nechápal jsem.
„Protože toužím po něčem jiném než co mi dáváš. Už mě to přestalo bavit,“ říkala to jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě, ale pro mě to byl však naprostý opak.
„Jen tak? Najednou jsem ti začal vadit?“
„To nebylo najednou,“ sklopila oči, dneska první známka lidské vlastnosti. Pak jakoby si to uvědomila a vstala z gauče, na kterém jsme seděli.
„Mohl bys odejít prosím? Věci ti zabalím a hodím zítra.“
„Ale Kristy,“ přišel jsem k ní a pohladil ji po rameni, „to mi přece nemůžeš jen tak zničehonic udělat. Proč to děláš?“ odstrčila mě a otočila se.
„Prostě je konec. Víc ti neřeknu. Teď jdi,“ když se teď otočila zpátky měla na sobě zase ten svůj tvrdý pohled. Zvedla ruku a ukázala na dveře. Podíval jsem se na ni s poslední nadějí, že je to jen špatný vtip nebo aspoň sen. Ale nebyl. Otočil jsem se a odešel. Bez rozloučení…

Vyšel jsem z jejího bytu se zlomeným srdcem a rozhodnutý, že už ji nechci vidět. Došel jsem nevěřícně k autu, otevřel a nastartoval. Tupě jsme hleděl před sebe a v hlavě se mi opakovala její slova: Konec… Je konec…
„Ne,“ bouchnul jsem vztekle a bezmocně do volantu. Ne, zatřásl jsem hlavou. Chtěl jsem ji dostat z hlavy. Zařadil jsem jedničku a jel. Ale copak to šlo na ni nemyslet? Ne nešlo!…Už mě to s tebou nebaví… Toužím po něčem jiném… Procházky v parku, noci strávené spolu… To všechno se mi honilo v hlavě.
…její rty, úsměv, modré oči… To všechno jsem viděl před očima. Opět jsem zatřásl hlavou a uviděl jsem kočku, jak mi přebíhá před koly. Rychle jsem trhl volantem a sjel ze silnice. Světla mi ukázala strom přímo přede mnou…

Ležel jsem na břehu nějaké řeky. Hlava mě třeštila jako bych celou noc flámoval. Pomalu jsme si sedl. V první chvíli jsem si na nic nemohl vzpomenout, ale posléze se mi začaly zjevovat útržky vzpomínek- strom…kočka… Kristýna.
„Aaa,“ přidušeně jsem vykřikl bolestí, jak mě zabolela hlava. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kde mám auto? Vždyť by tu někde mělo být, ale nikde jsem ho neviděl. Že by mě náraz odhodil daleko od auta? Napadlo mě. Ale to mi přišlo velmi nepravděpodobné, ale pro jistotu se tu porozhlídnul, protože jsem nevěděl, kde to jsem. Vůbec se mi toto místo nevybavovalo. Nebe bylo zamračené jako před bouřkou. Všechno kolem bylo šedé až tmavé. Nad řekou se převalovala mlha. Byla velmi hustá, protože jsem nedohlédnul na druhý břeh. Voda v řece měla šedohnědou barvu a nevypadala moc zdravě. Naproti řece byl tmavý a hustý les. Vypadal trochu nebezpečně. Najednou jsem uslyšel hlasy.
„Rózy no tak otevři,“ rychle jsem se otočil tím směrem, ale nikoho jsem neviděl.
„Přijďte až budete mít peníze,“ práskly dveře. Domyslel jsem si, že Róza zavřela někomu dveře přímo před nosem. Jestli tu jsou lidi mohli by mi pomoct. Vydal jsem se teda do toho lesa. Prodíral jsem se větvemi stromů a keřů. Asi po 10 metrech se přede mnou objevilo dřevěné stavení, z kterého vycházela nějaká hudba a smích lidí. Odhodlaně jsem vyšel schody a vešel dovnitř. Ihned mě ovanul hospodský zápach smíchaný s něčím nechutným, co jsem nedovedl rozpoznat. Myslel jsem, že se pozvracím na místě, ale přemohl jsem se a šel dál k baru, za kterým stála číšnice. Ta se na mě mile usmála a zeptala se: „Co si přeješ mladíku?“ Byl to stejný hlas, který jsem před chvíli slyšel křičet.
„Prosím vás jak se to tu jmenuje?“ Servírka se na mě udiveně podívala: „No přece hospoda U Smrdutého tchoře,“ řekla nechápavě.
„A ty jsi odkud?“ zeptal se mě chlap, který seděl kousek ode mě.
„Z Troucnova.“ Jeho nechápavý pohled mi napověděl, že neví kde to je. Chtěl jsem mu to přiblížit, protože jsem přece neodjel daleko, ale Róza mi skočila do řeči: „Pojď za mnou.“ Odhodila utěrku a vyšla z hospody. Chvíli jsem jen hleděl, co se to děje? Ale potom jsem už spěchal za ní. Objevili se přede mnou další dřevěnice jako byl Tchoř. Na ulicích to docela páchlo. Připomínalo mi to trochu středověk…Najednou mi to docvaklo.
„Tady nejsou žádné paneláky? Kde jsou auta?“ zeptal jsem se Rózy, když jsem ji konečně dohonil.
„Cože? Aha. Jo no nejsou,“ pokrčila rameny a přidala do kroku. Já si ale nemohl vzpomenout, že by u Troucnova byl nějaký skanzen nebo něco podobného.
„Kde jsou?“ zeptal jsem se zděšeně, protože mi toto místo nahánělo brouka do hlavy.
„Všechno se dozvíš. Nestarej se,“ odpověděla jednoduše. Prošli jsme vesnicí a vyšlapali kopec, na kterém se tyčil malý kamenný dům, před kterým byla vysoká, železná brána. Róza zatřásla řetězy, kterými byla brána přivázána. Ty se svezly na zem a brána se otevřela. Dům na mě působil zastrašujícím dojmem. Zblízka působil ohromným dojmem. Róza 3x zabušila na dřevěné dveří, ty se samy otevřely. Že by byly elektrické? Pomyslel jsem si. Jak jsem očekával bylo i ve vnitř chladno a vlhko. Ve vzduchu se mísila zatuchlina a plíseň. V hale byly schody do 1. patra a na obou bocích byla chodba. Róza zmizela v pravé chodbě. Šel jsem tedy za ní. Na konci chodby byly velké dveře.
„Počkej tam na mě,“ přikázala mi. Vstoupil jsem asi do nejudržovanější místnosti v celém domě. Byl tu praskající krb, před ním pohovka se stolkem. Na druhé straně byl pracovní stůl, za kterým byla velká červená židle. Byla tu i malá knihovnička a na stropě byl lustr se svíčkami. Na zemi se zase rozprostíral krásný červený koberec.
Najednou se otevřely dveře a vjel dovnitř nějaký velmi starý pán na dřevěném vozíku, který tlačila Róza. Jen co vešli požádal ten pán Rózu, aby nám udělala čaj. Jen se na mě povzbudivě usmála a odešla.
„Tak … Ty se jmenuješ Ondřej Žárský, je to tak?“
„A-ano,“ nechápavě jsem se na něho díval, jak to může vědět?
„Já se jmenuji Ralf. Jsem tu již dlouho a taky ještě dlouho budu, jelikož jsem učitel,“ proč mi to povídá, nechápal jsem už vůbec nic, „vidím na tobě, že máš v hlavě plno otázek, ale ty si necháme na jindy, až na to budeš připraven. Víš toto není svět jaký jsi znal. Teďka jsi úplně někde jinde,“ odkašlal si, „jsi na onom světě. Jsi mrtvý Ondro.“