Mučidla a popravčí metody - 2. Velký okruh

2.)Velký okruh

Holubice odletěla. Doufal jsem, že přiletí k adresátovi. Sedl jsem si na rozvrzanou postel a hleděl do prázdna. Nyní mi bílá zeď připadala hezká, prasklinky malovaly pozoruhodná díla. Už nikdy se nechci vrátit k mučidlům.
„Je tam někdo?“ ozval se neznámý mužský hlas z pravé zdi.
Mlčel jsem.
„Tak se ozvěte, slyšel jsem vás?“ opět naléhal.
„Ano, jsem zde já! Togu, mé jméno.“
„Uff. Já jsem Rothus! Můžu vám pomoci!“
„A jak?“
„Mám sponku. Maminka mi ji dávala, aby mi nepadaly dlouhé vlasy do očí.“
„No a? Sponku v dnešní době?“
„Vy jste dutej jak poleno! Na zámek, můžeme ho otevřít pomocí sponky, kterou jsem si vytvořil. Nechtěl jsem se vzdát mých krásných vlasů!“
„To je skvělé, ale proč si neotevřete sám?“
„Protože jsem zazděnej.“
„Tak to nic.“
„Nikdy nevzdávejte nic předem. Prokopu se k vám a můžeme společně otevřít ten zámek. “
„Ano, to by šlo! A kde začneme kopat?“
„Vidíte od vás napravo za postelí v rohu vysunutou dlaždici. Dejte ji pryč a začněte kopat.“
„Jak víte, jak to zde vypadá?“
„Protože jsem tam pár let žil. No a teď, hrrr do práce!“
Vysunul jsem dlaždici na popud Rothuse. Nožem pečlivě uschovaným v posteli, jsem vypáčil další část podlahy a stejným nástrojem jsem krájel hlínu. S prací jsem přemýšlel o Rothusovi. Bydlel taktéž tady. Takže musel být i mučený? A nebyl snad hoden, že skončil zazděný?
„Rothusi a co tam jíte? A pijete?“
„Víte, kolik tu je krys? Nezazdili úplně všechno. Malej votvůrek tam nechali, aby tam mohla vodtékat voda. No a tu piju. Je tu totiž hodně vlhko.“
Teprve teď jsem si všiml jeho přízvuku.
Opět zachrastil klíč, s rychlostí postřelného divočáka jsem uklidil nepořádek a nůž schoval do kalhot.
„Co tam děláš?“ promluvil nevysoký kat. Ještě jsem ho neznal.
„Já, já nic. Čumím do blba. Hehe.“ Zmateně jsem odpověděl.
„To jako na mě, jo?“
„Ne, to v žádném případě. Vy, vy nejste blb.“
„No proto. Stylusi, pojď mi s ním pomoct.“
Aspoň někdo známy a rozumný člověk.
Opět mě vlákli do té odporné místnosti. Drželi mne za nohy tak nepříjemně, že mi vypadával nůž z kapsy. Udělal jsem sed/leh, jako při posilování a se směrem nahoru jsem uchopil nůž a zastrčil ho do bot. Ničeho si ti tupounci nevšimli. Scházeli jsme po schodech, naštěstí jsem se mohl postavit. Hrad nebyl příliš hezký. Tu a tam nějaký obraz. Zdi, popraskané a špinavé, jako by se zde tyčily po tisíciletí. Zlaté svícny však dodávaly hradu trochu útulnější atmosféru.
Cestou jsem zaslechl ne příliš potichý rozhovor:
„Stylusi, co mu uděláme?“
„Král nařidil Velký okruh.“
„To je skvělé. Velký okruh! Palečnice, ach, jak já miluji nářek mučených. Jak se jim drtí palec pod náporem kovových destiček. A vody poteče hodně! A nakonec mlátička.“
„Moc se neraduj, on vydrží hodně!“
„Ale Velký okruh, ne. Bude kňučet jako pes.“
Žádný mučící nástroj jsem neznal. Snad jen palečnici po vysvětlení toho sadisty.
Dovlekli mě na místo. Hrtan jsem měl sevřený strachem. Tentokrát se v popředí místo gilotiny houpal vousatý muž. Další žebrák jako pokusný králík. Neměl však kolem krku lano, ale ocelový drátek. Ten se mu zařezával hlouběji a hlouběji do masa. Výraz v obličeji toho chudáka, bych nechtěl přát nikomu.
„Nečum a pojď!“ rozkázal ten odporný kat. Vrah a nechutný sadista.
„Tireme, usaď pána!“ lstivým úsměvem promluvil Stylus.
Takže Tirem se ta svině jmenuje. Jestli se odsud dostanu, ten půjde jako první. Pod kytičky!
„Sedni!“
Nezbývalo mi nic jiného, než poslechnout.
Uchopil mou levici a palec položil na chladný povrch kovové destičky. Druhou nasadil na něj a desky vsunul do svěráku. Zajistil jakési pojistky, aby snad desky nesklouzly.
„Tireme, já to provedu!“
„Ale ne. Prosím!“
„Králův rozkaz, je králův rozkaz!“
Aspoň nějaké pozitivum! Stylus to doufám nebude přehánět.
Opak je pravdou. Vrhl se do toho střemhlav.
„Auu!“ Mechanismus začal fungovat. Pískot starého závitu přehlušoval blažený smích Tirema. Zpočátku to nepříjemně štípalo, tlačilo na nehet a zmačkávalo maso, ale když Stylus stále točil, pocítil jsem, jak drobná kůstka v palci praská a s ní snad tisíce dalších.
Zmítal jsem s sebou, cukal, jen abych našel správné místo na destičce, kde to snad nebude tolik bolet. Jenomže svěrák byl stáhnut pečlivě.
„Sedni si, pse!“ rozkázal Tirem a narovnal mi záda pěstí do správné polohy.
Praskot kosti palce byl proti mému řevu slabým konkurentem. Byla to strašlivá bolest. Připomínalo mi to letní rozlouskávání ořechů. A tak jsem si také připadal.
Samou bolestí jsem si poslintal košili a křečovitým svíraním židle mi naběhla obrovská žíla na ruce. Malou nadějí byl Stylus. Přestal.
„To, už je konec?“ řekl ten parchant Tirem.
„Děkuji, děkuji Stylusi!“ Do očí mi vhrkly slzy.
„Ale, ale, někdo nám tu brečí!“
„Přestaň a pomoz mi!“ nařídil již rozlobenný Stylus.
Na to oddělali takřka dotýkající se desky od sebe. A z pohledu na můj palec se mi udělalo špatně. Byl rozdrcený na kaši, byla z něj taková placka.
Jakmile se Tirem nedíval a něco připravoval v druhé místnosti, podal mi Stylus obvaz a nějaký lektvar.
„Rychle pomaž si to a obvaž, aby měl palec po srůstu nějaký tvar.“
„Co je to?“
„Lektvar Žluté hvězdy.“
Hojivá mast příjemně chladila. Vlastně jsem to skoro necítil, jak bolest byla urputná.
Palec jsem zavázal bílým obvazem z něčeho a šel téměř dobrovolně do další místnosti.
Zahlédl jsem lůžko s koženými pásky a barel vody. Na něm, trychtýř.
Najednou se mne Tirem pokusil shodit, jenomže já se mu postavil, zapřel nohy a zůstal stát. Přes veškerou snahu se mu to nepovedlo! Byl sice korba, ale taková jako já, to ne.
„No tak si lehni sám!“
Krapánek jsem se uchechtl a v tom mi do hlavy vbleskl nový nápad. Zdrhnout! No, ale bojovat proti celému hradu s nožem, to bylo moc! Okamžitě jsem nápad zamítl a lehnul si.
Tirem mne uvázal. Stylus pozvedl barel vody a nařídil katovi, aby podržel trychtýř.
Měl jsem všelijaké pocity. Poté začal barel naklánět. Voda již překonala okraj nádoby a vnořila se do ústí trychtýře. Znažil jsem se polknout, ale onen nástroj mi držel jazyk k spodnímu patru čelisti. Tak jsem se snažil vodu vylít jinak. Hlavou jsem začal pohybovat tak rychle, že to ani sám mučící nepostřehl. Trocha vody opustila ústa. Jenomže, teď mi hlavu uchopil Tirem pevněji, prsty mi tlačil do spánku. Stoupl si blíže, aby dosáhl i na trychtýř. Pocítil jsem v jeho rozkroku zápach moči. On se pochcal! – snažil jsem se říct, ale vyznělo to spíše jako nesrozumitelné mumlání.
Zdálo se mi to nebo ne, ale proces skončil poněkud brzo! Teď neměl ani Tirem námitky. Možná jsem si již zvykal a vše mi připadalo krátké. Nebo taky ne!
Ještě mě čekalo bičování neboli mlátička, jak tomu z oblibou říkali kati. Dovedli mne do nejponurnější a nejtemnější místnosti v celém hradu.
Po pár ranách to uteklo poněkud rychle. Krvavý jsem byl, co nevidět. Na zádech se rýsovaly ošklivé šrámy, něco kolem dvaceti. Kati byli skromní.
Zavedli mne zpátky do žaláře a já neměl sílu, ani s Rothusem promluvit. Ulehl jsem opatrně na břicho a usínal. Cítil jsem jak mi pulsoval palec a pocit v ústech nebyl taky zrovna příjemný.

Byla krásná, přes průhledný kostým se rýsovala její nádherná postava. Oblé tvary, velká prsa. Plavé vlasy, modré oči a hebké rty ji zkrásňovali ještě víc. Tancovala, nožky se melodicky hýbaly ve svitu měsíce. Kolem ní, tisíce světlušek.
Najednou si sundala košilku. Připomínala mi bohyni krásy. Nechtěl jsem se podívat níže pod prsa, ale něco ve mně mi to nedovolilo.
„Jen se podívej, mi to nevadí!“ promluvil příjemný hlas, jemně roztřesený.
Mé oči spočinuly na mírně ochlupeném rozkroku. Ale něco nebylo v pořádku. Panebože, to je hruška. Ta se dává ženám obviněným z pohlavního styku s ďáblem do pochvy! Nástroj se roztahuje a s ním taktéž vnitřek pochvy.
„Neboj se mne!“ opět promluvila. Přistoupila blíže, na hlavě měla jakési rohy. Sápala se po mě, zástup za ní tvořili umučenci. Jen letmě se mi naskytl pohled na ženu s píšťalou, dítě v kleci a opět ženu po boku s medvědem, jehož tlama se jí zakusovala do boku!
Všichni šli po mě, jsou blíže a blíže. Sekera mi prolítla rukou. Umírám, néé…

Probudil jsem se vystrašený. Ale ihned jsem se uklidnil, jakmile jsem zjistil, že to byl jen sen.
Bolest v palci byla větší a větší, záda mokvaly.
„Togu?!“
„Tady!“ ozval jsem se Rothusovi.
„Pracuješ na tom tunelu? Už jsem se měl dávno propojit s tvojí dírou. Stěna není zase tolik široká!“
„Cože? To jsi na tom musel dělat snad celý den.“
„Ne, celý měsíc. Myslím.“
„Dobře jdu na hrabat.“
Klacíkem jsem rozhrabal tvrdou hlínu. Ruce, pracovaly na vytahování hlíny. Jakmile byla větší hromada vyhodil jsem ji z okna. Nyní mě však něco napadlo!
„Rothusi!“
Nic.
„Rothusi!“
Odpovědí bylo jen ticho.
„Rothusi. Rothusi. Jsi tam? Rothusi.“