Na druhé straně II.

Vyvalil jsem na něho oči a v duchu si říkal co to plácá. Asi to pochopil, protože pokračoval: „Narazil jsi přece do stromu, když jsi chtěl zachránit kočku, která ti skočila pod kola. Pamatuješ si to?“ Ano to jsem si pamatuju, ale… pomalu se mi to v hlavě spojovalo dohromady.
„Takže když jsem se vzbudil na tom břehu…“ nedokončil jsem myšlenku.
„Ano byl jsi na tvz. Druhém břehu. Ta mlha nad řekou je záclona mezi živými a mrtvými,“ mluvil klidně a vyrovnaně. Za to já jsem se sesunul na pohovku a nepřítomně hleděl do země. V hlavě se mi honily myšlenky: Já jsem se zabil. Kvůli Kristýně… Už ji nikdy neuvidím. Už nikdy nebudu…Podvědomě jsem se dotkl na prsou, jestli ucítím tlukot srdce, ale nebilo. Proč? Proč zrovna já? A proč zrovna teďka? Takhle jsem tam seděl dlouho. Nevnímal jsme nic z toho co se kolem mě dělo. Dokud mě Ralf nevytrhl z myšlenek: „Ondřeji,“ zavolal na mě. Seděl zase přede mnou, ale už měl na sobě jinou deku, musel jsem tam být asi vážně dlouho, „měl bych ti něco o tomto světě povědět. Většina lidí tu moc dlouho nevydrží. Jelikož mají před sebou ještě cestu. Tady je jen přechodné místo než si zvykneš na posmrtný život. Potom půjdeš na Poslední soud, kde se rozhodne, co budeš dělat dál. Všechno ti bude sečteno a už to nemůžeš změnit,“ napil se vína. Využil jsem jeho odmlky a zeptal jsem se: „Co bych mohl dělat dál?“
„To máš různé. První zařazení je Nebe, Peklo nebo se vrátíš zpátky a přidáš se k nám, kteří učíme žít mrtvé.“
„A tu jste už od začátku?“ skočil jsem mu do řeči.
„Ano, jde to taky vidět na mém těle,“ odkryl deku, pod kterou měl schované nohy. Z nich však zbyli jen kosti. Nevěřil jsem svým očím. Ralf jen přikývl a pokračoval: „Pak dostáváš různé funkce. Jen v pekle ti bude vráceno vše cos…“ najednou někdo zaklepal a vešla nějaká dívka. Její světlou pleť lemovaly černé dlouhé vlasy. A nejvíc mě zaujalyi její oči, které se třpytili jako smaragdy.
„Promiňte, že vás ruším pane Ralfe, ale musíte si vzít svůj lék,“ řekla starostlivě.
„Děkuji Emílie. Vy se ještě neznáte, viďte? Ondřeji toto je moje pečovatelka Emílie. Emílie toto je náš nováček.“
„Těší mě,“ vstal jsem a políbil ji na líčko. Ona se jen začervenala a stydlivě se usmála.
„Ondřeji už můžeš jít. Zbytek ti řekni někdy jindy. Jdi k Smrdutému Tchoři. Rozálie potřebuje pomocníka. Emílie prosím tě,“ požádal ji.
„Jistě,“ přiskočila k němu a přitom se na mě podívala a krásně se usmála. Poté s ním odjela z místnosti…

„Dobrý den Emílie,“ přišel jsem za ní. Smutně seděla u studny.
„Dobrý den Ondřeji,“ usmála se smutně.
„Stalo se vám něco?“ sedl jsem si k ní.
„Ale ne…Nic se nestalo,“ snažila se tvářit vesele.
„Ale nepovídejte. To byste tu jinak neseděla jako hromádka neštěstí,“ argumentoval jsem.
„Víte, už mi…oznámili, že budu mít Soud,“ svěsila sklesle hlavu.
„Soud?“ myslel jsem, že už ho měla.
„Ano,“ zaplnily se jí oči slzami, „ale já nechci odejít,“ to už se rozplakala úplně.
„Však se můžete vrátit. Všichni přece ví, že Ralf potřebuje pomoc a on si na vás zvykl. To mu přece neudělají,“ vůbec to nepomohlo. Dál usedavě plakala a já jsem jí lehce pohladil po zádech a snažil se ji utěšit. Po chvíli přestala vzlykat a podívala se na mě uslzenýma očima.
„Děkuju. Nahoře jste musel být hodný člověk s dobrý srdcem.“ Pouze jsem se pousmál a namítl jsem: „Ne to vy jste musela být skvělá!“
„Ne to jsem nebyla. Byla jsem služebná jednoho pána, který mě mlátil. Vždycky říkával, že si to zasloužím,“ řekla smutně. Začala mi vyprávět o svém životě. Bylo mi jí líto. Proč se toto stává takovým hodným lidem? Chtěl bych ji předtím vším ochránit. Nezaslouží si to. Je tak hodná, krásná a milá. Ten darebák se musí smažit v pekle, ale neptal jsem se, co se s ním stalo, jelikož jsme nechtěl, aby na něho myslela. Začal jsem ji na oplátku vyprávět svůj příběh, jak jsem se tu dostal.
„Ona vás jen tak opustila?“ podivila se.
„Asi ano. To se už jen tak nedozvím,“ přisvědčil jsem.
„To je mi líto. Vy si to nezasloužíte,“ celou dobu se mi dívala upřímně do očí, „jej to už je tolik hodin?“ zděsila se a vyskočila na nohy, „pan Ralf má dostat své léky.“ Vzala si svoje věci a loučila se: „Děkuju vám za všechno, jste moc hodný, že jste mě vyslechl.“
„Když už toho o sobě tolik víme, mohli bychom si tykat,“ podal jsem ji ruku, „Ondra.“
„Ema,“ letmo mi ji stiskla a už utíkala pryč…

„Ahoj Emy,“ přišel jsem za ní v noci. Od doby, kdy jsem se dozvěděl, že Emílie odejde k Poslednímu soudu, už uplynulo pár týdnů. Za ty jsme se spolu častokrát vidívali a já jsem zjistil, že mi není lhostejná. Najednou jsem začal vidět tenhle svět jako obyčejný. Předtím to byly jen mrtvoly a já byl jedním z nich, ale teďka to byli zase lidské bytosti. Emy mi ukázala, jak krásné to tu je. Nejkrásnější však byli chvíli strávené s ní.
„Co tu děláš?“ vykulila na mě oči.
„Přišel jsem za tebou,“ vstal jsem ze schodů.
„Za mnou? Proč?“ zeptala se nechápavě.
„Já… já jsem tě potřeboval vidět,“ říkal jsem to se sklopenýma očima, protože jsem se bál odmítnutí.
„Proč?“ zeptala se opět.
„Protože jsi mě očarovala,“ přistoupil jsem k ní a zase jsem ucítil její vůni. Chtěl jsem se jí dotknout, držet ji v náručí, ale pořád jsem se bál, že se zalekne.
„Co to povídáš?“ opět se mile usmála. Tím jen ještě zvětšila touhu po ní. Jak si se mnou hrála, zasmál jsem se.
„Že jsem se do tebe zamiloval,“ odhodlal jsem se. Zůstala na mě koukat, zdálo se, že ani nedýchá. Dívala se na mě jako by chtěla zjistit, jestli to myslím vážně. Pokračoval jsem tedy: „Už jak jsem tě viděl poprvé. Nic krásnějšího jsem do té chvíle neviděl,“ pomalu jsem ji jednou rukou chytl kolem pasu a přibližoval jsem se těsně k ní, přitom jsem se jí díval do očí, „víš když tě nevidím tak mám špatnou náladu, ale jen co tě zahlédnu, tak hned se mi zlepší svět. Stačí vědět, že tu někde se mnou jsi,“ už jsem byl těsně u ní a šeptal. Druhou rukou jsem se jí zjemna dotkl brady a pomalu jsme se k ní nakláněl: „Miluju Tě, princezno moje,“ políbil jsem ji. Bylo to jako líbat nejsladší ovoce na světě. Byla tak křehká, až jsme měl strach, že ji nějak ublížím. Když jsem se od ní odtáhl, podívala se na mě a zašeptala se skloněnou hlavou: „Taky nemyslím na nic jiného než na tebe.“ To co řekla ve mně vyvolalo obrovské štěstí a pevně jsem ji objal. Nikdy ji už nepustím…