(po)hádka- A jsme tu 1/5

"A jeďte opatrně", to byla poslední připomínka, kterou jsem schytaly nnež rodiče odešli k letadlu. Byla to jejich společná dovolená po.... No hodně letech.
"Jdeme," Informovala jsem svoji pubertální patnáctiletou sestru a vydala se k autu.
Trochu jsem se divila, že se z jejích krásných, bohužel, rtíků nevyšel nějaký komentář. Něco v tom smyslu, že jsem urazila její křehkou náctiletou dušičku.
"Tak kde se stavíme na oběd?" otočila jsem se zatímco jsme se proplétaly mezi spousty lidí.
"Já bych koupila oběd a sníme ho doma."
"Myslela jsem, že si trochu povyrazíme?"
"Chtěla jsem se ještě stavit u Hely."
"Tak to jo."
Se zamračením jsem pozorovala, jak pohledy dvou týpků spočinuly na Pétině pozadí. Petra je on pubertální sestra o které jsem se již zmínila. I když byla o šest let mladší byla alespoň šestkrát hezčí, chytřejší a úspěšnější a nepochybně i milejší.
A to nejen v očích rodičů, nikdy mezi námi nedělali rozdíly to né i když mladšímu sourozenci bývá často ulehčováno, ale i mému expřítely. To mě vytáčelo maximálně. Nakonec jsem si řekla, že to byl pedofil a snažila se z toho traumatu vzpamatovat.
S mojí sestrou si samozřejmě nic nezačal. O to jsem se postarala. Nechtěla jsem, aby si odnesla nějaké následky.

"Nastupuj."
Právě se usmívala na nějakého chlapa opřeného o parkovací hodiny. Vypadal trochu jako hipík. Měl dlouhé světle hnědé vlasy a vypadal nejmíň na dvaadvacet.
"Kdo to je?"
"Nevim:" odpověděla a stále se na něj dívala. Nakonec si sedla a připoutala se.
"Doufám, že mě nezabiješ. Jezdíš jak hovado."
"Promiňte paní dokonalá."
Dojely jsme v celku.

Moje drahá sestřička si užívala nabytého volna. Od rána do večera byla někde s kamarádkama a já vařila a prala. Práce nebylo zas tak moc a já jí přála ať si užívá prázdnin. Sama jsem kromě školy chodila celý rok do práce, ale teď jsem měla volno.
"Alice?" Petra se vřítila dovnitř jako velká voda.
"Co je?" otočila jsem se za zavoláním.
"Nic jen jsem chtěla vědět jestli tu jsi."
Doslova zářila.
"Z čeho máš takovou radost?"
"Právě jsem letěla na koni s křídly:"
"Haha."
"Nevěříš na pohádky:"
"To teda nevěřím."
Právě jsem se na zahradě zabývala Nesnesitelnou lehkostí bytí. Ne není v tom žádná ironie. Jedná se o román Milana Kundery o kterém jsem musela vypracovat pojednání. Studuji totiž vysokou školu se zaměřením na dějepis, český jazyk a literaturu.

"Měla by sis přečíst spíš pohádku. Tohle je pěkná blbost. A ke všemu ten chlap" Vyslovila slovo které je možné běžně slyšet mezi pubertální mládeží. "Každou chvíli s jinou ženckou."
"Jak to můžeš vědět."
" Trochu jsem do toho nahlédla "
Asi půl hodiny se za mnou chodila kamkoliv jsem se hnula a vykládala mi, že pohádky jsou lepší.

Pak se zeptala: "Znáš Narnii?"
Samozřejmě, že znám vhledem k tomu, že to byl její nejoblíbenější příběh.
"Možná není tak docela vymyšlená."
"Dej si na hlavu mokrej hadr."

Rozhodla jsem se, že půjdu do blízkého parku. Ale dnes mi nebylo dopřáno klidu. Přisedla si ke mě malá holčička. Za těch patnáct minut jsem se stihla dozvědět, že má malého brášku, chodí do třetí třídy, teď se stěhovala, její babička je ta nejhodněhší, jejich pes se dvakrát popral, a bydlí v domě na kterém dělají novou omítku.
Jestli jsem někdy byla tak ukecaná divám se, že rodičům nebouchla hlava.
Rozhodla jsem se vydat domů.
"Nebojíš se upírů?" Zeptala se mě holčička a se strachem koukala k nejbližšímu křoví.
"Ne." Odpověděla jsem a odešla.
Je to vlastně docela zvláštní. Jako dítě jsem se taky bála upírů, ale od jistého věku ne. Vlastně v podání současných filmových režisérů jsou upíři docela sexy.
Teď se bojím spíš úchylů.

Na cestě domů jsem potkala maminku Heleny, ségřiny kamarádky u které teď tráví posledních pár dní.

"Dobrý den. Nevadí vám, že je u vás Petra celý den?"
"U nás? Hela je na táboře." Trochu jsem se zarazila.
"Tak to je asi u Jany."
"Ale oni jsou na tom táboře spolu."

"Vysvětli mi, kde si poslední tři dny byla."
Zuřivě jsem házela prádlo do koše. Ani to nebyla schopná udělat. Pak jsem naštvaně odešla na půdu, kde jsme měly šňůry.

Šla za mnou.
"Chtěla jsem ti to říct, ale nevěřila by jsi."
Prudce jsem se na ní otočila.
"A tak jsem se rozhodla, že ti to ukážu. A oni souhlasili." Nenechala mě nic říct mlela jak kolovrat.
"Nikomu jsem to ještě neukázala a hrozně jsem se těšila až tam budem spolu."
Je blázen. Nebo chce zakecat nějaký průšvih.
"Připravená?"
"Na co?"
To už mě popadla za ruku a půda zmizela.

Teď jsem stály v zahradě. Naprosto nesmyslně jsem začala uvažovat v jaké slohu je ta zahrada. Rozhodně měla hodně znaků renesance, ale jako by do ní zapadala jakási asymetrie, což rozhodně nepatří do renesanční zahrady.
Pak mi došlo, že na zahradě vůbec být nemám.
Začala jsem se točit jako na obrtlíku.
"Není to nádehrný."
Zoufale jsem se snažila vrátit zpět obraz naší půdy. Nevedlo se. Nejspíš chyba nervových spojení.
Pak tam nakráčel chlap. Byl to ten hipík z parkoviště.
"Já jsem Nilis." Usmíval se jak debil a ke všemu položil ruku kolem ramen mé sestry.
"Táhni pryč ty úchyle nebo tě nakopu do kou..." Zařvala jsem tak nahlas, že mi něco někde přeskočilo. Opravdu to nebylo v hlavě. I když kdo ví. Chtěla jsem mu toho říct ještě víc. Ale k tomu už jsem se nedostala. Jen jsem šeptala, chrčel nebo tak něco.
Tenhle menši šok zabránil mému hysterickému výlevu. Ve chvíli kdy jsem se chytla za krk ke mě oba přiběhli.
"Co ti je Alice!" Petra vypadala vyděšeně. Přišel i ten pitomej úchylák. Vypadal jako účastník šermířského klání nebo tak něco.

"Asi je z toho zmatená." řekl jí ten Nilis.
"Všechno ti vysvětlím. Prosím uklidni se."
Nejspíš mi chtěl pomoct, ale já neuvažovala logicky. Ve chvíli kdy mě chtěl podepřít. Jsem se po něm ohnala. Kopla jsem ho. Nejspíš do holeně. Já pokračovala a kopala a oháněla se pěstmi. Zní to jak v akčním filmu co?
Za chvíli u mě stáli další dva jeden vytáhl meč. V mé mysli vytanula jistota, že není nabroušený, protože meče k historickému šermu nesmí být nabroušený. Proto jsem beze strachu přistoupila blíž a kopla ho taky. Nechtěl mi asi opravdu ublížit protože Petra křičela. "Né nechte ji. Nechte ji!!"
Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že jsem mu ho vyrazila z ruky.
V tu chvíli mě ten druhý chytil za vlasy a stáhl dolů. Já v pudu sebezáchovy hmátla po jeho dýce. A než stačil zareagovat zajela kudlou do vlasů. Takže nabroušená byla, protože jsem se uvolnila z jeho sevření. Bez svých dlouhých tmavých vlasů. Tmavé byli teda pořád, jen už nebyli tak dlouhé. Teď jsem dýkou mávala sem tam a nevěděla co si počít.
"Alice, já ti to vysvětlím prosím polož to." Vypadala zoufale.
Jsou situace, kdy musí i starší sourozenec poslechnout.

Pak mě požádala ať se na nic neptám, jako bych snad mohla. A vedla mě chodbami až do místnosti s velkou postelí a nebesy.
Posadila a začala vyprávět. Jak se sem před pěti měsíci dostala a byla hrozně překvapená. Asi ne tolik jako já. Jak se dozvěděla, že je to země, nejspíš bych to nazvala pohádková. Prostě draci, trpaslíci a tak.
Řekli jí, že někteří lidé u nich v zemi mají moc přenášet se do té naší. A teď zjistili, že je tomu i naopak. Petra má tedy dar přenášet se. Ten hipík jen tak mimochodem je zdejší král. A moje sestra se má stát za pár let jeho ženou. Královna. No dotáhla to daleko holka. Říkala, že lidé odsud se často nechávají přenášet k nám. A ja k se zdá být ten teleportét či co je vážně výhodný džop.

Bylo moc důkazů takže jsem jí věřila. Nebo mi luplo v bedně to je taky důvod.
Převlékla se do šatů. Gotika. Rozhodně podobné gorickým. Což je zvláštní. Šaty gotika. Zahrada renesance. Zámek bych zařadila do renesance, ale asi nemá smysl se tím zabývat.
Petra mi vlasy trochu upravila i když to moc nešlo. Uťala jsem je jen pár centimetrů od hlavy. No pár asi deset a to je dost.
Dala mi něčeho napít. A tak jsem mohla šeptat a bylo mi rozumět. Nakonec jsem dostala ještě obklad převázaný parádním šátkem.
Chtěla mi vnutit podobné šaty jako měla ona. To jsem zamítla, sukně nosím jen výjmečně. Nakonec mi sehnala kalhoty s hodně širokými nohavicemi a s trochou představivosti vypadali jako sukně.

"Nilis tě pozval na večeři." Je to divný jméno.
"Je to pocta. Pravidelně s ním večeří jen jeho nejlepší přítel a rádce. Nebo významný státník z jiného království." Takže tu je víc království. Důležitý poznatek.
"A ty jsi taky pravidelný host."
"No jasně" Usmála se zářivě.
"O kolik je vlastně starší?"
Trochu se začervenala: "o deset let."
Musela jsem se na to posadit.

Kdyby to šlo zalezla bych do své komnaty. Neuvěřitelné mám svoji komnatu. Měla jsem hodně látky k přemýšlení.

Ještě předtím než jsme vešly do jídelny Petra na mě promluvila.
"Prosím buď na něj hodná. On je taky hodný."
"To víš že jo."
Prostřeno bylo u velkého stolu. Kolem mohlo být dobrých třicet míst. Petra si sedla vedle svého prince. Teda krále. Samozřejmě do čela. Já seděla na její straně stolu. U Nilise seděl ještě jeden muž. Měl o něco kratší, ale zato úplně černé vlasy. A byl o dost bledší.
"Tohle je Nath. Je to můj přítel už od dětství." Jak dojemné musím zatlačit slzu.
"Alice. Je to sestra Petry." Představil mě.
Pak jsme zasedli k jídlu. Začala jsem zkoumat příbory, poháry i talíře. Příbory byli zdobeny Ornamenty.
Na talíři byl erb. Zvedla jsem jej na úroveň očí. Byl to porcelán. Nebo něco podobného. . Na červeném poli byl jednorožec a na jeho rohu byl pověšen zlatý klíč. Celý erb byl obrostlý stylizovanou rostlinou. Podle mého soudu růže. Zajímavé určitě si vyslechnu legendu která vedla k jeho vzniku.
Teprve teď jsem zjistila že všichni se na mě dívají.
"Můžeme podávat."
"Jistě." raději jsem to potvrdila kývnutím, protože jsem si nebyla jistá jestli mě slyší. Petra se usmívala.
"Alice se zajímá o historii."

K jídlu bylo asi kuře. Nebo to tak alespoň chutnalo. Do hovoru jsem se moc nezapojovala, protože jsem nechtěla namáhat hlasivky. Stejně mi nebylo moc rozumět. Z hovoru jsem pochopila, že mají problémy s nějakým králem Tankarem. A ostatní se jim bojí pomoci.
"Proč?" Moje zasípění v cinkotu příborů téměř zaniklo. Musela jsem to opakovat znovu.
Pan král se smiloval a rozhodl se mi odpovědět.
"Je to velmoc. Jsme moc slabí na otevřené nepřátelství a musíme snášet jejich ústrky."
"A co ostatní? Nepomůžou?"
Tentokrát odpověděl Nath.
"Ostatní si je také nechtějí znepřátelit. A spojenectví zatím vždy selhalo. Přes tankarovo království vede několik důležitých obchodních cest a navíc mají velké zásoby železné rudy."
"Ale je něco proč si vás všímají."
Král a jeho pobočník si vyměnili pohledy a Nilis kývl.
"Naše země má nejlepší kouzelníky. ."
Řekl vážně kouzelníci?
"Dostává se jim nejlepšího výcviku podle zápisů dávných mistrů. Nikdo jiný jej nemá k dispozici. Přesto by neměli příliš velkou naději proti velkému vojsku. Ale o ty listiny nesmíme přijít."
"Náš spor se rozhořel před několika lety. Kvůli, dalo by se říci malichernosti. Království Jihu, tak se jmenuje, vlastnilo posvátné šaty. Podle jejich legendy je získala mocná královna. Byly utkány z neznámé látky, která byla neuvěřitelně lehká vážili necelou unci, ale zároveň pevná jako plátová zbroj. Královna pro ně údajně podstoupila dalekou cestu a musela překonat mnoho útrap než je získala. Prý v nich byla neporazitelná" Nath se napil vína.
"Před dvěma lety jim byli šaty ukradeny. Po léta byli uschovány a nikdo se jich ani nedotkl. Nevíme, co se s nimi skutečně stalo. Z krádeže postupně obvinili všechna ostatní království ale konečné rozhodnutí neřekli. Stačí, ale jen drobnost a mohou to proti nám zneužít. Budou chtít šaty zpět."
"Ale my je nemáme." Dodal Nilis.
"Budou chtít na výměnu naše listiny. A pro jejich získání by se mohla spojit ostatní království. Důvod proč to neučinili doposud je, že si nejsou jistí jak daleko sahá moc našich kouzelníků. Ale jednou se k tomu kroku odváží"
Tak tohle je velice zajímavé budu muset ještě něco zjistit.
"A vy té legendě věříte."
"Ty šaty rozhodně existovaly. O jejich moci se nemůžeme přesvědčit. Jejich moc se prý projeví pouze pokud je oblékne žena která stejně jako královna bude ochotna položit život pro mír a dobro nejen ve své zemi, ale pro blaho všech království."
Ts, nějaká samaritánka.

Bylo už pozdě když jsem se rozloučila s Petrou, která ještě někam musí jít. Hmm kam pak asi.
Vydala jsem se do své postele. Procházela jsem kolem brnění a gobelínů. V chodbách bylo jen mihotavé světlo.
Najednou se přede mnou oběvul Nath. Zakřičela jsem, ale hlásek se nedostal ven. Jen zachrčení a pak záchvat kašle.
"Promiň neuvědomil jsem si, že nejsi zvyklá." Super.
"Ty jsi kouzelník?" Chvíli asi uvažoval co odpovědět.
"Ne, pár triků ale kouzelník nejsem. O tom ti povím jindy."
"Nechceš provést zámkem?"
"Ne."
"Cože. Promiň já ti nerozuměl?"
"Ne." Začal se usmívat.
"Co?"
Zakroutila jsem hlavou a odešla jsem chodbou pryč. Šel stále za mnou.“ Kdyby jsi měla nějaké otázky přiď za mnou. Třetí patro. Dveře se lvem."
"Proč nevezmete zbraně z našeho světa. Vyhráli by jste."
"Nic technicky náročnějšího tu nefunguje. . Pravděpodobně to potlačuje magie. Nevíme to jistě."
To jsem došla k pokoji a vešla dovnitř.
"Vážně se nechceš projít."
Zabouchla jsem mu před nosem a zalezla do postele.
Dobrou světe postavený na hlavu.