Z masa a kostí

Oblékl jsem se, to byla jedna z těch chvíli, kdy jsem byl ještě rád, že jsem na světě. Možná, že pro některé všední záležitost, ale pro mě se oblékání stalo slavností. Rituál, kterým jsem si aspoň částečně dokazoval, že mám vše pod kontrolou. Mé černé vězení, sama sebe… Nu dobrá, svetr byl natažen a já usedl za počítač. Měl jsem toho ještě dost na práci, ale čas u mě nehrál roli. Důležitý byl výsledek. Úkol s názvem Transformace. Jindy jsem se dokázal vpít do světa z jedniček a nul, do světa, který jsem mohl uchopit a zatřást s nim jako biblická potopa s tím skutečným. Do mého matrixu, do mé reality, ve které jsem jen já vlastnil Noemovu archu.

Tak jsem se alespoň velice často cítil, ale poslední dobou, jako by ta temnota okolo mě byla nějak důležitější. Jakoby černota v mém pokoji byla důležitější než světlo mého monitoru. Byl bych si byl jist, že mě z ní někdo volá jménem, kdybych nevěděl, že jsem tu jen já. Spolu s mým soustředěním se začala vytrácet i radost. Radost z nadvlády nad virtuálním světem, který jsem si tak moc oblíbil. Tušil jsem, že si duši naplním jen smutkem a depresemi, pokud se alespoň tímhle neodreaguji. A každý, kdo nemá na světě aspoň nějakou svojí malou radost, žije zbytečně. Pěkné moudro, ale moje oči byli moc unavené, můj sluch zas moc bystrý, a tak jsem se místo na Transformaci soustředil spíš na zvuk klávesnice, když jsem se pokoušel zadat ochranný kód. „Do prdele“ sykl jsem, bylo to špatně, musel jsem někde udělat chybu zatím, co se koncentruji na to ťuk, ťuk. Přistup odmítnut. Hloupá chyba, když kód jenom opisuji.

A teď? Teď? Skryl jsem si tvář do dlaní a vzdychl. Byl jsem teď rád, že mě se mnou nikdo nebydlí, aspoň někdy to má výhodu a člověk se za své slabosti stydí jen a jen před sebou. Moje duše byla bolavá. Pohlédl jsem zpátky na obrazovku, ne jako na Transformaci, ale jako na můj svět. Větráček u počítače spokojeně hučel a z monitoru na mě koukalo 1280 x 960 megapixelů. Mohl jsem najet na net a podívat se díky těmhle pixelům na přírodu, a na stromy, na cokoliv, co by mě napadlo, na co bych měl chuť se podívat, pak bych si mohl říct. „No vidíš, nejsi o nic víc pozadu než ostatní a umíš tolik věci.“ Ale já nechtěl, začínal jsem mít dost tohohle tmavého skleníku, tak moc, že jsem se nedokázal soustředit ani na blbé opsání čísel. Polknul jsem, to mě trošku vyvedlo z míry – dosvědčilo mi to, že ještě existuji. Existuji? Vždyť jsem tři roky, tři roky neviděl sluneční světlo, zelenou trávu, modré nebe, bílý sníh. Jak si můžu nalhávat, že jsem? Nikdo na mě nevzpomíná, nikdo se na mě netěší, nikdo mě ani neviděl! A já jsem? Co tedy jsem? Blázen, co si drží své denní rituály ve dni bez světla? Co si vychutnává, když se ráno obleče? A přestává být zlato zlatem, když ho hodíš do sklepa? Dal jsem si v duchu rychle protiotázku, abych chránil své duševní zdraví před chmurami. Protiotázka zabrala - jiskřička naděje, že dnes půjdu spát veselejší. Vstal jsem tedy, abych pyšně rozhlédl, jako lev nad svou kořistí. Neměl jsem to dělat, protože jediné, co se mi naskytlo k podívané, byla tma.

Její chlad mě vrátil zpátky do reality a tvrdě mě usadil na židli. Jediné, na co jsem mohl zírat byla opět klávesnice, myš a monitor, který jako anděl vydával jediné světlo v mé temnotě. Stěny mě začali tísnit, zavřel jsem oči. Zavřel jsem je, abych nemusel vědět, že moje jediné místo na téhle planetě je právě v tam – ve světě za obrazovkou, v nereálném světě, který se nás tak moc dotýká, i když si na něj nemůžeme sáhnout. Je to jen informace v digitální formě. A tý je jedno, jestli na ní padají sluneční paprsky nebo je ovívá vítr, jestli se brouzdá po pláži a drží za ruku dívku. Mě to jedno nebylo, a přesto jsem žil stejně jako ona. Uvězněn v neprostoru počítačové sítě. A můj sklepní byt 1 + 1, do kterého nikdo nesměl, který měl potemněná okna a ventilačku, abych se tu neudusil byl jen další sever. Proč? To by bylo na delší povídání a navíc popravdě stydím se …Člověk se neizoluje přece jen tak. Na jednu stranu mám aspoň minulost, to znamená, že ještě jsem … jinak bych už musel říct. Vítejte u www.scorpio.com