Jiný rozměr II - naděje

Věčnost. Jak dlouhá může být věčnost? Pokud David věděl, tak nekonečná. Jenomže i když se stal pouhým světlem, pořád byl duší člověkem a ti na podobnou představivost nebyli stavěni. Byl zoufalý a osamělý. Tak osamělý, jak jen mohl být. Nezbyl nikdo. Jeho rodiče byli po smrti už několik let a jejich duše se rozplynula ve ztracenu. Robin zemřela před několika lety na rakovinu. Vlastně z těch, které tolik miloval, nežil už nikdo.
Postupem času se zoufalství změnilo v apatii. Bylo mu už jedno že je. Stal se chladným a bezcitným. Několikrát se přistihl, že vědomě ublížil člověku, kterého ani neznal. Nastavoval pěším větve stromů, vrážel do kolemjdoucích železnou tyčí, kterou sebral bůhví kde. Nudil se.
Občas ještě někde pocítil přítomnost Lukáše, samozvaného Boha, který se mu zhruba před padesáti lety ukázal a snažil se si ho podrobit. David vpodstatě nevěděl, proč to dělal. Muselo mu přeci být jasné, že to nevyjde. Byli spolu na stejné lodi. Oba stejné možnosti i stejný původ. Dokonce i stejný úděl nesmrtelnosti. Čím déle o tom přemýšlel, docházel k jedinému možnému vysvětlení – Lukáš se snažil nebýt sám.
„Lepší než drátem do oka,“ pronesl David jen tak pro sebe a zastavil se uprostřed osamělého náměstí. Všude bylo naprosté ticho. Věžní hodiny před chvílí dobily jednu hodinu ráno.
Zavřel oči a soustředil se. Snažil se intenzivně myslet na Lukáše.
„Lukáši?“
Nic ale neslyšel. Odpovědí mu bylo opět jenom ticho.
Po nějaké chvíli čekání to vzdal.
„Nefunguje to, ksakru.“ Zanadával si spíše pro sebe a rozhodl se přemístit na nejbližší střechu. Jedna z výhod toho být pouhým světelným vlněním. Pohybuje se stejně rychle jako sluneční paprsky a dokáže být v prostoru – jinými slovy vznášet se. Zbožňoval tu možnost proletět se jen nizoučko nad hladinou řek a za nepostřehnutelný okamžik být na vrcholku ledovce. Navíc nepociťoval chlad ani horko, takže mu nedělalo potíže pozorovat tučňáky na Antarktidě a za chvíli zase karavany velbloudů brázdících pouště. Odmítal být na jednom místě. Když už má nějaký takovýhle úděl, tak z něj vytříská co jen bude moct.
Musel se usmát při vzpomínce, jak se usmyslel podívat na sochu svobody a málem se srazil s ...
„Co ode mě potřebuješ?“ ozvalo se náhle za ním uprostřed myšlenky, takže David zajímavě nadskočil – pokud se to tak dá nazvat, neseděl totiž přímo na střeše, spíš malý kousíček nad ní.
Postavil se tak proti Lukášovi a zadíval se mu do očí. Říkat nemusel nic.
Lukáš jenom pokýval hlavou s chápavým výrazem. Byl osamělý ještě déle než David.
„Pojď, něco ti ukážu,“ ozvalo se v Davidově mysli a to už Lukáš málem nebyl na dohled. Snažil se ho dohnat a uvědomil si, že se usmívá. Teď v tuto chvíli a pro tento okamžik nebyl sám. Měl naději.