Pro pocit

Láska, která přichází zevnitř. Láska, kterou cítíte při každém pohybu, při každém nádechu a výdechu. Pocit, že vás někdo miluje, uctívá a myslí na vás každým okamžikem. Že jste pro něj to nejcenější.

Rozložil plátno a paletu vyskládal barvy. Na stole si udělal pořádek. Můžu začít, pomyslel si a jeho obličej získal nový výraz.

On sám by ten pocit nevyměnil za žádnou cenu.byl pro něj absolutně vším, středem vesmíru. Vším, co mu nikdy předtím nebylo dopřáno.
Když se tehdy ohlížel zpět, přemýšlel,jak vůbec mohl žít. Jak mohl žít bez ní.Bez jejích něžných doteků, laskavých slov a vyznání lásky.Jak bylo možné , že přežil všechny ty hrozné roky jejím příchodem.Tehdy nechápal.Žít pro něj bylo peklo.
Ale potom, náhle a nečekaně jako padají hvězdy, se objevila.
Zaklepala na jejich
dveře celá prokřehlá, jen v lehkých letních šatech, stála na schodech , po holé kotníky ve sněhu a prosila o přístřeší, alespoň na pár hodin, než se uklidní přicházející bouřka. Pustil jí dovnitř, dal jí něco k snědku a posadil na sofa.Ptal se, co se jí stalo.Nevěděla.Probrala se prý pod stromy v parčíku s plechovkou v ruce.Podíval se jí do těch zelených, smutných očí na jemnou tvář,zpola zakrytou dlouhými tmavě hnědými vlasy a - uvěřil.Usmála se na něj a poděkovala a opřela si hlavu o jeho rameno. Když jí o pár minut později přenesl do své postele (sám si ustlal na sofa) a ona usínala, usnulo vedle ní i jeho srdce. Daroval jí ho a s ním i všechny své myšlenky.
Probuzení nepřineslo nic nového.Stále si na nic nevzpomínala , ani na své jméno. Neměla kde spát, co jíst.. Neměla vlastně vůbec nic.Nabídl jí, že by u něj mohla zůstat , dokud si nevzpomene , nebo dokud se nepostaví na vlastní nohy. Zůstala a přijala nové jméno- Rosalina.

Další Slza dopadla na plátno a on namočil štětec do zelené barvy. Vlastně si nikdy nevzpomněla.Její paměť ponechala důležité vzpomínky navždy ukryté .Snažil se usmát.Směl jí totiž znovu hledět do očí.

Po pár měsících zjistila, že její cit k němu nepramení pouze z vděčnosti.Zjistila, že na něj myslí ve dne v noci.Že je pro ní důležitější než samotný život.Přemýšlela.Je to snad láska? Vždyt on nebyl hezký, bohatý a ani vlivný. Přesto jí k němu táhla nadpozemská síla. Musela to být láska.
Jednoho teplého letního večera se spolu poprvé milovali.Jejich cit se ještě více prohloubil a náboj, který mezi nimi jiskříl získal nové rozměry.Teď už věděli stoprocentně že je to láska.Silná, hory přenášející láska z hlubin srdcí.

Štětec běhající po plátně nabyl hnědou barvu, jak se snažil přesně zachytit lesk a hebkost těch nádherných vlasů.

Jako by to bylo dnes , když seděli v těsném objetí na trávě a sledovali východ slunce.Jako by pořád cítil chuť jejich rtů, teplo salající z jejího těla a krásu jejích doteků.Miluju tě..zašeptal tehdy a nechal se unášet tou opojnou vlnou lásky, jenž je oba zaplavovala.Byli spolu štastní.Nic, vůbec nic jim nechybělo.Měli všechno po čem kdy toužili.

Zavřel oči.Musel štětec na chvíli odložit, obraz se stával stále skutečnějším.

Šla se projít.Provětrat si hlavu a poslechnout si podzimní přírodu.Park byl tím správným místem jak řekla.Vyběhl za ní.Zapomněla sis hůlku ! Křikl vesele, nebylo to totiž poprvé.Jenže pohled , který se mu naskytl ho srazil na kolena.Dva muži v černých hábitech se právě chystali přemístit od ležícího těla.Doběhl k ní a naplněný zoufalstvím ale i nadějí jí odhrnul záplavu vlasů z obličeje skříveného bolestí.Nahmatal tep.
Nic.Nic.Nic.
To slovo jako by mu explodovalo v hlavě a s ním i obrovská vlna bezmoci a beznaděje.Opatrně položil její hlavu zpět na zem a s výrazem šílence, který nemá co ztratit namířil hůlku se smrtící kletbou nejdřív na jednoho a potom na druhého muže.Nestihli říct jediné slovo.
Plakal.
Plakal když odnášel její tělo.Plakal když jí kopal hrob. Plakal když položil květiny na její oblíbené místo v zahradě, kde spočinula.Plakal po jejích očích a úsměvech.Nemohl to zastavit.
Proč ? Ptal se sám sebe.Nic nechtěli.Měli jeden druhého.Nikoho si nevšímali.Měli jeden druhého.Nikoho neobtěžovali.
Měli jeden druhého.
Měli jeden druhého.
Měli jeden druhého.
Už nemají.
Ona je pryč.Jediné světlo jeho života, jediný důvod aby žil, zmizel. Nezbývalo mu nic než žal a ta jediná hloupá opakující se otázka.Proč ?
Snad závist?
Těžko.Byl to totiž Řád.To Řád mu zničil život, sebral mu to jediné co chtěl, co kdy měl.

Znovu se chopil štětce.Namočil ho v rudé barvě a opatrně, po milimetrech, vybarvil rty.On nebyl zbabělec. Ne.

Zbabělec by se zabil.Odešel by ze světa aby nemusel snášet to trápení.Jenže on začal bojovat všemi možnými způsoby.Ať si myslí, že je zbabělec.Ať mu říkají zrádce a hlupák.Ale on ví proč to dělá.Proč se přidal na stranu zla. Proč zradí ty přátele, kteří mu nechali zabít jeho štěstí.Jen ať se trápí otázkou proč stejně jako on.Zahořkl, změnil se a dospěl.

Kresba byla hotová.Jeho poslední kresba.Až udělá to, co se chystá udělat nebude už schopný kreslit,alespoň si to myslel.Podíval se na tu nejkrásnější ženu.Stála zase tady, vedle něj, zlehka se usmívala a oči jí jiskříli.Nic jiného mít nemohl.Ještě chvíli si vychutnával ten pohled ale nakonec plátno složil a zastrčil pod uvolněné prkno v podlaze.Vyšel ven a zdálky si prohlédl dům , ve kterém strávil nejkrásnější čas svého života.Pomyslel na ní.Na lásku kterou cítil. Na city které poznal poprvé a Naposled.Nadechl se a vykročil na cestičku vyšlapanou zlem.Jediné co teď chtěl, co ho popohánělo, do žil mu vlévalo novou krev byla pomsta.

Nic.Nic.Nic.

,,Pro ní, Siriusi.Jenom pro ní.“ řekl ještě než si usekl prst a zaklínadlem zničil pár mudlů.
Potom zmizel i s poslední lidskou myšlenkou.

Pro tebe Rosalino.