Lovec lovců upírů: Kapitola II. - část 2.

Neodpovídala jsem. Najednou jsem měla pocit, že mi vnitřnosti nemilosrdně sevřela ledová pěst. Nemohla jsem se nadechnout. Vytřeštěně jsem zírala na Anitu a můj mozek stále odmítal pochopit význam jejích slov. To přece nemohla být pravda…
Lovci upírů…
Marcus…
„Gwen!“ Anita se mnou zatřásla a tvářila se zoufale. „Co se děje?“
Zprudka jsem se nadechla a zamrkala jsem. Ta chvíle jako by trvala celou věčnost.
„N-nic,“ vykoktala jsem. Než však Anita stačila cokoli namítnout, zvedla jsem se a zamířila k pultu. Objednané víno už tam stálo. Hostinský svraštil čelo, když uviděl můj pobledlý obličej, ale já jsem jen třesoucí se rukou položila na pult dva zlaté a beze slova odešla. Cestou ke dveřím jsem míjela stůl Yaggarovy desítky. Věnovala jsem jim poslední zděšený pohled a vyběhla ven na čerstvý vzduch.
„Ne, ne…“ zašeptala jsem zoufale. Marcus byl pro mě vším. A jestli o něm lovci vědí… Neodvažovala jsem se tu myšlenku vůbec dokončit.

Den se nemilosrdně vlekl. Minuty se zdály být dlouhé jako celé hodiny a slunce pořád ne a ne zapadnout. Když konečně nastal večer a poslední sluneční paprsky zmizely za obzorem, vyběhla jsem ze svého pokoje a zamířila k domovním dveřím. V půli schodiště mě však čekalo velmi nepříjemné překvapení.
„Kam to běžíš, Gwen?“ zeptala se přísně matka, která stála pod schody.
„Myslela jsem, že bych se šla na chviličku projít,“ pípla jsem nepřesvědčivě.
„Projít? Vždyť už je skoro tma, něco takového nepřipadá v úvahu,“ odbyla mě rázně. „A navíc tvůj otec si přeje abys dnes s ním a s panem Quërgem povečeřela. Polkla jsem.
„Proč?“ zeptala jsem se a moje naděje začínaly pomalu pohasínat.
„Neodmlouvej,“ odsekla mi. „Převleč se a jdi do jídelny. Čekají na tebe,“ řekla a zpražila mě pohledem který nesnesl odporu.
„Ano mami,“ odpověděla jsem rezignovaně a prudce jsem se otočila aby matka neviděla slzy v mých očích. Situace se zdála být beznadějná. Musela jsem Marcuse varovat.

Večeře pro mě byla utrpením. Seděla jsem naproti holohlavému obchodníkovi s velikým nosem a stříbrnou náušnicí v levém uchu a bezvýrazně jsem se šťourala v jídle, zatímco otec s ním probíral podmínky obchodu.
„Máte velmi půvabnou dceru, pane Lotti,“ poznamenal obchodník a se zájmem si mě prohlížel. Úkosem jsem si ho změřila a dál se věnovala svým bramborám a pečenému holouběti.
„Děkuji,“ odpověděl otec pyšně. „Je má nejmladší.“
„Mám syna,“ nadhodil pan Quërg. „Až se ožení, dostane třetinu mého majetku a po mé smrti zbytek.“ Dlouze se na otce zadíval. Otec si promnul špičku nosu.
„Lituji, pane Quërgu. Má dcera se za dva měsíce provdá za hraběte z Turlogu, Carlose Erika.“
Upustila jsem vidličku. Rodiče skutečně asi před půl rokem jednali s hrabětem ohledně našeho sňatku, ale pak jsem poznala Marcuse a úplně jsem tu věc pustila z hlavy.
Lovci upírů, Carlos Erik… Bylo toho na mě příliš.
„Není mi dobře,“ vypravila jsem ze sebe mdlým hlasem. „Omluvíte mě?“
Nikdo o mých slovech nezapochyboval. Otec přikývl a já jsem se na roztřesených nohou zvedla.
„Bylo mi potěšením, slečno,“ řekl s lehkou úklonou pan Quërg.
Nezmohla jsem se ani na odpověď, jen jsem mu úklonu oplatila a odploužila se z jídelny...