Audrey - Kapitola 9. Náhodné setkáníc

Kdyby jste se jí zeptali, asi by vám ani ona sama neřekla, proč vlastně opustila Bradavice, Simona a veškerý svůj magické svět, na který byla zvyklá. Bylo to jediné, co dosud znala, pokud nepočítáme jediný výlet v životě, který ji jen omámil. Totiž cestu kolem světa s Lucy a Sam.
Teď byla sama a konečně to na ní i dolehlo, po tak dlouhé době.
V pronajatém pokoji, který byl až příliš neosobní a prázdný se cítila dočista na pokraji prázdnoty. Najednou neměla nikoho a nic. Bylo to podivné zjištění, které jí trvalo tak dlouho.
Jindy by asi plakala, ale teď nemohla, neměla slzy.
Neviděla.
Ale jak tedy bylo možné, že dokázala žít? Že do ničeho nevrážela?
V tom byla ta záhada a Audrey jí chtěla přijít na kloub.
Unesli ji a dost dlouho byla v bezvědomí. Když se probrala byla noc. Zpětně si byla jistá, že tehdy ještě viděla, ale nebylo co, protože nebylo kolem žádné světlo. A tak poslední vidoucí vzpomínka na tento svět byla tma. Bylo to mrazivé.
Ten kdo ji unesl, neřekl za celou tu dobu vůbec nic. Audrey si začínala myslet, že tam možná nikdo ani nebyl. Věděla jen, že pak uslyšela zasyčení a tlumené zavití nějakého zvířete a od té doby necítila a neviděla nic. Jakoby se propadla do temnoty a ta jí od té doby provázela.
Bylo tu ale něco neobvyklého, spolu se ztrátou zraku se jí prohloubily téměř okamžitě ostatní smysly.
Slyšela a cítila vše kolem. A pak se něco uvnitř ní, v její hlavě, srdci a smýšlení pohnulo a změnilo. Najednou znovu viděla, ale byl to jiný druh vidění. Vnímala věci a lidi kolem jen jako matné stíny.
Její oči byly slepé, ale ona viděla dál. Vnímala bytosti kolem a matně zaostřovala věci, jež kdysi byly temné. Bylo to jen nepatrné vidění, ale pomáhalo jí.
Jak ubíhal čas, zostřovalo se. Stále viděla rozmazaně, jen jakési šmouhy, ale lepšilo se to. Byla schopná chodit, žít a postarat se o sebe, ale ostatní viděla, až když byli blízko.
Byla zranitelná, ale její ostatní smysly jí napovídaly zbytek.
Musela odejít z Bradavic, nedokázala se tam přizpůsobit nové situaci a ani nedokázala říci, co se to s ní stalo. Měla nutkání o tom mlčet a tak nové možnosti svého zraku objevovala postupně a sama. Bylo to její tajemství.
Jak divné bylo, sledovat teď ostatní novýma očima, měli najednou jinou podobu a díky tomu se v nich i lépe vyznávala.
Jenže jakkoliv se to mohlo zdát výhodné, jí to mučilo. Ztratila zrak a toto bylo jako nožní můra. Chtěla aby se to vrátilo, ale nemohla najít to místo, ani nevěděla jak to změnit. Tuto skutečnost musela teprve přijmout…
Byla slepá.

Když napadl první sníh, uvědomila si, že se čas pomalu chýlí ke konci a její „dovolená“, jak to nazývala, končí.
Smutně zamžourala a ještě pevněji přitiskla kolena k tělu. Její pokoj, asi již pátý od prvního ubytování, byl tentokrát o něco více pohodlnější a osobnější. Zde strávila zhruba měsíc a byla to příjemná doba.
Tady, na samém okraji Walesu, se naučila mnohem víc. Lidé tady byli jiní, plní hrdosti a svobody, něco co ona zoufale postrádala. Navíc jí tato překrásná krajina dodala toužený odpočinek a rozhřešení. Tady nalezla klid na duši a díky tomu se postupně vyrovnávala se svou slepotou.
Bojovala s tím, trápila se a byla zoufalé, ale nakonec jí cesta zavedla až sem. Wales…nadechla se a vnímala příjemné praskání dřeva v krbu a rohoží, do kterých byly vpleteny vonné byliny.
Nastavila ruku a pak ucítila jemné zhoupnutí a váho zvířátka, které ji za ten měsíc provázelo.
Veverka. Jak příhodné…byla plachá a ostražitá, stejně jako Audrey, ale byla i přítulná a jemná. Trvalo to, než se skamarádily, protože malé zvířátko se ubytovalo v domku dřív a odmítalo nechat tam snad někoho by´t jen vkročit.
Audrey byla ale přizpůsobivá a vynalézavá. Brzy se tak vytvořilo příměří a nakonec i přátelství těchto dvou.
Veverka jí nyní vyšplhala na rameno a obtočila se jí kolem krku, kde následně usnula.
„První sníh,“ mumlala si pro sebe. Napřáhla ruku, aby byla blíž k ohni, chvíli se ještě prohřívala a pak opatrně vstala a přehodila přes sebe a její malou kamarádku plášť.

Sněhové poryvy jí dávaly zabrat, ale nakonec se dostala až tam, kam chtěla. V pohoří, jež místní příhodně nazývali Eryri, orlí hory, byl jeden skrytý vodopád. Voda v něm, byla ledová a nebezpečná, přesto mnohé pocestné uchvátila a získala si jejich srdce. Ani Audrey nemohla zapomenout na hučící vodopád, který vnímala jen sluchem. Napřáhla opět dlaně, ze kterých si sundala rukavice a dotkla se vody, hladila ji a přes palčivé a mrazivé bodání se snažila zapamatovat si, jak intenzivní pocit toto byl.
„Tady bych klidně schovala své srdce,“ zašeptala naposledy a pak se otočila a odešla.
Bez ohlédnutí.

Před branami hradu, který jí byl až tak povědomí se zastavila.
I zde padal sníh a ona jej cítila ve vlasech a na tváři, kterou mu nastavovala.
Vnímala sílu poryvu a měkkost a chlad dopadajících vloček.
Musela se prudce otočit a zadržet dech, když to znovu přišlo.
Bolest, mravenčení v rukách a pak se jí před očima odehrála scéna, kterou nikdy nemohla spatřit, ale která k ní v čase minulosti přišla. Vidění se zaostřilo a ona viděla jak se k pobřeží mladé Anglie blíží lodě. Bylo jich mnoho a ona cítila strach. Přivážely smrt. Byly to Sasové.
Ještě nikdy neměla vizi tak silnou, jako dnes. Myslela si, že je to tím, jak se sama cítila.
Když obraz zmizel, těžce dýchala a z nosu jí stékal pramínek krve.
Utřela jej do čistého kapesníku a pak se uklidnila. Musela se několikrát nadechnout.
Kdyby ji snad takto viděli její přátelé a ostatní profesoři, mysleli by si, že je blázen. Nebo by se jí možná posmívali, jako té bláznivé Trelawneyové. Pravda ovšem byla, že ona také měla vnitřní zrak, ale ne předstíraný, nebo jakkoliv ovlivňovaný. K ní přicházely vize a viděla to, co se stalo.
Vnímala životy, pocity a dojmy lidí, kteří už byli dávno mrtví a vzpomínky, jež rozfoukal vítr. Ona také byla vědma a měla dar vidění, ale jiný.
Nyní to věděla a chápala, ale rozhodla se to tajit, protože by nepřenesla přes srdce, kdyby se jí kvůli tomu také posmívali. Navíc to dokázala zvládat.
Poznala, když to mělo přijít a to bylo hlavní. Ovládala své vidění, i když ne vždy to bylo vypočítané. Přesto odmítala tvrdit, že by mohla mít s tou čarodějnicí Sybilou cokoliv společného. To prostě ne!

Odhrnula si vlasy stranou a pak se znovu otočila čelem k Bradavickému hradu.
Pocítila lehké zachvění někde u žaludku, když vstupovala dovnitř a cítila lehkou ztrátu tělíčka veverky, která vždy byla za jejím krkem. Nyní se jí ukryla v kapuci pláště a občas vykukovala ven.
Zadržela dech, kolikrát vzpomínala na okamžik, když tudy prošla poprvé? Nemohla teď vidět celou tu krásnu znovu, ale viděla ji jinak. Ve svých barvách a stínech. Byla uchvácena i tak…
Jak nádherné, vstupovala dovnitř, jako svobodný člověk. Přála si tento pocit uchovat na věky.
„Brio?“ ozvalo se okamžitě po tom, co vstoupila.
Audrey se musela pousmát. Ten hlas poznala.
„Jsi to ty? Už jsem ani..je krásné tě vidět zase, já..proboha..promiň já usem nechtěla-…“ Mektala Lucy.
„Nic se neděje,“ odpověděla v klidu. Také tě ráda potkávám.“ Řekla trochu mírněji, ale se stejně vřelým úsměvem.
Pak jí ovšem ovanula vůně sedmikrásek a její kamarádka už jí svírala v pevném objetí.
„Brio,“ vyčítala jí. „Kam jsi nám zmizela, bylo to k uzoufání. Proč jsi mi nedala vědět? A to počkej, až tě dostane do parády Sam..“
„Mám dojem, že slečna Ebbersová by se také ráda nadechla,“ přišel ji přivítat další hlas, patřící Albusu brumbálovi.
„Pane řediteli,“ lehce se poklonila, když ji Lucy konečně pustila. „Omluvám se za zpoždění, vlak uvízl na půli cesty.“
„Vítejte zpátky, akorát je čas na večeři, půjdete s námi? Vaši kolegové se už nemohou dočkat a vaše přítelkyně vám toho chce nepochybně mnoho sdělit.“
„Rozhodně, Brí, byla jsi pryč dva měsíce!“
Audrey se musela v duchu smát, ona přeci věděla, jak dlouho to je.
Souhlasila tedy, že s nimi půjde, ale ještě předtím si odešla odložit své věci do pracovny.
Změnila se, za tu dobu co tam nebyla. Bylo to díky Lucy, která se nemohla dívat na to, jak malé a přeplněné to tu bylo. Pohrála si s tím a Audrey měla nemalé potíže nyní trefit správný směr. Ale líbilo se jí tu.
Veveříka na večeři sebou raději nebrala. Nasypala mu pár dobrot a nechala jej spát ve své posteli. Později mu to vynahradí.
A tak si vzala kratší hůl, o kterou se opírala a pomalu se vydala směrem k Velké síni, odkud už se ozývalo cinkání a vzrušené hovory ostatních studentů.
Usmívala se…tohle jí bylo tak důvěrně známé a co víc…cítila se, že se vrací domů.