Jiný rozměr II - Fata Morgana

„Pojď, něco ti ukážu,“ ozvalo se v Davidově mysli a to už Lukáš málem nebyl na dohled. Snažil se ho dohnat a uvědomil si, že se usmívá. Teď v tuto chvíli a pro tento okamžik nebyl sám. Měl naději.

***
Byla to zase společnost někoho po hodně dlouhé době, kdo o něm skutečně věděl.. Né nadarmo se říká, že člověk je tvor společenský a dobře mu tak. Konečně člověk, který ho viděl a slyšel, ačkoli právě k tomu pojmu „člověk“ měl Lukáš docela daleko.
David netušil kam až poletí, ale ve své podstatě to bylo jedno. Takový ten pocit sounáležitosti s domovem ho opustil už dávno. Domov bylo přesně to, co neměl. Jenomže už letěli docela dlouho i když nepociťoval žádnou známku únavy, tak mu to nebylo příjemné. Některé země prostě neměl rád. Vysloveně s odporem navštěvoval kupříkladu většinu Afrických států. Snad ani ne proto, že by mu chudoba jako taková přišla odporná, spíš pociťoval lehkou nevolnost při pohledu jak ti lidé žijí a že jim nemá jakým způsobem příliš pomoci. Jednoduše nevěděl jak. Takže před tím raději zavíral oči. Taky možnost.
Ale Afriku vyloučil když přelétali Atlantik. Arizona? Co tu proboha budeme dělat?
Lukáš už na Davida chvíli čekal. „Kde se flákáš?“ zeptal se rozpustile a vyplázl na Davida jazyk. Dneska měl evidentně skvělou náladu.
„Co tu děláme?“
„Uvidíš,“ zatvářil se Lukáš tajemně.
David cítil kolem sebe jakýsi tlak, jen ho nedokázal úplně identifikovat. Kdyby totiž byl pouhým člověkem, umíral by teď už horkem. Ve Phoenixu bylo vždycky snad od dvacet stupňů víc než v New Yorku. Vzduch tam stál a ani se nehnul. Sauna. Tohle david vnímat nemohla, ale ten tlak, který cítil ... to nebylo nic jiného než značná koncentrace slunečního záření. Takže to bylo jako kdyby se musel prodírat hustým lesním porostem. Jak na něho paprsky tlačily, tak mu to vlastně nebylo nepříjemné. Uvědomil si, že je to jako kdyby ho někdo objímal. Stýskalo se mu bytostně po lidském objetí. Málem by už zapomněl, jaké to je.
„Hmm, co ti říká Fata Morgana?“ zeptal se náhle Lukáš Davida a toho to skutečně poměrně překvapilo. Netušil, na co se Lukáš ptá.
„Pokud vím, tak jsou to smyšlené obrazy, které vídají na smrt vyprahlí poutníci. Ne?“ odhadl posměšně David, ale jistý si rozhodně nebyl. Nikdy o tom nepřemýšlel a slyšel o tom jen útržky.
„Tak to jsi na velkym omylu, kamaráde. Fatu Morganu způsobují koncentrované sluneční paprsky. Defakto odrážejí skutečnost. A já ti teď hodlám ukázat něco, co jsi ještě v životě neviděl.“ A z kapsy u kalhot vytáhl malé zrcátko.
„Vidíš jak se tady ten vzduch jakoby mrňá?“ a když David přikývl, tak mu pomalu začalo docházet ...
„Počkej, to jako že ...“ s očima na vrch hlavy jenom zíral, jak mu Lukáš podal zrcátko do ruky a sám si do onoho sloupce světla a vzduchu stoupl. Najednou jakoby zázrakem se objevil v zrcátku. Jen kousek obličeje, ale i tak. To byl nekonečný úspěch.
Davida to totálně rozhodilo.
„Jak jsi na tohle vůbec přišel. To je přeci úžasné. My bychom mohli být vidět. Třeba časem, až věda někam pokročí nebo tak. Přeci by mohl jít i zpětný chod. Možná bychom mohli být zase lidi. Dokážeš si to vůbec představit?“ Byl nadšený. Lukáš se smál, připadalo mu dětinské, jak se David raduje z jeho objevu, jakkoli nepatrným se zdál být.
„Brzdi. TRANSFER zastavili a o obnovu se nikdo nesnaží. Stálo je to mraky peněz a nic z toho. Akorát spousta nezvěstných a mrtvých. Výsledky žádné. O nás ani nevědí a z těch, co na tomhle projektu pracovali už podle mého nikdo nežije. Asi Tě zklamu, ale na tohle spíš asi zapomeň.“
„No tak by to byl nový projekt. Hele já se o tuhle možnost aspoň pokusim. Chci vědět, jestli by to šlo. I když, a to mi věř, bych nejradši toho doktora, jestli ještě bude žít, zaškrtil vlastníma rukama. Vlastně všechny, kteří se na tom podíleli.“
Lukáš jenom neznatelně polknul. Dokonce tak, že to ani David nepostřehl. Byl zaneprázdněn vlastním vztekem. Jenomže své myšlenky nějak zapomněl zastavit.
Vtom se David zastavil uprostřed kroku. Viděl totiž ve své hlavě něco, čemu odmítal uvěřit.