Jednání

„Máš strach?“ zeptal se jí syčivým hlasem. Ze tmy se vynořila jeho obrovitá silueta. Měl na sobě kroužkovou košili. Každý jeho pohyb doprovázelo cinkání. V jedné ruce svíral mohutný popravčí meč. Snad jí tím chtěl nahnat hrůzu. Meč byl vyšší než ona. A těžší. Pro něj ale nic nevážil. Položil ho na stůl, aby ho měla neustále před očima. V druhé ruce držel vybílenou lebku některé své oběti. Z prázdných očí na ni zírala černočerná tma. Láskyplným pohybem ji položil vedle meče. Ať na ni umrlčí hlava zírá. Odvázal si od pasu pevné lano, kterým s potěšením svazoval nejednoho člověka. Nevědomky si s ním pohrával a uvazoval na něm smyčky.
Až teď na něj pohlédla. Zabodla své oči do jeho tváře jako jehly. Ale on neucukl pohledem. Tváře měl zarostlé štětinatými vousy. Uhlové vlasy mu trčely divoce na všechny strany. Obličej mu hyzdilo několik jizev. Jedno oko mu vydloubli. Místo něj zůstala jen prázdná díra. Vycenil na ni křivé žluté zuby. Z pusy mu táhlo.
„Máš strach?!“ Tentokrát zněl jeho hlas výhružně.
„Ne,“ odpověděla mu tiše. Neměla strach. Ani teď, ani před válkou ne. Po všech těch hrůzách, které zažila. Všechny lidi, které viděla umírat. Všechny tváře, které se před ní křivily bolestí. Všechna ústa, která řvala ve smrtelné agonii. Všechna jména, která dávno ztratila svůj význam. Všechna srdce, která se před ní lámala na tisíce kusů. Všechna ta krev, která jí stékala po rukách, když se snažila zachránit mrtvé.
Její hlas byl klidný. Obličej bez výrazu. I způsob, jakým seděla na tvrdé židli. Neměla strach.
„Tak k věci! Co chceš?“ zařval na ni. Kapičky slin jí přistály na propadlých tvářích. Sklopila jedovatě zelené oči a prohlížela si své vyhublé ruce.
„Myslíš, že tě ušetřím? Přišla jsi škemrat o milost?!“ Proč vlastně přišla? Co vlastně chtěla v jeho krásném paláci? Proč utekla ze své země?
„Ne, to si nemyslím. Viděla jsem tě zabíjet. Nikdy jsi nikoho neušetřil.“ Byla to pravda. Byla válka. Nikdo nebyl milosrdný. Její sestru vyhnali do divočiny. Nikdo o ní nic nevěděl. Jejího nejstaršího bratra zabili ve válce. Dokonce jeho vlastní lidé. Jejího druhého bratra zajali a pověsili právě ti, ke kterým přišla. Jejího posledního bratra skolila nemoc v táboře, kde se skrýval. Byl přece tak mladý.
„Myslíš, že máš tu moc rozkazovat mi, abych ukončil tuhle nesmyslnou válku?“ chtěl vědět. Ne, to on ji nerozpoutal. Byl to její otec. To její otec rozpoutal tohle nelítostné vraždění, tuhle krvavou vendetu.
„Nemám právo ani důvod ti rozkazovat,“ odvětila tiše. Nastalo ticho. On nervózně procházel kolem. Jeho okované boty ledově zvonily. Ona seděla na svém místě a občas ho probodla svým pronikavým pohledem.
„Chceš ukončit tuhle válku?“ ujišťoval se.
„Ano.“
„A věříš tomu proroctví? Věříš, že když se obětuješ, bude po všem? Opravdu tomu věříš? Že když tě zabiju, tak nastane v tvé zemi mír? Tady tě nic nezachrání. Nic! Ani tvá krev, ani tvé ušlechtilé pohnutky. Zabiju tě a budeš prostě mrtvá! Myslíš, že máš opravdu tu moc a nějaké kouzlo mě od toho momentu, kdy ti vrazím meč do těla, nějak odradí? Já říkám ne! Tady neexistují žádná kouzla. Ani v tvých žilách žádná nekolují. Je tam jen sladká a lepkavá krev.“
„Já vím. Nevěřím tomu proroctví tak jako ty.“ Neusmívala se. Kdyby se aspoň usmívala, pak by dokázal z úsměvu vyčíst její plány. Ani strach nemá. Ani se nezlobí, ani nemračí. Ale apatická taky není.
„Tak čemu věříš?“ Snad mu to nějak pomůže.
„Teď už ničemu. Mou víru zavraždilo tohle zabíjení.“
„Cha!“ odfrkl si posměšně. „Cha! Takže už ničemu nevěříš? Jak neobvyklé!“ Ničemu nevěří. V nic nedoufá. Nic ji nezachrání!
„Nebo snad sázíš na moje city? Obracíš se snad na můj vztah s tvou matkou? To bylo ještě před tím, než ses narodila. Dávno před tím. Ale ujišťuji tě, že já tvou matku nemiloval. Ne, to ono milovala mě. Milovala mě stejně intenzivně, jako nenáviděla svého manžela. Překvapená? Nesnášela tvého otce a z té nenávisti ses narodila ty. Odvrhnuté dítě! Vlastně bych tě měl litovat.“ Zastavil se. Proč je jenom tady? Ona jeho dcera není. Nemůže být. Dcera, kterou mu porodila její matka, byla mrtvá. Žárlivý manžel ji nechal ubít kameny. A pak si na manželce vynutil, aby mu porodila jeho dceru. Jeho milovanou dcerku, kterou po narození odvrhl. A žena zemřela hned po porodu. Vlastně by tuhle dívku měl litovat.
„Pamatuj, že tohle vraždění nikdy neskončí, dokud se nepomstím. Přísahal jsem, že nepřestanu, dokud tvá rodina nezaplatí za všechny ty hrůzy a zvrhlosti, kterých se dopustila na mém rodu. A nemyslím tím jenom to, že tvůj otec nechal zavraždit mou dceru. Myslím tím věci, které si tvůj mladý mozeček nedokáže ani představit. A nikdo mě nepřeruší. Ani ty!“
„Chápu tvou touhu po pomstě. Sama bych se chtěla pomstít za krutosti, kterých ses ty dopustil na mé rodině. Ale k tomu nikdy nedostanu příležitost.“
„Takže chápeš smysl vendety. Neustále se mstíme za msty svých předchozích činů.“ Znovu začal přecházet kolem ní. Kroužil jako sup před svou večeří, která ne a ne chcípnout. „Tak co chceš? Přišla jsi mě sem zabít, abych nemohl ubližovat tvé rodině? Přišla ses pomstít? To nepředpokládám. Ne, sama přece víš, jaké následky by to mělo. A to nemluvím jen o tvém pomalém a nechutném mučení a smrti. A ty přece chceš tuhle válku zastavit. Tak co chceš?“
„Máš pravdu. Zabít tě nechci. Nemám čím.“ Pokývla hlavou ke stolu, kde ležel popravčí meč. Čepel byla ostrá a svádivě se leskla. Vlnila se jako had. Jílec byl ozdoben rubíny rudými jako krev. „Tenhle meč neuzvednu a lebkou šaška tě mlátit nemíním.“
„Cha!“ odfrkl si znovu. „Jsi snad čarodějka a chceš mě okouzlit svým tělem třináctileté dívenky? Už jsem ti řekl, že v téhle zemi žádná kouzla nejsou. Možná v tvojí, ale tady ne!“
„Neumím kouzlit.“
„Tak sem chceš nalákat svoje kamarády? Aby tě přišli osvobodit? Sem se nikdo nedostane, pokud si to nebudu přát. Ani ty by ses sem nedostala tak jednoduše.“ Lhal. Tentokrát lhal. A ona to okamžitě poznala.
„Ne, není nikdo, kdo by mě osvobodil.“
„Tak co chceš?!“ zařval nepříčetně. Nepřišla se obětovat. Nepřišla prosit. Nepřišla orodovat za svou nevlastní sestru. Nepřišla se nechat zajmout. Nepřišla kouzlit. Nepřišla…
„Jsi tu vůbec?“ zeptal se bázlivě. „Jsi tu vůbec?“ opakoval, aniž by se dočkal dopovědi.
Zpříma na něj pohlédla svýma jedovatě zelenýma očima.
„Třeba se mi jen zdáš. Třeba vůbec neexistuješ. Jsi tu vůbec? Proč jsi přišla?!“ zařval na ni stále zoufalejším hlasem. „Nebo jsi nepřišla? Tak je to?“
Mlčela. Tentokrát nic neodpovídala. Hleděla do jeho zbylého oka. Zíral na ni s fanatickou vášní po krvi. Je to jenom další mrtvola na jeho cestě ke spravedlnosti a očištění. Nic víc. Stále sice dýchá, ale za chvíli její tělo vychladne. A konečně se setká se svými rodiči a sourozenci.

Po hodinách se odvážili otevřít dveře. Nebylo to pro ně snadné. Dostali příkaz do ničeho nezasahovat. Chtěl s tou dívkou mluvit sám a nikým nebýt vyrušován. Tohle ale trvalo příliš dlouho. A z místnosti nevyšla ani hláska. Chodbou se vznášelo mrazivé ticho a pach jako v márnici.
Otevřeli dveře a v hrůze, kterou spatřili, nebyli schopni pohybu. Nikdo ani nedutal, hlas se jim vytratil. Snad dokonce i přestali dýchat. Vytřeštěné oči plné děsu upírali do tmavé místnosti.
Dívčino tělo se svalilo ze židle. Strnulé. Bezhlavé. Celé zalité páchnoucí zasychající krví. Její hlava ležela na stole. Vedle vybílené lebky. Obličejem obráceným k mužům ve dveřích. Jedovatě zelené oči upírala přímo na ně. Její mrtvý pohled se jim zarýval do paměti. Ale ten výraz ve tváři. I v momentu smrti byla klidná, jako když sem přišla. Jako když odešla ze své domoviny. Jako kdykoli před tím. Zemřela bez jediného výkřiku. Bez jediné hlásky, smířená s osudem.
To bylo mrtvé tělo dívenky.
Mrtvé tělo muže leželo na druhé straně místnosti. Ve stínu, svalené na podlaze do nepřirozené polohy. Vypadalo divočeji, než když muž ještě žil. Desítky kroužků na košili bylo rozerváno. Ruce a tváře měl rozdrásané do krve. Vlasy vytrhané v chomáčích. Ústa doširoka otevřená. Jediné oko vyčítavě hledělo směrem k mrtvolce dívky.
Jaký ďábel ho to posedl? Jak vlastně zemřel, když na sobě neměl žádné vážné zranění? Co skolilo tohoto nelítostného válečníka? A proč vlastně přišla ona dívka?
Co se stalo té noci?