Nedůvěřuj nikomu - 1. část

Mé jméno je Rosalinda Papillon. Žila jsem poklidný život, dokud jsem se nestala nedopatřením upírem. Proč nedopatřením? Upíři obývají naší Zemi od nepaměti, jsou nádherní, chladnokrevní, dokonalost sama. Do svých řad přijímají lidi neradi. A když už, vybírají vyvolené, kteří mají nějakou vlastnost nebo cokoliv, co je zaujme. Můj spolustvořitel Orlando udělal chybu. Měla jsem se stát jeho potravou. Pomatuji si to jako včera. Hrůzou a ohromením jsem nebyla schopná se hnout. Zjevil se přede mnou úchvatný muž s neobyčejně bílou pokožkou. Mou mysl uhranul. Napil se mé krve. Sál ji a já myslela, že umřu. Nakonec se odtrhl, položil mě na zem a já se dívala na jeho odcházející záda. Umírala jsem podle jeho plánu. A pak se tam zjevil jiný upír a nakapal mi na ústa svou krev. Proměna dokonána. To k plánu nepatřilo. Vždyť jsem o existenci upírů vůbec netušila a najednou jsem jednou z nich. Pozorovala jsem na sobě změnu. Smysly mi zbystřely, pokožka zbledla, reflexy zlepšily. Jenže problém byl s mými oči. Zůstaly lidské. Upíři je mají tmavé, někdy až červené. Moje měli stále stejnou barvu, modrošedou.
Ten upír Sahib to udělal na protest jejich zákonům. Zaplatil za to několika hodinami mučení, a jelikož patřil ke skupině povstaleckých upírů, dali ho věznit. A právě povstalečtí upíři se měli stát brzo mou novou rodinou.
Nastal problém: Co se mnou? Neměla jsem žádné předpoklady pro upíří život, ani jsem o nich nic moc nevěděla. Vzali mě do jejich sídla, kde jsem vyslechla jejich rozhovor, kde se dohadovali o mé budoucnosti. Několik jich mě chtělo zabít. Dostala jsem strach.
Věznili mě v ložnici. Zřejmě mě, Rosalindu Pappillon, nepovažovala za nebezpečnou. Z pokoje jsem utekla lehce. Nacházela jsem se blízko věznice. Co kdybych se pokusila osvobodit Sahiba? Dlužím mu to. Akorát jsem nepočítala s ostrahou. Hlídal ho jeden strážce. Postavit se mu jsem se neodvážila, a proto jsem způsobila hluk v jedné chodbě. Naštěstí si sebou nebral klíče. Vstoupila jsem do Sahibovo cely a on na mě překvapeně hleděl. Otvíral pusu, ale já ho zarazila: „Musíme rychle vypadnout!“ Na nic se neptal, pouze přikývl a s menšími komplikacemi jsme utekli.
S tím nepočítali. Opět jsem jim narušila plány a zavdala jsem jim další důvod, aby mě neměli rádi.
Ocitla jsem se na ulici, bez domova a beze všeho. Domů jsem se vrátit nemohla. Stejně matka zemřela před lety a otec se od její smrti stáhl do sebe. Mně se nevěnoval a zájem o mně nejevil.
Sahib mě chytl za paži, abych utíkala dál a nezastavovala. Po chvíli mi z jeho ocelového sevření koprněla ruka. Běželi jsme daleko za město, kde uznal, že jsme mimo nebezpečí.
Pátravě jsem si ho prohlížela. Krátké hnědé rozcuchané vlasy mu odstávaly od hlavy. Na sobě měl obepnuté kalhoty a hrudník holý od toho, jak ho týrali. Soudě dle jizev mu na hruď a břicho přikládali křížek a lili nějakou kyselinu. Ne, jenom svěcenku. To muselo hodně bolet. I on mě pohlédl svýma divokýma temnýma očima.
„Tady se naše cesty rozejdou,“ řekl bez zájmu.
„Cože?“ vykoktala jsem.
„Co sis myslela?“
„Stvořil si mě a –“
„Dost,“ zarazil mě mávnutím ruky. „Myslela sis, že se s tebou budu zatěžovat?“
Nevím, jestli chtěl, abych odpověděla.
„Jistě, já nejsem žádná přítěž.“
„Ale, ale, ňáká sebevědomá, ne?“ ušklíbl se. No dobře, sebevědomí mi nechybělo ani v lidském životě.
„Vůbec ne.“ Zkoumal mě.
„Dobrá, vyspi se se mnou a můžeš se přidat k nám.“ Zvrhle se usmíval. Přivřela jsem oči a nasupeně našpulila rty.
S důrazem na výslovnosti jsem odvětila: „Ani omylem.“
Úsměv se mu zkrabatil vztekem. „Řekla sis o to.“ Nečekaně se na mě vrhl a já zády narazila do stromu, až se kmen malinko prohnul. Naše těla se dotýkala. Jednou rukou si mě za zadek přitiskl ještě blíž a násilně mě políbil. Kousl mě do rtu, z něhož lehce sál a krev mi s mlaskáním slízával. Páni, úchvatný pocit. Druhou dlaní mi pevně svíral prso. Bolelo to, ale takovým tím příjemným způsobem.
„Jak se ti to líbí teď, co?“ hlas se mu chvěl vzrušením. Musela jsem mu to nějak oplatit. Opravdu nevím, kde se ve mně ty choutky braly. Ostrým nehtem jsem mu udělala krvavou rýhu kolem klíční kosti a pomalu jsem po ráně přejela jazykem. Krev chutnala lahodně. Jak jsem bez ní dokázala před tím žít?
Chytl mé ruce ve svých. „Zlato, takhle ne. Já jsem rád dominant!“
Kopla jsem ho kolenem mezi nohy. Zaskuhral a svalil se na zem.
„Půjdu s tebou,“ oznámila jsem nekompromisně. Za tu krátkou dobu, co jsem poznala upíry, jsem se učila rychle jejich zvykům.
„Dobře, holka, já jsem Sahib,“ vstal a podal mi ruku.
„Rosalind.“
„Neočekávej nějaký speciální zaházení. Tam, kam tě zavedu, projevit slabost znamená jistou smrt. V našem světě není místo pro slabochy.“ To už mi taky došlo. Sedl si na nedaleký šutr.
„Řekni mi něco o vaší komunitě,“ vyzvídala jsem a posadila se na zem naproti němu.
„Nazývají nás povstaleckými upíry, ale my sami si žádný název nedáváme. Jsme ti nejhorší. Vrahové, sadisté, sexuální devianti, gangsteři, zvrhlíci, úchylové… Krasotinka křehká jako ty to nebude mít nejsnazší.“ Usmíval se. Snažil se mě zastrašit?
„Kdy vyrazíme?“ ptala jsem se ho nadšeně.
„Až příští noc. Teď si najdem nějakou jeskyni.“
Našli jsme jednu v blízkosti. Sahib se džentlmensky rozvalil na jediné kopičce suchého listí.
„Pojď ke mně. Budu tě hřát,“ poklepal na místo vedle sebe.
„To je dobrý,“ zchladila jsem ho a schoulila se do klubíčka u stěny. Že by to bylo pohodlné, to se říct nedalo. Sahib mě sledoval. Pak najednou vstal.
„Lehni si.“ V jeho hlase jsem slyšela vážnost a nic jiného. Možná až tak zkažený nebude. Kdo ví. Natáhl se u konce jeskyně. Přijala jsem jeho místo. Přeci jen ležet na tvrdé kamenné zemi nebo na suchém listí je rozdíl.
Večer, když jsem se probudila, Sahib seděl na skále venku a pozoroval oblohu. Dopadalo na něj měsíční světlo, jejž se mu odráželo v očích. Nemohla jsem popřít, že by mě nepřitahoval. Vycítil můj pohled.
„Dobré ráno, princezničko,“ pozdravil mě.
„Spíš večer.“
„To je jedno,“ odvětil ledabyle. „Vyrážíme,“ zavelel. Hlasitě mi zakručelo v břiše. Až do teď jsem se pořádně od proměny nenajedla.
„Chceš si zalovit? Jsme poblíž města.“ Tázavě se na mě díval. Pohladil se po břiše. „Mladá krev by bodla.“
„Lovit lidi?“ znejistěla jsem.
„Ne, veverky,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Jistě že lidi. Nic tě neposilní tolik jako lidská krev. A nejradši mám opravdu mlaďounkou. Nemluvňata jsou nejlepší.“ Strnula jsem. On se nad mou reakcí rozchechtal. „Neboj, dělám si srandu. Zas takovej netvor nejsem.“
„Hned se mi ulevilo,“ rýpla jsem si. „A co zvířecí krev?“
Tvářil se znechuceně.
„Dobře, di si lovit veverky a já jdu do města.“
„Jdu s tebou.“
„Bojíš se, že bych se nevrátil?“
Nic jsem neříkala.
„Bála by ses správně,“ řehtal se. „Jdem.“
¤¤¤
Plížili jsme se po střechách domů a hledali vyhovující oběť. Lépe řečeno Sahib. Věčně mě napomínal s drzými poznámkami, že jsem moc hlučná. Vybíral si opravdu pečlivě.
„A co takhle?“ ukazovala jsem na jednu ženu.
„Moc tlustá.“
„A takhle?“
„Škaredá.“
Nakonec si vybral muže okolo dvacítky. Mě zanechal na střeše, abych mu prý nekazila práci. Alespoň jsem měla pěkný výhled. Až pak jsem toho litovala.
¤¤¤
Zatáhl si ho do postranní uličky. Pusu mu držel zacpanou. Nenasytně se mu zakousl do krku, po kterém mu začala stékat krev. Mě se však před očima odehrával jiný okamžik. Moje přeměna. V mužových očích jsem četla úplně stejnou beznaděj, jakou jsem přitom cítila já. Nebyla to vůbec pěkná vzpomínka. Najednou Sahib vzhlédl a ukazoval mi prstem, abych šla k němu. Na rtech mu uvízla krev.
Měla jsem sto chutí vzít nohy na ramena. Pryč od něj. Jenže pak jsem uviděla pohrdání v Sahibovo očích. Ladně jsem seskočila ze střechy dolů.
„Nechal jsem ti trochu,“ podával mi pomalu bezvládné tělo muže, jemuž se hlava předklonila do zadu. Chytla jsem ho, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Sahib mě provokativně pozoroval. Váhala jsem.
„S chutí do toho,“ popostrkoval mě. Pach krve mě vzrušoval. Přitahoval. Nutkání napít se mě ochromovalo. Všechna má pozornost se zúžila jen a jen na rudou tekutinu vytékající z rány, k níž jsem se skláněla.
„Mladí nikdy neodolají,“ říkal Sahib spíše pro sebe. Jeho hlas ke mně doléhal z dáli, avšak pomohl mi se vzpamatovat. Nemůžu pít lidskou krev! Prozatím…
Položila jsem muže na zem. Bude žít dál. Můj pohled se střetl se Sahibovým. Tvářil se obdivně, což rychle nahradil drzým kukučem.
„Takové mrhání. Člověk ti to naservíruje pod nosánek a ty ještě ofrňuješ.“
„No a co?“ Postavila jsem se přímo proti němu.
„No a bé.“
„Máš špinavou pusu,“ upozornila jsem ho.
„To je zvláštní,“ poznamenal ironicky, krev si setřel rukou a vzal si mužovo černé sako. Slušelo mu. Nádherně kontrastovalo s bílou pokožkou. Vypadal sexy. Jizvy po mučení se téměř zahojily.
„Ty budeš mít hlad, ne já.“
Pokrčila jsem rameny.
„Jak chceš, tak pojď,“ ukončil rozhovor a vydali jsme se na cestu ven z města. Zacházeli jsme daleko od civilizace do hustých lesů. Tam jsem se napila z umírající srnky, jež se někde hluboce ranila na boku. Pomohla jsem jí v trápení. Sahib to nijak neokomentoval. Ani nemusel, výraz mluvil za vše.
Dorazili jsme někam pod skálu, kde protékal potůček.
„Jsme tady,“ oznámil mi. „Máš poslední šanci vrátit se zpátky.“
Vrhla jsem na něj naštvaný pohled.
„Předpokládám, že to znamená ne.“
„Správně. Bystrej,“ pochválila jsem ho sarkasticky. Přimhouřil oči.
„Bacha na jazýček,“ vyhrožoval. „Nebo o něj přijdeš, kotě.“ Mluvil vážně. Šel za obrovský kámen a tam byl ukryt vstup do jeskyně. Vstoupil dovnitř. Já jsem si prohrábla své delší vlasy a vkročila za ním. Nejdřív jsme šli naprostou tmou úplně uzoučkou cestičkou, která se po chvíli začala rozšiřovat v chodbu. Dorazili jsme na rozcestí, odkud jsme se dali napravo. Nalevo jsou prý ložnice.
Minuli jsme několik zatáček a další rozcestí a různě velké dvéře, až jsme došli k těm největším.
Zarazil se a se vší vážností pravil: „Nikomu nedůvěřuj. I kdyby si měla sebelepší důvod.“
„Ani tobě nemám důvěřovat?“
„Nikomu,“ zopakoval. Jen jsem přikývla. „Vítej v té nejlepší společnosti,“ a otevřel dveře a my vstoupili dovnitř.
„Sahibe!“ vykřikl jeden upír, sotva za námi zapadly dveře. Přistoupil k nám a poplácal Sahiba po zádech. „Myslel jsem, že je po tobě.“
Pěkné uvítání. Upír působil mile. Byl trochu menší postavy a velice hubený. Vlasy měl kraťounké, rysy ostřejší. Tohle má být vrah nebo násilník? Pak na mě upřel oči. Musela jsem změnit názor. Jakoby o něm prozrazovaly všechno. Pod tmavou šedavou mlhavou barvou se schovávala oplzlost, perverznost a bůh ví co ještě. Prohlížel si mě se zájmem. Hlavně mou hruď.
„Kdes jí ulovil? Podělíš se?“ ptal se jako malé dítě, které chce po rodičích koupit nějakou sladkost. Znechutil se mi.
V tom se tam objevily dvě upírky.
„Už jsem si říkal, kde jste,“ zasmál se zvráceně Sahib. „Dovol, abych ti představil-“
„My se přece dokážeme představit samy,“ řekla jedna upírka a zářivě se na mě usmála. Její oblečení se skládalo z takové průhledné košile bez rukávů, pod níž se rýsovaly pevná prsa s bradavkami, a krátkých šortek. „Já jsem Persephone a tohle je Audrey.“ Audreyino oblečení, korzet a kalhoty, zakrývalo mnohem více. I ona se na mě usmála a obě mi horlivě podávaly ruce.
„Rosalinda.“
„Bacha na ně. Jsou to lesbičky,“ zašeptal Sahib, ale stejně ho slyšely. „Dokud se nedostaneš do jejich ložnic, tak moc zákeřný nejsou.“ Slovíčko moc řekl se zvláštním důrazem.
„Přehání,“ okomentovala Audrey. Persephone se na mě vyzývavě dívala. „Ale klidně ti naší ložnici ukážeme…“ pokračovala nevinně dál.
K Sahibovy se ze zadu připlížil jiný upír, jenž vypadal nehorázně sexy. Tvrdě se na něj přirazil.
„Ruce nahoru, kalhoty dolu. Hned tě ojedu.“
„Gabrieli,“ povzdechl si Sahib, ale na rtech mu pohrával úsměv. „Ani omylem.“
„Já se na svolení neptal,“ odsekl mu dráždivě. Povšimnul si mě. „A čípak je tahle?“
„Naše,“ ozvaly se jednohlasně lesbičky. Všimla jsem si, jak se dívá ten oplzlý upír na Sahiba a Gabriela. Byl to oddaný výraz, z něhož jsem usoudila, že bude spíš ten typ, co se rád kouká. Třeba klíčovou dírkou.
„Nejsem ničí,“ poprvé jsem se ohradila, možná drobet nejistě.
„Vystrkuje růžky a je vzdorná. To je vzrušující,“ prohodila Persephone k Audrey. Velice vášnivě se políbily. Chtě nechtě jsem to ohromeně sledovala. „Přidáš se?“ opět se ptaly jednohlasně.
Zakroutila jsem hlavou a pohlédla na Sahiba. „Jen si užívej.“
Persephone se dotčeně ohradila. „Počkej, až se o tebe začne zajímat někdo z těch nadrženejch zvířat. Vezmou si tě a ptát se nebudou. Pochybuju, že se jim ubráníš.“
„Uvidíme,“ nenechala jsem se vyvést z rovnováhy a pomalu mi opravdu docházelo, mezi jakou společnost jsem se dostala. V síni se jinak skoro nikdo nenacházel. Taky bude brzo svítat. Měli tu pár gaučů, stolů a židlí. Po zemi větší polštáře.
„Kdo by se taky v dnešní době ptal, že jo? Viď, Sahibe?“ tázal se Gabriel.
„Dej si pohov,“ vysmekl se mu a odešel pryč. Ano, odešel a o mě se nestaral. Proč taky. Gabriel se chtěl přiblížit ke mně, avšak lesbičky na něj výhružně vycenily zuby.
„Ale, ale, holky, předevčírem jste byly o něco milejší. Tak někdy jindy,“ mrkl na mě a taky se odporoučel. V závěsu za ním hned Oplzloun.
„Můžeme ti alespoň ukázat, kde můžeš spát?“ položila mi otázku Audrey.
„To by bylo fajn.“ Vedly mě spletitými chodbami. Jestli zítra najdu cestu ven nebo do síně, budu dobrá.
Po chvíli Persephone oznámila: „Jsme tady. Dveře mají speciální zabezpečení, takže se nemusíš bát návštěvníků.“
„Díky,“ poděkovala jsem a malinko se na ně usmála. Opětovaly mi úsměv, zamávaly a zmizely pryč. Vešla jsem do prostého pokoje a zamkla za sebou. Pohled mi padl na jediné vybavení místnosti a to rakev. Já mám spát v rakvi? No jistě, upíři spí v rakvi. Byla vystlaná příjemným sametem, že člověk prostě zatoužil, si do ní lehnout. Kupodivu se mi líbilo v ní ležet. Víko jsem však nechala otevřené. Tvrdě jsem usnula.

Probudila jsem se nevím v kolik. Čas se mi určoval v těchto prostorách blbě. Tupě jsem hleděla do stropu. Vylézt ven, nevylézt ven, toť otázka. Co když se právě ostatní probouzejí? Já se jich přece nebojím! Vylezla jsem na chodbu a rozhlédla se. Nikdo nikde. To je divný. Vydala jsem se po stejné cestě jako včera… Myslela jsem si. Bohužel jsem skončila někde jinde. Překvapující. Chodba ústila do rozlehlé upíru prázdné haly. Že by tělocvična? Zde se trénují na boj? Soudila jsem podle zbraní – tyčí, mečů, kladiv,… S tím se musí zabíjet, to není možné.
Už předtím mě napadlo, že bych zeptala Sahiba, jestli by mi nemohl pomoct v bojové technice. Nepředpokládala jsem kladnou odpověď. Vzala jsem do rukou tyč a udělala s ní první máchnutí. Se svištěním prorážela vzduch. Máchla jsem znova a znova. Zkoušela jsem různě postoje, výpady a obranu proti neexistujícímu nepříteli. Bavilo mě to.
„Co to děláš?“ ozvalo se kousek ode mě. Stál tam Gabriel, Sahib a Persephone. Zrudla jsem jak rajče.
„Nevidíte?“
„Honíš mouchy?“ pozvedl obočí Sahib.
„Ha ha, vtipný.“ Gabrielovi a Persephone cukaly koutky.
„Nebylo to zas tak špatný,“ zkoušela být milá Pers.
Sahib se rozesmál dokonalým smíchem. Vztekle jsem si ho měřila pohledem. Dal ruce v obraném gestu před sebe: „Nezabíjej mě!“ a rozesmál se ještě víc.
„To si žádá odvetu,“ řekl Gabriel. „Ukaž mu, zač je toho loket.“ Nevím, jestli to myslel vážně, nebo si jen ze mě taky dělal legraci.
„Ne, ještě si ublíží,“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu Sahib, k němuž se přidal i Gabriel.
Pers do mě spiklenecky rýpla lehce loktem. „Ješitní chlapi. Myslí si, že jsou něco víc.“
Trochu se uklidnili.
„V boji ano,“ řekl Gabriel a Sahib souhlasně přikyvoval. „A nejen v něm.“
„Prdlajs,“ ohradila jsem se.
„Provokují,“ zpražila je Pers.
„A daří se nám to. Sebeovládání, zlato,“ mluvil ke mně Sahib. Neudržela jsem se a švihla ho do kolene. Šokovaný se na mě podíval. V očích mu plála zlost. Hněv!
Pers se chichotala, když však uviděla Sahibovo zabijácký výraz, přestala. Přehnala jsem to. Dovolila jsem si moc.
„Říkal sis o to,“ zablekotala jsem.