Nedůvěřuj nikomu - 2. část

„Říkal sis o to,“ zablekotala jsem.
¤¤¤
Gabriel i Pers od něj odstoupili. Nechají mě v tom. Co by jim taky záleželo na cizí upírce.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych tě teď neměl zabít.“ Z chladného, výhružného tónu mi běhal mráz po zádech. Zrychlil se mi dech. Mírně se ke mně přiblížil. Vnímala jsem každičkou píď jeho těla i zlosti. Z nenadání mi vlepil facku. Šokovaná jsem se chytla za pravou tvář, která mi hořela bolestí. Vytrhl mi hůl z rukou a chystal se mě s ní přetáhnout. Dobrá, možná na tu facku právo měl, ale teď už to přehání. Chvíli před dopadem rány jsem ji zachytila nad hlavou, čímž jsme se Sahibem octli v naprosté blízkosti.
Škubl a snažil se mi tyč vzít, avšak já držela pevně a nemínila jsem se jen tak vzdát. Probodával mě těma svýma zvrhlýma očima. Vzdorně jsem mu pohled oplácela. Akorát mi na okamžik sklouzl k jeho poodhalené hrudi, protože jak měl ruce nahoře, sako se nezbedně odchlíplo. Samozřejmě to neuniklo jeho pozornosti. Ústa sevřená hněvem se malinko zakabonila v úsměvu. Můj strach odcházel a nahrazovala ho touha. Chtěla jsem ho. Asi jsem povolila drobet v obraně.
Provedl prudký škub a zmocnil se tyče. Zlomil ji na půl.
„Braň se,“ podal mi jeden kousek. Od zlomu zůstala poloviční hůl pěkně ostrá a nebezpečná. Zaútočil na mě. Teď jsem z jeho výrazu soudila, že mě nechce zabít, nýbrž „pouze“ zmrzačit. S dunivým zvukem jsem útok odrazila.
„Nechme toho,“ zkoušela jsem. On se jen ďábelsky pousmál.
„Musíš dostat lekci.“ Měla jsem na jazyku ještě spousty dalších narážek, jenže on zahájil salvu ran. Některé se mi podařilo odrazit, nebo se jim vyhnout. Ovšem někdy mě zasáhl. Bojoval se silou. Žádná něžnost. A přes to v tom bylo něco zvráceného, jemu se to očividně líbilo.
Pokaždé, když mě zasáhl, zavrčela jsem. Čím dál víc mě štval. Jasně byla znát jeho převaha. Zahrával si se mnou. Takže poctivým způsobem zřejmě nevyhraju. Poctivost v této díře znamená stejně leda tak výsměch a hloupost.
Musela jsem ho nějak donutit, aby přestal útočit. Schytala jsem jednu docela slušnou ránu do pasu. Namáhavě jsem se opřela o kolena a zanaříkala. Zastavil se s váháním. Určitě není zas tak blbý. Blesku rychle jsem se narovnala a skočila po něm. Dopadla jsem na něj těžce. Ucítila jsem bolest u srdce. Najednou se mi začala linout z úst krev. Překvapená jsem se podívala na svojí hruď, do níž jsem měla zaraženou Sahibovo tyč ostrým koncem napřed. Nevím, jestli se to stalo podle jeho úmyslu, nebo jsem se prostě napíchla omylem. Naštěstí se tyč zarazila kousek nad srdcem.
Z té bolesti se mi dělalo mdlo. Sahib pozoroval mé reakce. Těžce jsem se skutálela vedle něj, chytla jsem tyč a se zatnutými zuby jsem ji vytáhla. Do očí se mi vehnaly slzy. Krev mi smáčela oblečení.
„Příště tě zabiju,“ sliboval klidně Sahib, klekl si a podíval se mi do očí. Podával mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Kdybych toho byla schopná, vysmála bych se mi do obličeje. Co si sakra myslí? Já div neumřu, ještě mi vyhrožuje a teď mi nabízí pomocnou ruku?
„Kdybys pila lidskou krev, zahojilo by se to hned.“ Opravdu jsem měla pocit jako by se rána zatahovala. Slábla jsem. Chtěla jsem mu na tu nabízenou ruku plivnout, tělo mě však zrazovalo.
„Dokážu vstát sama,“ ohradila jsem se namáhavě.
„Teď není správný čas na to hrát si na hrdinku.“ Jednu ruku jsem si držela na ráně. Vyškrábala jsem se na kolena a předklonila se. Krev padala po kapičkách na zem. Pak přestala a já vstala. Zůstane mi tam jizva. Lehce jsem se jí dotkla a sykla bolestí. Potřebuji se najíst, vlastně napít. Připadala jsem si jako po maratonu. S přemáháním jsem se vydala pryč. Ani se s nimi nerozloučila. Ať jdou do háje!
Na chodbě mě za paži chytl nějaký upír. Byl tlustější postavy a upíral na mě prasečí očka.
„Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
„Kdo jste?“
„Sběratel.,“ odpovídal s potěšením. Na tváři se mu vykouzlil odporný úsměv.
„Čeho?“ vyptávala jsem se skoro zděšeně. Jeho zjev se mu vůbec nelíbil.
„Uvidíš.“ Ani jsem v sobě neměla dostat síly, abych se mu bránila. Bylo mi to jedno.
Vtáhl mě do potemnělé místnůstky s regály, na nichž se nacházely nějaké sklenice. Napravo stál pracovní stůl s vybavením. Bože! Různě velké a ostré nože se po něm povalovaly a i nějaká pilka. Dokonce na nich byla zaschlá krev. Zase ta odporná krev! Znovu jsem se podívala na sklenice plné jantarového roztoku. Něco v nich plavalo. Při bližším zkoumání jsem se zhrozila. V jednom regálu se nacházeli prsty, v jiném oči, nosy, palce od nohou, dokonce i mužské přirození… Fuj, odvrátila jsem znechuceně pohled. Kde jsem se to ocitla? Co tady vůbec pohledávám? Co jsem si myslela? Vypadnu odsud. Okamžitě!
„Líbí?“ dotíral sběratel. Čapl mě za ruku a prohlížel si mé prsty. „Kdy plánuješ zemřít? Dáš mi vědět?“ ptal se šíleně, i hlas mu tak zněl. „A taková pěkná očíčka.“ Napřáhl ke mně ruku. Praštila jsem mu do ní a zdrhala. Pryč. Nezůstanu tu už ani minutu. Snažila jsem se běžet, ale nešlo mi to. Bylo mi jasné, že venku moc dlouho nevydržím, pokud si neseženu nějakou kořist. Musím to risknout! Buď umřu, nebo budu žít dál.
Ani nevím jak, ale podařilo se mi dostat ven před jeskyni. Málem jsem chodila po čtyřech. Každý krok se pro mě stal zkouškou. Mučením. Byla jsem na pokraji svých sil. Hrdlo jsem měla neskonale vyprahlé. Rty mi popraskaly. Nohy jsem snad měla stavěné ze železa. Šla jsem uprostřed říčky, která mi příjemně chladila nohy. Nejradši bych se natáhla někde pod strom a ležela. Věděla jsem však, že to by byla moje smrt. Nesmím se vzdát. Jsem dost silná na to, abych přežila.
Po další půl hodině jsem si tohle nemyslela. Opouštěla mě veškerá naděje. Nejsem stvořena pro upíří život. Vyčerpaně jsem se svalila do trávy. Ten nesnesitelný hlad mi spaloval žaludek. Už jsem nedokázala ani polknout. Vybavovaly se mi ty nejhorší zážitky z mého zpropadeného života. Nemělo by to být naopak? Když člověk umírá, vybaví se mi přece ty nejlepší? Pracně jsem držela víčka otevřená.
Uslyšela jsem šramot. Kolem mě si hopsal mlaďoučký zajíček. Začala jsem jednat instinktivně. Silou vůle jsem ho nutila, aby ke mně přišel. Aby se mě nebál. Asi začínám šílet, ale zajíc uposlechl. Opravdu přihopsal ke mně. Důvěřivě. Bez náznaku strachu. Chňapla jsem po něm a lačně se do něj zakousla. Hladově jsem hltala krev. Cítila jsem, jak protéká hrdlem až do žaludku. Vrátilo se mi vědomí. Po chvíli jsem odhodila mrtvého zajíčka. V duchu jsem mu poděkovala, neptejte se proč. Nebýt jeho, asi bych opravdu umřela. Ovšem neutišil můj hlad úplně.
Dostala jsem se do města. Potřebovala jsem nové oblečení. S tímhle zkrvaveným jsem moc nápadná. Vyhlídla jsem si malý obchůdek s oblečením a vykradla ho. Vzala jsem si na sebe tmavě modré tričko, jež mi šlo pěkně k očím, černé kožené kalhoty a černý delší kabát. Jako upír jsem hodně tíhla k černé. Navíc nádherně kontrastuje s pokožkou.
Kráčela jsem prázdnou ulicí, když se k mým krokům přidaly jiné. Slyšela jsem klapot těžkých podrážek.
¤¤¤
Začala jsem chladně uvažovat. Upír to není, to bych poznala a navíc by nebyl tak hlučný. Osoba za mnou se vyloženě snažila dát najevo svou přítomnost. Navíc jsem cítila cigaretový kouř. Náhle se z rohu ulice zjevila žena. Mířila sebejistě ke mně s jednou rukou schovanou za zády. Možná to mohla mít náhoda, ale já tušila jejich úmysly. Od smrti zajíčka jsem objevovala tuto novou schopnost. Vycítit emoce, manipulovat, telepatie… Třeba i čtení myšlenek, nevím.
Zahnula jsem před lovci upírů do vedlejší uličky. Bohužel to přesně měli v plánu. Čekal tam na mě jiný lovec s širokým úsměvem a s krucifixem v ruce. Odporně jsem se zachvěla a odstupovala. Ve vchodu do uličky se objevily dvě siluety. Jedna ženská, druhá mužská. Otočila jsem se na ně. Žena v ruce svírala taky krucifix. Muž naštěstí ne, proto jsem se na něj vrhla. Na poslední chvíli zachytil mou rozpřáhlou ruku, jenže druhou už nestačil. Rozryla jsem mu ostrými nehty tvář. Zařval bolestí a cigáro mu vypadlo z pusy. Chtěla jsem ho zasáhnout znovu, avšak jsem úplně ztratila kontrolu nad tělem. Nemohla jsem se hýbat. Všechnu svou pozornost jsem věnovala jednomu a lovci se mezitím přiblížili ze zadu s krucifixy. Chyba! Ale jak se říká, chybami se člověk učí.
„Mlaďounká. Představ si, že nás zmátly trochu ty tvoje oči. Jeden by řek, že seš člověk. Ale já mám na pijavice čuch,“ mluvil ke mně s potěšením muž s rozškrabanou tváří.
„Nechcete mě zabít,“ konstatovala jsem odměřeně.
„Pokud budem muset, tak ano,“ šklebil se.
„Co chcete?“
„Kde se ukrývají?“ Vytáhl z kapsy svěcenou vodu, rozšrouboval víčko a než jsem stačila cokoliv říct, vylil mi jí na krk. Krucifix mi zabraňoval i řvát bolestí. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat až odezní. Stékala mi k výstřihu. Syčelo to a páchlo, jak se mi rozežírala kůže.
Pobaveně sledoval mé pološílené vyvalující oči, na kterých jediných bylo znát mé utrpení.
„Kdo?“ zaskřehotala jsem potichu.
Pouze zakroutil hlavou. Opět zalovil v kapse. Vyndal křížek střední velikosti a přiložil mi ho i přes tričko nad pravé prso. Zatmívalo se mi před očima. Ta ukrutná bolest se nedala vydržet. Křížek se mi vpaloval do těla. Navíc do jizvy od Sahiba, takže to bolelo dvojnásobně. Po pár sekundách ho odundal. Vydalo to takový mlaskavý zvuk.
„Už víš?“
Nerozhodně jsem přemýšlela. Co mi brání v tom, abych řekla, kde se ukrývají? Nevěděla jsem co dělat. Přiložil mi křížek k břichu nad pupíkem. V ten okamžik jsem si přála být mrtvá. Ta bolest byla nesnesitelná a bezmoc ještě horší. Cenila jsem zuby.
„Klidně si hraj na statečnou, ale nakonec tě zlomíme. Můžeš si ušetřit trápení.“
Nezáleželo mi na tom, že by je pozabíjeli, i když to je sporný, ale spíš na tom, jak bych dokázala žít s tím pocitem viny?
Žena mi sundala kabát. Muž mi začal lít svěcenku na paži. Zatínala jsem zuby a nedívala se na to. Slábla jsem.
„Co když nic neví?“ ozval se váhavě druhý muž. Dali krucifixe pryč a já se vyčerpaně svalila na kolena. Hlavu jsem si složila do rukou. „Kdyby něco věděla, už by mluvila,“ pokračoval.
„Já vám povím, kde se skrývají,“ řekl někdo a já vzhlédla. Padl na mě stín muže, jež stál u vchodu do uličky.
„Zase ty?!“ vřískla žena.
„Já a nikdo jiný,“ usmál se na ní ledově.
„Tentokrát nám nezdrhneš,“ ječela na něj.
Věnoval jí další velký úsměv. „S vámi je legrace.“ Zelenýma očima zkontroloval můj stav. Krátké hnědé vlasy mu trochu odstávaly od hlavy. Rysy měl jako upír, ale nebyl tak bledý. Kdo je? Vypadal nebezpečně sexy.
„Za městem se ukrývají v jeskyni. Směr severozápad. Přibližně tak 4Okm.“
Lovci se na něj dívali podezíravě.
„Jděte. Nebo vás zabiju,“ vyhrožoval jim neznámý. Báli se ho. „O ní se postarám sám,“ ukázal na mě. Tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil.
„Jestli lžeš –“ začala žena.
„Tak mě stejně nenajdete,“ dokončil za ní. Lovkyně už otvírala pusu, když jí zarazil lovec. Mlčky odešli pozadu, aby nás měli na očích.
Přišoupla jsem se zády ke zdi a on ke mně přešel.
„Díky,“ šeptala jsem unaveně. Sledoval mě nic neříkajícím pohledem.
„Víš, kdo jsem?“
Zakroutila jsem hlavou. Mluvit mě vyčerpávalo.
„Zabíjím upíry, někdy i vlkodlaky,“ chlad čišel z jeho těla.
„Ty nejsi člověk, ani upír, ani vlkodlak.“
„Ano i ne,“ odpověděl tajemně. „Patříš k těm povstaleckým?“
„Ne!“ znělo to až moc rázně.
„A k těm druhým?“
„Ne.“
Sklonil se ke mně. Prohlížel se má zranění. „Ty nepiješ lidskou krev?“
Zas jsem zakroutila hlavou.
„Dobrá tedy. V tom případě tě zabíjet prozatím nebudu.“ Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Opřela jsem se o zeď. Blízko odsud zapískala krysa. Přivolala jsem si jí až k nohám, vzala jí a zakousla se do ní. Neznámý ze mě pořád nespouštěl oči.
„Jsi mladá,“ řekl obdivně. Nedocházela mi spojitost. „To, co jsi teď udělala, dokáže upír až po několika rocích.“
Pokrčila jsem rameny a sála krev dál. Nakonec jsem krysu odhodila. Dodala mi jen trochu síly.
„Máš lidský oči. To taky není normální.“ To chce říct, že jsem nenormální?
Sáhnula jsem si na ránu nad prsem. Zkřivila jsem tvář bolestí.
„Když nevypiješ lidskou krev, tak se ti to bude hojit dlouho a zůstanou ti tam nehezký jizvy.“
„Nebudu pít lidskou krev!“ ohradila jsem.
„To radši budeš mít zohavený tělo?“ divil se.
„Klidně.“
„Až se jednou neudržíš a zabiješ člověka, pak tě opět navštívím.“ Odcházel.
„Jak se jmenuješ?“ křikla jsem ještě.
„Daniel,“ dolehlo ke mně jeho jméno. Zmizel. Nemůžu říct, že by mě neohromil. Choval se tak… přirozeně, úchvatně, osobitě. I způsob jeho lehounké chůze. Hruď měl parádně tvarovanou. A dost! Sebrala jsem ze země svůj kabát, oblíkla ho a vydala se pryč z města ulovit si nějaké zvíře. Sice se mi nelíbilo zabíjet zvířata, ale pořád mě to děsilo míň než zabít člověka.
Ulovila jsem mladou srnku a našla si úkryt ve vyschlé studni. Tam jsem se oddala spánku.
Když jsme se probudila, poslední slunečná paprsky už dávnou zmizely. Vylezla jsem nahoru a šla do města. Ráda bych se znovu setkala s Danielem. Věděl o upírech hodně.
Vlastně se mi zamlouval styl jeho života. Zabíjet upíry a vlkodlaky. Samozřejmě ty zlé. Nechám se příliš unášet fantazií. Sedla jsem si v parku na lavičku.
Uběhlo pár hodin.
„Ale, ale,“ ozvalo se ze stínů stromů za mnou. „Koho pak to tu máme?“ ptal se afektovaným hlasem Sahib a já byla rázem na nahou. „Naší malou potvoru zrádkyni.“ Zrádkyni? Snad si nemyslí, že jsem je napráskala já?
Kroutila jsem hlavou. „Já –“
„Uzavírají se sázky, kdo tě dostane první,“ smál se pobaveně i výhružně.
„Co se stalo?“ ptala jsem se.
„Lovci vtrhli do našeho úkrytu a než jsme je zabili, tak stačili nadělat pěknou spoušť. Chceš mi snad tvrdit, že o tom nic nevíš?“
Sakra, to se musel zeptat takhle blbě?
¤¤¤
„Tak vidíš,“ řekl, ani jsem neodpověděla.
„Ale já to nebyla,“ ohradila jsem se. Čapnul mě za paži a přitáhl k sobě. Pohledem mi na okamžik sklouznul ke rtům. „I kdybys to nebyla ty, nic to nemění na tom, že po tobě půjdou. Jim je jedno, jestli jsi to udělala nebo ne, co na tom záleží, ale alespoň mají nějakou záminku jít po tobě. Užít si. Hrát hru. Na kočku a myš. Lovce a kořist. Chápeš? A nemysli si, že tě budou chtít zabít. Takový štěstí mít nebudeš!“ Mluvil mi zblízka do tváře a měl z toho viditelné potěšení. Nahnul se rty k mému uchu a zvrhle mi do něj šeptal: „Chytnou tě, spoutaj, svlíknou, zmučí, znásilní. Budou tě šoustat tak dlouho, dokud z toho neupadneš do bezvědomí. Probudíš se a všechno znova. Budeš chtít umřít. A nechtěj vědět, co všechno dokážou vymyslet.“ Rty se dotýkal mého ucha. Říkal to děsivým hlasem, ze kterého mi stoupaly chloupky po celém těle. „Záleží, na koho narazíš. Sexuálním sadistům stačí se jen dívat, jak pomaličku umíráš.“
„Tak to se mám na co těšit,“ zkoušela jsem vtipkovat, avšak hlas mě zradil. Třásl se.
Prudce se mi podíval do očí, z nichž mu šlehaly blesky. „Ne, tenhle osud si zaslouží málokdo.“ A pak se začal zase usmívat. Škodolibě. „Ale já jsem tě našel první!“
„Budu se bránit,“ vyštěkla jsem. Jeho úsměv se prohloubil.
„Och, ty divoško, tak to mám nejradši.“
„Hajzle!“ Zesílil sevření.
„Jó, pokračuj,“ zašeptal vzrušeně a začal mi líbat krk.
„Magore! Kokote, idiote! Di do prdele! Úchyláku!“ Škubala jsem sebou a on si pomohl druhou rukou. Vzdychal mi na krk. Jemu se to líbí. Bušila jsem mu do zad. Najednou se rty přesunul na druhou stranu krku, přesně tam, kde jsme měla stále stopy po svěcence.
„Auuu, to muselo bolet.“ Hořce jsem se rozesmála.
„Takové lehké šimrání.“
„Se nedivim, žes jim to práskla.“
„Já jim to nepráskla! Do háje už!“ zařvala jsem a on úlekem pustil moje ruce. Svlékla jsem si kabát, odhodila ho na zem a tričko letělo hned za ním. Vyjeveně sledoval mé počínání. „Podívej,“ ukazovala jsem na ránu nad prsem, nad pupíkem a na paži, „co mi ti šmejdi udělali a já jsem nic neřekla. Objevil se tam někdo jiný. Ten jim to prozradil, zahnal je a pak zmizel.“
„Super, striptýz zadarmo.“
Se zavrčením jsem dupla jednou nohou.
„Už ti věřím,“ pravil trochu vážněji. Zlehounka vzal mou ruku a prsty se jemně dotkl rozežrané paže. Pak sjížděl prstem z krku přesně tak, jako tekla svěcenka - k dekoltu. Kousala jsem se do rtu, ne bolestí, ale vzrušením. Umí být i něžný. Přitiskl si mě k tělu za záda a jedním pohybem mi rozepnul podprsenku.
Na poslední chvíli se mi podařila zachytit oba dva konce a držet je při sobě. Nechtěla jsem, aby mě dostal takhle snadno. Zapnula jsem jí, strčila do něj vší silou a on dosedl na lavičku přesně, jak jsem měla v úmyslu.
„Teda holka! Někdy máš páru, by do tebe nikdo neřekl.“ Oplzle mě pozoroval. Zřejmě čekal, co budu dělat. Oblékla jsem si tričko s kabátem a prohrábla si vlasy.
„Nic nebude,“ přistoupila jsem k němu.
„Jednou tě dostanu, to si piš,“ sliboval.
„Jednou… možná.“
„A co alespoň malou pusinku?“ zamrkal na mě s podepřenou hlavou. „To ti nic neudělá.“ Sehnula jsem se k němu a přiblížila k němu obličej. On mě chytil a strhl k sobě do klína. Mohla jsem tušit, že to nebude jen tak. Avšak nebránila jsem se. Za krk jsem si ho přitáhla k sobě a nenasytně políbila. Skoro až hrubě. Sála jeho ret a prohlubovala polibek jazykem.
Za nějakou chvíli jsme se od sebe odtrhli.
„Ty seš nadržená, to je hrozný,“ smál se.
„A ty nehorázně vzrušenej,“ zabloudila jsem rukou k jeho zvednutému poklopci. Vyrovnala jsem útok.
„S tím bys měla něco udělat. Vždyť to máš na svědomí.“
Teď jsem se usmála já a zvedla se. „Ne.“
„Snažíš se chránit svou nevinnost, čest či snad holčičí přirozený stud?“
„Trochu pozdně, ne?“ dodal.
„Dej mi pokoj.“
„Co budeš dělat?“ stoupl a úplně změnil tón svého hlasu.
„Nevím,“ přiznala jsem se.
„Schovej se někam.“
„Já se nebudu schovávat,“ naoko jsem se zhrozila.
„Nehraj si na hrdinku.“ Díval se na mě se vší vážností.
„Proč ti na tom záleží?“
„Co já vim,“ odvětil ledabyle.
Našpulila jsem rty. „Nebudu se schovávat jak nějaká postrašená malá holčička.“
„Ale zlato,“ oslovil mě posměšně, „to přesně si.“
Grrr. Štval mě. Štval mě hodně. Štval mě hodně moc! Vztek nade mnou převzal moc a já mu vrazila pěst do oka. Přimhouřil oči. „Postrašená malá holka s nebezpečnou silou a bez sebeovládání.“
S povzdechnutím jsem se uklidnila.
„To je lepší,“ neodpustil si. Už mě nevyprovokoval.
Mlčky jsme se měřily pohledy.
„Nechceš si jít zalovit?“ ptal se.
„Lidi?“
„Ano.“
„Nebudu je lovit.“
„Jak chceš. Tedy sbohem,“ a byl pryč. Vydala jsem se za ním. Ani nevím proč. Nenápadně jsem ho sledovala pryč z parku, ulicí, po střeše, párkrát mi málem zmizel. Naštěstí jsem vždycky zahlédla kus jeho zad nebo pláště. Vybíral si oběť. Mlsoun. Zřejmě se mu zalíbila žena, které nemohlo být víc jak dvacet. Dlouhé plavé vlasy za ní plály, jak někam spěchala. Uznala jsem, že má dobrý vkus. Ze zadu jí zacpal ústa a zatáhl si jí do podchodu.
Opatrně jsem tam nakoukla. Držel jí v mileneckém objetí a přisál se jí k jednomu z prsů, neboť hluboký výstřih si o to přímo říkal. Žena na mě upřela vzdorovité oči. Četla jsem v nich touhu žít, bojovat, jenže pomalu vyhasínaly. Slábla mu v náručí, ani jí už nemusel držet zacpaná ústa.
Zase se budu plíst do cizích věcí? Odpověď zní: Ano!
„Nech jí,“ někdo mě předběhl. U druhého vchodu do podchodu stál muž. Zapátrala jsem očima. Daniel! V ruce svíral zbraň.
Vystoupila jsem ze své skrýše. Sahib zvedl hlavu. Nejdřív se podíval na Daniela a pak na mě. Zvráceně se usmál, odhodil ženu na zem a promluvil: „Haha, to mi mělo bejt hned jasný. To on tě zachránil od lovců a ty ses k němu teď přidala, co?“
Daniel se tvářil neutrálně. „Neměl bys být tak domýšlivý.“
Zkusila jsem se přiblížit k ženě, ale Sahib na mě vycenil zuby. „Nedělej to!“
„Já k němu nepatřím,“ ohradila jsem se dotčeně.
„Ale prosimtě, nehraj tady na mě divadélko!“ zuřivě máchl rukou.