Upíři? Totální blbost.....díl 1

Obě to měli velmi těšké. Zatím co její sestra vyrustala sesvou pravou matkou a otcem který je týral. Ta mladší čily Elizabeth žije jen se svým otcem kterého nenávidí. Její macecha strašně trpí.....Kdo by řekl ,že takovéhle dívce se muže stát takové dobrodružství

-----------------------
Marně si zacpávám uši. Stejně to všechno kolem sebe slyším. Hlavu zastrčím pod polštář ve snaze utlumit ty křiky z vedlejší místnosti. Bohužel marně.Pláč mé 8 měsíční sestry, který se k tomu všemu přidal, mě utvrdil v tom ,že to všechno dělám marně.Rozespale jsem se posadila a unavenýma očima jsem se zadívala do odrazu v zrcadle,kde byla dívka s hnědými a skoro po pás dlouhými vlasy. její oči byly vzácně krásně zelené,takové se jen tak nevydají.To byla vždycky moje přednost. Oči ,které člověka propalují a přitom umí být tak něžné. Z toho všeho mne probere až velká rána a zuřivé volání mé sestřičky Lindy o pomoc hlasitým křikem.
Mrknu na budík na kterém je čas 1:12 a prudce vstanu.Otevřu své dveře pomalu dojdu ke dveřím,kde je ložnice mé macechy,kterou mám docela ráda a mého biologického otce,kterého bych nejraději zabyla!Před dveřmi se zhluboka nadechnu. Prudce rozrazím dveře,čimš způsobím ,že praští mého otce.Ten je zase v lihu takže než stačí jakkoliv zareagovat čapnu Markétě ( mé nevlastní matce¨) z rukou dítě, které div nepřidusila jak jej majetnicky držela v rukou a odnesu je do mého pokoje.
Drobečka se snažím utišit jenže je vyděšený. Jen co uslyším blížící se mohutné kroky , položím dítě na postel a rychle se zamču.Kdyby byl střízlivý rozbít tyhle dveře by pro něj byla hračka, ale takhle ožralej. To by se musel hodně snažit.
Dítě si k sobě přivinu a snažím se ho utišit.Sotva se dítě začne klidnit a nabírat zase svou normální barvu ozve se silné bušení,což díte zase vyburcuje k pláči.
"Elizabeth ty svině otevři ty dveře,ten harant je i muj" Zaječí přes dveře a aby svoje slova utvrdil ve vážnosti třikrát si bouchne do dveří.Celé tohle divadlo, které se u nás odehrává celkem často vyburcuje sousedy k činu. Nejprve buší do zdí,ale když ani to nezabírá volají většinou policii.Jak spásně vždy čekám na ten zvuk sirény a jelikož tam má otec známé tak z toho vždy sice vyvázne lehce ,ale aspoň se na čas zklidní. Bohužel tet se nic neozívá.Žádná záchrana na kterou čekáme.
Opět lindušku přitisknu k sobě a utišuji jí.Teprve když se zase uklidí do své obvyklé místnosti ,což je ložnice začnu jednat. Potichu se vykradu s Lindou v náručí do obýváku ,kde jí poberu oblečení. Po cestě z pátky mi upadne svetřík. Lindu položím v pokoji na postel vedle ní oblečení a vrátím se pro svetřík.Zrovna když procházím kolem ložnice dveře se prudce rozrazí a v nich .....Ano Otec ,který i hned vystartuje k mému pokoji se slušnou dávkou nadávek. Já jsem ,ale rychlejší a prolítnu rychlostí blesku zabouchnu a rychle zamču dveře. Další nával bušení a pláč dítěte mě donutí si taky pobrečet.Svezu se po dveřích na které z druhé strany buší ta nestvůra a chvíli pláču.Aspoň do té doby než ho to přestane bavit a odejde zpátky do ložnice. Na češ se rychle vzchopím, nesmím ztrácet čas. Obleču se do riflí trička , svetříku a kabátu.Potom obleču dítě,chopím jej do náruče do kapes nastrkám klíče od baráku mobil a náký prachy a pomalu a hlavně potichu se vykrádám pryč.
Když se dostanu z té Hrůzy ven zhluboka si oddychnu a Linda určitě taky. Mé jediné kroky kam vždycky vedou když se něco děje je moje nejstarší sestra Lucy. Takže i tentokrát mé kroky vedou k ní.Lucy je o tři roky starší než já . Její 20 a vyrostla v něčem podobné ,jenže na tom byla líp a tak je ochotná mi kdykoliv pomoci i když bydlí s přítelem. Kterej je mimochodem simpaták.
Cesta je to po měrně dlouhá,ale pořád lepší mrznout ,než být tam! Projdu několika ulicemi, které až na pár ožralu jsou prázdné.Začíná přituhovat i mě je trochu zima. Rozepnu si tedy kabát a drobečka schovám aspoň trochu pod něj. Procházím parkem,který je ve dne sice moc pěkný ovšem v noci z něj jde Hrůza. Je dost velký a tak na konci mám vždycky bobky. Projdu parkem a už mi chybný jen pár bloku. Ani se nenadám a stojím u zvonku na který zvoním už po třetí . Než se proberou tak to celkem trvá.
Začínám se klepat jako osika a dítě začíná pobrekávat. Najednou se ozívá zámek a někdo otevře panelákové dveře. Díky bohu je to Lucy.
"Už zase? Pojďte dál". Zadívá se na nás ustaraně. "Je ty si přinesla i Malou....Snad nechceš říct,že šáhl i na ní?" Zhrozila se při té myšlence.
" To newím....ale Linda z toho bude mít trauma. Rychle jsem jí čapla a pelášila sem".
"To si udělala dobře.." Odemkla domovní dveře jen co jsme vyšláply panelákové schody a naskytla se mi krásná vuně domova. Vyzula jsem se kráčela po teplé podlaze.Lucy ve svém pyžamu vypadala tak nák dětsky a mě to v tu chvíli připadlo strašně vtipné,takže na mích rtech se vykouzlil mírný usměv.Podala jsem Lucy drobečka a sama jsme si vyčerpaně sedla v kuchyni na židly.
"Tohle už není normální. Měli byste s tím něco dělat" Zakoulela očima.
"Jako ty a máma jste udělali ?Pokud vím taky jste tam zůstaly. Sama víš že to není jednoduché,já to přežiji a seženu si práci a Lindu vezmu sebou"!
"Ty si myslíš,že Markéta ti jí dá? I když ta možná ,ale otec ne!"
"Tak zavolám sociálku,já jí tam prostě nenechám vyrůstat a obětuji cokoliv."
"Zadrž .. tet to nebudeme rozebírat". S těmi to slovy mi podala teplý čaj. Sestra si sice žila skromně ale hrozně pěkně. Se svým přítelem si moc zrovna nevydělávali ,ale pořád lepší než u nás.Tady to bylo opravdu kouzelné.Jen co jsem se ohřála a vysvětlila sestře že se musím vrátit skrz Markétu rozloučila jsem se jak s ní a Lindou tak s krásným teplým bytečkem. Pomalu jsem se vydala zpátky. Procházela jsem zase tím strašným parkem. Je to jediná rychlá cesta.Myšlenkami jsem byla u svého života. Jak je chabý , otec mi ho zničil.Když jsem uslyšela prasknout větev tak hlasitě jako by to bylo přímo u mě a né někde v křovích.Cukla jsem sebou a zmateně jsem se rozhlížela.Muj strach se zvětšoval když lampy kolem mě začaly zhasínat. Najednou mě něco prudce srazilo na stranu. Zděšeně jsem máchala rukama ve snaze se ubránit. Nade´mnou se skláněl náký kluk. Člověk by si pomyslel uchylák. Jenže ve světle měsíce, sotva si moje oči začínali zvykat na tmu jsem uviděla oni zuby.Ano uchylák ...jenže ještě s nákou masochistickou úchylkou hryzat do obětí... A tvář mírně upatlanou.Bránila jsem se co to jen šlo a však protivník byl silnější.Chtěla jsem pištět křičet o pomoc. Jenže jednou rukou se snažil držet moje ruce ...sedl si na mě takže nohy mi byly k ničemu a tou druhou rukou mi držel ústa. Když se chystal se mi zahryznout do krku skusila jsem poslední možnost. Kousla jsem jej do ruky a ve chvíli kdy bolestivě u cukl jsem se snažila vymanit a přitom křičela o pomoc.Vzápětí mi přilítla facka až tehdy jsem si všimla prstenu na ruce jenž mi udělal mohutný škrábanec na tváři.Ten prsten mi je nějak povědomí, jenže tet opravdu nemám čas přemýšlet nad takovými hloupostmi.Jazykem mi olízl ránu na tváři a potutelně se usmíval ve chvíli kdy chtěl pokračovat ho někdo ze zadu popadl a odhodil stranou. Byla jsem rozklepaná jak osika Nemohla jsem dýchat nemohla jsem se hýbat ani mluvit a nějak reagovat.Ti dva vedly dost krutý boj. Já jsem mezi tím přemýšlela jak se odsud dostat. Musím se odtud dostat. Co by si beze mě počala Linda? Při snaze odejít jsem zjistila že mám v háji kotník.