Jak si splnit sen

V jednom moři kdysi žila krásná mořská víla. Jejím celoživotním snem bylo provdat se za člověka a mít místo ocasu nohy. Když se totiž do víly zamiluje člověk a víla se rozhodne s ním žít, její ocas se promění v nohy.
Atlanta celý život snila o tom, jak jednou bude mít nohy, bude chodit a bude nosit BOTY.
Jednou si tedy sedla ke břehu a začala zpívat, aby někoho přilákala. Protože pokud nějaký člověk uslyší vílí zpěv, nemůže odolat a musí jít za ním.
Když Atlanta zpívala, jel kolem zrovna král oné země a uslyšel její zpěv. Vydal se k moři: „Kdo to tady tak krásně zpívá?“
Náhle spatřil Atlantu a nějakou podivnou vnitřní silou byl nutkán padnout na kolena.
„Ó vy nádherná vílo!“ zvolal. „Jste ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkal. Staňte se mojí ženou! Byl bych nejšťastnější člověk na světě…“
Atlanta připlavala ke břehu, přijala královu nabízenou ruku a pocítila, jak se jí ocas mění v nohy. Konečně!
Cestou do zámku sice královo počáteční nadšení vyprchalo, jak kouzlo přestávalo působit, ale teď už král couvnout nemohl. Navíc Atlanta byla opravdu krásná. A král byl na tehdejší poměry už docela starý, takže měl štěstí, že bude mít takovou krásnou mladou ženu. (Atlantě bylo sice už 167, ale poznat to na ní nebylo, protože víly stárnou dost pomalu.)
Tenkrát bývalo totiž zvykem, že se dívky vdávaly asi v patnácti letech a chlapci ne později než ve dvaceti. A starším mužům, jako byl král, nezbývalo, než si vzít vdovy. I když dvacetiletá vdova nebyla v té době žádnou výjimkou. Hodně dívek totiž nebavilo mít manžely, které jim vnutili rodiče, když byly ještě mladé. (A rulíku roste všude dost…)
Hned druhý den poté, co si král přivezl Atlantu, se konala slavná svatba. A šťastný král věnoval Atlantě ke svatbě hned 150 párů bot.
A pak šel čas dál. Atlanta si každý den koupila minimálně jeden pár bot, protože byla na svoje nové nohy náležitě pyšná a bylo by pod její úroveň, obout si dvakrát ty stejné boty.
Král byl ze začátku nadšený, ale jak bot přibývalo a peněz naopak ubývalo, byl nadšený čím dál míň, až mu to začalo časem vadit. Ale nikdy nedal nic najevo, i když si Atlanta koupila sebedražší nebo sebeškaredější boty.
Ale jednou, když přišel k pokladnici a zjistil, že je prázdná, a Atlanta se mu přišla pochlubit novými botami z muších křidýlek (ty byly, úplně mimochodem, opravdu ohavné), rozhodl se, že jí musí nějak opatrně říct, aby kupovala jen ty opravdu nejhezčí a nejnutnější boty, protože 1 764 531 párů by jí přece už mohlo stačit.
Druhý den našli krále mrtvého a královna nikde. Ta už byla zpátky v moři, bohužel zase s ocasem.
Ale přece se nenechá uvěznit! A navíc – ten hlupák si to zasloužil! Nelíbily se mu její nové boty.
***
O 150 LET POZDĚJI
V moři blízko pevniny sedí krásná mořská víla – kdo jiný než Atlanta – a nádherně zpívá.
Náhle její zpěv zaslechl mladý princ, který jel náhodou kolem.
Zajel blíž ke břehu: „Kdo to tady tak krásně zpívá?“