Síla magie

Síla magie

(1164 nového letopočtu)

Ruce špinavé a zčernalé od oleje, okolo zápěstí omotané hadry, které se daly použít jak na přichycení nebo odmontování nějaké součástky, tak na otření potu z čela, černota za nehty a všude v okolo kusy železa, mědi a oceli, hliníku, skla i dřeva. Chasařin pracovní stůl se nacházel hned u okna, aby na práci viděla co nejlépe a nejdéle, na stoličce vedle leželo několik velikých papírů, s náčrtky, plánky a výpočty. Právě si otřela špinavým hadrem na zápěstí čelo, odfoukla si ofinku černých vlasů a položila hotový výrobek, na kterém pracovala přes několik týdnů. Podlouhlý, kovový váleček, jehož jediným využitím byla střelba.

Koran seděl před chalupou a pročítal si staré svitky, na mnoha místech protrhané, vyšisované či nečitelné. Studovat moc přírodních sil ho bavilo úplně ze všeho nejvíce. Nikdy ho nepřestala fascinovat skutečnost, že teoreticky jsou jeho magické schopnosti nekonečné. Jen by stačilo mít dostatek síly k tomu, aby dokázal využít veškerou magickou energii, které se mu v okolním světě nabízí a on by mohl udělat co by chtěl. Samozřejmě, že z dob studia moc dobře věděl, že takové myšlenky se nacházejí často v mozcích černých mágů, ale Koran si nemohl pomoci. A navíc, on by takovou sílu nikdy nepoužil k žádným zlým účelům.
Když sluneční paprsky začaly pomalu slábnout a vzduch se ochladil, uslyšel zevnitř svojí chalupy nadšené zvolání. S mírným povzdechnutím tedy položil svitky a vešel do světnice.

Dva úplně rozdílné světy, rozdílné filozofie, rozdílný názor na podstatu světa, ve kterém žijí. Dva lidé, kteří se potkali náhodou a jejichž životy se nikdy neměly spojit. Ale spojily. A ani jednomu z nich to nikdy nevadilo.
Chasara obrátila usměvavé oči na Korana, v modrých panenkách se zaleskl výraz triumfu.
„Myslím, že hlaveň bych měla hotovou.“
Koran se kriticky podíval na stůl před svojí láskou. „Další stroj napomáhající technice pokazit rovnováhu přírody?“ zeptal se otráveně mág.
„Nechej toho! Vidíš to vůbec? Tahle hlaveň je nejlepší, jakou jsem kdy vyrobila. Podívej se, jak je tenká. A lehká!“ Chasařino nadšení bylo v tuhle chvíli jedinou věcí, která se Koranovi zamlouvala. Neměl rád tyhle smrtící nástroje, tyhle pušky. Proklínal okamžik, kdy jejich vynálezce, Winors Toone, sestrojil první takovouhle zbraň. Technika narušovala rovnováhu mezi přírodou a okolním světem, zatím jen v malém měřítku, ale bylo více než jasné, že pokud se technika rozšíří ještě více, tak se během několika desítek let změní naprosto celý svět, na jaký bylo lidstvo zvyklé.
Chasara se zvedla ze židle a přišla ke svému partnerovi, pohladila ho po jemné tváři, neznající vousy a usmála se na něj. „Nebudeme se přeci hádat, vždyť je to pořád to samé. Ty máš svojí magii, já mám svojí techniku.“
„Ale ty víš, že o tohle nejde. Naše země se začíná obávat války magie proti technice, o to jde. A pokud v Adiranu skutečně dojde k téhle válce, my dva budeme stát každý na opačné straně barikády.“
Chasara si povzdechla. „Mágové nevyhlásí válku, kdepak. Jenom tak strašíte, sám to víš. Chcete, aby technika zmizela ze světa, proto vyhrožujete válkou. Ale král moc dobře ví, že válkou byste ničeho nedosáhli.“
Koran věděl, že ho Chasara popichuje, proto jí v žertu chytil okolo pasu a pronesl krátké zaklínadlo. Chasaře se rozčepýřily dlouhé černé vlasy, kazajka se jí rozepla a odkryla tak tenkou blůzu pod ní. Mág pokynul pravou rukou směrem ven z chalupy a bezmocná pištící žena se poroučela tím směrem. Koran vyběhl za ní.
„Je ti doufám jasné, že vy byste s těmi svými puštičkami tu válku prohráli?“ smál se a Chasara, točící se ve vzduchu, se smála s ním.
„To ani náhodou. Kulka prorazí každou magickou bariérou, to mi věř!“
Koran už zaznamenal, že mu ubývají síly, proto kouzlo zrušil a jeho partnerka se mu svalila do náruče. Prudce oddychovala a smála se, břicho se jí houpalo nahoru a dolu, jak se šíleného hihňání nemohla zbavit. Koran moc rád sledoval, když byla jeho přítelkyně takhle veselá. Počkal, než záchvat smíchu přejde a poté jí dlouze políbil.
„Mám o tebe jenom strach. Winors Toone přišel o prst, když nebudeš opatrná, může se stát něco horšího.“
„Já vím. Pro jistotu trénuj léčivá kouzla,“ pousmála se Chasara.

Koran se jako každý poslední den v týdnu dostavil do města Silsar, kde se konala schůze mágů z nejbližšího okolí. V restauraci, která měla své prostory netradičně na střeše jednoho z domů tohoto města, debatovali o dění v království Adiran a o situaci, která před nějakými deseti lety změnila celkovou rovnováhu přírody.
„Můj synovec mi včera s hrdostí oznámil, že společně s kamarádem sestrojili jakýsi prototyp střelné zbraně, co dokáže vystřelit dvě kulky najednou,“ promluvil Gorin, starší mág, kterého velmi zarmoutilo když zjistil, že zbytek jeho rodiny se od něj odvrátil ve chvíli, kdy veřejně vystoupil proti vyrábění pušek. Jen jeho synovec se s ním stýkal.
„To je přece zločin,“ zamudroval Arhan, strůjce všech pravidelných srazů a veřejně nejhlučnější protivník techniky. „Doufám, že jsi mu dostatečně vyčinil.“
„To ano, ale pochybuji, že to mělo nějaký účinek. Je mu patnáct let, těžko ho můžu k něčemu přinutit. A neudám přece vlastního synovce.“
Sedělo jich tam šest a pochutnávali si každý na něčem jiném. Koran právě ukrojil kousek mořské ryby a namočil jí do směsy mořské soli, křenu a jarní cibulky.
„Chasara včera vyrobila nějakou novou hlaveň. Nemohu jí odradit od toho, aby se snažila vyrábět pořád něco nového,“ promluvil.
„Když se nad tím tak zamyslíte, pánové,“ začal Arhan, „kolik lidí v naší zemi asi zkouší vyrábět pušky? Král je skutečně naivní, pokud si myslí, že se ty démonické zbraně vyrábějí jen v jeho továrně. Divím se, že lesy ještě nepobíhají bandité s puškami vlastní výroby. Ale jednou se tomu tak stane a možná až potom se král bude starat o situaci v naší zemi. Vždyť každý z nás osobně zná někoho, kdo vyrábí zbraně.“
Mágové přikyvovali, ale jak už bylo pravidelným jevem, nikdo nic nenavrhl, žádný možný způsob, jak vyrábění pušek zabránit.
Všichni věděli jen o jednom, ale jak říkala Chasara, válka by nebyla správné řešení.

Zběžně svojí lásku informoval o průběhu schůze mágů a ulehl k ní do postele.
„Dneska jsem byla ve městě a zastavila jsem se u jedné paní…“ začala nejistě. Koran se k ní přitočil a s úsměvem se zeptal: „U jaké?.“
„No, k ní ženy chodí, když si myslí, že se s jejich tělem něco děje.“
Korana to na chvíli vyplašilo. „Jsi nemocná?“ zeptal se, ale Chasara se jen lehce pousmála. Ten úsměv, ač byl letmý, otevřel Koranovi oči dokořán a zapříčinil tak průchod obrovskému přívalu štěstí. Mága naplnila energie mnohem silnější, než jakákoliv magie.
„A je to jisté?“ zeptal se raději. Žena vedle něj, kterou tak miloval, přikývla a oči se jí zaleskly slzami štěstí. Koranovi v tu chvíli vyvstala v hlavě myšlenka na jejich první setkání. Chasara ho zastavila, aby byl tak laskav a ukázal jí cestu na městské trhy. Koran z ní tenkrát nebyl vůbec nadšení, protože cítil ty silné, takřka skřípavé vibrace techniky, které z ní přímo vycházely jako pramen řeky, ale mohl je cítit jen velmi citlivý a schopný mág. I přesto jí poradil správnou cestu a náhodou na ní narazil ve chvíli, kdy si nesla velmi nenápadně pytel malých kovových součástek. Koran už tenkrát moc dobře věděl, že se na tržišti prodávají součástky na výrobu pušek a také se to snažili s mágy zarazit, proto Chasaru tenkrát zastavil a upozornil jí, že páchá protizákonnou činnost.
„Myslím že vlastnit kovové plíšky ještě není protizákonné. Kdybych z nich chtěla něco vyrobit, tak to je jiná, ale vy se nemáte čeho bát.“ Věděl že lže a vlastně jí v tu chvíli opovrhoval, jenomže to by je nesměla dát náhoda znovu dohromady o týden později, kdy se potkali v jednom z městských hostinců a nezačali se vzájemně popichovat na téma magie versus technika.
Teď ležel vedle ní a hladil její bříško, ve kterém se začínal rodit nový život.

„Možná by jsi teď mohla dostat rozum a na chvíli se vzdát vyrábění těch zbraní. Ohrožuješ teď o jeden život navíc,“ navedl řeč Koran následující den.
Chasara svraštila čelo a zoufale na přítele pohlédla: „Ale no tak. Neměj strach, ano? Ale dobrá, slibuji ti, že si dám pozor.“

Mladý mág se nemohl dočkat, až o svém štěstí poví ostatním mágům. Tak jako pokaždé se sešli na střeše restaurace v Silsaru a diskutovali. Koranovo oznámení, že se z něj stane otec, způsobilo, že na tvářích ostatních se objevila upřímná radost a přejícnost. Věděli, že Koran Chasaru doopravdy miluje a takovému štěstí nikdo z nich nechtěl zabránit.
Jenomže situaci v Adiranu si žádala nějaké řešení. Ten večer, kdy se Koran domníval, že se ponese v klidném a radostném duchu, Arhan přednesl návrh, po kterém zůstalo hrobové ticho.
„Pánové, dost jsem přemýšlel o naší situaci a napadla mě věc, která je vlastně logickým východiskem období, ve kterém žijeme. Všichni cítíme, že techniky je všude až až, pokud se nyní kdokoliv z nás pokusí o sestavení nějakého magického zaklínadla, společně s proudy magie ucítíte proud techniky. A ten na nás působí jako mentální blok. Jak to tak vypadá, pokud se v naší blízkosti objeví puška, naše magické schopnosti to oslabí a při velké koncentraci techniky bych dokonce řekl, že nám magii zabrání čerpat úplně. Ale zaručeně existuje jedno místo, kam se všichni mágové mohou přesunout, kde je magické energie dostatek, protože se tam soustředí. A kde už žijí desítky, možná stovky mágů.“
„Ty myslíš Údolí Ralky?“ zeptal se Koran.
„Přesně tak. Odstěhujeme se tam a nebudeme muset cítit ty technické vymoženosti, nebudeme se muset o nic starat. Budeme žít v souznění s přírodou a magií. A potom možná, až nabereme dost síly, započneme to, co jsme měli započít už dávno. Válku.“
Nikdo už nic neříkal. V Koranovi vířilo několik pocitů, ale ani jeden z nich nebyl příjemný. Myslí to vážně, Arhan to myslí vážně. Chce proti technice válčit, chce jí vymýtit.
„Ale já nemůžu odjet,“ řekl po chvíli. Jenomže reakce staršího mága ho naprosto překvapila.
„Proč ne? Kvůli tomu, že tvá dívka čeká dítě? Ty jsi mág, ona je prosáklá skrz naskrz technikou. A jak jsem ti nyní řekl, technika a magie, to nejde dohromady. Co myslíš, že z vašeho dítěte bude?“
Koran cítil, jak se mu nahrnuje krev do tváře a nevědomky začal do sebe natahovat magii z okolí. „Co tím chceš říct?“
„Vaše dítě nemůže být zdravé, Korane. A já pořád doufám, že dostaneš rozum a přidáš se k nám, mágům,“ pronesl trochu jedovatě Arhan.
„Ale vždyť já u vás jsem.“
„Opravdu? Evidentně ne, když dáš přednost své technické přítelkyni před námi! Copak necítíš, jak tě to oslabuje? Je klidně možná, že když budeš s Chasarou trávit víc času, můžeš o magické schopnosti přijít úplně!“
Koran se ale zvedl a bouchnul pěstí do stolu, díky nahromaděné magii se okolo rozletěly jiskry.
„Nikam nejedu! Chasaru miluji a naše dítě bude zdravé, jako každé jiné! A pokud chceš doopravdy začít válku, se svojí inteligencí si přece musíš být jistý, že by nikam nevedla.“
Koran se otočil a sešel po schodech ze střechy restaurace.

Chasara se i přes slib dále věnovala montování nové pušky a pozorně si prohlížela vnitřní konstrukci zbraně. Doufala, že jí stihne vyzkoušet ještě než se Koran vrátí. Zasunula na konec hlavně kovovou nádobku, zajistila jí a dovnitř nasypala střelný prach. Zaklopila nádobku a s pocítěním mírné nervozity z toho, že zbraň, její několika měsíční práce, nebude fungovat, vyšla před chalupu. Namířila nenabitou puškou, dlouhou asi jako její celá paže, do vzduchu. Pažbu zbraně si opřela o rameno a dlaní podepřela hlaveň. Druhou ruku přiložila ke kohoutku, který stačilo přitáhnout k sobě, střelný prach by měl explodovat a tím by, v případě, že by byla puška nabitá, vyletěla z hlavně kulka. Jenomže Chasara to pro jistou zkoušela bez kulky.
Zamířila někam do nebe a pomalu stiskla kohoutek. Rána byla mnohem větší než čekala, střelný prach se vznítil a roztrhl celou železnou nádobku, jejíž exploze se postarala o to, aby se puška rozlomila na dvě části. Kovové plíšky se rozletěly do vzdálenosti několika metrů, ostřejší kousky se zabodly do stěny chalupy nebo rozbily skla oken. Chasara pušku pustila, křičela, rukama si zakrývala zakrvácený obličej. Cítila tlak v oku i v hlavě, nemohla popadnout dech a začala panikařit. Dokonce i v průběhu paniky se rozpomněla na nedodržený slib, který Koranovi dala.

Skupina mágů se v krátké koloně vypravila směrem k Údolí Ralka, kde neměli za úkol nic jiného než nabrat dostatek magických sil na válku, která měla přijít za několik let. V čele jel Arhan, v jeho voze se mimo jídla, dek, magických předmětů a svitků nacházel zoufalý muž, který ke koloně přidal až na poslední chvíli. Původně s nimi jet nechtěl, ale okolnosti ho k tomu donutily.

Když Koran viděl ležet Chasaru před chalupou, zmocnil se ho pocit svírající jeho útroby i srdce jako pařát nějaké děsivé obludy. Přiběhl rychle k ležící lásce, snažíc se nepodlehnout panice a rychle, se slzami v očích a hlasitými vzlyky, zjistil, že stále dýchá. Děkoval přírodní síle a po chvíli si byl jistý, když díky magii zjistil, jaké má Chasara zranění, že budoucí matku svého dítěte, i dítě samotné, zachrání. Položil ruku na hlavu zčernalou od střelného prachu, snažil se nevnímat krev pomalu protékající mezi prsty, byl plný zoufalství a třásl se. I přesto začal formulovat kouzlo na vyléčení zranění. Jenomže magické provázky, tenké jako nejužší nit, se mu nedařilo smotat do potřebné podoby. Zoufale se snažil o udržení magické síly a odháněl techniku, jejíž aura byla všude okolo. Musím jí zachránit, musím! Říkal si nahlas dále se soustředil na tvoření kouzla.
Vtom začínal cítit, jak Chasaru opouští život.
„Ne, ne!“ ječel zoufale, zavřel oči a dále střádal magii okolo sebe. Jenomže přítomnost techniky byla až příliš silná. Nemohl nic dělat. Zoufale křičel a brečel, chytal přírodní sílu kde mohl, jenomže nic nebylo platné. Díky zálibě, jakou Chasara měla, se sama odsoudila k tomu, že jí ani tak silný mág, jakým byl Koran, nemohl zachránit.