Lovec lovců upírů: Kapitola II. - část 3.

Zabouchla jsem za sebou dveře pokojíčku, otočila klíčem a bezmocně jsem se zhroutila na postel. Tohle ne, to ne… Zabořila jsem hlavu do polštáře. Vzápětí jsem zase prudce vstala. Fakt, že mě rodiče chtějí provdat za toho dědka, byl pro mě sice zdrcující, ale uvědomila jsem si, že dva měsíce, které mě od svatby dělí jsou ještě docela dlouhá doba. Zato Marcusovi hrozilo smrtelné nebezpečí právě teď.
Nebyl čas se rozmýšlet. Popadla jsem teplý plášť, spěšně ho oblékla a otevřela okno. Chladný večerní vzduch se dotkl mé tváře a poryv větru mi rozcuchal vlasy. Stará jabloň pod oknem mi sloužila jako žebřík na mých tajných výpravách za Marcusem už tak dlouho, že bych i poslepu dokázala najít ty správné větve a během pár vteřin slézt až dolů. Myslím, že právě tenkrát jsem to stihla nejrychleji.
Proplížila jsem se kolem oken do jídelny, kde můj otec stále ještě večeřel s panem Quërgem, a zadní brankou jsem tiše vyklouzla na potemnělou ulici.
Dala jsem se do běhu. Bála jsem se, že přijdu pozdě, ale nezbývalo mi, než doufat ve štěstí. Stejně jsem si nedokázala představit, jak bych mohla lovcům zabránit Marcuse zabít. Jsou ve své práci nejlepší… Anitina slova mi stále zněla v uších.

Zastavila jsem před Marcusovým domem a těžce lapala po dechu. Netuším, jak se mi vůbec podařilo přeběhnout skoro celé město bez přestávky. Ani teď jsem nečekala déle než pár okamžiků, než jsem vrazila dovnitř. Seběhla jsem do sklepa.
„Marcusi!“ zavolala jsem a zoufale se rozhlížela kolem. Sotva jsem popadla dech k dalšímu zavolání. „Marcusi, Marcusi…“ Na pokraji vyčerpání jsem doklopýtala ke dveřím do druhé místnosti. Málem jsme se srazili a určitě bych upadla kdyby mě nechytil.
„Gwen, lásko, jsem u tebe,“ přitiskl si mě k sobě.
„Ach Marcusi…“ rozplakala jsem se. „Musíš utéct, oni… oni jsou tady… Lovci upírů… jsou ve městě…“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. Smutně se na mě zadíval.
„Vím o nich, Gwen,“ řekl tiše a hladil mě po vlasech. „Jenže teď stejně utéct nemůžu. Kdybych vyšel ven, našli by mě tím spíš. Určitě hlídají všechny východy z města. A teď pomalu stahují sítě…“
„Ale co budeš dělat?“ naříkala jsem.
Hleděli jsme se do očí a já nemohla snést pomyšlení, že už ty jeho nikdy neuvidím.
„Já nechci, aby se ti něco stalo…“ Přitiskla jsem se k němu silněji a on mě něžně políbil do vlasů.
„Neboj se, lásko moje. Dobře to dopadne,“ šeptal konejšivě, ale i v jeho hlase zazněl strach.
„Nenajdou tě, že ne… Nakouknou dovnitř a když nikoho neuvidí, půjdou zase pryč… Určitě nás tu neobjeví, to nemůžou,“ ujišťovala jsem nahlas sama sebe.
„Třeba máš pravdu. Třeba je nenapadne mě tady hledat… Zítra odjedou a my už zůstaneme navždycky spolu,“ navázal Marcus a pokusil se o chabý úsměv. Oba jsme věděli, jak je ta naděje mizivá, ale i přes to jsme se jí chytali jako tonoucí stébla.
„Odjedeme spolu někam daleko, do krajů, o kterých jsi mi vyprávěl. Pryč od mých rodičů, aby mě nemohli provdat za někoho jiného…“
„Ano, pryč od všeho, co by nás mohlo rozdělit.“
„Nás nic nerozdělí…“
„Ne.“
„Miluji tě…“
„Já tebe taky, Gwen, a vždycky budu. To ti slibuju…“
Stáli jsme tam v pevném objetí a báli se pustit jeden druhého. V duchu jsem se modlila, aby už bylo ráno. Vtom se Marcus zachvěl.
„Jsou tady,“ zašeptal...