Beztvářný 1. kapitola

„Vypravěč musí být starý, to si pamatujte“, znělo z jeho úst. Tvář, která byla zvrásčená jako staré jablko, měl otočenou směrem k ohni. Díval se do něj a jakoby z něj čerpal sílu na další ze svých povídek. Byl potulným vypravěčem, ale nebyl jím vždy.
„Proč musí být vypravěč vždy starý?, zeptal se malý chlapec sedící naproti němu, upíraje na něj svá velká modrá kukadla.
„Proč? Aby toho mohl co nejvíc zažít, nešťastně se usmál.“
„Tak a ticho! Jinak dneska žádná historka nebude!“, zlobil se naoko. Všichni co byli v hloučku posluchačů se k němu semkli. Nadechl se a počal svojí historku…..
„ Tenhle příběh se stal už před lety, kdy jsem byl ještě mladíkem. Jistě si pamatujete člověka, kterému se přezdívalo Beztvářný…“
Davem to zahučelo, tuhle povídku ještě od něj nikdo nikdy neslyšel. Jistě, kdo by neznal „Beztvářného“. Byl to žoldák, kterému nebylo nikdy za žádných okolností vidět do tváře. Nosil prý masku, nebo kápi staženou do tváře. I když byl žoldák, choval se prý podle všech pravidel, nezabíjel bezbranné či rukojmí. Ty co měl zabít, zabil vždy. Bylo mu jedno kdo to je, král, vrah nebo sedlák.
Vypravěč se napil z měchu, ve kterém bylo víno. Potřeboval rozvázat jazyk.
„Tak, abych pokračoval. Jednoho dne banda lupičů přepadla princeznu a její družinu. Všechny až na Její Výsost povraždili a okradli, princeznu potom unesli neznámo kam. Král za ní poslal nespočetně výprav a nepočítaně šlechticů, kteří jí chtěli zachránit a poté získat její ruku a půlku království, jak už to bývá. Po půl roce neustálého hledání se ke králi donesla historka a muži beze tváře, který je k mání za peníze a nikdy nezklamal. Král zoufalý se odhodlal tohoto člověka najmout. Když Beztvářný došel na hrad (nikdo nevěděl jak se tam dostal, aniž ho stráže spatřili), stanul před králem. Jejich rozhovor vypadal asi následovně.
„Vítej hrdino, doslechl jsem se o tvé udatnosti“, předstíral král falešné nadšení.
„ Pane já si moc na zdlouhavé a krásné řeči nepotrpí. Nemažte mi prosím med kolem huby.“
„ Co si to dovoluješ! Víš kdo já jsem!, král se vzteky na židli málem zapálil.
„ Ano já vím kdo jste. A vy víte kdo jsem já. Potřebujete udělat špinavou práci, na to jsem specialista. Tak k věci.“ Král si uvědomil, že onen žoldák je nejspíš jediný, kdo by mohl jeho dceru vysvobodit. Proto přikročil rovnou k problému.
„Jistě víš, že mi před 6 měsíci unesli dceru. Jsem zoufalý, a proto jsem povolal tebe. Peníze nehrají roli. Jen mi ji přiveď živou a zdravou.“, pronesl král a zhroutil se zpátky do křesla.
„Udělám vše co bude v mých silách.“, odtušil suše muž, vrazil si kápi víc do čela a odešel.
Starý muž si musel dát na chvíli pauzu. Plíce mu vypovídali službu, potřeboval se pořádně nadechnout. Opět sáhl po měchu s vínem.
„Náš „Hrdina“ se vydal do nejbližšího hostince. Tam se ubytoval a dal si pivo. Objednal si ho spíše sporadicky. Potřeboval nějaké bližší informace o té bandě hrdlořezů. A taky, že se je dozvěděl. Jeden kupec, kterému rozvázalo jazyk víno, se „pochlubil“, jak ho tihle lumpové obrali. Prý jel z města na severu, tam prý řádí tihleti proklatci jak černá ruka.
To mu stačilo, zaplatil útratu a šel spát.
Druhý den ráno se probudil a vyrazil na cestu. Chodil zásadně pěšky. Prý se moc rád procházel, hlavním důvodem však bylo tiché cestování. Koně podle něj moc dupou.
Šel dlouho, přespával kde se dalo (nejčastěji byl přivázán ke stromu aby ho nerozsápala divá zvěř), unaven a vyčerpán přece jen našel to, co tak dlouho hledal…
„Tak kolik bude dělat to výkupný?“, ptal se jeden z lupičů.
„Nevim a neřvi na mě nebo ti uříznu i to druhý ucho co ti zbylo!“, zjednával si respekt jejich vůdce. Vypadal na to, vyzařovala z něj zvláštní energie, hlavně náhrdelník z useknutých prstů hovořil za vše.
„Šéfe, tu holku tu máme už přes půl roku, co s ní chcete dělat?“, zeptal se další jeho druh.
Beztvářný se rozhlédl po jejich jeskyním doupěti. Všude okolo byly poválené uloupené cennosti. Peníze, drahé vázy, truhly plné skvostného oblečení. Ale to nebylo co žoldák hledal. Přikrčen za velikým balvanem se pomalu plížil k jejich veliteli.
„Chlapi víte, že jsem nerozvážnej, ale viděl bych to na, větu nedopověděl, protože mu ostří dlouhé dýky proniklo do srdce. Mrtvolu Beztvářný odhodil stranou a vyndal z pochvy jeden a půl ruční meč. Muži byli tak překvapení, že skoro nestačili bránit. Prvního skolil jediným rychlým pohybem, v tu chvíli se sesunula k zemi postava bez hlavy. Druhý byl rychlejší, stačil se ozbrojit palcátem. Beztvářný vykryl útok mířený na rameno.Jediným mocným máchnutím vytvořil v mužově těle velikou krvavou úhlopříčkou vedoucí od pravého ramene a končící u levého boku. Začal hledat po doupěti až našel místnost hlídaným posledním z proklaté čtveřice. Když ho hlídkující uviděl, pokusil se o zavolání svých už nyní mrtvých společníků. Zůstal pouze s pootevřenými ústy, protože jeho život přetla letící dýka, která trčela z jeho těla. Žoldák si šperhákem otevřel dveře, ve kterých byla okovy připoutaná princezna.
„Kdo jste!“, začla hystericky křičet.
„Nebojte se, poslal mě váš otec.“, stroze odpověděl.
Odemknul jí pouta a zeptal se jí jestli může chodit. Jen pokývala hlavou.
„Mohu se zeptat jak se jmenujete?“, už nyní viditelně uklidněná.
„Beztvářný“.
„Zvláštní jméno…“.
„Budete si muset zvykat, teď spolu chvíli budeme cestovat.“

„A tak začala jejich cesta, ale pokračování vám řeknu příště, řekl vypravěč, dopil měch s vínem a postavil se.
„A vezme si ho princezna za muže?“,“A zabije někoho dalšího“?. Hlasy mu najedno splývaly. Věděl, že to s vínem dneska přehnal. Sebral svou hůl a odešel do hospody, kde byl ubytován. Za ty drobné co mu lidi s vděkem naházeli za příběh, mu to stačilo. Přišel do svého pokoje, posadil se na postel. Sáhnul si na bradu a sundal falešné vousy. Pak si sundal paruku, která byla mistrně vytvořená. Podíval se na sebe do zrcadla. Viděl 40tníka, který toho hodně zažil.
„Vypravěč musí být vždycky starý“, řekl si pro sebe a rozesmál se na celý pokoj.