Lovec lovců upírů: Kapitola II. - část 4.

Obklíčilo nás deset postav. Yaggar třímal těžký obouruční meč se stříbrnou čepelí a když jsem se ohlédla za sebe, spatřila jsem vysokou černovlasou ženu, která na mě mířila kuší.
„Jeanne, ona není upírka. Viděl jsem ji dnes ráno u Zlatého jablka,“ řekl Yaggar a pokynul černovlásce. Přikývla na souhlas a namířila na Marcuse.
„Ne!“ vykřikla jsem. „Nechte ho být.“ Posunula jsem se a chránila tak svého milovaného vlastním tělem.
„Gwen, tohle nedělej,“ namítl sotva slyšitelně Marcus a zavrtěl hlavou. Pokusil se mě odstrčit, ale já se ani nepohnula.
„Nenechám je…“ nedokázala jsem tu větu dokončit.
Lovci si mezi sebou vyměnili nechápavé pohledy.
„Myslíš, že ji očaroval?“ zeptala se Yaggara druhá žena, statná seveřanka se sekerou, stojící po jeho levici.
„Očividně ano,“ přikývl. „Snad jí ještě nestihl kousnout.“
„To není pravda. Vůbec tomu nerozumíte!“ vybuchla jsem.
„Rozumíme tomu víc než si myslíš,“ odpověděl trpělivě. „Neboj se, za pár hodin kouzlo přestane působit a ty nám ještě poděkuješ. Můžeš být ráda, že jsme přišli včas.“
„Ale on mě přece neočaroval,“ ohradila jsem se zoufale. Sotva jsem postřehla nepatrné gesto, znamení rukou, které Yaggar věnoval své společnici s kuší.

Všechno se to odehrálo jako v nějakém děsivém snu. Během mé hádky s Yaggarem se stihla nepozorovaně o pár kroků přesunout a teď měla výhled na Marcusův nechráněný bok. Mířila přesně. Šipka se stříbrným hrotem zasvištěla vzduchem a Marcus se s výkřikem zhroutil na podlahu.
„Marcusi!“ vykřikla jsem.
„Gwen…“ zašeptal chraplavě, ale to už lovkyně přiskočila k němu a poslední střelou mířenou do srdce své dílo dokončila.
„Né!“ zařvala jsem a klesla na kolena vedle těla jediného člověka, který dával mému životu smysl. „Ne… Marcusi,“ šeptala jsem a po tvářích mi stékaly slzy.
Yaggarova desítka stála mlčky kolem. Nakonec přišli dva muži a zvedli Marcusovo tělo ze země.
„Odneste ho za město, ať ho slunce spálí na popel,“ rozkázal jim jejich vůdce. „Za hodinu svítá.“

Potom pomalu odešli...