S versus S - kapitola 12.

Lisa překvapeně vytřeštila oči a pohledem zoufale vyhledala Siriuse, jakoby v něm hledala oporu. Ten dopis jí naháněl strach. Nevěděla sice proč, možná za to částečně mohla ta obálka. Nedokázala si vysvětlit ten pocit, který ji uchopil, když sevřela uhlově černý papír mezi prsty.

Opatrně uchopila sovu a položila ji před nachystaný kalíšek s vodou. Teď už na ní čekal jen ten dopis. Musela ho otevřít, nechtělo se jí do toho…ale co naplat. Sirius ji propichoval pohledem, ale neuměla z jeho tváře vyčíst, co si vlastně myslí. Dokázal se tvářit tak bezvýrazně, že by nevěřila, že podobný obličej u něj někdy spatří. Možná byl vycvičený lety, které strávil se svojí rodinou, smrtijedy.

"Siriusi!," zašeptala třesoucím se hlasem a zoufale promnula obálku v dlaních, "já se bojím."

Neodpověděl. Viděla, že ji ani nevnímá. Oči slepě upíral do vzduchu a měla pocit, že i v myšlenkách se toulá kdesi na neobjevených mořích.

Odhodlaně natáhla ruku a se zavřenýma očima dopis roztrhla. Z černé obálky se snesl na zem sněhobílý papír popsaný pro ni tak známým písmem. Překvapeně vykulila oči. Čekala cokoliv, ale tohle…

Vzrušeně se sehnula a třesoucími prsty zpřekládaný list rozbalila.

Milá Liso,

omlouvám se ti za slzy, které si kvůli mně prolila, ale nešlo to jinak!

Jsem naživu. Spolu s ministerstvem jsme ušili tuhle boudu. Jedině pokud Voldemort uvěří, že jsem mrtvá, přestane mě pronásledovat. A dokud žiji já, i ty jsi v bezpečí.

Možná, že teď je už přisluhovačům Pána zla jasné, že tady něco nehraje, ale…

Prohlásili mě za zavrženíhodnou smrtijedku, aby Voldemortovy myšlenky zastřeli škodolibou radostí, jakou potupnou smrtí jsem odešla z tohoto světa.

Dnes o půlnoci tě navštívím. Sejdeme se v Komnatě nejvyšší potřeby. Nemusíš přemýšlet nad tím, jakou silou se dokážu přenést někam, co v reálném čase ani neexistuje. Vše ti brzy vysvětlím…

Lis, neztrácej naději. Je to jediné, co nám zbývá…Ještě dnes se uvidíme!

s nehynoucí láskou Elion

P.S - i ta černá obálka byla nezbytné opatření. Kouzelné parte se neodváží otevřít ani Voldemort…

Lisa nevěřícně zírala na dopisní papír a cítila, jak se jí do očí opět tlačí slzy. Ale tentokrát ne zoufalství ale neuvěřitelné úlevy a štěstí. Žije…A ještě dnes ji uvidím…

Přestože pociťovala vážnost okamžiku, úplně slyšela svoje srdce, jak jí radostí plesá v hrudi.

My se mu ubráníme. Známe jeho slabosti. Možná je to někdy nevýhoda, ale teď… Tohle bude těžký souboj…Musíme ho vyhrát. Buď hop nebo trop!

"Lis?" Překvapeně sebou trhla a vylekaně pohlédla do bouřkových očí. Musela vypadat opravdu politováníhodně, protože to, co se zračilo s Sirusových očích, byla snad starost. Starosti o ni?

"Co je v tom dopise?"

"Nevím," zbrkle uchopila obálku a nacpala si ji do kapsy. Její oči byly plné strachu a bolesti.

Sirius jen zmateně zakroutil hlavou a jako ve snách sledoval blondýnku, jak úprkem vyběhla schodiště a skoro po hlavě zapadla do svého pokoje. Nedovedl to pochopit. Rád by měl jasno, co bylo v tom dopise, že to Lisu tak rozhodilo. Ale nebylo mu předurčeno, aby se to dozvěděl. Rozhodně ne v nejbližší době…

*****

Neztrácej naději

Neztrácej naději

Neztrácej naději

Ozvěnou se vrací slova vyslovená šeptem. Usmívající se obličej sklánící se nad plačící dívkou…

…je to to jediné, co nám ještě zbývá

spi klidně, ráno až se probudíš a opět pohlédneš do mých očí…

nesmíš se vzdát, NIKDY!

On nás nenechá spát.

Pokusí se najít to, co mu překáží…

Černý háv, zlověstně se lesknoucí v slabém měsíčním světle. Záblesk rudých zorniček, které se propalují dívce do hlavy. Hůlka vynořující se z kapsy. Děsivý pohled. Nenávist. Záblesk zeleného světla...

Ale dokud jsme spolu…nic nás nemůže rozdělit. Pamatuješ si tu pohádku o třech synech? Jeden prut snadno zlomíš, ale pokud je jich víc zapletených dohromady…

Běžící postava stírající dívce slzy kanoucí z vytřeštěných očí. Pevné objetí a útěcha. Nedokáže tě zabít. Ne, dokud žiju já…

*****

Lisa se zahryzla do rtu, až několik kapiček krve ukáplo na koberec. Ale nevnímala bolest. Nevnímala nic. Ani to, co dělá, ani to, že nervózně chodí kolem dokola…

Modré oči těkaly ze strany na stranu a přesto jakoby ani nesledovaly okolí. Svět se uzavřel a žil si svůj vlastní život.

Lisa se rozechvěle nadechla a vyčerpaně klesla do křesla. Cítila, že by se měla někomu svěřit, aby nebyla na všechno sama, ale přesto…obávala se toho, že to nedokáže vyslovit, už jen přiznat tu potupnou skutečnost…

Zastavila se uprostřed kroku a náhle ji osvítil nápad. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, načež vystřelila z pokoje a poté i z nebelvírské místnosti.

Netušila sice, kde je ta zmijozelská, ale doufala, že ji najde. I kdyby se měla zeptat na cestu těch nabubřelých čistokrevných kouzelníků!

Věděla, že pokud to někomu neřekne teď, tak už asi nikdy…

Nejprve se zastavila a dumala nad tím, kudy se má vydat, ale nakonec zamířila do sklepení. Optala se na cestu pár "ochotných průvodců" a po necelé hodině konečně zakotvila u vchodu do zmijozelské společenské místnosti. Ne, že by se zrovna cítila dobře pod nadřazenými pohledy studentů, kteří kolem ní procházeli a většinou se s hlavou vztyčenou protáhli portrétem do své společenky (netušim, jestli mají taky portrét :P Ale snad jo :D)

Byla nervózní, asi víc než si byla schopna připustit. Stála tam už něco přes pět minut a přesto nenašla odvahu, aby nenápadně prolezla za někým z přicházejících, případně někoho poprosila, aby jí zavolal Severuse. Všichni jí připadali tak chladní a nepřístupní. Jakoby snad ani neměli city.

A bylo to minutu od minuty horší. Kolem ní se začal utvářet takový neurčitý chumel jedovatých jazyků a škodolibých úsměvů. Nepochybovala o tom, že díky své nebelvírské uniformě vyvolá vlnu nevole, ale když nad tím předtím přemýšlela, doufala, že to zvládne. Ale teď, když se klepala na místě a zoufale se odhodlávala někoho zeptat…

Náhle zbystřila dívku, která podle jejího mínění vypadala aspoň trochu normálně. A navíc kolem sebe neměla ani houf kamarádek jako ostatní.

"Echm…prosimtě, nemohla bys něco vzkázat Severusovi?"

"Myslíš Snapovi?," otázala se dívka otráveně a kysele se ušklíbla, "jestli mi dodatečně koupíš šampon…"

"Ech…takže jo?," otázala se Lisa nejistě a nepředstavitelně zrudla.

"Jo…tak mi to sakra už řekni, nemám na tebe celej den," znuděně převalila žvýkačku z jedné strany úst do druhé.

"Tak jo…řekni mu pls že tady na něj čeká Lisa. Lisa Scheckerová, jestli nemůže přijít...díky."

"Máš za co," proběhla portrétem a ani se ho za sebou nenamáhala zavřít. Lisa nervózně zírala na tu díru, ale vejít do jámy lvové si netroufla. Náhle zaslechla jekot a s povzdechem sklopila obličej do dlaní.

"Hééééj, Seve, venku na tebe čeká nějaká nebelvírská kvočna! Měl bys máknout, aby nám tam z nudy nevyseděla vejce!!!"

"Nicol, to jednou nemůžeš mluvit potišejc," ozval se do toho nerudný hlas, který Lisa tak dobře znala.

"Nééé, to teda nemůžu," hulákala Nicol a zlomyslně se chichotala, "nebelvírská kravka k nám zabloudí málokdy!"

"Tak už sklapni!"

"Tsss! Nějak si tý kvočny vážíš. To se dělá, hledat si holku mezi mudlovskejma šmejdama?"

"Jau," Lisa polekaně uskočila na stranu, protože jí portrét praštil do čela a vyklopýtal z něj vzteky rudý Severus "Ta pitomá mrcha, to jednou nemůže držet klapačku!!!"

"Jejda, ahoj Liso!," usmál se rozpačitě, "co ty tady děláš?"

Lisa sevřela ruce v pěst a zamračeně procedila mezi zuby : "Hned ti to řeknu, ale nemůžeme se přesunout o KOUSEK dál? Necítím se tady zrovna příjemně!"

"Jasně, že jo!," Severus se usmál a postrčil Lisu před sebe. Následně se oba rychlým krokem vzdálili.

*****

"Zatraceně, to ses nemohla zeptat kohokoli jinýho?," úpěl Severus a zamračeně mhouřil oči, "máš teda štěstí, narazit zrovna na Nicol, jejímž neoblíbenějším koníčkem je ponižování…"

"Já tam stála docela dlouho,"pokrčila rameny blondýnka a v obraně nadhodila, "přišla mi tak nenormálnější ze všech. Totiž netvářila se jako by nosila na tváři železnou masku…a to je co říct!"

"No jo, jen budeme mít menší trapas," nadhodil Severus a trošku zrudl, "ale co je mi po tom. Proč jsi za mnou vlastně přišla?"

"Ech…potřebovala jsem ti něco říct," ušklíbla se hořce, "ale pomalu cítím, jak zase ztrácím odvahu…"

"Tak fajn, mám obchod," ušklíbl se Severus, "když mi to řekneš, taky ti něco na oplátku prozradím…"

"Tak jo, platí," ušklíbla se Lisa a na znamení stvrzení si plácli. Rozesmátě se rozeběhli po chodbě a málem zakopli o paní Norrisovou, která se vynořila za rohem.