Nedůvěřuj nikomu - 6. část

„Vždyť ty přece lidskou krev nepiješ!“
***
Podepřela jsem se o ruce. Vzpamatovala jsem z počátečního šoku. Neodpověděla jsem však.
„Chtěla jsi mě naštvat, co?“ ptal se pohrdavě. „A kvůli tomu jsi pila lidskou krev? Jakmile jednou okusíš… není cesty zpět.“
Pohledem se mě snažil donutit, abych se cítila provinile. Unavovalo mě, jak mě stále poučoval. Sekýroval. A taky jsem si uvědomovala, že to, co teď udělám, bude zlé a budu toho litovat. Já vím.
Vrhla jsem na něj rozzuřené oči, oči bestie, zvířete. „Budu zabíjet a pít tolik krve, kolik se mi zachce. Nikdo mi v tom bránit nebude!“ Hlas mi zněl výhružně. Nelidsky.
V očích jsem mu četla zklamání, pak vyrovnání a nakonec chlad. „Jestli je to to, po čem toužíš, velmi si mě zklamala. Zmýlil jsem se v tobě. Můžeš pít, co hrdlo ráčí, ale nezapomínej na následky. Zabiju tě, přinutíš-li mě.“ Nezapochybovala jsem o pravdomluvnosti.
Najednou mě přetvařování stálo velkou námahu.
„Mimochodem, víš proč je ti tak blbě? Ne, co? A víš, co by se stalo, kdybych tě tam nechal ležet?“ Nedával mi šanci odpovědět. „Slunce by tě upálilo na uhel. Byla bys dávno mrtvá!“
„Aspoň bys měl o starost míň, myslel si to tak, ne?!“
„To zase ne,“ odpověděl Daniel smířlivě. Dál nic nepověděl. On měl v našem hovoru převahu.
„Díky,“ hlesla jsem po chvíli se sklopenýma očima. „Ale,“ narovnala jsem hlavu a zpříma mu hleděla do očí, „řekni, proč ti tolik vadí mé chování? Proč ti vadilo, že jsem si nechtěla vyslechnout tvé důvody pro zabití vlastní dcery? Proč ses zatvářil bolestně, když jsem ti řekla, že je mi z tebe špatně? A když jsi mluvil o Sahibovi…“ Opatrně jsem položila pravou ruku na jeho tvář a nahnula se k němu. Vypadal zaskočeně. Přitiskla jsem své rty na jeho a letmo ho políbila. Na to, jak na mě působil, měl až příliš jemné rty. Odstrčil mě od sebe. Schovávala jsem své rozrušení, jež ve mně vyvolal polibek. Díval se na mě ledově.
„Vypadni,“ oznámil a důrazně ukázal na dveře. „Jestli si myslíš, že k tobě něco cítím, tak tě bohužel budu muset vyvést z omylu.“
Zavrčela jsem. Ano, fajn, zasloužila jsem si to.
„Nerozuměla jsi snad něčemu? Odejdi. Si jen další manipulační mrcha, která se nabídne každýmu a kterých po světě chodí stovky. Zamilovat se do tebe by mě v životě ani nenapadlo!“
To bolelo.
„Fajn, když jsme u té upřímnosti,“ zvedala jsem se. „Možná jsem se zachovala teď hnusně, jsem mrcha, žárlila jsem, jsem na tebe naštvaná. Nenechal si mě ho zabít. A víš co mi udělal? Není to tak, jak sis myslel, že mě odmítl, ne, on si mě vzal násilím! A já ti klidně řeknu, přiznám se ti a nemusím to v sobě popírat, že jsem do tebe poblázněná. Vidíš? Alespoň nejsem takovej srab, abych to přiznala.“ Přešla jsem ke dveřím a zmáčkla kliku. „Sbohem, Danieli,“ naposledy jsem se na něj otočila. A odcházela halou se starými stroji. Prolezla jsem rozbitým oknem ven.
Když jsem byla na půli cesty k zídce, uslyšela jsem jeho volání: „Počkej!“ Pozvedla jsem oči k nebi. Proč bych měla? Váhavě jsem se rozešla pryč.
„Rose, prosím.“ Znenadání mě sevřel lehce za zápěstí a donutil mě otočit se. „On tě to- no to-“
Zadrhl se. Byl v rozpacích. Poprvé od té doby, co ho znám. Slušelo mu to.
„Jo, on mě to,“ odpověděla jsem lehce ironicky.
„Promiň. Kdybych to věděl, nechal bych tě ho zabít. Klidně bych ti pomo-“ zarazil se. V těch jeho zelenkavých očích bych se dokázala utopit i po tom všem.
„Nemáš se za co omlouvat. Nevěděl si to,“ mluvila jsem k zemi.
„Tys žárlila na Rani?“ zeptal se náhle. Asi ho to zajímalo.
„Hm,“ připustila jsem nerada. „Asi už radši půjdu, jak si chtěl.“
Vnímala jsem jeho pátravý pohled. Drobet mě znervózňoval. Do háje, proč jsem se mu k tomu přiznávala? Nepoznávala jsem se. To poslední dobou často. Přece zabil svojí vlastní krev a já jím pohrdala. A stejně milovala.
Pustil mi ruku. Vzhlédla jsem. Tvářil se nepřítomně. Nacházel se někde mimo realitu. Pohled mi sklouzl k jeho jizvě. Povšiml si toho.
„Tak já jdu.“
„Nezabíjej nevinný,“ dolehla ke mně jeho výhružka. Nebo prosba? Dneska mi nedělalo problémy vyšvihnout se na zeď. Odolávala jsem nutkání podívat se ještě jednou na Daniela. Proto jsem spěšně seskočila dolů a rozeběhla se pryč. Neměla jsem vůbec v úmyslu, zabíjet kvůli krvi. I když jsem musela přiznat, že ve mně vzrostla touha po ní. Od teď je mou nesdílnou součástí. Ne že bych jí předtím nepociťovala… Jen ne tolik intenzivně. Byla tu, je a vždycky bude.
Po střeše mě sledoval nějaký upír. Zalezla jsem do menší uličky a vyšplhala se nahoru. Jakmile jsem vylezla, stanul naproti mně můj spolustvořitel Orlando. Nemůžu mít chvíli klidu.
„Kohopak nám to sem čerti zanesli? Překonala jsi mé očekávání. Myslel jsem, že je dávno po tobě,“ rozesmál se sametově. „Kdo by to byl do tebe řekl, že nám zdrhneš a ještě osvobodíš tamtoho. Docela nás to rozzuřilo. I překvapilo. Zřejmě nejsi tak neschopná a k ničemu.“
„To má být pochvala?“
„Jen holé konstatování,“ přešel ladně k okraji. Zastrčil si za ucho své delší bílé vlasy. „Dokonce seš v naší komunitě velmi známá. Upírka, která se vymkla kontrole, přidala se k povstaleckým, kteří na ní následně pořádají hony. Prý ses zapletla i s tím lovcem.“
Vyvaleně jsem ho pozorovala.
„To víš, tady se nic neutají.“
„Super.“
„A jak se ti líbí upíří život?“ vyptával se. Posadil se na kraji. Sedla jsem si vedle něho.
„Nádhera,“ odpověděla jsem sarkasticky.
„Co? Chceš se mi snad pomstít?“
Nad tím bych mohla uvažovat. Nebýt jeho, mohla jsem si žít dál svůj poklidný nudný život.
„Ne.“ Zase je v tomhle životě legrace. Ano, doslova.
„Tak vidíš.“
„Stejně si mě chtěl zabít a teď se tu se mnou vybavuješ, jako bychom byli staří známí.“
„Tak už to v životě chodí,“ odvětil ledabyle. „Chceš vědět, co ti… ehm, ehm, vyvedli?“
Přikývla jsem.
„Normálně nějakej upír proměnil malý děcko. Ty povstalečtí mi lezou pěkně na mozek. Páchat takový hanebnosti. A prý má docela sílu a zneužívá svého dětství. Dokonce zabilo už pár našich upírů, jen tak pro legraci. Ale je velmi mazaný. Ví, jak na to.“
„To taky jde, aby se z malýho dítěte stala krvelačná bestie?“
Povzdechl si. „Bohužel ano. Jenže na jejich těla to má nevyzpytatelný vliv. Zaleží na mnoha okolnostech okolo přeměny.“
„Znáš toho lovce Daniela?“
„Trochu. Proč?“
„Víš, co se stalo s jeho dcerou?“
„Velmi nemilé. Dostat toho hulváta, co to udělal, umlátím ho k smrti! Unesl jí pedofilní upír. Magor, prostě. A po všech těch traumatických nechutných věcech jí proměnil. Hádej, jak to asi dopadlo. Zabíjela lidi. Bavila se tím. Přímo tatínkovi před očima.“
„To je hrozný,“ komentovala jsem zděšeně.
„No a to není všechno. Byla opravdu proradná. Dokázala hrát malou ustrašenou holčičku, když se jí ten lovec pokoušel zabít. Muselo to pro něj být strašné. To ona mu způsobila tu jizvu. Nakonec jí prej zabil. Víc nevím. Ten příběh je docela známej.“
Upřel na mě modré oči. Och, bože, všechno mohlo být úplně jinak, kdybych si to nechala vysvětlit. Pozdě litovat.
Hluboce jsem nadechla noční vzduch a zabořila hlavu do rukou. „Já se na to…“ odmlčela jsem se.
***
„Ale… nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř,“ utěšoval mě Orlando. Proč vlastně?
„Díky,“ odpověděla jsem mu a vzhlédla. Byl upřeně zahleděn do dáli. Zřejmě jsem ho moc nezajímala. Vlastně když o tom přemýšlím, přesně takhle jsem si představovala upíra. Jako Orlanda. Zženštilého. „Proč mě nezabiješ? Nebo nezajmeš?“
„Co bych z toho měl?“ opáčil. „Předtím jsem se prostě chtěl jen napít. Nic víc.“
„Nic víc,“ odfrkla jsem si.
„Máš dobrou krev. Obvykle se jen napiju, ale nezabíjím.“
„Obvykle?“
„No co, i já se někdy neudržím. Neříkej, že tys ještě nezabila člověka.“
„V zlosti.“
„To není omluva.“
„Ale dost dobrý důvod,“ nenechala jsem se.
„Udělal ti něco ten člověk?“ zeptal se.
„No to ne, ale ten jeden byl násilník a druhý opilec.“
„Ne, Rosalindo, byli to lidi a tys je zabila ze zlosti kvůli někomu jinýmu. Z toho se nevymluvíš.“
„Fajn,“ kapitulovala jsem. „Jsem vrah. Nejsem o ni lepší než ty. O to ti šlo?“
„Ani ne. Jen jsem chtěl, aby sis to přiznala, protože pak mě nemůžeš z ničeho vinit. Tak holka, dávej na sebe pozor. Možná se ještě někdy potkáme.“
Vstal a seskočil dolů ze střechy. Chvíli jsem ho doprovázela očima, dokud se mi neztratil z dohledu. Seděla jsem dál a přemýšlela. Co budu teď dělat? Jestli se mě bude štěstí držet jako doposud, určitě se něco stane. Hlavně jsem netoužila potom, abych potkala Sahiba. Čeho všeho by byl schopen? Málem jsem ho přece zabila. Docházelo mi, že předtím jsem ho našla jen proto, že byl můj stvořitel.
Dokázala bych to znova.
„Nevíš, co chceš,“ mluvila jsem k sobě. Rozhodla jsem se. Půjdu za ním. Nebo ho alespoň budu sledovat. Soustředila jsem se a nechala se vést intuicí. Mířila jsem ven z města. Co by dělal v lesích? Kdo ví. Rozeběhla jsem se.
Dostala jsem se dobrých patnáct mil od města. Šla jsem pomaleji, jakmile jsem se ocitla v jeho blízkosti. Ušla jsem pár kroků a přede mnou se objevila malá louka s velkým kamenem uprostřed, o nějž byl opřený Sahib. Seděl jako socha. Vůbec se nehýbal. Přes pokrčená kolena mu visela jedna ruka. Měl zavřené oči a rozhrnutý černý kabát. Od jeho bílé pokožky se odrážel měsíční svit. Vypadal báječně. Zachvěla jsem se.
Po jeho dokonalé tváři skanula jediná slza, která se křišťálově leskla. Otevřel oči a podíval se na mne.
Nezbývalo mi nic jiného, než se k němu přiblížit.
„Špehuješ mě?“ tázal se klidně. Stále se nepohnul ani o píď.
„Ne.“
„Tím se to vysvětluje,“ odpověděl s menším úšklebkem. „Chceš se posadit?“ ukázal na místo vedle sebe. S menším váháním jsem uposlechla. Nechala jsem mezi námi menší mezeru.
„Proč si za mnou přišla?“ Sledoval nedalekého zajíce. Dělala jsem to samé.
„Já nevím,“ odvětila jsem po pravdě.
Mlčel.
„Nechápu tě,“ promluvil po pár minutách.
„Já tebe taky. Víš, myslela jsem si, že i přesto, jaký jsi, je v tobě něco dobrého.“
„To ses asi spletla, že?“ zavřel znovu oči.
Neurčitě jsem zamručela.
„Jsem takový, jaký jsem… Mně to vyhovuje.“
„Opravdu, Sahibe?“ Pátravě jsem si ho prohlížela.
„Ano.“ Zazněla nekompromisní odpověď. Já však zaslechla i trochu nejistoty.
„Miloval jsi někdy?“
Zaraženě na mě pohlédl. Vzdorovala jsem jeho tvrdému pohledu, avšak nakonec jsem uhnula. Nevydržela jsem to. Dál na mě hleděl.
„O co ti jde? To mě tu chceš rozebírat?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Víš, že jsem přece arogantní parchant. Pravda, velmi rád zamotávám dívkám srdce. Já sám jsem nikdy nemiloval. Tedy ne doopravdy. Chtíč, touha, vášeň, sex… Nikdy nešlo o lásku. Co chceš ještě vědět? Proč takový jsem? Že by za to mohlo traumatické dětství?!“ Zvedal hlasitost svého hlasu. Za okamžik se zase uklidnil a opět zavřel oči.
Najednou jsem se k němu přisunula a položila hlavu na jeho rameno. Chytnul mě kolem pasu. Projelo mnou vzrušení. Mé tělo a srdce reagovalo jinak, než zdravý rozum, na nějž jsem nebrala ohledy. V tom to objetí jsme vydrželi dlouho. Pro tento okamžik jsem se cítila docela i šťastně. Přemýšlela jsem, co se mu asi honí hlavou. Vdechovala jsem jeho vůni. Poslouchala jeho dech. Užívala jsem si přítomnost.
„Asi bych měl jít,“ ozval se Sahib.
Nic jsem neřekla. Jen jsem se od něj odšoupla a zvedla. I on si stoupl.
„Někdo sem jde,“ oznámil. Koukla jsem se směrem, kam se díval on. Opravdu se mezi stromy objevila malá postava. Postava dítěte. Holčičky.
Promluvila: „Neviděli jste mojí maminku?“ ptala se nevinným dětským hláskem. Světlé kratší vlásky měla docela zmazané. Stejně tak zelené šatičky. Mohlo jí být na nejvýš šest sedm. Její tvář náhle prošla proměnou. Oči jí plály krvelačností a zuřivostí. Vycenila své upíří dětské zuby. O tomhle dítěti mluvil Orlando?
„To není možné,“ vyhrkl Sahib. „Ty máš být mrtvá… Alex. On tě přece zabil.“
„Ty se mě pamatuješ?“ Kam se poděl dětský tón? Takhle mluvila zralá bestie. „Och,“ srdceryvně se popadla za srdce, „mrtvá? Ha-ha, můj drahý milovaný tatínek toho nebyl schopný. Zavřel mě do jedné hrobky. Myslel si, že tam buď pojdu, nebo se odsud nedostanu. Nevím, hlupák,“ zachichotala se.
Otevřela jsem pusu v úžase.
„Ty seš Danielova dcera?“ Vrhla na mě své zvrácené oči.
„Bývala jsem. Až ho zabiju, žádnej Daniel nebude. Můj papá shnije v pekle…Vás dva nechám jít. Pro dnešek mám zabíjení dost.“
Vyměnila jsem si pohled se Sahibem. Pokrčil rameny.
„Sbohem, milenci,“ doléhal k nám její hlas, když zmizela.
„To snad není možný,“ vydechla jsem.
„Ten lovec to pěkně zhatil,“ smál se provokativně Sahib. „Škoda že u toho nebudu, až se s ní potká.“
„Musím mu to říct.“
Jeho výraz zchladněl.
„Zkazíš mu překvapení.“
„No a?“
„Proč musíš?“
„Proto…“ otočila jsem se a odcházela.
„Fajn, táhni za ním. Nezapomeň ho utěšit,“ rozzuřeně za mnou křičel. Běžela jsem. V mysli jsem se zaobírala jen a jen Danielem.