Nedůvěřuj nikomu - 7. část - Konec

. V mysli jsem se zaobírala jen a jen Danielem.
***
Jakmile jsem dorazila do města, první, kam jsem ho šla hledat, byl jeho úkryt v továrně. Nenašla jsem ho tam. Odvážila jsem se vstoupit do jeho pokoje. Zamrazilo mě na prahu. V místnosti nebyly žádné památky, že by tu kdy býval. Všechny věci ze stěn, fotografie, zbraně, staré věci, i věci ze stolu, všechno pryč. Bože, co se stalo?
Vylezla jsem i na střechu. Zase nic. Co znamená, že se takhle sbalil? Odcestoval snad někam? Nebo hůř, chce se zabít? Proč musím myslet vždy na to nejhorší? Co když jen prostě tento úkryt nebyl tolik bezpečný a musel se přemístit jinam?
Fajn, ale kdo ho mám asi tak najít? Co mu řeknu? Jé, ahoj Danieli, potkala jsem tvojí dceru, chce tě zabít. Prozatím mě tohle nemusí trápit, dokud ho nenajdu.
Napadlo mě, jak bych toho mohla dočinit. Lovit lidi. Ozval se ve mně hlad a touha po krvi. Ne, nebudu zabíjet. Jen lovit. On už si mě určitě najde sám.
Sledovala jsem jednu osamocenou ženu. Někam zřejmě pospíchala. Klapot jejích podpatků se roznášel po dlažebních kostkách. Sem tam se ohlížela. Zaskočila jsem jí ze střechy. Dopadla jsem přímo před ní, zacpala jí ústa, omráčila a zatáhla stranou. Čekala jsem pět minut, deset, patnáct, dvacet. Opravdu by opustil město? Čím dál víc se mě zmocňovaly obavy.
Náhle na mě dopadl jeho stín.
„Co to tu sakra provádíš?“ vyjel na mě zostra. Jeho tvář vypadala utahaně. Kolem očí byla znát jeho únava.
„Hledala jsem tě.“
Kroutil hlavou. „A to do toho musíš tahat jí?“ ukazoval na ženu. Asi jsem ho nezastihla v nejlepší náladě. „Pojď,“ čapl mě za paži a táhnul pryč. „Probouzí se.“
Došli jsme k parku. Zastavil se a pohlédnul na mě. „Teď mluv. Co si chtěla?“
Vůbec se mi nelíbil tón jeho hlasu. Ani pohled, kterým se na mě díval.
„Stalo se něco, Danieli?“
Otráveně si povzdechl. „O tomhle jsi mluvit nechtěla.“
„Tak proč se mnou tak jednáš?“ Snažila jsem se udržet klid.
„Proč s tebou tak jednám?“ opakoval naštvaně. Odmlčel se. „Promiň, ale já… já už prostě nemůžu! Koho to má sakra bavit? Furt hlídat, hlídat, zabíjet, odklízet. Co z toho do prdele mám? Nezvládám to. Asi jsem už moc starý. A ONA… ona to akorát zhoršuje.“ Chytnul mě za ruce. „Asi-asi,“ zadrhával se. „Já šílím.“ Upíral na mě zoufalý oči. „Vidím jí. Jsou to halucinace, noční můra. Ani v klidu nemůžu spát. Vždycky jí spatřím, někde, když zabíjím upíra. Dívá se na mě, sleduje mě, mučí a zdá se tak živá. Už to nevydržím.“
Náhle se jakoby vzpamatoval a ustoupil ode mě. Posadil se na zídku a zabořil si obličej do rukou. Němě jsem ho sledoval. Vybuchl. Nedivím se mu. Přisedla jsem si k němu a položila mu ruku na rameno. „Danieli,“ vyslovila jsem jeho jméno, jak nejněžněji jsem dokázala.
„Vždycky jsem všechno zvládl sám. Nepotřeboval jsem ničí pomoc. Ach, Rosalindo. Přemýšlel jsem. Smrt se mi jeví jako nejlepší východisko. Můj nejlepší kamarád.“ Mluvil šíleně.
„Danieli,“ promluvila jsem rázně, popadla ho za tvář a donutila ho, aby se na mě koukal. „To jsi takový srab, že se radši zabiješ, co? To jsem si opravdu nemyslela. Chápu, jak se ti to zdá lákavé. Je to ta nejsnazší cesta, ale ty se tomu musíš postavit, jasný? A víš, v čem je rozdíl teď? Máš mě. Sem tu. Pomůžu ti, i kdyby se ti to nelíbilo. Rozumíš?“
Chvíli si mě mlčky prohlížel. „Víš, nechtěl jsem o tobě říct tamto. Jsi jiná, výjimečná.“
Chtě nechtě jsem se začervenala.
„Musím ti něco říct…“ začala jsem. „Alex, ona žije,“ vyklopila jsem rychle. Nechápavě se zamračil.
„Před chvílí jsem se s ní potkala. Vůbec nemáš halucinace. Ona tě straší.“
„Ona… ale… Já jí…“
„Já vím, zavřel do hrobky. Ona se odsud nějak dostala.“
Tvář se mu rozjasnila. „Já nešílím,“ vykřikl, až mě polekal. Objal mě. „Díky, díky, děkuju ti, Rose.“ Sršel radostí. Znenadání mě políbil na tvář. Pak se spěšně odtáhl. „To jsem nechtěl,“ zrozpačitěl.
„Jistě že nechtěl,“ řekla jsem se sklopenou hlavou.
Cítila jsem jeho úpěnlivý pohled na obličeji. Jemňounce se dotkl mé ruky a schoval ji ve své. Překvapeně jsem si prohlížela naše spojené ruce. Proč jsem si připadala jako poběhlice? Nemůžu přece milovat dva najednou.
„Budu jí muset zabít…“ poklesla mu ramena a jeho stisk zesílil. „Znova. Nevím, jestli to dokážu. Posledně jsem zklamal.“
„Teď je tu jeden podstatný rozdíl, jsem tu já. A vím, jak to uděláme.“ V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Vlastně v něm Daniel neměl žádnou roli. Věděla jsem, že já bych tu malou holčičku nebyla schopná zabít. No hádejte, kdo mě napadl. Sahib. Kdybych ho poprosila… Třeba by souhlasil. On by ji jistě dokázal zabít.
„Nelíbí se mi, jak se tváříš. Na co myslíš?“
„Ale na nic. Budu muset jít,“ oznámila jsem nekompromisně.
„Cože? Co chceš dělat?“
„Nesouhlasil by si s tím.“
„Zůstaň tu se mnou.“ Jeho nabídka mě zaskočila. „Nechci myslet na to, co bude. Chci si užít přítomnost.“ Choval se divně. Jakoby i on něco plánoval. Postavila jsem se, ale on mě za ruku stáhnul k sobě do klína.
„Danie-“ nenechal mě doříct slovo a políbil mě. Zprvu jemně, když jsem se přidala já, líbal mě vášnivěji. Nenasytně. Stále ve mně vřely pochybnosti, bohužel po pár minutách vymizely úplně. Neměla jsem to dopustit. Dával mi pociťovat svojí lásku ke mně. Nemýlila jsem se. Vlny vzrušení a touhy pohlcovaly mé tělo.
Ani nevím, jak jsme se dostali do továrny. Na jeho postel. Mezi námi padaly veškeré zábrany. Dotýkali jsme se našich rozvášněných těl. Byla jsem na vrcholu blaha, rozkoše, když do mě pronikl. Milovali jsme se. A já si uvědomovala, jak moc ho mám ráda. Usnuli jsme v náručí.
Večer jsem se probudila. S chladnou hlavou se mi myslelo mnohem lépe. Nahmatala jsem vedle sebe prázdný místo. Vlastně jsem to čekala. Proč jen jsem včerejšek nechala dopustit? Nevnímala jsem jeho naléhavost, jeho… loučení. Ano, to je to správné slovo. Byla jsem příliš zaneprázdněná vlastními pocity. Jsem sobecká.
Vylítla jsem z postele, oblíkla si oblečení a začala zmatkovat. Musím něco udělat. S lítostí jsem si uvědomovala, že jako první mě opět napadl Sahib. Když zabije Alex, dokážu se o Daniela postarat. Pokud by jí dřív nezavraždil Daniel… Nechtěla jsem ani pomyslet, co všechno by se mohlo stát. Jestli si sáhne na život… Jaký má Daniel náskok? Co když Alex nebude moc najít? A co když Alex zabije jeho?
Klid. Mám jít za ním nebo Sahibem? Co bude lepší? Sakra, nerozhodně jsem vydala pryč. Nakonec jsem se rozhodla pro Sahiba.
Najít ho bylo snadné. Zrovna se plížil po střechách.
„Sahibe?“ zavolala jsem na něj a on se na mě otočil. „Potřebuju pomoct.“
„Mám se dobře, díky za optání,“ odpověděl mi.
„Teď není čas na legrácky. Pomůžeš mi?“
„Zdraví taky slouží… Proč bych měl?“ opáčil pomalu.
„Daniel se chce zabít,“ vyhrkla jsem, vědoma si toho, jakou to u něj asi vyvolá reakci.
„S tím mu klidně pomůžu,“ ušklíbl se.
Ignorovala jsem ho. „Chce zabít Alex a pak sebe.“ Zkoumavě si mě prohlížel. Můj dychtivý vážný výraz. Snad se mu líbilo hrát na čas.
„Nechápu, proč bych ti s tím měl pomáhat.“
„Myslela jsem, že bys zabil Alex.“
Hrozivě se rozesmál. „Tak tys myslela?“ Dobře, jsem naivní sobec.
„Neříkej, že bys nezvládl zabít malou holku.“
„Zvládl, nezvládl, to je jedno. Bohužel se mi nechce.“
Rozzuřeně jsem dupla nohou. „Tohle je ztráta času!“
„Konečně něco moudrého.“
Jak chce. Vlepila jsem mu facku a utíkala pryč. Že jsem se jím vůbec zabývala, proklínala jsem se. Danieli, nedělej to, prosila jsem v duchu. Kde jsi? Myšlenkami jsem se upřela na Gordona. Ten by mě mohl dovést k pánovi. Přiletěl za chvíli. A letěl dál z města. Rychle jsem ho následovala.
***
V lesích jsem Gordona ztratila několikrát z očí, kvůli vysokým stromům. Sakra, kam zmizel? Pozorně jsem pozorovala nebe, ale nikde jsem ho nespatřila. Pokračovala jsem dál v cestě. Vsázela jsem na štěstí. Myšlenkami jsem byla natolik zahlcena, že jsem si nevšimla Sahiba, který mě se ke mně blížil ze zadu a srazil mě k zemi.
„Nemůžu ti dovolit, aby si mu pomohla.“ Jeho hlas zněl smrtelně vážně. Svým tělem mě zalehl, ruce mi chytil do svých, čímž mi znemožnil veškerý pohyb. Nechápavě jsem se mu dívala do tváře.
„Cože? Koukej ze mě hned slíst!“ Na důraz jsem sebou škubla.
„Opravdu mě to mrzí.“ Řekl to výsměšným tónem. „Alex by si to tak nepřála.“
Pokrčila jsem obočí.
„Rosalindo, nekoukej tak překvapeně. Co jsi ode mě čekala? Hned co jsi odešla, šel jsem za ní…“ usmíval se, avšak jeho oči zůstaly naprosto chladné. „Něco ti povím. Od začátku jsem si myslel, že to, co k tobě cítím, je jen pouhý chtíč. Proto jsem si tě vzal. Znásilnil,“ zakřenil se. „Jenže jsem se potom cítil akorát hůř… Docela mě to vzalo. Na tohle nejsem zvyklej, opravdu ne. Asi tě nějaký podivným způsobem mám rád. Nebo si to jen namlouvám. Ať tak nebo tak, Alex zabije Daniela. Cítím ho z tebe.“ Přejel mi jazykem po tváři. „Když bude mrtvej, budu mít radost.“
Okamžik jsem vstřebávala jeho slova.
„Ty na Daniela žárlíš? Proto chceš, aby umřel?“
Sahibova tvář se při slově žárlit zakabonila ještě víc.
„Já nežárlím!“ vyjel.
„Nee?“ protáhla jsem obličej. „V tom případě jsou všichni upíři mírumilovní tvorové. Včetně tebe.“
„Hahaha, to bylo vtipný,“ utrhl se. Dobře, když ho naštvu, zřejmě si nijak nepomůžu. A co dělá asi teď Daniel? Našel už Alex? Bojují spolu? Bojují… Připadalo mi to zvláštní. Malá holka proti dospělému muži. Jenže ona nad ním měla moc. Využívala jejich vztahu ve svůj prospěch. Nebo už Daniel může být taky mrtvý… Ne! To rozhodně ne. Ztrácím tady čas. Do háje. Panikařit mi nepomůže. Jak se zbavit Sahiba? Jak? Jak?!
„Sahibe…“ řekla jsem s prosbou. Kdybych nebyla v tak blbé poloze, pokusila bych se ho políbit. „…polib mě,“ vydechla jsem.
Přiblížil se ke mně. Naše rty se skoro dotýkaly. „Ne. Říkáš to jen proto, abys zachránila toho vola.“ V téhle těsně blízkosti jsem si opravdu přála cítit jeho zvrácené rty na svých. Ach, bože. Ne, ďáble, tohle mi děláš naschvál! Čelila jsem jeho pohledu. Asi bych se měla cítit provinile. Ano, jedna část mě chtěla zůstat s ním. Ta druhá zachraňovat Daniela.
„Jsi schopná udělat cokoliv… pro něho. A mě to provokuje. Taky bych tě mohl zabít. A bude svatý pokoj.“
„Pro něho ano.“ Upřímnost nade vše. „Miluju ho. Položila bych za něj život, ale ne kvůli tobě!“
„A mě miluješ?“ zeptal se pomalu. Malinko se odtáhl, aby mi dobře viděl do tváře. V jeho temných očích se dalo těžko číst. Říkala jsem upřímnost nade vše? Raději ne.
„Proč myslíš?“
„Nevyhýbej se otázce. Odpověz.“ Neúprosně se mi hleděl do očí.
„Proč si myslíš, že bych tě po tom všem měla milovat?“
„Fajn, tak proč mi to nechceš říct? Že mě teda nemiluješ, no?“
Mlčela jsem.
„O co ti jde, Sahibe? Co po mě sakra chceš?“
„Řekni to a pustím tě.“
„Miluju tě, spokojenej?“ skoro jsem ječela. A je to venku. Zatvářil se samolibě a zvedl se ze mě.
„Můžeš jít,“ pověděl klidným hlasem.
„Jestli to kvůli tobě nestihnu, zabiju tě!“ Myslela jsem to smrtelně vážně. Poznal to. Rozeběhla jsem se pryč, než mi stačil odpovědět. Po chvíli běhu jsem opět zahlédla Gordona. Běžela jsem, co mi síly stačily. Hrozilo mi, že v rychlosti napálím do stromu. Prorážela jsem mlhu, která se linula po zemi. Vlasy za mnou plály. Kdyby se tu procházel nějaký člověk, sotva by mě zahlédl. V tom jsem vběhla na rozlehlou mýtinu.
V mlze jsem uviděla jeho černý obrys zad, jak klečí. Žije, on žije! Málem jsem se radostí rozbrečela. Opatrně jsem přibližovala. Před ním leželo nehybné tělo Alex. Její zkažené srdce přestalo být po tom, co jí Daniel vrazil kůl do srdce.
Musel o mně vědět, ale nepodíval se na mě. Děje se něco? Přišla jsem až k němu. Položila mu ruku na rameno. Do nosu mě udeřil pach krve. Vlastně dva pachy krve. Je zraněný?
„Já jí zabil…zavraždil… mojí holčičku,“ mluvil drobet hystericky.
„To už nebyla ona,“ utěšovala jsem ho. Alex po smrti opravdu vypadala jako nevinné dítě.
„Já to dokázal.“ Z jeho hlasu sálala bolest. „Už mě nebude trápit… Promiň, Rose. Promiň.“
„Za co se om- “ Svalil se na zem. „Danieli!“ vykřikla jsem. V břiše mu zela obrovská krvavá díra. Rychle jsem k němu klekla a chytla ho za tvář. „Danieli,“ opakovala jsem. Po tvářích mi tekly slzy. Namáhavě zvedl jednu ruku a setřel je. „Neplakej…“ snažil se usmát. „Město potřebuje silnějšího strážce, než jsem byl já. Postarej se o mé město. Prosím.“ Musela jsem se k němu nahnout, abych ho slyšela. Šeptal. Položila jsem ruku na jeho tvář. „Danieli, neopouštěj mě.“ Políbila jsem ho. Mé slzy dopadaly na jeho tvář. Stále se snažil usmívat. Náhle jeho srdce přestalo být a oči pokryl povlak smrti.
„Neeee,“ křičela jsem z plných plic. Můj řev se rozléhal okolním temným lesem, ze kterého se zvedlo vyplašené hejno ptáků. Cítila jsem obrovskou bolest uvnitř, v srdci. Brečela jsem, zalykala se. Dávala jsem plným průchod svým emocím. Až mi náhle nezbyly žádné. Vytáhla jsem kůl z Alex a schovala ho do rukávu. Zvedla jsem se. Za tohle zaplatí.
Otočila jsem se na něj. Stál na okraji mýtiny. Byl tam už dlouho. Věděla jsem o něm, ale až teď jsem se rozhodla brát Sahibovo přítomnost na vědomí. Kráčela jsem k němu a protahovala každičký krok.
„Tak Sahibe, pověz, máš teď radost?“ ptala jsem se kamenným hlasem, jež vzbuzoval mnohem víc hrůzy, než kdybych na něj ječela.
Neodpovídal. Oči měl prázdné.
Čekala jsem.
„Je mi to líto.“
„Skoro to až znělo… upřímně.“
„Myslel jsem to upřímně.“
„Ale prosimtě…“
„Nevěříš mi.“
„Ne.“
V očích se mu zračilo něco, co mě až odrazovalo od mého úmyslu. Musím. Dokážu ho zabít. Nechala jsem si sklouznout kůl z rukávu do ruky a pohybem téměř nadupírským jsem mu ho zarazila do srdce. Těsně před dopadem jsem viděla jeho překvapení. Nestihl by mi v tom zabránit. Musel být starší upír, protože nezemřel hned. Skoro jsem si až přála, aby se to tak bylo. Díval se na mě a v očích se mu leskl strach. Poklesl na zem.
Musela jsem si položit otázku, jestli jsem ho opravdu milovala? Je možné zavinit a přihlížet smrti milovaného a necítit vůbec nic? Přišla jsem snad o schopnost cítit? Co se to se mnou děje?
„Sbohem… Rosalindo,“ zněla jeho poslední slova. Padl na zem mrtvý. K mým nohám.
***********
Vyplnila jsem poslední Danielovo přání. Udělala jsem to kvůli němu, ne kvůli sobě. Kdybych se řídila jenom sebou, dávno bych následovala Daniela i Sahiba do světa mrtvých. Den, kdy jsem ztratila oba, tu bude vždycky. V mých vzpomínkách. V mém srdci. Stala jsem se lovcem. Už nikdy nechci dopustit, aby se událo něco podobného jako s Alex. Jsem noční můrou zvrácených bytostí. Čekám na smrt…